AA - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Abby už byla pryč pět hodin. Zorana frustrovalo, že ji musel nechat odejít samotnou. Doprovodil ji ke stavbě, kde stál podivuhodný transportní prostředek. Ujistila ho, že bude v bezpečí a poprosila ho, aby dal pozor na Glorii a Barda, dokud se nevrátí. Poté mu vysvětlila, kde najde něco k jídlu a k pití, jak se obsluhuje podivná věc jménem mikrovlnka, a do ruky mu dala dálkové ovládání, pokud by si chtěl poslechnout nějakou hudbu. Omlouvala se, že nemá další divnou věc jménem televize a vysvětlila mu, že ji to nezajímá, ale kdyby chtěl, tak by mohl použít její počítač.

Ale Zoran ještě jednou zašel za svou lodí, aby kontaktoval svého bratra Kreona. Probrali spolu jeho zajetí a plány útoku na kurizanskou vojenskou základnu, kde ho věznili. Kromě toho ještě jednou mluvil s Kelanem a Mandrou o tom, co se stalo a o obchodní smlouvě, kterou před svým zajetím uzavřel. Chtěli vyměnit několik svých krystalů za ženy, aby uspokojili potřeby mužů na jejich planetě.

***

Když Abby opustila příjezdovou cestu a vyrazila směrem k městu, musela se smát. Už si říkala, jestli ji Zoran vůbec někdy pustí. Ukázala mu všechno v domě, aby neumřel hlady, zatímco bude pryč. Ale mnohem déle trvalo ho přesvědčit, že nebude potřebovat žádnou ochranu před nějakými imaginárními příšerami, které by na ni mohly, dle jeho názoru, někde číhat. Chtěl, aby si vzala jednu z jeho zbraní a přímo zuřil, když mu s úsměvem řekla, že něco takového nebude potřebovat. Teď už bylo dost pozdě a Abby bude muset nejdřív na poštu, než ji zavřou. Když vyjela na silnici, stáhla si okénko, pustila si hudbu a zpívala si. Ve skutečnosti si jízdu do města po klikatých cestách užívala. Krajina byla pěkná a počasí perfektní. Do města dorazila půl hodiny před zavřením pošty a zaparkovala přímo před ní. Právě vypnula motor, když se na místě vedle ní objevilo auto šerifa Claye.

Abby si povzdechla. Někdy jí přišlo, jakoby měl všude kamery, aby mohl sledovat její příjezdy do města. Jinak prostě nebylo možné, aby pokaždé věděl, že byla na cestě. Dnes opravdu neměla na jeho dvoření náladu. Chtěla jen vyzvednout poštu, nakoupit nějaké potraviny a co nejrychleji se vrátit domů. Bylo to zvláštní, ale už teď se jí po Zoranovi stýskalo.

„Ahoj, Abby,“ pozdravil ji Clay, zatímco vystupoval z auta a přistoupil k Abby, která právě zamykala auto.

„Ahoj, Clayi, jak se máš?“, zeptala se Abby a vyrazila k poště.

„Dobře. Jsem rád, že ses po té nedávné bouři v noci dostala dolů,“ pokračoval Clay a podržel jí dveře.

„Děkuji. Ano, bylo to docela dramatické, ale výpadek elektřiny naštěstí netrval moc dlouho. Čekala jsem to horší,“ odvětila Abby a zamířila ke své poštovní schránce.

„Je něco poškozené? Mohl bych přijet a pomoct ti, kdybys mě potřebovala,“ nabídl se Clay a sledoval, jak si Abby vyzvedává svou poštu, z hromádky vytahuje potvrzení o uložení balíku a zbytek strká nepřečtené do tašky.

„Ne, žádné škody. Za stodolou se vyvrátil jeden strom, ale nic nezasáhl. Všude leží malé větve, ale ty nebude problém odklidit. Musím vyzvednout pár věcí. Ráda jsem tě viděla,“ řekla Abby a doufala, že Clay narážku pochopí a odejde.

„Pomůžu ti. Máš chuť zajít do bistra na večeři, až tu budeš hotová?“, zeptal se Clay a následoval Abby k přepážce.

Abby si tiše povzdechla. Ne, nenechá ji na pokoji. „Je mi líto, ale nemůžu. Musím to stihnout domů, než se úplně setmí. Však víš, jak nerada jezdím potmě.“

Byla to pořád ta samá výmluva, kterou říkala Clayovi poslední čtyři roky. Klidně by si mohla jejich rozhovor nahrát, protože pokaždé probíhal úplně stejně. Clay se jí zeptal, jestli by si s ním vyšla, a ona se vymluvila. Poté ji sledoval všude jako pejsek a snažil se ji přesvědčit. A Abby se usmívala a řekla, že možná někdy jindy.

