WOW - 29. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

„J, slez z toho pultu dolů!“

Karen popadla syna, který se chichotal a svíjel, položila ho na zem a podívala se na něj tím nejpřísnějším pohledem, který dokázala zvládnout. Junior se jí přímo před obličejem smál a pak odběhl, aby našel něco jiného, na co by mohl vylézt.

Z toho dítěte určitě zešediví.

„A drž se mimo koupelnu!“ zavolala Karen na svého syna.

Junior neodpověděl, což nebylo neobvyklé. Jeho novým oblíbeným způsobem, jak se dostat do problémů, zahrnovalo sledovat, co přesně mohl nechat zmizet v záchodě. Díkybohu ho ještě neucpal.

Karen doufala, že její syn nehledá, jaké další potíže způsobit, a rozhodl se hrát si vzadu v ložnici. Pustila se do práce v kuchyni. Chtěla poobědvat s Dinem, ale pokud už teď nezačala něco vařit, nestihla by to dokončit, než se sem Dino z kostela dostane.

Místností se rozhostilo podivné ticho, takže zapnula malou televizi s plochou obrazovkou, kterou měla v kuchyni, aby ji mohla sledovat při práci. Běžel náhodný zpravodajský kanál, kde kolem stolu u malých pultů stálo několik odborníků a vypadalo, že se jednalo o nějaký druh panelu ohledně nejnovějších čísel týkajících se vývoje ekonomiky.

Nezajímalo ji, o čem mluvili, takže ztlumila zvuk tak, že slyšela jen mírný šelest a zároveň si nemusela dělat přílišné obavy, že by neslyšela, co možná vyváděl Junior.

Dino jí řekl, aby se vůči chlapci přestala chovat tak ochranitelsky a nechala ho objevovat svět. Byl chytrým dítětem, pro své vlastní dobro možná až příliš chytrým, a potřeboval si vybít svou energii, protože jinak by ji mohl utrácet mnohem horšími způsoby.

Karen se rozhodla vyzkoušet to.

Koneckonců, Dino byl ochotný uklidit následky.

V krájení zeleniny se tak ztratila, že jen stěží zaznamenala, že kolem ní proběhl její syn a něčemu se přitom chichotal. Otočila se, aby ho sledovala, jak běžel nahoru po točitém schodišti, které vedlo do horní části chatky, ale její pozornost zaujalo cosi, co bylo obrazovce televize.

Bylo to jen pár minut, pomyslela si.

Stále by měl běžet panel.

Jenže... neběžel.

Na obrazovce začalo běžet něco naprosto jiného. Kouř, který v silném sloupci stoupal k obloze, ohořelá zem, vyděšení lidé, kteří brečeli a vrak vozidla zkroucený do změti kovu, který ležel spálený přímo na zemi.

Karen ztuhla na místě a sledovala scénu, která se odvíjela dál a dál.

Žena v televizi mluvila, vysvětlovala, co se stalo. Ve velké kuchyni v chatě byl její hlas jen tichým mumláním. Možná by měla zvýšit hlasitost a poslechnout si Breaking News (nás něco jako Mimořádné zpravodajství), které přinášely novinky ohledně toho, co se odehrávalo v centru Chicaga. Nedokázala se k tomu přimět.

Proč?

Poznávala to parkoviště. Poznávala kostel za ním a velkou kamennou zeď, která lemovala hřbitov, kde jednou fotila nádherného osamělého muže, který čistil náhrobní kámen své matky.

Karen si pomalu uvědomovala, že na tom nezáleželo.

Vůbec nemusela zvyšovat hlasitost. Přes dolní část obrazovky běžely titulky, které uváděly detaily pro ty, kteří televizi možná jen míjeli a nechtěli se zastavit na dost dlouho, aby si zprávy poslechli.

Breaking News, bylo tam psáno. Bombový útok. Pravděpodobně jeden mrtvý. Oběť je identifikována jako Dino DeLuca...

Karen to přestala číst. Nepotřebovala vědět, s čím byl spojován, znát jeho věk či to, že na parkovišti byli i jeho sourozenci. Tyhle věci už věděla.

Věděla o něm všechno.

Karen se mýlila.

Kdysi si sama myslela, že pokud by musela, mohla by bez Dina žít. Bolelo by to, její duše by zmizela a zanechala by po sobě černý prázdný prostor plný bolesti a osamělosti, ale kdyby musela, mohla by to zvládnout.

Říkala si, že by mohla žít bez své duše.

Tak strašně moc se mýlila.

Když koleny tvrdě narazila na podlahu z tvrdého dřeva, Karen si uvědomila, jak moc se mýlila. Zatímco brečela díky náhlému šoku bolesti, který hledal cestu ven z jejího těla, z očí jí tekly slzy.

A myslela si, že... to co cítila uvnitř, všechno umíralo.

Mýlila se.

Neexistovalo nic jako život bez duše.

********

Černá nálada.

Černé srdce.

Černý den.

