AA - 16. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Abby se třásla nervozitou, když následovala Zorana do transportní místnosti. K Valdieru dorazili před pár hodinami. Zoran byl zaměstnaný přípravami na přistání. Až poté ji přišel vyzvednout do kabiny. Abby měla na sobě ty samé džíny a tričko, které nosila na Zemi. Potřebovala něco důvěrně známého, aby všechny ty změny zvládla.

„Takže, jak funguje ta věc? Objeví se tam na druhé straně všechny mé části, když nás tu všechny rozložíš na atomy? A co dělá tohle tlačítko? Proč to svítí? Božínku, jak ráda bych tady tu rozkošnou věcičku rozmontovala a zjistila, jak funguje.“

Abby uslyšela Caru, jak brebentí jako vodopád. Když viděla, jak Cara, doprovázená symbiontem, poletuje kolem ovládací konzoly transportéru jako kolibřík, zatímco ji Trelon honí a snaží se ji chytit, musela se chichotat jako malá holka. Pokaždé, když se k ní přiblížil, tak Cara buďto utekla, nebo se mezi ně postavil jeho symbiont.

Trisha stála s kamenným výrazem ve tváři na druhé straně místnosti. U nohou jí ležel Kelanův symbiont a Kelan na ni občas vrhl temný pohled. Ariel a Carmen stály na druhé straně a dva strážci se na ně mlsně koukali. Carmen vycenila na strážce zuby, načež oba o krok ustoupili.

Abby se dotkla Zoranovy paže. „Nevěděla jsem, že jste je vzaly s sebou,“ zašeptala.

Zoran se usmál do překvapené tváře Abby. „Omlouvám se, že jsem se o tebe nestaral tak dobře, jak bych měl. Poslední dva týdny jsem tě měl jen pro sebe. Museli jsme je vzít s sebou. Kromě toho ta jménem Carmen byla těžce zraněná, než abychom ji tam mohli nechat.“ Nezmínil, že doufal, že by jí ostatní ženy mohly pomoci si zvyknout.

„Ale…“ Abby váhavě hleděla na ostatní ženy. „Chtěly jít? Co, když se budou chtít vrátit domů?“

„Tohle je teď jejich domov, Abby. Nemůžou se vrátit,“ odpověděl Zoran vážně. Nechtěl, aby ji napadlo, že by se také mohla vrátit na Zem, pokud by to ostatní ženy také chtěly.

„Ale…“, začala Abby, ale Zoranův zamračený pohled ji zarazil.

„Zvyknou si. Stejně jako ty,“ řekl a poté se obrátil na Kelana s Trelonem, aby jim dal signál, že jsou připraveni na transport. Zavedl Abby k jednomu transportnímu modulu, a když kolem nich začala blikat světla, podepřel ji. Během pár okamžiků se ocitli v transportní místnosti hlavní základny na Valdieru. Objevilo se několik strážných a uklonili se před Zoranem.

Abby se rozhlížela po místnosti, do které ji Zoran přivedl, než ji políbil a slíbil, že se později vrátí. Řekl jí, že pro ni objednal oblečení a brzy přijde švadlena, aby jí vzala míry.

Abby se kousla do jazyka a snažila se vzteku, který se v ní hromadil, nepodlehnout. Pomalu už toho měla dost, jak bezohledně ji Zoran komandoval.

Chodila po pokoji sem a tam a zatínala u toho ruce v pěst. Čím déle takto chodila, tím její vztek narůstal. Jak se mohl opovážit přivést sem i ty ostatní ženy? Copak nemohl pochopit, jaký to byl pocit, ztratit všechno, co člověk znal? Bylo mu jedno, jestli měly rodiny, které si o ně budou dělat starosti a budou je postrádat?

Byla zodpovědná za to, že Cara, Trisha, Ariel a Carmen skončily tady na cizí planetě. Byla to její vina. Kdyby je tu noc nepozvala k sobě domů, tak by teď byly v bezpečí. Abby si objala trup pažemi.

Musela s nimi mluvit a zjistit, jestli byly spokojené; jestli ne, tak musela Zorana přemluvit, aby je odvezl zpět na Zem. Musel ji vyslechnout. Měla toho dost, jak jí pořád vykládal, že si zvykne. Odkud to mohl vědět? On nebyl odtrhnut od všeho, co kdy znal. Jeho holé přežití nebylo závislé na někom druhém.

Abby byla tak naštvaná, že si těch malých šupin, které se jí objevily na pažích, ani nevšimla. Jen si po nich přejela, protože ucítila pod kůží lehké svrbění.

