RC - 22. kapitola

Překlad: Marťa

Ne vždy vám lidé řeknou, co k vám cítí, ale vždy vám to ukážou.

Následovala jsem ho chodbou, a pak další, dokud neotevřel dvojité dveře. Vstoupili jsme do divadla zdobeného červenou a zlatou barvou. Nad jevištěm visel luxusní červený sametový závěs a na obou stranách jeviště bylo nejméně pět úrovní balkónů.

Prošli jsme prostřední uličkou a on se zastavil. „Tohle je tvé překvapení.“

Prázdné divadlo? Slyšela jsem zaznít houslový akord, a pak se rozehrály zvuky jiných strunných a dechových nástrojů. Takže ne úplně prázdné. Zřejmě tam byl orchestr.

„Děkuji?“

Zasmál se. „Říkala jsi, že už si nikdy nezatančíš sólo Clary. Tvoje matka kontaktovala tvou bývalou učitelku baletu a ona mi emailem zaslala záznam tvé notové části.“

„Nerozumím, co mi tím chceš říct. A pořád jsi mi neřekl, kde jsme.“

„Jsme v Národní opeře v Paříži, kde vystoupili někteří z nejslavnějších baletních tanečníků na světě. Teď jsi na řadě ty. Máš svůj kostým, šatnu máš připravenou a v zákulisí je inspicientka, která ti dá pokyn ke vstupu na jeviště.“

Zalapala jsem po dechu a položila si ruku na otevřená ústa. A ty předvídatelné slzy byly zpět. „To nemyslíš vážně.“

„Naprosto vážně.“

„To nedokážu. Nemůžu tam prostě jít a tancovat, když jsem necvičila téměř deset let.“ Hlas se mi šokovaně třásl.

Položil mi ruce na ramena a ujistil se, že se na něj dívám. „Řekla jsi mi, že si pamatuješ každý krok. Nikdo jiný tu není, takže se nemusíš bát, že by ses cítila trapně. Jen jsem chtěl, abys měla šanci zatančit své sólo.“

Nemohla jsem mluvit. Chtěla jsem mu poděkovat, říct mu, co to pro mě znamenalo, říct mu… co? Co jiného jsem chtěla říct, ale nemohla jsem.?

„Teď se běž připravit do zákulisí. Platím ty lidi od hodiny.“

Lehce mě postrčil ke schodišti na straně jeviště, kde na mě čekala žena, kterou jsem považovala za inspicientku. Mluvila rychlou francouzštinou a já neměla ponětí, co říkala. Na střední škole jsem francouzštinu měla, ale ne tak, abych mluvila plynně. Jen jsem se mohla dohadovat, co mi říkala.

Otevřela mi dveře do malé šatny, kde byl stolek s velkým zrcadlem a jasnými světly a vypolstrovaná židle. Čekaly tam na mě čtyři vázy citronových lilií. Zavřela dveře a já se rozhlédla, dotkla se stolu a přivoněla k liliím. V jedné z vás jsem uviděla bílou kartičku a otevřela ji.

Zlom vaz. D.

To mě rozesmálo. Otevřela jsem pytel na šaty a dotkla se Clařina kostýmu. Nemusela jsem nic zkoušet, abych věděla, že mi bude perfektně sedět. Giacomo měl moje míry a pravděpodobně je použil i na tento kostým, který měl zdůrazňovat pas a byl plný světle růžových stuh a krajek na rukávech a lemu.

Kostým měl navozovat noční košili, ale přesto byl vhodný k tanci.

Čekal tam na mě také pár nepoužitých baletních špiček, na kterých jsem nestála roky. Budu tančit na špičkách nohou tak, jako jsem to dělala, jako malá holčička. Nanesla jsem si jemný jevištní make-up a pročísla si vlasy kartáčem. Na stažení byly příliš krátké, tak to muselo stačit.

Zašněrovala jsem si pantofle a vyšla ze dveří. Čekala tam na mě inspicientka a vedla mě do části, kde jsem slyšela orchestr, jak hrál zahajovací část mého kusu. Jevištní světla mi zabraňovala v tom, abych viděla do publika, tak jsem nedokázala poznat, kde seděl Dante.

