AA - 15. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Když Zoran hovořil se svými bratry a šéfem bezpečnosti, a ona mu přitom seděla na klíně, byla Abby ještě stále trochu omámená. Když došli do něčeho podobného konferenčnímu sálu a tři obrovští muži na ni zírali, jakoby byla chutná jednohubka, zrudla jako pivoňka. To, že si ji Zoran stáhl na svá svalnatá stehna, když si chtěla sednout vedle něj, taky zrovna nepomohlo.

Vrtěla se a snažila se z jeho sevření vymanit. Tomu Zoran zabránil tak, že jí vložil ruku mezi stehna. Když ji chtěla odsunout, druhou rukou jí vklouzl pod halenku.

„Co to děláš?“, zašeptala Abby naštvaně a snažila se na zbytek mužů v místnosti nedívat.

„Jestli se budeš dál otírat svým zadečkem o můj penis, tak si tě vezmu teď a tady,“ zašeptal jí Zoran do ucha.

„Ostatní tě mohou vidět.“ Abby koukla na muže, kteří je se zájmem sledovali.

„Rádi by viděli, jak tvá rasa reaguje. Chtěli by se dívat, jak to budeme dělat,“ pronesl Zoran chraptivě.

Abby strnula děsem. Podle toho, co cítila pod sebou, tak ho představa, že by u toho měli obecenstvo, vzrušila, ale Abby o tom nechtěla nic slyšet.

„Zorane, prosím ne,“ prosila ho Abby. „Pro většinu našich lidí je to něco velmi soukromého. Pro mě rozhodně. Nemyslím si, že bych ti to někdy odpustila.“

Když se Abby začala v jeho náruči třást, Zoran se zamračil. Nechtěl jí nahnat strach. Jeho rasa považovala za naprosto přirozené sledovat, jak si užívají ostatní. Nikdy by se o Abby nedělil, protože byla jeho pravá družka a jeho drak by to nedopustil.

Jeho bratři se ho ptali, jestli by se mohli naučit, jak uspokojit lidskou ženu, protože dva z nich se zajímali o ženy, které vzali s sebou. Neurazilo ho to. Považoval za poučné, když sledoval své bratry s jinými ženami a často jim navrhl nové věci. Rád by s Abby zkusil věci, které by mu doporučili.

„Pro mou rasu není nezvyklé přihlížet při sexu ostatních. Často to zvyšuje vlastní vzrušení,“ snažil se Zoran Abby uklidnit. Začala se třást ještě víc.

„Zorane, je s tvou družkou všechno v pořádku?“, zeptal se Trelon zvědavě. „Cítím z ní strach.“

Zoran objal Abby ještě pevněji, a když mu zabořila tvář pod bradu a tiskla se k němu jako vystrašené zvířátko, zamračil se. „Její rasa nedovoluje sledovat ostatní při sexu. Abby říká, že je to pro oba partnery velmi soukromá záležitost.“

„Ale…“, začal Kelan frustrovaně.

Jarak se předklonil. „Pokud je ženě má přítomnost nepříjemná, mohu odejít.“

Abby na něj vrhla stydlivý pohled uslzených očí. „Nejde jen o tebe,“ špitla. „Většina lidí je velmi zdrženlivá, co se týče odhalování svého těla. Nepobíháme nazí na veřejnosti; rozhodně nemáme sex před ostatními; a o naše těla se nedělíme. Neplatí to pro všechny lidi, ale pro většinu je to dokonce urážka něco takového vůbec navrhnout.“

Abby smutně koukla na Zorana. „Je mi líto, že jsme spolu neměli dost času na to, abychom se víc poznali, jinak bys to věděl. Jestli ti to nevadí, tak bych se ráda vrátila zpátky do naší kabiny. Já… necítím se moc dobře.“

Zoran pohlédl na Abby s obavou v očích. Mohl cítit její bolest a byl zmatený. Vypadala velmi bledě. Možná byla ještě stále unavená. Zoran se znovu naštval, když si vzpomněl, co všechno musela přetrpět a jak egoistický byl.