Vyrazila k otevřeným dvoukřídlým dveřím vedoucí na balkon a pohlédla na hory, které se tyčily nad městem. Poté jí pohled padl na zmatek odehrávající se pod ní. Po trávníku se hnala malá postava, když se z nebe snesla obrovská zlatá kreatura podobná orlu a uchopila ji do drápů.

Abby vykřikla a připlácla si ústa rukou. Pozorovala orla, jak stoupá výš a výš a blíží se k jejímu balkonu. Když letěl přímo k ní, uskočila dozadu. Když jí došlo, že ta malá postava je Cara, vykulila oči. Přestože visela v drápech obrovského ptáka, nepřestávala nadávat muži na zemi, který jí hrozil zuřivě pěstí. Když se předimenzovaný orel objevil na úrovni balkonu a Caru tam jemně odložil, Abby vykvikla.

„Ahoj!“, pozdravila Cara Abby.

„Ahoj,“ odpověděla Abby udiveně, když se na ni Cara šelmovsky ušklíbla. „Co se to tu, k čertu, děje?“

Cara se se smíchem vyklonila z balkonu a ukázala stále křičící postavě dole prostředníček. Podle toho řevu, co se ozval, byl tento posunek zřejmě univerzální po celém vesmíru. „Jen se trochu bavím,“ odvětila Cara vesele.

Abby se také vyklonila a sledovala, jak postava bojuje se dvěma dalšími, kteří se ho snažili zadržet. „Myslíš, že je to dobrý nápad takto ho provokovat?“

Cara se jen ušklíbla a dál sledovala boj pod nimi. „To mu jen prospěje. Víš, je to první muž, kterého jsem neodehnala.“ Když uviděla, jak se osvobodil, její pohled zněžněl.

Abby sledovala emoce, které se Caře zobrazily ve tváři. „Ty ho máš ráda, že?“

Cara udiveně vzhlédla. „Je to vidět? Miluji to tady. Jsem tu teprve pár hodin, ale ještě nikdy jsem se necítila tak volná… tak správně.“

„Odkud víš, že tu budeš šťastná,“ zeptala se jí Abby tiše.

Cara shlédla dolů, kde se Trelon proměnil v draka. Na tváři se jí objevil široký úsměv. Hned na to krátce zapískala. Vyšplhala se na zábradlí balkonu a než skočila na záda obrovského, zlatého orla, vrhla na Abby vážný pohled. „Nevím to, ale jsem připravená to zkusit. Ještě nikdy jsem se takto necítila a toho pocitu se nevzdám bez boje,“ prohlásila. Poté velký pták máchl křídly a odletěl.

„Uvidíme se u večeře,“ stačila ještě zavolat Cara, než její orel těsně minul draka, který se právě vznesl.

Když Abby uviděla, jak drak zuřivě zařval a v poslední minutě uhnul, aby se s obrovským orlem, na jehož zádech seděla přilepená malá postavička, nesrazil, musela se smát.

***

Zbytek odpoledne uběhl jako voda. Švadlena přišla s celou legií pomocnic, které s sebou přitáhly tuny různých látek. Vzala Abby míry a tiše si něco mumlala pro sebe. Chvíli to trvalo, než se Abby podařilo ji přesvědčit, uší nejen šaty, které Zoran objednal, ale i kalhoty, trička a spodní prádlo. U toho posledního jí musela doslova vyhrožovat, že nebude nosit nic z toho, co ušije, pokud jí nevyrobí i kalhotky a podprsenky. Abby se rychle naučila, že takové kousky rozhodně nejsou na Valdieru běžné.

Abby byla ráda, když se dozvěděla, že švadlena byla i u ostatních žen; kromě Cary, která ještě stále poletovala na svobodě. Krátce poté, co švadlena odešla, se u Abbyiných dveří objevil mladý muž.

„Ano?“, zeptala se Abby a bylo jí mladého vojáka, který nervózně polykal, líto.

„Paní,“ začal, „lord Zoran si myslel, že byste možná ocenila společnost ostatních žen, které vás doprovázely z vašeho světa. Požádal mě, abych je k vám dovedl, pokud byste si to přála,“ vykoktal ze sebe rudý jako pivoňka. Snažil se nezírat na dračí značku na jejím krku.

Abby se zasmála a najednou se cítila ve svých dva a dvaceti letech velmi dospělá. „Jejich společnost by mě velmi potěšila. Prosím, hned je přiveď. Och, a mohl bys nechat přinést nějaké občerstvení?“, řekla Abby a sledovala, jak polkl a zčervenal ještě víc.

