FM - 2. kapitola

Překlad: Markéta

 Sara

 

             

            Probudím se s překvapivým poznáním, že jsem vdaná.

            Vdaná za Petera Garina, alias Sokolova.

            Muž, který zabil George Cobakise, mého prvního manžela, poté, co se vloupal do mého domu a mučil mě.

            Můj stalker.

            Můj únosce.

            Láska mého života.

            Moje mysl přeskočí k včerejší noci a v mém těle se šíří teplo - směs rozpaků a vzrušení. Včera mě potrestal. Trestal mě, že jsem ho téměř nechala stát u oltáře.

            Bral si mě brutálně a během toho mě přiměl to přiznat.

            Přinutil mě přiznat se, že ho miluji – všechno, co se jeho týče, včetně jeho temné stránky.

            Že potřebuji tu temnotu ... potřebuji ji namířenou na sebe, abych mohla překonat ostudu a vinu vědomí, že jsem propadla monstru.

            Otevřu oči a zírám na nevýrazný bílý strop. Stále jsme v mém malém bytě, ale myslím, že se brzy přesuneme. A pak co? Děti? Procházky v parku a večeře s mými rodiči?

            Opravdu se chystám vybudovat život s mužem, který hrozil, že zabije všechny účastníky na svatbě, pokud se neobjevím?

            Musí dělat snídani, protože cítím z kuchyně omamnou vůni. Je to něco sladkého i slaného a můj žaludek zavrčí, když se posadím a trhnu bolestí v mých kolenních šlachách.

            Pokud budeme tak moc šukat v exotických pozicích, možná budu muset začít s jógou.

            Potřesu hlavou nad mým směšným myšlením, jdu se osprchovat a vyčistit si zuby, a když vyjdu ven, oblečená v županu, slyším Peterův hluboký, jemně zvýrazněný hlas, který mě volá.

            Nebo přesněji, volá svou „ptichku“.

            „Jsem tady,“ říkám, když vejdu do kuchyně - jen abych byla chycena do neuvěřitelně silných paží a políbena tak důkladně, že jsem ztratila dech.

            „Ano, to jsi,“ zamumlá můj manžel, když mě konečně postaví na nohy. „Jsi tady, a nikam nejdeš.“ Jeho velké ruce se uvolněně opírají o můj pas a jeho šedé oči se lesknou jako stříbro v jeho strništěm potemnělé tváři. I když je oblečený v tričku a džínách, ještě se neoholil, protože to strniště vypadá hodně drsně a škrábe, což mě nutí přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby ho nechala, aby mi s ním přejížděl po celé mé pokožce.

            Impulsivně zvedám ruku k jeho vytesané čelisti. Je to stejný škrábající pocit, jaký jsem si představovala, a já se zakřením, když zavře oči a otírá si obličej o mou dlaň, jako velký kocour označující si své území.

            „Je neděle,” řeknu a sklopím ruku, když otevře oči. „Takže ano, nikam nejdu. Co je ke snídani?“

            Usměje se a ustoupí, pouštějíc mě. „Palačinky s ricottou. Máš hlad?“

            „Určitě se potřebuju najíst,“ přiznávám a sleduju, jak se jeho kovové oči potěšeně rozzáří.

            Posadím se, když popadne talíře pro nás oba a položí je na stůl. Ačkoli se ke mně vrátil teprve minulé úterý, už je v mé malé kuchyni jako doma, jeho pohyby jsou tak plynulé a sebevědomé, jako by tu bydlel měsíce.

            Zatímco ho pozoruji, znovu dostávám znepokojivý pocit, že tento nebezpečný predátor napadl můj malý byt. Částečně je to jeho velikost - je alespoň o hlavu vyšší než já, jeho ramena jsou neuvěřitelně široká, tělo elitního vojáka plné tvrdých svalů. Ale je to také něco na něm, něco víc než tetování, které zdobí jeho levou paži nebo slabou jizvu, která rozpíná obočí.