Zoran přikývl, vstal a zvedl Abby do náruče. „Hned jsem zpátky. Chci, aby si Abby trochu odpočinula.“

Když ji Zoran odnesl zpátky do jejich kabiny, Abby nic neřekla. Tam ji uložil do postele a Abby se stočila do klubíčka. Zavřela oči, protože před ním nechtěla plakat. Zoran se na chvíli posadil vedle ní, pohladil ji po zádech a poté ji políbil na krk.

„Brzy budu zpátky. Odpočiň si, a až se probudíš, tak se spolu najíme,“ řekl Zoran a položil jí ruku na bok. Poté vstal a odešel z pokoje.

Abby poslouchala, dokud se za ním dveře nezavřely; poté nechala slzy volně téct. Do čeho se to jen dostala? Zoranův svět a ten její se od sebe tak lišil. Jak do něj bude zapadat ona? Šlo o víc, než jen o sex před ostatními. Šlo o to, že přišla o všechno, co kdy znala a přistála ve světě, o kterém nic nevěděla. Co, když se Zoran rozhodne, že už ji nebude chtít? Co by se stalo, kdyby chtěl spát s jinými ženami?

Abby věděla, že by to nikdy nesnesla. Ale kde by pak měla zůstat? Na planetě daleko od všeho, co znala a milovala a daleko od své milované hory. Abby plakala, dokud nebyla tak unavená, že neudržela oči otevřené. Nakonec ji přemohl spánek, který jí dopřál trochu klidu.

***

Zoran hleděl s obavami přes stůl, kde Abby jako už několikrát posunovala jídlo na svém talíři sem a tam a nikdy si nevzala víc než dva kousky. Zhubla a kolem očí se jí vytvořily tmavé stíny. Sotva se Zoranem promluvila, pouze když ji přímo oslovil.

Už byli na cestě dva týdny, a čím blíž byli Valdieru, tak byla tišší a tišší. Kontaktoval symbionta na jejích zápěstích, aby zjistil, jestli něco nevěděl, ale jakmile se s ním spojil, tak se stáhl do ústraní.

Rukou bouchl do stolu a Abby leknutím poskočila. „Co se děje? Musíš se mnou mluvit, Abby. Každým dnem se ode mě odtahuješ víc a víc.“

Abby pohlédla Zoranovi do očí. „Nikdy jsem tě neodmítla.“ A to také neudělala – nemohla. Pokaždé, když se jí Zoran dotkl, cítila, jak se v ní hromadí žár a nemohla ho odmítnout, tak jako nemohla přestat dýchat.

„Necháváš mě milovat tě pouze fyzicky,“ odsekl Zoran. „Nejíš, nemluvíš a skoro nespíš. Proč? Odmítáš jít k lékaři a ani tvůj symbiont na mě nereaguje. Musíš mi říct, co se s tebou děje?“

Abby cítila, jak jí na ruku ukápla slza. „Nic se mnou není, Zorane. Jen jsem unavená. To je všechno. Jen unavená.“

Zoran vstal, obešel stůl a klekl si před Abby. Jemně jí podepřel bradu, takže mu musela pohlédnout do očí. „To říkáš pořád, Abby, ale ty nespíš. To si myslíš, že jsem si toho nevšiml, když tě držím každou noc v náruči? Mluv se mnou, Elilo, nech mě, ať ti pomůžu.“

Abby hleděla Zoranovi chvíli do očí, než odpověděla. „Jsme tak rozdílní. Pocházíme doslova z různých světů.“ Abby položila Zoranovi ruku na tvář. „Ztratila jsem všechno, co jsem kdy znala, všechno, co pro mě bylo důležité; ztratila jsem dokonce samu sebe.“

Zoranovi se blýsklo v očích. „Patříš ke mně, Abby. Nárokoval jsem si tě. Naučíš se, jak se přizpůsobit. Naučíš se můj svět a mé lidi milovat a akceptovat, kým nyní jsi.“

Abby smutně zavrtěla hlavou. Poslední dva týdny nepřemýšlela o ničem jiném, než o tom, co by měla udělat. „Zorane, já sem nepatřím. Patřím na svou horu.“