Inspicientka mi řekla něco, co jsem předpokládala, že bylo „běž“ nebo „teď“. Postavila jsem se doprostřed jeviště a zaujala první pózu. Celé tělo mi vrnělo energií, tak jsem se trochu třásla. A už teď jsem se potila, jako blázen.

Hudba začala hrát a já se cítila, jako puberťák. Nedokázala jsem uchopit každou pózu tak, jak měla být správně, ale o technickou část jsem se tolik nestarala. Hlavně jsem se chtěla vejít do hudby.

Zapomněla jsem, jakou mi to přinášelo radost a potěšení. I když bylo divadlo prázdné, stačilo jen být znovu na pódiu. Dělala jsem chyby a skákala a točila se tak, že by si moje učitelka baletu frustrovaně rvala vlasy z hlavy. Ale všechno nemohlo být dokonalé.

A to bylo v pořádku. Protože to bylo jen pro mě a já milovala každou sekundu a já si užívala to, že jsem své poslední sólo mohla odtančit.

Hudba dohrála a já se uklonila. Jakmile bylo ticho, uslyšela jsem hlasy, které křičely: „Bravo! Bravo!“

Zvedla jsem ruku, abych si zastínila oči a viděla, jak mi fandí Dante a jeho nejmladší sestra Serafina. Ta už spěchala po schodech na pódium s kyticí květin pro mě. Skočila mi do náruče a já ji pevně objala. „Serafino, miláčku! Co tady děláš? Moc ráda tě vidím!“

„Chtěla jsem tě překvapit. Jsi překvapená?“

„Jsem velmi překvapená,“ řekla jsem jí. „Tak co na to říkáš?“

„Byla jsi tak hezká!“ Budu se muset zeptat rodičů, jestli bych mohla chodit na balet, až se vrátíme domů.“ Postavila jsem ji na zem, když na jeviště vyšel Dante. Členové orchestru si začali skládat nástroje a noty. Inspicientka řekla něco Dantovi a on jí francouzsky odpověděl.

Serafina odběhla doprostřed pódia a začala předvádět svou vlastní verzi mého tance.

„Myslíš, že jsem svůj poslední úkol splnil? Osvědčil jsem se?“ V těch světlech mu světle hnědé oči jiskřily a vypadal tak šťastně.

„To je mezi tebou a tvým lením pánem,“ řekla jsem a držela mezi námi obrovskou kytici květin, jako štít, abych neudělala něco, co jsem neměla. „Zvládla jsem to dobře?“

Bylo smutné, jak mi na jeho odpovědi záleželo. Řekla jsem si, že je to kvůli všem těm výdajům a úsilí, které vynaložil, ale na jeho názoru záleželo. Pravděpodobně víc, než jsem byla ochotná si přiznat.

„Byla jsi…“ Zarazil se, jako by hledal správné slovo v angličtině. „Poetická.“

Srdce se mi uklidnilo. „Poetická?“

Udělal krok blíž ke mně a já musela květiny mezi námi sevřít pevněji. „Jelikož ti nemůžu říct, jak jsi krásná, úžasná nebo talentovaná, bylo to poetické.“

Položila jsem mu ruku na hruď, aniž bych nad ní měla vládu a on si ji přesunul trochu nalevo. Přímo nad jeho srdce. „Byl to ten nejpromyšlenější dárek, jaký jsem kdy dostala. Zapomněla jsem, jak moc balet miluju. Děkuji.“

Chvíli se na mě díval, jako by chtěl něco říct, ale neodvážil se. Nakonec řekl: „Vím, že sis myslela, že je lepší se usadit, brát život vážně a vzdát se svých snů. Ale někdy je lepší snít.“

Podívala jsem se na toho muže. Opravdu jsem se na něj podívala. Tento báječný, krásný a úžasný muž právě vymazal jednu z věcí, kterých jsem litovala nejvíc. Který chtěl, abych snila.

Milovala jsem ho.

Opravdu, hluboce a naprosto jsem ho milovala.

A nejen, jako přítele.

