AA - 8. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Když Zoran sledoval, jak Abby připravuje něco k jídlu, lehce se usmíval. Dělal si starosti, když beze slova odešla z ložnice. Uvnitř věděl, že potřebovala čas, aby to, co se stalo, zpracovala. Věděl, že nepochopila vše, co se mezi nimi stalo. To poznal z jejího smutného úsměvu, který mu věnovala. Myslela si, že spolu budou už jen pár dní a on neznal způsob, jak jí sdělit, že to bude mnohem, mnohem déle.

Nelitoval toho, co se mezi nimi stalo. Akceptoval, že patří jemu a špatné svědomí ho kvůli tomu, že ji odvede z jejího domova, netrápilo. Bude si muset zvyknout a on tu bude pro ni a pomůže jí se v jeho světě zabydlet.

Seděli v příjemném tichu. Po snídani jí Zoran pomohl s nádobím. Všiml si, že Abby hledí nepřítomně z okna, poté jakoby si znovu vzpomněla, že je tam s ní.

„Musím dnes pracovat. Jestli chceš, tak ti mohu ukázat, kde budu a pak si můžeš dělat, co budeš chtít. Právě pracuji na jednom projektu a už je to skoro hotové. Ráda bych ho dnes nebo nejpozději zítra ráno dokončila. Pozítří se vrátí Edna a vyzvedne si Glorii a Barda. Slíbila jsem jí, že než to pošlu svému klientovi, tak jí to ukážu,“ řekla Abby jemně, ale místo aby se na Zorana podívala, hleděla dál z okna.

Nepřítomný tón Abbyina hlasu dělal Zoranovi starosti. Co se vrátila ze sprchy, tak to vypadalo, jakoby se utáhla do svého vlastního světa. Přistoupil k ní a otočil jí hlavu tak, aby se na něj musela podívat. Když v jejích očích uviděl hluboký smutek, zadrhl se mu dech. Sklonil se a něžně ji políbil. Poté ji objal pažemi a přitáhl si ji k tělu, zatímco ji jednou rukou hladil na uklidněnou po zádech.

Abby cítila, jak se v Zoranově náruči uvolňuje. Nenechá si jejich zbylý čas zničit vědomím, že spolu nebudou být déle. Abby narovnala ramena a naklonila hlavu, aby mohla Zoranovi polibek vrátit. Poté se z jeho objetí vymanila, vzala ho za ruku a dala mu najevo, aby ji následoval.

Abby zavolala na Barda a vedla Zorana do své dílny. Odemkla dvojité dveře dokořán, aby mohl dovnitř vát lehký vítr.

Zoran stál bez hnutí a prohlížel si pestré barvy ve světlé místnosti. Všude byly květiny, misky, ptáci a jiná stvoření, mimo jiné i draci, visící ze stropu, nebo ovinutí kolem křehkých skulptur.

Uprostřed toho všeho stálo skoro metr vysoké působivé dílo. Překrásná skulptura byla zasazena do průhledného skla a uvnitř byly malé, barevné bytosti s křídly, poletující kolem kvetoucích květin. Když Zoran přistoupil blíž, uviděl, že ty malé bytosti připomínají malé draky. Ještě nikdy neviděl něco tak krásného. Sledoval Abby, jak si kolem pasu uvazuje velký kus látky. Příští dvě hodiny pozoroval, jak v obrovském ohništi zahřívá sklo různých barev, pohybuje s ním, fouká do něj a otáčí s ním nad malým plamenem, dokud nevznikly další květiny.

Její štíhlé prsty otáčely, kroutily a proměňovaly roztavenou tekutinu na květiny a drobná stvoření. Když měla hotový tucet malých květin, přešla ke skleněné vitríně, vložila malé figurky do malého otvoru a tam je připevnila. Rád poslouchal, jak si při práci prozpěvuje. Vypadalo to, že si vůbec nevšimla, že tu ještě je, tak byla do své práce ponořená.

Proto Zorana překvapilo, když Abby po tak dlouhém mlčení promluvila.