Zoran vstal a chvěl se při představě, že by měl Abby ztratit. Musel pryč. Když vycházel ze dveří ven, otočil se. „Nikdy se nevrátíš, Abby. Naučíš se akceptovat to, co se stalo. Pokud nebudeš jíst, tak tě donutím. Pokud nebudeš spát, dám ti léky, abych sis odpočinula. Naučíš se, že už nejsi ta, kterou jsi byla předtím.“

Abby sledovala, jak Zoran vybíhá z kabiny a odpověděla mu: „Och, Zorane, určitě nejsem dost silná, abych přežila.“

***

„Nevím, co mám dělat, Kelane,“ prohlásil Zoran a lokl si silného nápoje. „Ztrácí se mi před očima. Nejí, nespí a už se mnou skoro vůbec nemluví. Chce, abych ji odvezl zpátky na její horu.“

Kelan do sebe kopl svůj drink a znovu si nalil. Když se k němu Zoran připojil, tak už jich měl v sobě několik. Nyní pozvedl sklenici a než odpověděl, zhluboka se napil.

„Pro mě za mě bychom je mohli vrátit všechny,“ šišlal Kelan. „Už jich mám plné zuby. Jsou panovačné, tvrdohlavé a svéhlavé,“ škytl Kelan, „a zatraceně krásné a příliš sexy.“

Zoran se zamračil, ale než stihl odpovědět, vpadl dovnitř Trelon. „Potřebuji se napít,“ zavrčel tiše.

Ještě než mohli Zoran nebo Kelan něco říct, zmocnil se jejich bratr láhve se silným vínem a napil se přímo z ní. Hřbetem ruky si otřel ústa a zavrčel: „Já tu malou lidskou ženu s rudými a fialovými vlasy zabiju. Roztrhnu ji na kousky, a pak ji zase složím dohromady, abych to mohl dělat pořád dokola, dokud nebude prosit o slitování.“

Zoran pohlédl na své bratry. Ještě nikdy je neviděl v takovém stavu. „Co se děje?“

„Co se děje? On se ptá, co se děje!“, zavrčel Trelon a ukázal lahví na Zorana. „Já ti řeknu, co se děje. Přistál jsi na planetě, kde ženy připraví muže o rozum a pak dělají, jakoby to byla vina toho muže! Samozřejmě, že jsi nemohl přistát na planetě, kde by naši symbionti chtěli ženy zabít a naši draci by je považovali za odpudivé. Ne, ty jsi musel přistát na planetě s ženou, do které je můj symbiont blázen a můj drak po ní touží tak silně, že mě asi vykuchá, jestli na ni nevznesu nárok dřív, než to udělá někdo jiný.“

„Ty taky?“ Kelan pohlédl na Trelona zamlženým zrakem. „Má žena mě odmítá jako muže vůbec uznat. Neustále mi opakuje jen své jméno, hodnost a nějaké šílené číslo, které si nejsem schopný zapamatovat. Trvá na tom, že ji musím odvézt zpátky domů. Můj symbiont spí u ní, jakoby byl její domácí mazlíček a posílá mi obrazy, jak ho hladí a škrábe a šeptá mu hloupoučká slovíčka, zatímco můj drak a já musíme trpět.“

Kelan si krknul a padl hlavou na stůl. „Dokonce řekla, že by mě poškrábala na břiše, kdybych zůstal ve své dračí podobě. Ale takhle že by se mě nedotkla ani dlouhou tyčí.“

„Co ostatní ženy?“, zeptal se Zoran zmateně. Co se to jen s bratry dělo?

„Ta jménem Ariel je u své sestry Carmen. To je ta, co málem zemřela. Je opravdu děsivá. Jeden z lékařů se s ní chtěl spářit. Zbila ho do bezvědomí. Obě zavřeli do bezpečně uzavřené kabiny,“ informoval ho Trelon a znovu si lokl.

„Proč nejsou vaše ženy střežené,“ zeptal se Zoran, když dopil svůj drink a sáhl po další láhvi.