To poznání mě ohromilo a cítila jsem závrať. Moje kůže se začervenala a musela jsem odvrátit pohled, aby neviděl, co cítím. Byla jsem do něj zamilovaná a pravděpodobně to tak bylo vždy. I když jsem s tím každým vláknem svého já bojovala. Sakra, dokonce jsem se zasnoubila s někým jiným, abych si to nemusela přiznat.

Protože jsem se pořád bála mu věřit.

„Udělal jsi už pro nějakou dívku něco podobného?“

Položil mi prst pod bradu a zvedl mi obličej, abych se na něj podívala. „Tohle jsem udělal jen pro tebe. Pro nikoho jiného bych to nezařídil. Na nikom jiném mi tolik nezáleží.“

Slova ve mně se vzpouzela a cítila jsem je na jazyku, jak chtěla ven.

Řekni mu to!

Otevřela jsem pusu a Serafina nás vyrušila. „Pojeďme domů! Všichni se společně navečeříme.“

Ten okamžik byl pryč. Teď nebyl čas ani místo, abych něco řekla, a pořád jsem si potřebovala některé věci promyslet. Neochotně jsem odtáhla ruku pryč a on mě stejně nerad pustil.

„Jasná věc.“ Usmála jsem se na ni, a pak se otočila k Dantovi, abych ho požádala, jestli by mi mohla inspicientka donést mé věci, protože jsem si byla docela jistá, že bych se v zákulisí ztratila, kdybych tam musela jít sama.

„Drah…“ zarazila jsem se. Skoro jsem ho oslovila drahoušku. Tak jsem mu nikdy neřekla.

Zdálo se, že se mu mé zrádné srdce pokoušelo říct, co jsem navzdory svým přáním cítila.

Doufala jsem, že to neslyšel.

Slyšel. Měl na tváři ten největší úsměv, jaký jsem kdy viděla. „Skoro jsi mi řekla drahoušku. Říkáš tak jen lidem, na kterých ti záleží.“

Vykulila jsem oči. „Ne, snažila jsem se říct Dante.“

„Slyšel jsem to. Nebo si možná někdy pleteš slova v angličtině.“

Jasně. Pletla jsem je stejně, jako on. Schválně.

Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. „Vím, co jsi řekla stejně, jako to víš ty sama a to mi stačí.“

Otevřela jsem a zavřela ústa, jako bych byla ryba. „Musím se převléct a vzít si věci.“

„Najdu inspicientku.“ Nechal mě stát na pódiu se Serafinou. Několikrát vyskočila a zatočila se, dokud nestála vedle mě.

Vložila svou ruku do mé. „Skoro jsi mu řekla drahoušku. Slyšela jsem to.“

Zamračila jsem se. „Na čí jsi straně?“

„Na Dantově. Chci, abys byla moje sestra.“

***

Během letu do Monterry jsem s ním neměla šanci mluvit, protože mně Serafina zaměstnávala neomezeným množstvím příběhů, které mi vyprávěla. Což bylo dobře, protože byla vynikající garde. Přestože jsem po minulých Vánocích v podstatě všechny Dantovy zprávy ignorovala, přesto mi se svými mladšími sestrami, Chiarou a Serafinou, psal. Ty dvě posílaly také hodně zpráv Kat, kterou zbožňovaly, ale ta s nimi nechtěla mluvit ani je vidět, protože jí všechno, co připomínalo Nica, příliš bolelo. Takže jsem to byla já, s kým si povídaly a v důsledku toho jsme si byly ještě bližší.

Když jsme nastoupili do čekajícího auta, konečně se utišila. Během několika sekund usnula a její ubohá hlava jí spadla na stranu. Snažila jsem se jí přesunout do pohodlnější polohy, ale pořád sebou házela dopředu. Nakonec jsem to vzdala.

„Všechno mě začíná bolet,“ zašeptala jsem mu. „Zapomněla jsem, že některé ze svalů vůbec mám.“ Nejspíš jsem se měla před tancem zahřát nebo protáhnout.

„Pokud budeš potřebovat promasírovat bolavé svaly, jsem ti k dispozici. S rukama to umím.“ Mrkl na mě a oba jsme potlačili smích.

