CH - 19. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 19 – Viper

„Wow! Co to kurva?“ Brody zmrznul ve dveřích posilovny a zíral na mě. „Vidím dobře?“

„Zmlkni, kreténe.“ Pohlédl jsem na něj v zrcadle, zatímco jsem pokračoval s bicepsovými cviky.

„Nejen, že jsi tady,“ – šel směrem ke mně – „ale jsi tady dřív, než já? Mám pocit, že jsem se právě ocitnul v Twilight Zóně.“

Položil jsem činky do police a vzal si ručník, abych si otřel pot z obličeje, naprosto ho ignorujíc.

Přišel, sednul si na lavičku vedle mě a pustil svůj batoh na zem. „Víš, že si z tebe jen dělám prdel, že jo? Jsem šťastný, že tě tady vidím.“

„Díky.“

„Jako, opravdu šťastný.“

„Slyšel jsem tě už poprvé.“ Zasmál jsem se.

„Hádám, že tvoje sezení s Collinsem, šlo dobře, teda?“

Uvědomil jsem si, jak moc jsem odstřihnul Brodyho v posledních pár měsících. Neměl ponětí o mých sezeních a o tom, co jsem musel udělat. Před rokem, nebyl den, abychom si nepromluvili, a už vůbec ne týden, nebo víc.

„Uh, šlo to dobře.“ Rozhlédnul jsem se po místnosti, abych se ujistil, že nikdo není v doslechu. „Velcí šéfové mě donutili jít k terapeutovi.“

Zvedl obočí a vykulil oči. „Jako vážně?“

„Jop.“ Přikývl jsem.

„Jejda.“ Brody zavrtěl hlavou. „To bude zajímavé.“

„Už se s ní vídám.“

„S ní?“

„S ní.“

„Do prdele. Chudák holka. To je jako předhodit mládě antilopy hladovému lvovi.“

Zvedl jsem činky z police a začal znovu zvedat. „Ve skutečnosti to bylo v pohodě. Docela se mi líbí.“

„Líbí se ti, nebo se ti líbí?“

„Och, je žhavá jako peklo a šukal bych ji do bezvědomí, ale nemůžu, a to ze dvou důvodů.“ Vyfoukl jsem vzduch z tváří, když jsem dokončil sadu. „Za prvé, je zasnoubená. Za druhé, čte mě jako zkurvenou knížku a prokoukne moji hru ještě dřív, než ji začnu vůbec hrát. Ta holka vážně čte myšlenky.“

„Wow. Lawrence Finkle konečně našel svého soupeře. Kdo by si to pomyslel?“ Postavil se, zvedl batoh z podlahy a hodil si ho přes rameno. „Hej!“ Jeho oči přilétly ke mně. „Když mluvíme o holkách, víš co?“

„Co?“

„Budeme mít další holku!“ Usmál se na mě hrdě.

„Vážně?“ Otočil jsem se k němu. „Tvůj pták neumí dělat kluky, nebo co?“

Brody zvedl vlhký ručník z poličky a hodil mi ho do tváře. „Prostě řekni, gratuluju, kreténe.“

„Gratuluji, kreténe,“ zažertoval jsem.

Protočil oči a otočil se ke dveřím. „Po tréninku půjdu něco zakousnout k jídlu. Přidáš se?“

„Díky, ale nemůžu. Mám… plány.“

Otočil se ke mně zpátky. „Se čtečkou myšlenek?“

Přikývl jsem.

Stál tam a zíral na mě dalších pár vteřin, než se usmál. „Jsem na tebe hrdý, brácho.“

„Taky jsem na tebe hrdý… velký taťko.“

Po tréninku, jsem se rychle osprchoval a pospíchal k doktorce Robertsové do ordinace, jen s minutou k dobru. Zmáčknul jsem vypínač, vyndal telefon a poslal Michelle rychlou zprávu.

Ahoj. Jen kontroluji, jestli něco nepotřebuješ.

V momentě, co jsem ji poslal, se otevřely dveře a doktorka Robertsová, stála s úsměvem ve dveřích. „Jste tu včas už podruhé v řadě. Jsem ohromená.“ Vesele na mě mávla.

„Nezvykejte si na to. Mohl bych se skoro začít cítit připravený na přespání,“ dobíral jsem si ji, když jsem kolem ní prošel, ztišil telefon a strčil ho do zadní kapsy.

„Ha, ha.“ Posadila se na křeslo naproti mně. „Tak, jaký byl váš víkend?“

„Byl dobrý.“

„Dělal jste něco vzrušujícího?“

„Ani ne.“

Naklonila hlavu na stranu a podívala se na mě koutkem oka. „Cítím, že by tam mohlo být něco víc, za tím ´ani ne´. Co kdybyste mi o tom řekl?“

„Opravdu není moc co říkat.“ Pokrčil jsem rameny. „Mluvil jsem s někým, s kým jsem už dlouho nemluvil, šel do obchodu, šukal, trénoval…“

„Počkat, počkat, počkat.“ Zavřela oči a zavrtěla hlavou, ve snaze zpracovat všechno, co jsem právě vyhrknul. „Mluvil jste se starým přítelem…“

„No,“ přerušil jsem ji, „spíš s přítelem přítele. Byla to Mikeova manželka.“

„Mike. Ten Mike?“

Přikývl jsem.