„Pracuji na tomto kousku už šest měsíců. Začala jsem s tím hned poté, co zemřel můj dědeček,“ pokračovala tiše. „Vychovávali mě mí prarodiče poté, co se má matka rozhodla, že mít dítě je pro ni příliš náročné.“ Abby si povzdechla. „Ale myslím, že úplně přesně to takhle nebylo. Má matka byla mladá a dostala se do špatné společnosti. Mí prarodiče byli v Los Angeles docela bohatí a mysleli si, že by jí pomohlo, kdyby se přestěhovali sem. Ale to se nestalo. Otěhotněla se mnou, když byla sama ještě dítě. Aspoň to uznala a nechala mě u mých prarodičů, když mi nebyl ani měsíc. Má matka zemřela na předávkování, když mi byly dva roky.“

Abby se odmlčela a připevnila další květinu. Když vzhlédla k Zoranovi, uviděla, že ji pozorně sleduje a pokračovala: „Měla jsem to nejlepší dětství, jaké si může člověk přát. Měla jsem celou horu jako své hřiště a dva úžasné lidi, kteří mě milovali. Dům byl vždy plný hudby a smíchu. Babička začala se sklářstvím, aby se přenesla přes smrt mé matky. Krátce na to se pro to zapálil i dědeček a brzy už se jim dařilo se tím uživit. Já jsem s tím začala hned, jak jsem se naučila chodit. Baví mě to a docela dobře se z toho dá žít. Považuji to za dárek od mých prarodičů.“

Abby se otočila, aby rozpálila sklářskou tyč a mohla tak uzavřít otvor. Konečně byla hotová. Chtěla to ještě vyfotografovat a fotky poslat mailem klientovi.

Bude se s ním muset domluvit, kdy to chtějí poslat. Říkali, že pošlou soukromé letadlo na malé letiště v Shelby, aby ho mohla předat osobně. Možná by mohla využít ten čas, aby dostala své city pod kontrolu. Pokud bude mít štěstí, pomyslela si smutně, tak už bude Zoran pryč, až se vrátí. Nevěděla, jak by se s ním měla rozloučit, aniž by se nezesměšnila.

„Konečně mám ten kousek hotový. Pokud je něco, co bys rád dělal, můžu zbytek dodělat sama. Musím dílo pro klienta vyfotit a poté uklidit. Mohli bychom se později sejít v domě. Myslím, že ses dnes ještě nepodíval za Goldie,“ popíchla ho Abby s úsměvem.

„Goldie?“ Zoran se zamračil a sledoval Abby, jak hasí ohniště a odklízí kousky skla na lavici.

Abby se zasmála, zvedla své zápěstí a jemně pohladila zlatý náramek. „Goldie!“

Zoran pomalu kráčel po cestě na mýtinu. Zkontroluje svou loď a promluví si s bratry. Chtěl jim říct, že našel svou družku. Věděl, že budou překvapeni. Žádný z nich nevěřil, že by se někdy s nějakou ženou usadil. Dokonce ani on tomu pořád nemohl uvěřit. Bylo mu jasné, že je tou zprávou ohromí. Také ho nikdy nenapadlo dát svému symbiontovi jméno. To by bylo, jakoby dal jméno sám sobě. To, že by ho Abby láskyplně nazývala, „Goldie,“ ho rozesmálo.

***

Poté, co dorazil na mýtinu a vyšplhal se do své lodi, okamžitě aktivoval komunikační zařízení. Objevil se pevný monitor a během pár sekund uviděl na obrazovce Kelana. Zoran se posadil na křeslo za sebou. Jak se energie symbionta pohybovala, všude kolem se po stěnách vlnily zlaté vlny.

„Jak je, Kelane?“, zeptal se Zoran, když uviděl svého bratra.

„Dobře. Kreon má informace, které tě budou zajímat. Jakmile budeme zpátky, chce se s tebou setkat. Pospíšili jsme si, takže bychom měli dorazit o den dříve. Trelon se svým symbiontem si už zase hráli s motorem,“ ušklíbl se Kelan.