„Zdravím, paní Pattersonová, jak se daří Harrymu?“, optala se Abby pracovnice pošty a předala Alicii Pattersonové malý zelený lístek. Vedla pobočku pošty v Shelby už od počátku věků a kromě pošty shromažďovala i všechny drby. Té ženě už muselo být přes osmdesát.

„Harrymu se daří dobře, drahoušku. Děkuji za optání. Přijedeš letos na festival? Vždycky se tak těšíme na tvůj zpěv,“ odpověděla paní Pattersonová, zatímco sáhla pod přepážku a vytáhla balíček. „Zvláštní, že ti přišlo poštou mužské oblečení. To se nestalo od té doby, co zemřel svůj dědeček. Máš snad ve svém životě nového muže, srdíčko?“

Abby zaťala čelist. Mělo jí být jasné, že si paní Pettersonová všimne, odkud ty věci přišly. Teď bude každý ve městě vědět, že si Abby objednala mužské oblečení.

„Ještě nevím, jestli to tento rok stihnu. Mám opravdu mnoho práce,“ zareagovala Abby a ignorovala výslech paní Pettersonové.

Chtěla balíček převzít, ale než to stihla, tak se po něm natáhl Clay a četl si, odkud přišel. Celý zrudl a v očích se mu vztekle zablýsklo. Poté vyrazil ke dveřím a Abby nezbylo nic jiného, než ho následovat.

Abby odemkla svůj pick-up a otevřela dveře na úzkou zadní lavici, aby na ni mohla položit balíčky. Clay neřekl nic, dokud nebyla hotová.

„Pro koho nakupuješ mužské oblečení, Abby?“, zeptal se Clay tiše.

Abby se na Clay zamračila a odpověděla: „Po tom ti ale opravdu nic není, Clayi.“ Když chtěla nastoupit do auta, chytil ji za paži. „To si nemyslím. Už čtyři roky se tě ptám, jestli by sis se mnou nevyšla a ty se ke mně chováš, jako bych byl vzduch. Pro koho nakupuješ oblečení?“

Abby si povzdechla. „Clayi, považuji tě za kamaráda, ale nic víc. To už bys měl vědět. Prosím tě, nech to být a najdi si někoho jiného.“

„Já žádnou jinou nechci, Abby. Chci tebe. Žiješ na té zatracené hoře úplně sama. To není bezpečné. Měla by ses přestěhovat do města.“ Clay ji přitlačil k autu a uvěznil ji tak svým tělem. Začal si hrát s pramenem jejích vlasů. „Však víš, že se mi líbíš. Proč mi nedáš šanci?“

Abby ztěžka polkla. Clay ještě nikdy nebyl tak agresivní. Doteď to byla prostě jen hra, kterou Abby ve skutečnosti nebrala moc vážně.

„Clayi…“, začala Abby, ale když jí položil ruku na krk a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil, zmlkla.

Abby ten polibek tak překvapil, že ji ani nenapadlo se bránit. Clay se ještě nikdy nepokusil ji políbit. A teď ji líbal ne jen někde, ale přímo na parkovišti před poštou. Když uslyšela, jak si za nimi někdo decentně odkašlal, oba sebou cukli.

Abby pohlédla Clayovi přes rameno a uviděla šklebící se paní Pattersonovou. Abby zrudla. Teď to budou vědět všichni v okruhu padesáti mil. Abby se cítila jako teenagerka, kterou přistihli při muchlování.

„Musím vyrazit,“ zamumlala a posadila se na místo řidiče. „Ještě potřebuji nakoupit.“

Clay s úšklebkem ustoupil, a když Abby vyjížděla z parkoviště, pozdravil ji. Veřejně dal najevo svůj zájem o Abby a bylo mu jasné, že se paní Pattersonová postará o to, aby se to dozvěděli i ostatní. S pohvizdováním vyrazil ke svému autu. Abby možná neřekla, že si s ním vyjde, ale ani se jeho polibku nebránila. Zítra ráno měl volno, takže by ji možná mohl na té její hoře navštívit.

Když Abby přijížděla k chatě, už na událost s Clayem dávno zapomněla. Myslela na Zorana a na jeho zlatou loď. Nemohla uvěřit, že ze všech míst na světě zrovna jí přistál doslova v předzahrádce mimozemšťan. Zajímalo by ji, co by si o něm mysleli její prarodičové.

