FM - 14. kapitola

Překlad: Markéta

 Peter

 

             

            Stěhováci nedojedou dřív, jak v poledne, takže poté, co v pátek vyhodím Saru v práci, jdu si zaběhat dlouhou trasu s těžkým batohem na zádech, abych napodobil trénink, který jsem dělal s mými chlapy. Potřebuji tvrdé cvičení, abych zvládl aspoň něco z toho neklidu, který jsem cítil - a abych se tolik nemyslel na to, jak moc mi chybí moje workoholická žena.

            Ukončuju běh v tichém, téměř prázdném parku, svléknu si potem promočené tričko a začnu kalesteniku (gymnastická cvičení k dosažení tělesné zdatnosti a jemnému pohybu.) pomocí batohu s osmdesáti librami, a přidám obtížné kliky a shyby na jednom rameni na blízkém stromu.

            Už jsem skoro hotový, když vidím, jak ke mně běží dospívající chlapec a jeho tričko se chvěje kolem jeho hubeného těla. Na okamžik se mi zastaví srdce, vypadá přesně jako můj přítel Andrey, ten, který mi udělal všechna tetování v táboře Larko.

            Iluze se rozpustí, jakmile se běžec přiblíží, ale stále nemůžu odvrátit pohled.

            Dítě sprintuje, jako by ho pronásledovala pekelná honička, oči má divoké a pažemi zoufale pumpuje po jeho bocích. O pár vteřin později vidím proč.

            Čtyři starší, větší chlapci - opravdu mladí muži - utíkají za ním a křičí na něj urážky.

            Není to moje zkurvená starost, ale nemůžu si pomoct.

            Jakmile se kolem mě prožene Andreyova podoba, odepnu si z pasu batoh a náhodně ho hodím na zem. Poté, když se jeho pronásledovatelé kolem mě chtějí přehnat, vstoupím jim do cesty a natáhnu ruce na obou stranách.

            Křičí, abych uhnul, a jen stěží se vyhýbají nárazu do mě.

            „Co to kurva, chlape?“ Zavrčí ten největší. „Uhni!“

            Snaží se mě odstrčit stranou - hlavní chyba z jeho strany. Vstoupí do mě dobře vycvičené instinkty a o chvilku později se chlap rozplácne na zadek a zasténá, zatímco jeho tři kamarádi ustupují se zvednutýma rukama.

            „Zmizte odsud,“ řeknu jim a oni to udělají, zastaví se jen, aby zvedli padlého přítele a odtáhli ho pryč.

            Ohnu se, abych si vzal batoh, když spatřím pohyb v koutku oka.

            Je to to dítě, kterému jsem pomohl, jeho hubený hrudník se zvedá, zatímco na mě zírá. „Jak jste to udělal?“ V jeho hlase zní úcta a závist.

            „Udělal co?“ Zvednu batoh a vložím do něj své propocené tričko.

            „Sundal ho takto.“

            Pokrčím rameny, nasadím si batoh a zajistím popruhy kolem pasu. „Jen několik základních sebeobranných lekcí.“

            „Ne, kámo.“ Modré oči dítěte jsou obrovské - a děsivé jako ty co má Andrey. „To bylo něco jiného. Byl jste v armádě? A s tímhle cvičíte?“ Ukáže na můj batoh.

            „Něco takového, a ano.“ Obrátím se k odchodu, ale chlapec se mnou ještě neskončil.

            „Můžete mě učit? Jak mám bojovat?“

            Předstírám, že neslyším a začnu běžet.

            On se nenechá odradit. Doběhne ke mně a běží po mém boku. „Můžete mě učit? Prosím?“

            Zvednu své tempo. „Není to má práce učit děti.“

            „Zaplatím vám.“ Z toho běhu je bez dechu, ale nějak se mu podaří držet se mnou krok. „Tady.“ Stáhne si ruku do kapsy a vytáhne dvacetidolarovku. „Stejně mi to chtěli vzít, takže byste to mohl mít vy.“

            Chystám se ho odmítnout, když mě něco napadne. Zastavím se vedle lavičky a dívám se spekulativně na dítě. „Chceš se učit? Opravdu?“

            „Ano.“ Nadšeně poskakuje. „Chci znát, jak se ubránit. Když jsem byl mladší, dělal jsem trochu karate, ale ve skutečnosti to nebylo… „

            „Kolik ti je let?“ Přeruším ho.

            „Šestnáct. No, skoro. Narozeniny mám příští měsíc.“

            „A kdo byli ti kluci, co tě honili?“

            Chlapec se začervená. „Kamarádi mého staršího bratra. Všichni se zavázali k bratrství a je to pro ně nějaký rituál. Však víte, vytáhněte peníze z blbce.“

            Téměř převrátím oči nad směšností toho všeho. Opravdu o tom uvažuji?

            „Prosím, pane.“ Dítě přešlápne z nohy na nohu. „Můj táta vždycky říká, že se musím postavit sám za sebe, ale nevím jak. A způsob, jakým jste je právě zastavil ... zabil bych, abych to dokázal.“

            To dítě nemá tušení, co říká, ale z nějakého důvodu - možná proto, že stále přemýšlím o Andreyovi a o tom, jak ho vždycky sebrali v našem pekelném táboře, než ho sadističtí strážce uvařili zaživa – natáhnu svou ruku a řeknu: „Dej mi svůj mobil.“

            Dítě dychtivě vytáhne telefon a podá mi ho. Naťukám mu tam své číslo a vrátím mu ho.

            „Zavolej mi tento víkend a domluvíme se na nějakém čase. Mimochodem, jak se jmenuješ?“

            „Aiden, pane.“ Aiden Walt.“ Zaváhá, pak se rozhodne být statečný. „A vy jste?“

            „Peter Garin,“ říkám a pokračuji v běhu, nechávajíc teenagera stát u lavičky.