„Wow. Jak to přišlo?“

„Přemýšlel jsem o tom, co jste řekla, celou dlouhou noc, vlastně. Nemohl jsem o tom přestat přemýšlet. O tom, co za muže jsem a jakým mužem chci být.“ Odmlčel jsem se.

„A…“

Odkašlal jsem si. „A nechci být ten typ chlapa, co něco slíbí a nesplní to. Znám toho chlapa. Stojí za hovno.“

„Dobře! Jsem na vás hrdá, že jste v tomto tak aktivní. Jak to šlo?“

„Um… ok. Nejdřív bylo těžké, být v tom domě. Být s ní. Všechno. Ale skončilo to dobře. Skončilo to opravdu dobře.“

Život byl divný. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu sedět v ordinaci terapeutky, vylévat si vnitřnosti a vlastně si to užívat, řekl bych mu, že se zkurveně zbláznil. Ale nemohl jsem to vzdát. Jestli z té věci s Mikem, vyjde něco dobrého, pak to bude zcela nový Viper. Lepší Viper.

Byla nakloněná v křesle dopředu, lokty opřené o koleno, a pozorně naslouchala. „Řekněte mi víc. Co jste řekl vy? Co řekla ona?“

„Za prvé, jsem se omluvil za to, co se stalo Mikeovi, pak jsem jí řekl o tom, co jsem mu slíbil v nemocničním pokoji. Řekl jsem jí, že jsem se cítil divně, že jsem jí vůbec nekontaktoval a pak jsem se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje.“

Koutky úst se jí stočily dolů a stáhla obočí, jak pomalu kroutila hlavou. „Víte, na někoho, kdo se tak tvrdě snaží být drsňák a držet si lidi na paži daleko, jste opravdu skvělý muž.“

„Nejsem skvělý,“ odmítl jsem, naštvaný, že chválí někoho, jako jsem já. „Přeslechla jste tu část, kdy jsem řekl, že jsem měl jednorázovku? Šel jsem do svého oblíbeného baru, podruhé za týden, abych se pokusil přemluvit servírku, aby se mnou šla domů. Odmítla mě – znovu – tak jsem se poohlédl po jiné, nevinné ženě. Ženě, která nevěděla, kdo jsem, nebo čím se živím. Jednoduše si myslela, že jsem roztomilý. Vzal jsem jí domů, vyšukal jí mozek z hlavy, dal jí peníze na taxi a poslal jí svou cestou. Nechala tam číslo v naději, že jí znovu zavolám. Místo toho jsem ho hodil do své kuchyňské zásuvky, na hromadu dalších pěti set útržků papírů, s telefonními čísly.“ Protočil jsem oči. „Jo, opravdu skvělý chlap. Hned jsem zpátky. Musím na malou.“ Zvedl jsem se a vykráčel z ordinace doktorky Robertsové, do chodby a na toaletu, blízko výtahu.

Nepotřeboval jsem čůrat.

Potřeboval jsem pryč z té místnosti.

V jedné minutě jsem byl v pohodě s mluvením a dostávání nějakých věcí ven, a v příští jsem chtěl odejít a nikdy se tam nevrátit. Nezasloužil jsem si pochvalu, určitě ne od někoho, jako je ona. Byl jsem bezcitný bastard. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych zkontroloval, jak ještě dlouho musím sedět v té místnosti a všiml jsem si zprávy… od Michelle.

M: Ahoj. Děkuji moc za zeptání, ale ne… jsme v pohodě. J

Ta zpráva mě uklidnila víc, než kdy nějaké bezduché šukání. Udělal jsem, co jsem měl udělat. Pro jednou jsem to dotáhl do konce. Svírajíc kraj pultu, jsem zíral na odraz v zrcadle. Odraz muže, který se zoufale snažil změnit, snažil se najít sám sebe, ale nevěděl jak.

Tahle terapeutka je dar, ty kokote. Neposer to. Poslouchej ji.

Pomalu jsem došel zpátky do ordinace. Čekala na mě, sedíc přesně na tom samém místě, jako když jsem měl záchvat vzteku a odešel. Kůže zaskřípala, když jsem se posadil zpátky a zhluboka se nadechl. „Omlouvá se za to.“

„Neomlouvejte se,“ řekla tiše. „Nikdy se neomlouvejte za to, jak se cítíte. Nikdy vám nebudu říkat, že jsou vaše pocity špatné, nebo že byste se měl cítit ohledně něčeho jinak. Vaše pocity, jsou vaše a jen vaše.“