Černé šaty.

Karen si myslela, že bylo docela vhodné, že se její nálada, to, jak se cítila, ten den a i její šaty všechno v den, kdy byl pohřeb Dina, přizpůsobilo barvě smutku. Kdyby nic jiného, umožnilo by jí to zapadnout do davu ostatních truchlících a svou přítomností by na sebe nepřitahovala pozornost.

Nebo aspoň v to doufala.

Musela se rozloučit.

Zasloužila si říct sbohem.

Karen musela vzít v potaz i myšlenku na to, že by s sebou přivedla i Juniora, i kdyby jen proto, že se jednalo o pohřeb jeho otce. I když byl až příliš malý, než aby pochopil, že byl Dino mrtvý, nebyl až příliš malý na to, aby pochopil, že se jeho otec už více než dva týdny neukázal.

Každý den se na tátu ptal. Svíral to poslední tričko, které mu Dino dal, a chtěl dostat nové. Každé ráno se budil a svého tátu hledal. Když si uvědomil, že tam Dino stále nebyl, i když ho tam potřeboval a chtěl ho mít, Karen každý jeho sklíčený výraz lámal srdce.

Karen se nějak povedlo sama sobě rozmluvit, aby Juniora na pohřeb nebrala. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale věděla, že co se toho týkalo, bylo to chytřejší rozhodnutí. Tak jako to bylo obvyklé na většině pohřbů, bylo pravděpodobné, že než pohřeb začne a truchlící hosté se usadí na svých místech, budou tam pro ně vystaveny Dinovy fotky, aby se na ně mohli podívat.

Karen si pomyslela, že pokud by Junior uviděl fotku, na které by ho poznal, mohl se spustit povyk, nebo i jen ukázat komukoli, kdo by byl ochotný poslouchat, že ten muž na obrázku byl jeho otec.

Oni nebyli součástí života těchto lidí.

Vůbec nebyli součástí ničeho z tohoto.

To bylo to, co Dino Karen vždycky říkal. Držel je od nich pryč a v bezpečí od toho všeho.

Měla v úmyslu dělat přesně to samé.

Jakmile Karen vešla do kostela, zapadla do lavice. Posadila se vedle staršího gentlemana s kloboukem na špičce hlavy, díky kterému vypadal, jako by vypadl přímo ze špinavých třicátých let. Pohledem vyhledala lidi, které považovala za Dinovu rodinu - jeho sourozence – kteří byli úplně vpředu a přijímali objetí, potřásání rukama a slova tichých útěch.

Poznala Thea, ale ne blondýnku, která byla po jeho boku.

Lily, možná.

Dinova sestra.

Mírný záblesk světla na profil ženy potvrdil to, co si myslela – geny DeLuca byly silné a Lily sdílela rysy svých bratrů, i když v hezčí, ženské verzi.

Bolest mladé ženy byla stejně jasná jako den a jen zesilovala bolest, která začala narůstat uprostřed hrudi Karen.

Tak dlouho ji ignorovala.

Dělala to, co musela, aby se svým synem pohnula dál.

A přesto tady... teď... sama sebe přistihla, jak se předklonila dopředu a rukou sevřela zakřivenou hranu zadní části lavice před sebou. V hrudi jí narůstalo vzlyknutí, které bolestivě uvízlo přímo v jejím v krku.

Tohle nemohla udělat.

Neměla by tady být.

Ta rakev vepředu - zavřená a lesklá – zachytila její pohled.

To, co zbylo z jejího srdce, se rozbilo, zbytek jí samotné byl tak strašně otupělý.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se Karen muž v klobouku.

Neodpověděla. Jednoduše se odlepila z lavice a vydala se ke přímo ke dveřím kostela.

Potřebovala zatraceně vypadnout ven tak rychle, jak jen to bylo možné.

Právě, když se dostala k prvnímu schodu, tomu, který byl teď, když se všichni lidé v ten strašný den shromáždili uvnitř, prázdný, ji zezadu zastavil hlas.

„Karen, počkej.“

Theo.

Karenino srdce se rozbolelo ještě víc, ale nepřestávala se pohybovat kupředu. Šla dál a dál, schody kostela brala po dvou a přitom ignorovala zvuk bot, které se ozývaly na cestě za ní. Právě, když u svého auta popadla dvířka na straně u řidiče, ji Theo dostihl.

„Karen!“

„Chci jen odejít,“ zamumlání, stiskla knoflík na klíči a auto odemkla. „Chci odsud zatraceně vypadnout pryč.“

Když ji Theo ostražitě sledoval, odkašlal si a svoje ruce zastrčil do kapes kalhot. Nepřiblížil se k ní blíž a Karen to oceňovala. Neměla náladu na jakýkoli druh utěšování.

„Potřebuji jet vyzdvihnout J z jeslí a zatraceně vypadnout z tohohle města ven,“ řekla Karen, její slova se jí bolestivě zachycovala v krku.

„Jak se mu daří?“ zeptal se Theo.

