UJames - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

July

„NE. V ŽÁDNÝM ZASRANÝM PŘÍPADĚ,“ řekne Wes a já se na něj dívám z kuchyně. „Takhle se na mně nedívej, bejby.“ Zamračí se na mě a já nerada připouštím, že jeho pohled je lepší než můj. Od té doby, co jsme se dali dohromady, to zdokonalil.

„Je to jen víkend,“ podotýkám a jeho oči se ještě více zúží.

„Nebudeš se zasraně poflakovat uprostřed pouště poblíž Oblasti 51, jen proto, že si někteří idioti mysleli, že by bylo skvělé uspořádat tam výroční párty.“

„Chci jít.“

„Ne.“

„Víš, že jsi můj manžel a ne můj otec nebo šéf, že jo?“ Ptám se, naštvaná, napůl v pokušení hodit mu na hlavu hrnek kávy, který držím.

„Nejdeš, July.“

„Nemůžeš mi říkat, co můžu dělat, Wesi,“ zasyčím, neochotná ustoupit. Teď, když semnou jednal jak s dítětem, místo toho, aby se mnou mluvil jak s jeho ženou, dospělou ženou.

„Ten prsten na tvém prstu říká něco jiného, bejby.“

Přitisknu si rty k sobě, nechci říct něco, o čem vím, že bych toho litovala, ale stále na něj upřeně hledím. Ne, že by mi to k něčemu bylo. Sakra, opravdu potřebuji procvičit své zastrašovací schopnosti.

„Musím se dostat do obchodu.“ Přistoupí ke mně, vezme do dlaně mou bradu, pak mi zvedne čelist a přitiskne rty na mé. „Nebuď naštvaná.“

„Přijdeš pozdě,“ varuji a on se mi dlouze zadívá do očí.

„Miluji tě.“

Vytrhnu bradu z jeho sevření, a on si frustrovaně povzdechne.

Jakmile je pryč, otočím se a podívám se z okna nad dřezem. Nenávidím, že odešel, když jsem na něj naštvaná, ale příliš tvrdohlavá, abych ho zavolala a omluvila se mu nebo mu řekla, že ho taky miluju. Tento argument byl hloupý a nejde ani o to jít na párty v Oblasti 51. Jde o to, že další kolo léčby neplodnosti nefungovalo.

Posledních šest let jsme se snažili o dítě a každý měsíc, bez ohledu na to, jak moc se modlím nebo co dělám, ještě jsem nezískala znaménko plus. Moje neplodnost mě vyčerpávala, zejména s mými sestrami, sestřenicemi a kamarádkami.

Nesnáším, že nemohu být úplně šťastná pro lidi, kteří pro mě znamenají všechno, když mi řeknou, že jsou těhotní. Nesnáším, že můj vlastní smutek mi brání v tom, abych s nimi do toho okamžiku vžila a užívala si jejich štěstí.

Než začnu plakat, tak jako k tomu mám sklon dělat to kdykoli, když přemýšlím o tom, kdy budu mít dítě, vyleju zbytek mé kávy do dřezu, pak projdu domem do naší ložnice a dokončím přípravy do práce.