Trelon a jeho symbiont neustále něco kutili. Jeho bratr to prostě nemohl nechat jen tak. Raději by sdělil novinku o své družce všem najednou. A nejlepší by bylo, kdyby jim ji rovnou představil. Nevěděl, proč měl pocit, aby počkal, ale tak to cítil. Chtěl, aby měli Abby rádi a akceptovali ji jako překrásnou ženu, kterou byla.

Povídal si s Kelanem povídal asi hodinu a poté spojení ukončil. Stýskalo se mu po Abby. Chtěl svého symbionta připravit na cestu domů, než se k ní zase vrátí. Nemohl ze sebe setřást pocit strachu, že ho bude nenávidět, až svůj plán provede.

***

Abby uklidila dílnu, udělala pár fotek a mobilem je poslala klientovi. Poté začala připravovat obalový materiál. Dostala SMS, ve které stálo, že letadlo přiletí pozítří, aby skulpturu vyzvedlo. Dříve stejně nemohla pryč, protože Edna se měla vrátit také až pozítří. Abby odeslala potvrzení. Nějak tušila, že Zoran nebude nadšený, ale ona neměla na výběr, protože slíbila, že dílo dodá a vystaví osobně. To bylo zahrnuto v ceně a peníze už dostala předem. Byla to její povinnost, aby si udržela dobrou profesionální pověst.

Ještě stále bylo světlo a Abby věděla, že dřevo na podpal bude potřeba vždy, takže se rozhodla rozřezat strom, který se vyvrátil za stodolou. Zrovna se chtěla pustit do práce, když zaslechla blížící se pick-up. Zarazila se.

Obešla stodolu a pomyslela si, že se možná Edna vrátila dřív, než plánovala, ale když uviděla, jak ze šerifského auta vylézá Clay, zasténala. To bylo to poslední, co teď potřebovala.

„Ahoj, Clayi, copak tě přivádí do hor?“, zeptala se Abby a opřela sekeru o dveře stodoly. Zamířila k domu, sundala si rukavice a otřela si ruce o kalhoty.

„Vypadáš nádherně!“, prohlásil Clay, když došel až k Abby, sevřel ji do náruče a vlepil jí překvapivý polibek.

„Clayi!“, vykřikla Abby a zrudla. Ještě nikdy nebyl tak agresivní. „Teď vážně. Pusť mě!“

Ale Clay se jen smál a tiskl Abby k sobě. „Abby, snažil jsem se být trpělivý. Ale muž se prostě nemůže držet zpátky věčně, víš?“

Abby cítila, jak se jí při těch slovech zmocnil nepříjemný pocit.

„Clayi, myslela jsem, že jsi to pochopil. Mám tě ráda, ale nic k tobě necítím. Já…“

Clay jí položil prst na rty. „Ššš, všechno, co chci, je šance, Abby.“

Abby smutně zavrtěla hlavou. Věděla, že ho nikdy milovat nebude. Do očí jí vyhrkly slzy. Nechtěla nikoho zranit, ale věděla, že mu ublíží.

„Clayi, nechci ti dělat falešné naděje. Mám tě ráda jako přítele, ale nic víc,“ odvětila Abby jemně.

Clay pohlédl Abby do očí. Jeho tvář se zkřivila vztekem. Už čtyři roky se snažil Abby přimět, aby si s ním vyšla, a ona to nechtěla ani zkusit.

„Máš někoho jiného?“, zeptal se Clay naštvaně.

Abby se snažila z jeho sevření vymanit, ale Clayovy paže ji stiskly ještě silněji. „Ano.“

„Kdo je to? Jak už to trvá dlouho?“, zeptal se Clay chraplavým hlasem.

„Neznáš ho. Seznámila jsem se s ním teprve před pár dny,“ odpověděla Abby a snažila se Claye nezranit víc, než bylo nutné.