Karen se na něj podívala. Netušila, co říct. „On je…“

„Jo?“

„Ztracený.“

Hodně podobně tak, jako byla ona sama.

Hodně podobně, jako právě tak vypadal Theo.

Theo přešlápl z nohy na nohu a přes rameno se podíval zpátky ke kostelu. „Hele, Karen, pokud budeš cokoli potřebovat... nebo když bude něco potřebovat dítě, víš, kde mě najdeš.“

„To, co potřebuji, mi dát nemůžeš, Theo.“

Přikývl. „Jo, já vím.“

„Dokonce ani nechápu, co se stalo. Jeden den bylo všechno v pořádku a pak další den, byl pryč. O něčem takovém dokonce ani nic neřekl.“

„Nevěděl to. Nikdo to nevěděl. Vypadalo to, že časovaná bomba byla napojená na jeho rádio, takže když naladil stanici, spustilo to relé, aby odpočítalo tři vteřiny do výbuchu. Auto bylo celé spálené, ale při explozi z něj odlétla spousta kousků, takže našli část elektroniky bomby.“

Karen si přála, aby jí tahle informace nějak pomohla.

Prostě vědomí toho, jak se to všechno stalo.

„Kdo?“ zeptala se.

Theo pokrčil rameny. „Nevím, ale pracuji na tom. Mohl bych, ehm...“

Karen se konečně podařilo to zatracené auto odemknout. Táhnutím otevřela dvířka u řidiče. „Co, Theo?“

„Mohl bych ti zavolat? Možná se můžeme jednou týdně scházet či tak něco.“

Pohlédla směrem ke kostelu. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nechtěl nás kolem těch...“

„Jenom já,“ přerušil ji Theo rychle. „Dlužím mu to – kdo jiný ti teď s tím dítětem pomůže?“

Karen přikývla. „Vím, jak tě kontaktovat.“

S tím se Theo rozloučil a Karen sledovala, jak se vrátil zpátky ke kostelu a pak zmizel uvnitř. Jedna její část chtěla jít s ním, aby dokončila to, co s Dinem začala, a uložila ho k poslednímu odpočinku tak, jak si oba zasloužili.

Její větší část by jí vůbec nedovolila jít.

Část, která stále ještě nechtěla připustit, že byl pryč.

Karen nastoupila do svého auta. Potřebovala se dostat od těch myšlenek pryč. Právě, kdy couvala z prostoru parkoviště, dostala myšlenku...

Hrob jeho matky.

Kdo ho teď čistil?

Kdo jí každou neděli přišel pozdravit tak, jako to celé roky dělal on?

Karen auto znovu zaparkovala, kabelku a všechno ostatní nechala na sedadle spolujezdce, a když vystoupila ven a zamířila na hřbitov, nechala dokonce i klíčky v zapalování. Prošla velkou bránou, jediným otvorem ve vysoké kamenné zdi, která chránila hroby. Bylo tam tak prázdno, jako vždycky.

Procházela mezi jednotlivými hroby, přičemž úzkostlivě dbala na to, aby na ně nevstoupila, až našla ten důvěrně známý, kde to všechno začalo.

Jak příhodné, pomyslela si.

Jak příhodné, že to bylo tady, kde se rozloučila.

Karen z náhrobního kamene Valerie DeLuca setřela nános trávy a ostatních nečistot. Pak opravila korálkový růženec, který kámen objímal. Nebyla tam dlouho, možná jen minutu nebo dvě, ale když se konečně postavila, aby odešla, cítila se lépe.

Ne v pořádku, to vůbec ne, ale lépe.

Bylo to něco, co pomáhalo.

Karen se obrátila k odchodu a rozhodla se, že se příští týden vrátí, aby udělala totéž. V tom okamžiku na místě, kde stála, ztuhla.

Seděl tam na lavičce, kde na něj jednou čekala.

Seděl tam se smutným úsměvem, hnědé oči měl zaměřené přímo na ni.

Seděl tam jako socha, chladná a nehybná.

Karen přemýšlela, zda se nezbláznila.

Bůh věděl, že na chvíli měla pocit, jako by se právě zbláznila.

Dino, aniž by z Karen byť jen na okamžik spustil zrak, poklepal na lavičku na místo vedle sebe. „Pojď a sedni si. Myslím, že se ti musím znovu omluvit.“

Karen zamrkala. „Nejsi skutečný. Jsi mrtvý.“

Nemohl být.

Dino se usmál a zvedl ruku, aby ukázal obvaz, který pokrýval velkou část jeho končetiny. „Mrtví lidé necítí bolest, Karen.“

„Blázním - tak je tak, jak to je.“

„Bylo by to snazší?“ zeptal se.

Možná.

„Ne,“ řekla Karen.

„Dovolte mi, abych se znovu omluvil, Karen.“

Její srdce a duše, o které si myslela, že byla navždycky pryč, by jí nedovolila odmítnout.

Dokonce i kdyby byla šílená.