Duchem jinde si pohrávala se zlatým řetízkem na krku a cítila, jak se při jejím doteku ohřívá. Věděla, že ta bytost, ať už to bylo cokoliv, měla ráda, když se jí dotýkala. Překvapilo ji, jak rychle si na to zvykla a ptala se sama sebe, jak to vypadalo tam, odkud Zoran a jeho zlatá loď pocházeli.

Zatímco se dotýkala řetízku, v mysli se jí objevily obrázky. Uviděla vysoké stromy a stvoření, která se podobala drakům z lidských legend, létající na nebi, těla pokrytá zlatým brněním. Uviděla bílé město, tyčící se nad hustým lesem, obklopené vysokými zdmi. Na místě, podobném trhu se pohybovalo množství mužů a žen. Vedle nich kráčely zlaté bytosti všemožných tvarů a velikostí. Viděla věci, které vypadaly jako vesmírné lodě, jak létají nad městem a přistávají, zatímco jiné vzlétaly. Uviděla Zorana – nahého a obklopeného mnoha ženami, jak se o něj otírají. Zlatý řetízek na jejím krku si uvědomil, že jí tento obraz asi ukazovat neměl a obraz vybledl.

„Hej! To není fér!“, řekla Abby, které bušilo srdce vzrušením. Ani si nevšimla, že stojí na příjezdové cestě. Při pohledu na Zorana, obklopeného ženami, ji píchlo u srdce. Samozřejmě, že neměl o ženskou pozornost nouzi. Ale ona se jeho další ženou z harému rozhodně nestane! Ale k tomu samozřejmě nedojde, protože tu už dlouho nebude.

Předpokládala, že jeho rodina byla na cestě, aby ho vyzvedla. Bylo by pro oba lepší, kdyby si udrželi odstup. Ten polibek z rána nebylo nic. Clay ji také políbil a nic to pro ni neznamenalo. Prostě se jen bude muset postarat o to, aby se to už neopakovalo – s žádným z nich.

Ale ať se snažila sebevíc, obraz Zorana s těmi ženami, jí nešel z hlavy. Abby se kousla do rtu a připravovala se na to, postavit se mu tváří v tvář. Nedá na sobě znát, že ho považuje za atraktivního a bude se soustředit jen na svou práci.

To jí pomohlo, když jí zemřela její babička, a i poté, co ji opustil dědeček. A teď jí to pomůže, aby se nezesměšnila.

***

Zoran poslední hodinu prochodil po verandě před malou chatou sem a tam. Už se setmělo a Abby pořád nikde. Snažil se s ní spojit, ale jeho symbiont odmítl na jeho volání odpovědět. Zavrčel a vylekal tak Barda, který si na zahradě před domem hrál s balonkem. Okamžitě sebou praštil na záda a chtěl se nechat hladit.

Kde byla? Proč jí to trvalo tak dlouho? Nestalo se jí něco? Věděl, že měl jít s ní. Měl trvat na tom, aby si s sebou vzala zbraň, kterou se jí snažil dát. Co, když byla zraněná? Zbledl. Co, když byla zajata nebo hůř, zabita? Při tom pomyšlení se celý roztřásl a znovu zoufale zavolal na svého symbionta.

Když symbiont konečně odpověděl, málem omdlel. Zavrčel a chtěl vědět, proč neodpověděl už předtím. Uviděl obrazy, jak Abby jede po silnici a vítr jí cuchá vlasy. Mohl ji slyšet, jak zpívá.

Ale jeho úsměv zmizel, když uviděl, jak se k Abby blíží nějaký muž. Vypadalo to, že má na sobě nějaký druh uniformy. Nemohl slyšet, co říkali, ale na tom, jak se ten muž na Abby díval, bylo jasné, že po ní touží. Když uviděl, jak ten muž Abby přitlačil na auto a poté ji políbil, znovu zavrčel. Když se ten muž odtáhl a usmíval se na ni, Zoran zuřil. Vůbec se tomu muži nebránila. Při představě Abby v náruči jiného muže, pocítil žárlivost. Patřila jemu!

Zoran se prudce otočil, protože verandu zalilo světlo vycházející z jejího transportního prostředku. Drak v jeho nitru řval, protože si ji chtěl nárokovat, opatřit ji svou značkou. Zoran stál u dveří pick-upu dřív, než Abby stačila vypnout motor.