            Je to něco vnitřního, druh bezohlednosti, který je tam, i když se usmívá.

            „Jak se cítíš, ptichka?“ Zeptá se, připojí se ke mně ke stolu a já se podívám dolů na svůj talíř, protože vím, proč si dělá starosti.

            „Fajn.“ Nechci přemýšlet o včerejšku, o tom, jak mi návštěva agenta Rysona doslova způsobila nevolnost. Už tak jsem byla nervózní ohledně svatby, ale teprve když mi agent FBI hodil do tváře Petrovy zločiny, vyprázdnila jsem obsah žaludku - a skoro dostal Petera nahoru.

            „Žádné špatné účinky z minulé noci?“ objasňuje, a já vzhlédnu, moje tvář hoří, když si uvědomuji, že odkazuje na náš sexuální život.

            „Ne.“ Hlas mám přidušený. „Jsem v pořádku.“

            „Dobře,“ zamumlá, pohled má žhavý a temný, a já schovám své zesilující červenání tím, že se natáhnu pro palačinku s ricottou.

            „Tady, má lásko.“ Zkušeně mi nachystá dvě palačinky a posune mi láhev javorového sirupu. „Chceš ještě něco? Možná nějaké ovoce?“

            „Jasně,“ říkám a sleduji, jak přejde k lednici, aby vytáhl a umyl nějaké bobule.

            Můj domestikovaný vrah. Takhle bude náš společný život vždycky vypadat?

            „Co chceš dnes dělat?“ Zeptám se, když se vrátí ke stolu, a on pokrčí rameny, jeho vyřezávané rty se zakřiví do úsměvu.

            „Je to na tobě, ptichka. Myslel jsem, že bychom mohli jít ven, užít si krásný den.“

            „Takže ... procházka v parku? Opravdu?“

            Zamračí se. „Proč ne?“

            „Jen se ptám. Jsem pro.“ Zaměřím se na palačinky, takže se nezačnu hystericky chichotat.

            Tomu by nerozuměl.

             

xxx

             

            Rychle pojíme - mám hlad a kvůli palačinkám s ricottou (sirniki, jak jim říká) bych zemřela - a pak se vydáme do parku. Peter řídí, a když jsme v půli cesty, všimnu si, že nás sleduje černé SUV.

            „To je zase Danny?“ Zeptám se a ohlédnu se zpět.

            Od chvíle, kdy se Peter vrátil, nás Federálové nechali na pokoji a Peter je až moc klidný na to, že by to mohl být kdokoli jiný, než jeho osobní strážce / řidič, kterého si najal.

            K mému překvapení Peter zavrtí hlavou. „Danny je dnes pryč. Je to pár dalších kluků z této skupiny.“

            Aha. Otočím se na svém sedadle a sleduju SUV. Okna jsou zatmavená, takže nevidím dovnitř. Zamračím se a podívám se zpět na Petera. „Myslíš si, že stále potřebujeme veškerou tu ostrahu?“

            Pokrčí rameny. „Doufám, že ne. Ale lepší je mít jistotu.“

            „A tohle auto?“ Rozhlédnu se po luxusním sedanu Mercedes, který Peter koupil minulý týden. „Je nějak extra bezpečný?“ Zaťukám klouby na okno. „Zdá se, že je to opravdu silné.“

            Jeho výraz se nezmění. „Ano. Sklo je neprůstřelné.“

            „Ach. Wow.“

            Podívá se na mě a na rtech se mu objeví slabý úsměv. „Neboj se, ptichka.“ Nemám důvod si myslet, že nás dostanou. To je jen preventivní opatření, to je vše.“

            „Správně.“ Jen preventivní opatření - jako zbraně, které měl ve svém saku na naší svatbě. Nebo osobní strážce / řidič, který mě má vyzvednout, když Peter nemůže. Protože normální předměstské páry mají vždy bodyguardy a neprůstřelná auta.