„Žvaníš nesmysly, Abby. Před pár dny? Neopustila jsi tuhle horu až do včerejška víc než týden. Jak ses s ním mohla právě seznámit, když jsi tu zatracenou horu neopustila?“, křičel Clay hrubě.

Abby se zamračila. „Odkud víš, kdy jsem horu opustila naposledy? A když už jsme u toho, jak vždycky víš, kdy přijíždím do města a kde jsem?“

„Já o tobě vím všechno, Abby. Během posledních čtyř let jsem sledoval každý tvůj krok. Vím, kdy jdeš na výstavu, s kým mluvíš, komu voláš, když opustíš svou horu, všechno, drahoušku,“ odvětil Clay sladce.

Abby přeběhl po zádech mráz. Než se Clay stal před čtyřmi roky šerifem v Shelby, sloužil ve speciální jednotce námořnictva.  Moc o tom nevěděla, jen to, že po poslední misi armádu opustil.

„Clay, prosím tě, pusť mě. Naháníš mi strach,“ řekla Abby a snažila se osvobodit.

„Nemusíš se mě bát, drahoušku. Já tě chci jen ochraňovat. Miluji tě, Abby. Miluji tě od toho okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl,“ pokračoval Clay a políbil ji na čelo.

Abby se bránila a přestala až tehdy, když ji Clay chytil za vlasy. Políbil ji na vlasy. „Všechno bude mezi námi skvělé, Abby. Uvidíš. Už brzy nebudeš myslet na nikoho jiného, než na mě.“

Když ji Clay znovu políbil, Abby sebou cukla. Protože jí svíral vlasy, nemohla se ani pohnout. Přitiskl si ji těsně k tělu, jednu nohu jí vsunul mezi její, a trochu ji zaklonil, takže nemohla na svou obranu použít koleno, aniž by spadla. Když jí strhl hlavu na stranu a začal jí ožužlávat krk, vykřikla bolestí. Potlačila nutkání se pozvracet, protože jí jazykem přejížděl po krku a po tvářích.

Zoran určitě už brzy přijde. Pokud by se dostala ke zlatým náramkům na svých zápěstích, mohla by ho možná nějak zavolat. Jakoby zlaté náramky cítily, že Abby potřebuje pomoc, pohnuly se jí na pažích.

Když Clay dostal elektrickou ránu, vykřikl. Rychle ustoupil a nevěřícně hleděl na Abby. Natáhl ruce před sebe.

„Co to, k čertu, bylo?“, zeptal se Clay zuřivě.

„Clayi, musíš odejít. Okamžitě. Je mi líto, jestli si myslíš, že ti dávám nějakou naději. To nebylo nikdy mým úmyslem. Vždycky jsem ti říkala, že nemám zájem. Jestli víš, co je pro tebe dobré, tak bys teď měl odejít,“ pronesla Abby důrazně a pohnula se směrem k chatě. Pokud se jí podaří mu uniknout, tak bude v bezpečí.

„Co. To. K čertu. Bylo?“, zavrčel Clay se zaťatými zuby.

„Nový prostředek sebeobrany,“ který jsem si koupila v New Yorku,“ lhala Abby. „Jak jsi sám říkal, někdy to může být nebezpečné, žít tu na hoře sama. Teď prosím odejdi.“

Clay udělal krok k Abby a přesně v tom okamžiku přiběhl po stezce Bard a vzrušeně štěkal. Clay na něj pohlédl a poté se obrátil ke svému pick-upu. Ještě jednou se podíval na Abby a práskl za sebou dveřmi od auta.

„Ještě to neskončilo, Abby. Patříš mě a já se toho, co mi patří, nevzdávám,“ prohlásil Clay, zařadil a vyrazil na cestu do města.

Abby se třásla tak silně, že se neudržela na nohou a klesla na zem. Ještě nikdy v životě se tak nebála. Jak mohl o ní Clay všechny ty věci vědět? Když si uvědomila, co se mohlo stát, kdyby neměla své zlaté náramky, nebo kdyby nepřiběhl Bart, otřásla se. Abby bojovala se slzami, zatímco se snažila pochopit, co jí Clay říkal. Už se necítila v bezpečí – to nejhorší bylo, že se nemohla obrátit na místní policii.