„Trisha je zavřená v mé kabině,“ šišlal Kelan. „Bohužel nemohu dovnitř, protože mému symbiontovi přikázala, aby na mě zaútočil a vyhodil mě vždy, když se snažím vejít dovnitř. Jen počkejte, až budeme doma. Pošlu svého symbionta hrát si, a jakmile bude pryč, šup šup – a bude patřit mě!“, chichotal se Kelan při pomyšlení, že bude jeho žena konečně bez ochrany.

Trelon si zhluboka povzdechl. „Cara už hackla počítače – strojovnu, komunikaci, systém podpory života, dokonce i naše tréninkové programy. Včera pustila posádce jakousi simulaci jménem Electric Slide. Ta žena mě přivádí k šílenství. Přísahám, že nikdy nespí, ani nikdy nedrží klapačku. Taky se do všeho vměšuje!“

„Možná by se Abby cítila lépe, kdyby si mohla promluvit s ostatními ženami. Kdyby věděla, že není sama a jsou tu i další jejího druhu, tak by se jí možná ulevilo,“ přemýšlel nahlas Zoran, který najednou ožil. „Večeře! Uspořádám pro ženy slavnostní večeři. Dejte vědět Mandrovi, aby všechno připravil. Pozvěte tolik mužů a párů, co to půjde. A pozvěte i matku. Zítra přistaneme na Valdieru. Až ženy uvidí, jak je náš svět podobný tomu jejich, tak budou možná vstřícnější.“

„Och, no to je skvělé, můžeme se nechat ponížit veřejně,“ zabrblal Kelan.

***

Když se Zoran vrátil do své kabiny, cítil se mnohem lépe. Pokud měla Abby obavu, že by tu byla jediná svého druhu, tak by to mnohé vysvětlovalo. Ale to nebyla pravda. Byly tu další čtyři ženy, které dokonce znala. Až se to dozví, tak jí to možná pomůže. Otevřel dveře od kabiny a potichu došel k Abby, která koukala ven na černý vesmír.

„Je to neuvěřitelně krásné, že ano?“, zeptal se Zoran jemně.

Abby se smutně usmála. „Jako dítě mi bylo řečeno, že existuje Bůh, který stvořil náš svět. Ani toho se teď nemohu držet.“

Zoran otočil Abby k sobě. Její bezútěšný pohled mu lámal srdce. „Můžeš se držet mě, Abby. Tolik tě miluji, Elilo.“

Abby hleděla Zoranovi do očí. „Co znamená Elila?“

„Přesný překlad neexistuje, ale znamená to „mé srdce.“ Jsi mé srdce, Abby,“ řekl Zoran a něžně jí políbil. „Mé srdce bije jen pro tebe.“

Abby koukla na svou ruku, ležící na Zoranově hrudi, přímo na jeho srdci. Po tváři jí stekla slza. Milovala ho tak moc, až to bolelo a trhalo to s ní mezi vědomím, že ho bude muset opustit a poznáním, že nemohla. Cítila se ztracená. Skrz jeho triko cítila teplo a jemný buchot jeho srdce.

„Teď to tvé,“ pobídl ji Zoran, vzal ji za druhou ruku a přiložil ji na její hruď. Abby udiveně vzhlédla, když ucítila, jak jejich srdce tlučou ve stejném rytmu. „Jak?“

„Řekl jsem ti, že jsme teď jeden. Nemohu bez tebe žít, Abby, stejně jako nemůžeš žít ty beze mě,“ zašeptal jí Zoran do vlasů.

Abby popotáhla a snažila se neplakat. „Och, Zorane, miluji tě. Ale nevím. Já prostě nevím.“

„Ty víš, Abby, že tě miluji,“ pronesl Zoran a objal ji pevně pažemi. „Zítra doletíme na Valdier. Uvidíš, jak je krásný. Musím ti toho tolik ukázat a naučit.“

Abby se opřela o Zoranovo teplé tělo. Nechtěla si už dělat žádné starosti, ale jen si užívat dotek jeho těla na svém a cítit se v jeho objetí bezpečně. Když její tělo konečně podlehlo emocionální zátěži posledních týdnů, unikl jí tichý povzdech a usnula Zoranovi v náruči.