            „Pověz mi o domech, které jsi našel,“ řeknu a odložím neklid způsobený myšlenkou na všechna ta bezpečnostní opatření. Vzhledem k jeho bývalé profesi a druhům nepřátel, které si vytvořil, má Peterova paranoia dokonalý smysl a nemám v úmyslu protestovat proti jakýmkoli opatřením, která považuje za nezbytná.

            Jak řekl, lepší je mít jistotu.

            „Za chvíli ti ukážu seznam,“ říká a já si uvědomím, že už jsme v cíli.

            Zkušeně zaparkuje auto a projde okolo, aby mi otevřel dveře. Vložím svou ruku do té jeho, nechám ho, aby mi pomohl, a nejsem ani trochu překvapená, když využije příležitosti, aby si mě k sobě přitáhl pro polibek.

            Jeho rty jsou měkké a jemné, zatímco se dotýkají těch mých, jeho dech ochucený javorovým sirupem. V tomto polibku není naléhavost, žádná temnota - jen něha a touha. Přesto, když zvedne hlavu, můj puls je stejně rychlý, jako by mě pustošil, moje pokožka žhne a brní v místě, kde mě svými dlaněmi drží tvář.

            „Miluji tě,“ zamumlá, dívá se na mě a já se na něj přitisknu, můj neklid je nahrazen lehkým vznášejícím se pocitem.

            „Taky tě miluji.“ Dnes přicházejí ta slova mnohem jednodušeji - protože jsou pravdivá. Miluji Petera.

            Miluji ho, i když mě stále děsí.

            Usmívá se a vede mě na lavičku. „Tady.“ Přitáhl si mě a posadíme se, vytáhne svůj telefon, několikrát přejede přes obrazovku, než mi ho podá. „To jsou seznamy, které jsem našel,“ říká a dívá se na mě teplým stříbrným pohledem. „Dejte mi vědět, které domy se ti líbí, a můžeme se na ně jet podívat.“

            Procházím obrázky, zatímco se vzrůstající pocit zesiluje.

            Tohle je pocit pravého štěstí?

            „Pojďme se projít a promluvit si,“ řeknu mu, když si prohlédnu fotografie, a on s radostí souhlasí, sevře mou ruku v pevném sevření, zatímco se procházíme parkem a diskutujeme o výhodách a nevýhodách různých domů.

            „Nemyslíš si, že čtyři pokoje jsou příliš málo?“ Zeptá se, dívá se na mě s tázavým úsměvem a já zavrtím hlavou.

            „Proč bych si to měla myslet?“

            „No ...“ Zastaví se a otočí se ke mně. „Uvažovala jsi o tom, kolik dětí bys chtěla mít?“

            Žaludek mi poklesne. Tady to je - téma, kterému jsme se vyhnuli od Kypru, když Peter připustil, že se mě pokoušel oplodnit, a já jsem havarovala v autě, ve kterém jsem se snažila uniknout. Čekala jsem, že to v určitém okamžiku přijde - od Peterova návratu jsme nepoužívali kondomy a on přímo řekl mým rodičům, že si přeje, abychom brzy založili rodinu. Přesto mi srdce buší v hrudi a moje dlaň začíná být zpocená v Peterově sevření, když si snažím představit, jaké by to bylo mít s ním dítě.

            S nemilosrdným zabijákem, který mě posedle miluje.

            Zhluboka se nadechnu a natáhnu se pro svou odvahu. Peter už není zločincem, není uprchlíkem a já jsem jeho manželka, ne jeho zajatec. Vzdal se své pomsty, abychom mohli mít tohle – společný skutečný život.

            Procházky v parku, děti a to všechno.