***

Zoran poskytl Abby tolik prostoru, kolik mohl, než ho jeho touha se jí dotýkat, přemohla. Kráčel po stezce k domu, když uviděl, jak Bart vystartoval. Už si na tu malou kouli chlupů docela zvykl. Přišlo mu zábavné, že Bart nešel nikam bez svého zvláštního, malého, zeleného míčku. Zoran právě došel na začátek cesty, když mu symbiont na Abbyiných zápěstích poslal ostrý varovný signál.

Zalapal po dechu. Když se s ním spojil, ucítil Abbyin strach. Cítil, že je v její blízkosti jiný muž. Poté ze sebe vyrazil hlasité zařvání a musel bojovat s nutkáním se proměnit. Drak v jeho nitru cítil, že je jeho družka v nebezpečí a převzal kontrolu. Zoran se proměnil a vyskočil do vzduchu.

Během pár sekund se vznesl nad stromy. Přeletěl Abbyin dům a ostrýma očima ji našel, jak sedí na zemi a objímá Barta. Otočil hlavu a rozhlížel se po hrozbě, kterou cítil. Poté padl jeho pohled na auto, podobné Abbyinu, jak se vysokou rychlostí řítí po klikaté cestě dolů. Dostal se před něj, přistál a ukryl se ve stínu stromů. Chtěl vidět, co jeho družku tak vyděsilo a zjistit, jak moc byl muž nebezpečný.

Sledoval, jak auto před zatáčkou zpomalilo. Když uviděl muže za volantem, přimhouřil oči. Zhluboka se nadechl a nasál jeho pach. Ten pach nikdy nezapomene, a pokud by se ten muž ještě někdy k Abby přiblížil, věděl by to. Když mu došlo, že se jedná o muže, který včera Abby ve městě políbil, zhluboka zavrčel.

Vyplivl salvu dračího ohně směrem na pick-up. Na kapotě auta se objevil skoro průhledný dračí symbol. Muž byl označen. Jestli se k Abby znovu přiblíží, Zoran ho zabije.

Poté se znovu stáhl do stínu mezi stromy. Mocným mávnutím křídel se vznesl vzhůru a odletěl zpět k chatě. Zasáhly ho pochyby. Co, když měla Abby strach, že by ji mohl přistihnout s jiným mužem a ne z toho muže samotného? Zasáhla ho vlna žárlivosti a vzteku. To nehrálo žádnou roli. Už si ji označil svým pachem. Při pomyšlení, že by Abby dala přednost jinému muži, viděl rudě. Zoran vyšel těch pár schodů na verandu a prudce otevřel dveře, protože bojoval se strachem, že ji ztratí.

Když se dveře od domu s rachotem rozlétly, Abby sebou cukla. Ozářený odpoledním sluncem tam stál Zoran. Abby si rychle otřela z tváří slzy, které prostě nechtěly přestat téct. Chvěla se tak silně, že měla pocit, že se rozsype.

Zoran tam chvíli jen tak stál a sledoval Abbyin uplakaný bledý obličej. Vypadala tak křehce, tak zranitelně. Když zvedla chvějící se ruku, aby slzy otřela, Zoran zjihl. Mohl cítit její strach. Zoran se zhluboka nadechl, a když na ní cítil pach toho muže, jeho oči se zlatě blýskaly.

„Och, Zorane,“ zašeptala Abby a přistoupila k němu. Objala ho kolem pasu, protože se bála, že se pod ní každým okamžikem podlomí nohy. „Měla jsem takový strach.“

Zoran přitiskl Abby k sobě. Zabořila mu tvář do hrudi a začala vzlykat. Něžně ji objal. Nohou za sebou zavřel dveře a vyrazil do ložnice. Posadil se na okraj postele, svíral Abby v náruči a hladil ji po zádech, dokud se nepřestala třást.