„Ano, paní,“ vykvikl mladý voják. Přitom nemohl odtrhnout pohled od dolíčků na tváři Abby, které se jí tam od smíchu objevily. Když se otočil, a rozběhl chodbou, skoro zakopl o vlastní nohy.

Abby jen zavrtěla hlavou a poté zavřela dveře. Byla zmatená. Hrozně ji rozzlobilo, že Zoran ty ženy vzal s sebou. Také se cítila vinna. Přesto byla Cara nadšená. „Nevím, ale jsem připravená to zkusit. Ještě nikdy jsem se takto necítila a toho se nevzdám bez boje.“

Zatímco myslela na Cařin pohled plný naděje a rozhodnosti, ta slova jí zněla hlavou stále dokola. Ponořená do svých myšlenek sebou cukla, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Dovnitř vstoupily smějící se dvě z Abbyiných nových přítelkyň a spolu pozemšťanek.

„Viděla jsi ty látky a šaty, které nám ty ženy přinesly?“, zeptala se Trisha. Vedle ní kráčel Kelanův symbiont ve formě obrovského psa, který se od ní nehnul ani na krok.

„V mé zelené kreaci budu dnes večer vypadat fantasticky. Muži budou šílet,“ prohlásila Ariel.

„Hej, Abby,“ zvolaly Trisha a Ariel současně. Zvědavě se rozhlížely po extravagantním pokoji.

„Wow, podívej se na tu obrovskou místnost!“, vykřikla Ariel, která o krok ustoupila, aby udělala místo mladé dívce nesoucí tác s nápoji.

Abby přešla k malému stolku, udělala místo pro tác a tiše mladé dívce poděkovala. Ta se rychle uklonila a poté za sebou zavřela dveře.

„Ahoj.  Sedněte si a obslužte se,“ pobídla je Abby a nalila do tří šálků čaj. Poté se posadila do pohodlného křesla vedle okna. „Carmen s vámi nepřišla?“

Ariel si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Ne. Carmen… je prostě Carmen.“

Abby si natáhla nohy před sebe. „Co to má znamenat?“

Trisha se také posadila do křesla, zatímco Ariel se usadila na pohovku naproti Abby. „Carmen má pár problémů,“ odpověděla Trisha.

Ariel koukla smutně z okna. „Ani ne tak problémy, jako hodně bolesti,“ prohlásila a upila si z šálku čaje. „Před třemi lety přišla o manžela a doteď se z toho nevzpamatovala.“

„Myslíš, že to bude pro ni ještě horší, protože jsme tady?“, zeptala se Abby. Znovu ji zaplavil pocit viny.

Ariel s Trishou zavrtěly hlavami. Ariel pohlédla Abby do očí a poté odpověděla: „Myslím, že to, že je tady, je to nejlepší, co se mohlo Carmen přihodit. Tady nemůže utíkat, aspoň ne tak, jak to dělala doteď. Snažila se zabít, aby mohla být se Scottem. To tady nemůže.“

Trisha se šibalsky usmála. „Nemyslím si, že ji nechá Kreon utéci.“

„Kdo je Kreon?“, zeptala se Abby a těkala pohledem mezi nimi, protože Ariel vrhla na Trishu zamračený pohled.

„Kreon je děs nahánějící mizera…“, začala Ariel.

„Který je na Carmen tááákhle nažhavený,“ pokračovala Trisha, „a je pravděpodobně jediný, kdo by mohl prorazit zdi, které kolem sebe vystavěla.“

Ariel koukla na Abby a poté si povzdechla.

„Máš samozřejmě pravdu. Carmen by se od toho na Zemi nikdy neoprostila. Nevím, jestli je ten Kreon správný chlap, ale musím uznat, že vypadal velmi zaujatě, když ji viděl naposledy.“

„Takže,“ zeptala se Trisha a pohlédla na Abby. „Víš, co to bude dnes večer za slavnost? A viděl někdo Caru?“

Abby jim se smíchem povyprávěla o svém setkání s Carou. Vypadalo to, že Trelon se ještě stále snaží svou rychlou malou vážku chytit. „Co se týče dnešní večeře, tak také nic nevím. Zoran držel všechno v tajnosti.“

Obě ženy zůstaly ještě asi hodinu. Poté se rozloučily s výmluvou, že se musí ještě zkrášlit na večeři. Abby si v hlavě prošla celé odpoledne a musela uznat, že se poprvé za dlouhou dobu cítí trochu lépe.

Když vklouzla do voňavé vody ve vaně, která měla velikost malého bazénu, připadal jí život na Zemi jako sen. Ze Zoranova světa toho ještě moc neviděla, ale to, co viděla, bylo moc krásné a možná, opravdu jen možná, by tu mohla být šťastná.