            „Uvažovala jsem o třech,“ řeknu pevně a držím jeho pohled. „Ale myslím, že bych mohla být také šťastná pouze s jedním. A co ty?“

            Na jeho temně hezké tváři rozkvete něžný úsměv. „Rozhodně alespoň dvě - za předpokladu, že všechno půjde dobře s tím prvním.“ Položil mi velkou dlaň na břicho. „Myslíš si, že je nějaká šance ...?“

            Zasmála jsem se a ustoupila. „Děláš si ze mě srandu? Je příliš brzy na to něco říct. Vrátil ses před méně než týdnem. Kdybych věděla, že jsem těhotná, bylo by to problematické.“

            „Velmi,“ souhlasí, chytí mě za ruku a stiskne ji. Pokračujeme v chůzi a on se na mě podívá z boku. „Beru to tak, že jsi s tím v pohodě?“

            „Myslíš teď s dítětem?“

            Přikývne a já se zhluboka nadechnu a dívám se dopředu na skupinu skateboardistů. „Asi. Chtěla bych ještě trochu počkat, ale vím, že to pro tebe hodně znamená.“

            Neodpovídá, a když se na něj podívám, vidím, že jeho výraz ztmavl, čelist má pevně zatnutou a zírá přímo před sebe. Vzrušující pocit se vytratil, když si uvědomím, že jsem mu neúmyslně připomněla tragédii v jeho minulosti

            „Omlouvám se.“ Zvednu naše sepjaté ruce, abych si přitiskla jeho pěst na moji hruď. „Nechtěla jsem ti připomínat tvou rodinu.“

            Jeho pohled se setkává s mým, a něco z jeho surového utrpení v něm ustupuje. „To je v pořádku, ptichka.“ Jeho hlas je chraplavý, když zvedá naše spojené ruce výš, aby položil něžný polibek na moje klouby. „Nemusíš okolo mě chodit po špičkách. Pasha a Tamila budou vždy žít v mých vzpomínkách, ale teď jsi moje rodina ty.“

            Moje srdce se sevře do bolavé koule. On má pravdu. Jsem jeho rodina - a on je můj. Protože svatba proběhla tak rychle, neměla jsem šanci, abych o tom opravdu přemýšlela, abych tuto skutečnost v mé mysli vstřebala.

            Byli jsme sezdáni.

            Opravdu sezdáni.

            Už nemůžu myslet na George jako na svého manžela, protože Peter má nyní tento titul - stejně jako on nemůže myslet na Tamilu jako na svou manželku.

            „A máš pravdu,“ pokračuje, když zpracovávám tyto skutečnosti. „Rodina je pro mě důležitá. Chci, abychom měli dítě, a chci to brzy. Ale… „ váhá, a pak tiše říká: „Pokud chceš počkat, nebudu tě do ničeho nutit.“

            Zastavím se a zadívám se na něj. „Opravdu? Proč ne?“

            Přes obličej se mu přežene rychlý úsměv. „Chceš, abych to udělal?“

            „Ne! Já jen ... „ Zavrtím hlavou a vytáhnu ruku z jeho sevření. „Nerozumím tomu. Myslela jsem, že to bylo součástí toho, víš, manželství a to všechno. Přinutil jsi mě ke svatbě, takže… „

            Všechny stopy humoru opouštějí jeho pohled. „Téměř jsi zemřela, má lásko. Na Kypru, když sis myslela, že tě donutím mít se mnou dítě, pokusila ses utéct a skoro jsi zemřela.“

            Kousnu se do rtu. „To bylo jiné. My jsme byli jiní.“

            „Ano. Ale porod obecně může být nebezpečný. I přes všechny lékařské pokroky dnes žena riskuje své zdraví, ne-li její život. A pokud by se ti něco stalo, protože jsem na tom trval... „ Zastaví se, čelist má zaťatou a odvrátí pohled.

            Dívám se na něj a srdce mi silně bije v hrudi. Pravděpodobnost, že se mi při porodu něco vážného stane, je velmi nízká a můj první instinkt lékaře je to, abych mu to řekla, abych ho ujistila. Ale v poslední vteřině si to rozmyslím.

            „Takže chceš čekat?“ Zeptám se místo toho opatrně.