„Mluv se mnou,“ vyrazil ze sebe Zoran frustrovaně.

Abby si nebyla úplně jistá, co Zoran právě řekl, ale předpokládala, že chtěl vědět, co se stalo. To mu byla, vzhledem ke skutečnosti, že mu právě slzami promáčela novou košili, dlužná. Položila mu hlavu na prsa a než začala, zhluboka se nadechla.

„Před čtyřmi lety se do Shelby přistěhoval muž jménem Clay Butler. Byl to voják s mnoha vyznamenáními a byl považován za hrdinu. Obyvatelé Shelby si ho zvolili za šerifa. Šerif je náš místní strážce zákona. Má lidi ochraňovat. Krátce na to mě začal pokaždé, když jsem přijela do města, vyhledávat. Určitým způsobem mi to přišlo zábavné. Je o dobrých deset nebo dvanáct let starší než já, ale nebylo to jen to. Prostě jsem neměla zájem. Když byl u toho dědeček, tak nebyl tak moc dotěrný, ale když jsem byla sama, byl mnohem agresivnější, takže už jsem bez dědečka do města raději nejezdila. Každopádně asi před šesti měsíci, hned poté, co dědeček zemřel, se stal ještě dotěrnější. Nikdy jsem mu nedávala žádnou naději. Dokonce jsem mu řekla, že nemám zájem, ale vypadá to, že vždycky ví, kdy opustím svou horu. Když jsem musela na poštu, objevil se tam taky, nebo v obchodě nebo na trhu. Jedno, kde. Přišlo mi divné, že vždycky věděl, kde jsem byla a přesně, kdy jsem tam byla.

Když jsem jela včera do města, objevil se u pošty. Všimla jsem si, že ho naštvalo, když se paní Pattersonová zmínila, že jsem dostala balíček s pánským oblečením. Ptal se mě, pro koho to oblečení je, a já mu řekla, že mu po tom nic není. Balík mi sebral ještě dřív, než jsem si ho stihla převzít. Ale před paní Pattersonovou jsem nechtěla dělat potíže.“

Abby pohlédla na Zorana zarudlýma očima. „Je to ta největší drbna v celém městě.“

Zoran si přitiskl Abbyinu hlavu zpět na hruď. Cítil, jak se v něm sbírá hněv, když si pomyslel, co mu za chvíli řekne. „Venku před poštou se mě Clay ještě jednou zeptal, pro koho jsem oblečení koupila. Ještě než jsem mohla odpovědět, tak mě chytil a políbil. Paní Pattersonová zrovna vyšla ven a přistihla ho. Jen se ušklíbl, jakoby to pro něj byla ta nejpřirozenější věc na světě líbat mě. Poté jsem mu znovu zopakovala, ať mě má nechat na pokoji.“

Abby si otřela tvář o Zoranovu hruď a zhluboka se nadechla, aby mohla pokračovat. „Byl tu před chvílí. Chytil mě a nechtěl mě pustit. Řekl mi, že mě miluje, a že o mě ví všechno – s kým mluvím, s kým se stýkám. Řekl, že patřím jemu, a že toho, co mu patří, už se nikdy nevzdá. Přikázala jsem mu, aby odešel, že jsem potkala někoho jiného.“

Abby se roztřeseně nadechla a bojovala proti dalšímu přívalu slz. Jak se mohlo stát, že se jí život tak pokazil? Vždycky se snažila nepoutat na sebe pozornost a hádky nevyhledávala. Chtěl jen, aby ji všichni nechali na pokoji.

Zoranův drak z pachu jiného muže na jeho družce zuřil. Musel ji uklidnit a postarat se o to, aby se cítila v bezpečí, ale jestli ten pach brzy nezmizí, tak ji příšerně vyděsí, když si ji označí. Chtěl najít toho muže a zabít ho. Možná by to před odletem ještě stihl. Ale nejdřív Abby musela pochopit, že nikdy nedopustí, aby se jí něco stalo.