Když jí vytrhl dveře z ruky, musela se rozesmát. „Nemáš problém pomoci mi s nákupy, že? Víš, většina mužů vždycky někam zmizí, když je mají odnést dovnitř.“

Zoran byl ponořený do mlhy žárlivosti tak hluboko, že ani neslyšel, co Abby říkala. Musel vědět, jestli obrazy, které mu symbiont poslal, odpovídaly pravdě. Zoran vytáhl Abby z jejího sedadla a objal ji. Zhluboka vdechoval její vůni, a když ucítil pach jiného muže, zuřivě zavrčel.

„Co to děláš?“, zeptala se Abby bez dechu.

Zoranova reakce jí přišla zvláštní, koneckonců se vrátila jen s potravinami. Myslela si, že třeba nepochopil, jak mikrovlnka funguje, nebo si neuměl udělat sendvič a tak měl hlad. Ale skutečnost, že ji svíral tak majetnicky a vrčel u toho, jí prozradila, že je naštvaný z nějakého jiného důvodu.

Zoran znovu zavrčel a varoval tak Abby, aby mu neodporovala, protože se ho snažila odtlačit. Mohl na její kůži cítit toho cizího muže. Pomyšlení na pach jiného muže na pokožce jeho pravé družky bylo na jeho draka příliš. Musel ji pokrýt svým vlastním pachem. Chytil ji za krk, přitiskl své rty na její a pevně ji k sobě přitiskl, zatímco se snažil svou žárlivost dostat pod kontrolu.

Abby se nejdřív Zoranovu pevnému sevření bránila. Nevěděla, co se dělo, ale očividně ho něco naštvalo nebo ji postrádal víc, než si myslela.

Abby se právě začala uvolňovat a odpovídat na Zoranův polibek, když si vybavila obrázek, jak je nahý, obklopený houfem žen, které se o něj otíraly. Otočila hlavu stranou a roztřeseně se nadechla. Poté se ho snažila odtlačit.

„Co máš za problém?“, zeptala se Abby. „Zase tak dlouho jsem pryč nebyla – a i kdyby, nemáš právo se ke mně chovat tak hrubě!“

Zoran o krok ustoupil a zíral na Abby. Patřila jemu. Frustrovalo ho, že jí to nedokáže vysvětlit. Neměla právo dovolit jinému muži, aby se jí dotýkal. Valdierové byli velmi majetničtí, pokud šlo o jejich družky. Bez váhání zabije každého muže, který by se na jeho družku třeba jen podíval příliš dlouho. Že se jí dotkl jiný muž, označil ji svým pachem, bylo víc, než dokázal jeho drak snést. Chtěl toho muže zabít. Pokud by ho Abby opustila kvůli jinému muži, tak by udělal všechno pro to, aby ji od toho odradil. Dokonce, i kdyby to znamenalo, že by ji musel někde zamknout, dokud by jí nebylo jasné, že patří jemu. Nikdy by ji nenechal odejít.

V Abbyině případě byl ten pocit ještě silnější, protože nejen, že si ji Zoran zvolil za svou družku, ale jeho symbiont a drak také. Jelikož byl vůdcem svého lidu, tak se od něj očekávalo, že zplodí dědice. A to by se stalo pouze tehdy, pokud by jeho drak a symbiont tu ženu akceptovali.

„Ty patříš mě,“ zavrčel Zoran, když se Abby snažila ho odstrčit.

„Mě!“, zařval Zoran, když nakonec drak v jeho nitru převzal kontrolu.

Když Abby uviděla, jak se Zoranova tvář změnila, zalapala po dechu. Jeho oči žhnuly jako tekuté zlato a jeho panenky se proměnily v dlouhé, úzké čárky. Poté uviděla, jak se mu na kůži objevují zelené, zlaté a rudé šupiny a jeho hlava se proměnila v hlavu draka. Protáhly se mu ruce, které byly zakončené ostrými drápy. Poté Abby uslyšela, jak se trhá jeho tričko a na zádech se mu objevila dlouhá, kožená křídla. Jakoby z velké dálky se jí v hlavě ozval zvuk. Znělo to jako zakňučení. To bylo to poslední, na co si vzpomínala. Poté následovala černota.

Zoran byl z pachu jiného muže na své družce a z jejího očividného odmítnutí tak rozzuřený, že už nebyl schopný svého draka kontrolovat. Cítil, jak se proměňuje a užíval si pocit svobody a moci, když svou bestii uvolnil. Bohužel nepočítal s tím, jak vyděšeně bude Abby na jeho proměnu reagovat.

Když zařval, tak s sebou nejdřív cukla a po jeho proměně se její výraz změnil na čirou paniku. Teprve, když se mu v bezvědomí zhroutila v náruči, došlo mu, jaký jí nahnal strach.