            Peter se obrátí zpět ke mně, jeho pohled je pochmurný. „Chceš počkat, má lásko?“

            Teď je na mě, abych se odvrátila. Chci? Až do této chvíle jsem předpokládala, že Peterův návrat a uspěchaná svatba znamenají, že v naší blízké budoucnosti bude dítě hrozit. Rezignovala jsem na tuto myšlenku, dokonce jsem ji přijala na určité úrovni.

            Pokud nic jiného, moji rodiče by mohli mít vnoučata, které chtěli - pozitivum, o kterém jsem neuvažovala až do naší večeře včera v noci.

            „Sáro?“ řekne Peter a já se podívám nahoru, abych se setkala s jeho pohledem.

            A je to tady.

            Moje šance to odložit.

            Udělat správnou věc, chytrou věc.

            Mít dítě, když jsem si jistá, že to dokážeme, že Peter může prožít tento druh života.

            Jediné, co musím udělat, je říct ano, použít volbu, kterou mi dal, ale moje ústa to slovo odmítají. Místo toho, zatímco držím jeho pohled a vidím tam napětí, slyším sama sebe říkat: „Ne.“

            „Ne?“

            „Ne, nechci čekat,“ objasňuji a zavírám racionální hlas křičící v mé mysli, zatímco sleduji jeho rty, jak se rozevírají jasným, radostným úsměvem.

            Možná je to špatné rozhodnutí, ale v tuto chvíli to tak necítím. Peter měl pravdu, když řekl, že život je krátký. Je krátký a nejistý, plný nástrah. Vždy jsem žila opatrně a plánovala jsem do budoucna za předpokladu, že tam bude, ale pokud jsem se něco naučila za posledních pár let, pak to, že neexistují žádné záruky.

            Je tu jen dnešek, právě teď.

             

xxx

             

            Jen my, spolu a v lásce.

             

            Trávíme další hodinu v parku, pak jdeme společně nakupovat, zásobíme se jídlem na týden. Peter toho koupí dost na to, aby nakrmil deset lidí, a když se ho na to zeptám, informuje mě, že má v úmyslu pozvat tento pátek rodiče na večeři - a zabalit mi oběd, který si sebou budu brát každý den do práce.

            Když se vrátíme domů, zmizí v kuchyni a já jdu ke svému počítači, abych vyřídila e-mailové blahopřání a dárkové poukázky - oblíbenou volbu pro většinu hostů na naší svatbě, protože nikdo neměl čas koupit skutečný dárek. Vytisknu všechny dárkové poukázky, roztřídím je dle kategorií, podle potřeby aplikuji kódy na konkrétní maloobchodníky a poděkuji e-mailem zpět. Celý proces trvá méně než čtyřicet minut - další výhoda naší jednoduché a rychlé svatby.

            S Georgem jsme strávili dva víkendy po sobě, co se tohoto úkolu týče.

            Chystám se počítač vypnout, když uvidím ve své doručené poště další e-mail - tento od neznámého odesílatele, ale také s předmětem „Gratuluji“.

            Otevřu ho, očekávám další dárkovou poukázku, ale uvnitř je jen krátká zpráva.

             

            Gratuluji ke krásné svatbě. Pokud bys nás kdykoli potřebovala, můžeš použít tuto e-mailovou adresu.

            S přáním všeho nejlepšího,

            Yan

             

            Zamrkám a zírám na e-mail. Nemám ponětí, jak Peterův bývalý spoluhráč dostal můj e-mail, nebo proč se mi rozhodl napsat, ale jeho e-mailovou adresu přidám ke svým kontaktům, jen pro případ.

            Když jsem s dárky hotová, následuji lahodnou vůni do kuchyně, kde Peter připravuje oběd.

            Možná je příliš brzy na to to říct, ale cítím se optimisticky.

            Tato manželská věc bude fungovat.

            Oba se ujistíme, že ano.