„Právě jste řekla slovo ´pocity´asi dvanáctkrát ve třech větách,“ dobíral jsem si ji, ve snaze odlehčit náladu. „Takhle… Já nevím, co se to se mnou děje. Před šesti měsíci, jsem byl šťastný. Hrál jsem úžasný hokej, měl nejlepší přátele na světě, šukal jsem kohokoliv, jsem chtěl… život byl skvělý. V jedné hloupé chvíli, se to všechno změnilo, a teď, nemůžu své štěstí dostat zpátky. Nepamatuji si, jaké to je, být šťastný. Všechno je tmavé a děsivé, a dokonce, i když jsem po koule zabořený v ženě, kterou jsem právě potkal, nejsem šťastný. Ona je jen věc. Prostě něco, co používám k naplnění prázdnoty a zkouším najít moment štěstí, ale už to nefunguje.“

„Wow.“ Doktorka Robertsová na mě zírala. „To bylo intenzivní, Vipere. Znáte sám sebe líp, než většina lidí. Většina lidí neví, že nejsou šťastní.  Většina lidí nepřizná, že využívá drogy, alkohol, nebo sex jako kompenzaci.“

„Počkat.“ Hlava se mi točila tak rychle, že jsem ji nemohl chytit. „Ztratil jsem se.“

„Využíváte sex stejným způsobem, jako lidé používají drogy, nebo alkohol. Neříkám, že jste závislý, protože nechodíte za prostitutkami a nadměrně nemasturbujete, co vím, ale rozhodně ho používáte k rozptýlení od vypořádávání se s čímkoliv, čím si procházíte.“

„Ani náhodou. To je blbost. Vždycky jsem míval jednorázovky a sex s neznámými.“

Ok, říct to nahlas, zní trochu divně.

„S kolika ženami byste řekl, že jste spal za svůj život?“

Zvedl jsem obočí, aniž bych řekl slovo.

„Ok, škrtněte to. Kolik jednorázovek odhadujete, že jste měl za týden, před tou nehodou?“

Opravdu sedím v ordinaci terapeutky a snažím se spočítat, kolik žen průměrně ošukám za týden?

„Jednu, možná dvě, obvykle.“

„Ok, a od nehody?“

„Tři až pět.“

Trochu vykulila oči, když slyšela to číslo.

Pokrčil jsem rameny. „Jen jsem upřímný.“

„Ne, jsem šťastná, že jste. Vipere, vidíte to? Jste tam venku a zoufale se snažíte najít své další řešení, abyste se nemusel vypořádávat s tím, co se skutečně děje uvnitř vás.“

Postavil jsem se a začal chodit po té malé místnosti a třel si spánky prsty. „No, jak to kurva vyřešit?“

„Věříte mi?“

Zastavil jsem se a otočil se tváří k ní. „Kurva.“

„Věříte. Mě?“ zopakovala, s důrazem na každé slovo, jako by to byla samostatná věta.

„Před dvěma týdny, jsem ani nevěděl, že existujete.“ Vrátil jsem se a plácnul sebou zpátky na gauč.

Zkřížila si ruce na hrudi a zvedla na mě obočí, jasně čekajíc na mou odpověď.

„Ano, věřím vám.“ Povzdechl jsem si, zkurveně nervosní z toho, co mi řekne dalšího.

„Dobře. Pak od vás potřebuj sedm dní.“

„Co?“

„Sedm dní. Potřebuji, abyste naprosto abstinoval v sexu, na sedm dní.“

„Vy jste se, kurva, zbláznila.“

„Možná ano, možná ne. Můžete to zkusit? Je to jeden týden.“

„Jistě. Prostě zavolám svému příteli Brodymu, aby přijel a zatloukl mi okna a dveře, abych nemohl odejít.“ Zakryl jsem si obličej rukama a znovu si povzdechl.

„Uklidněte se, královno dramatu. Neříkám, že nemáte týden jíst, jen prostě nemít sex.“

„Počkat, můžu…“

„A žádné sexuální chování. Žádný orál – dávat nebo přijímat – žádný petting, žádné muchlování, nic. A chci, abyste aspoň jednou, šel do baru, kde si obvykle vybíráte ženy.“

Petting?

„Petting?“

Naklonila hlavu na jednu a pak na druhou stranu. „Víte ne… mazlení, dotýkání, tohle všechno.“

„Chcete říct, že se nesmím dotknout žádných koz?“

„Ano, to chci říct.“

Světlo u dveří se zapnulo, než jsem mohl protestovat a říct jí, že je blázen – znovu.

Tvář se jí rozsvítila. „Perfektní načasování!“ vystřelila ze svého křesla a šla mi otevřít dveře k východu. „Sedm dní. Dokážete to.“

Jsem šťastný, že si to aspoň jeden z nás myslí.

„Počkat,“ – byl jsem skoro pryč ze dveří, když jsem si vzpomněl, na něco se zeptat – „můžu zřídit podezřelého sám?“

Zamračila se na mě. „Jakého podezřelého?“

„Znáte to, můžu vyvenčit hada? Zmastit klobásu?“

Přál jsem si mít videokameru na její tvář, když si uvědomila, o čem jsem mluvil. Vykulila oči a stiskla rty pevně k sobě, když mě vystrčila ze dveří. „Sbohem, Lawrenci.“

Přísahám, že jsem slyšel její smích, na druhé straně dveří, když je za mnou zavřela a já šel pryč.