Strčila jsem do něj ramenem. „Neměla bych tě rozesmávat.“

„Myslím, že bys měla. Směju se moc rád.“

Když jsme jeli dlážděnými ulicemi hlavního města Imperie, usmívala jsem se při pohledu na všechny ty obchůdky v designu horských chat s perníkovými mřížemi, které lemovaly hlavní ulice. Jejich červené okenice byly otevřené a každé okno mělo svůj vlastní truhlík s různobarevnými květinami. Tentokrát byl jediný sníh na vrcholcích Alp a všechno ostatní bylo svěží, čisté a příjemné. Byla tam středověká katedrála, kde jsem s královskou rodinou oslavila Vánoce. Viděla jsem mohutnou kamennou fontánu, kde jsem vyslovila přání, a Dante předstíral, že tam hodí Rafa. Stýskalo se mi po tom místě stejně, jako po Atlantě.

Čemuž jsem nerozuměla, protože jak bych se na dvou tak odlišných místech mohla cítit, jako doma?

Seděli jsme v příjemném tichu a sledovali, jak se mění okolí. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Cítila jsem stejnou vlnu stesku po domově.

„Samozřejmě.“

Upírala jsem pohled z okna. „Kdybys mě týdny neviděl a já jednoho dne přijela do Monterry a požádala tě, aby ses se mnou viděl, ale ty bys měl práci a termíny, co bys udělal?“

„Nastoupil bych do auta ve chvíli, kdy bys volala, a strávil bych s tebou každičkou minutu, kterou bych mohl.“

Udělal by to. Věděla jsem to. A pokud to jen hrál, byl to ten nejlepší hráč, jakého jsem kdy potkala. Protože jeho odpověď byla perfektní.

Jemně jsem opřela svou hlavu o jeho rameno. Chtěla jsem ho cítit vedle sebe, trochu se ho dotýkat, ale protože jsem nemohla, nic víc jsem neudělala.

Naštěstí si povzdechl, ale nehýbal se, ani nic neřekl. V tu chvíli nám to oběma stačilo.

Auto projelo hradní branou a já byla nadšená, že jsem byla zpátky v paláci. Jako by věděla, že jsme doma, Serafina se okamžitě probudila. Zvedla jsem hlavu z Dantova ramene.

Uviděla jsem na schodech stát celou rodinu, dokonce i krále v jeho invalidním vozíku. Auto zastavilo a Kat trhnutím otevřela dveře. „Jsi tady! Jsi tady!“ Natáhla se přes Danta a objala mě.

„Ahoj, drahoušku!“ Objetí jsem jí opětovala. Dante na mě mrkl, když to slovo uslyšel, ale Katie jsem objala ještě těsněji.

Nico řekl Kat, aby slezla z jeho bratra, abychom mohli vystoupit a nařídil služebnictvu, aby odnesli naše zavazadla. „Zůstaneš v pokoji vedle mého,“ řekla Kat, když jsme byli venku. „Bude to, jako za starých časů.“

Doufala jsem, že nejen, jako za starých časů. Ne všechny vzpomínky na tu dobu byly dobré. Nico mě políbil na tváře. „Buonasera. Jsem tak rád, že ses vrátila. Kat poslední dny nemluví o ničem jiném.“

Chiara a Violetta se se mnou pokoušely mluvit jedna přes druhou, zatímco Serafina tančila kolem a zpívala. Uviděla jsem Rafa a objala ho. „Tak dlouho jsem tě neviděla!“

„Rád tě vidím,“ řekl Rafe.

„Musím ti říct, že jsem pro tebe našla perfektní dívku. Naprosto se k sobě hodíte.“ Věděla jsem, že on a Genesis spolu budou skvělá dvojka. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, ale měla jsem podezření, že Dante ke mně chová hluboké city a Genesis nechal v soutěži tak dlouho, protože to byla moje přítelkyně.

„Vlastně se teď s někým vídám,“ řekl s podivným pohledem na kamery a postrčil si brýle na nose.

Vážně? Musela jsem z Kat vytáhnout informace. Král Dominic otočil své křeslo ke mně. Byla jsem si docela jistá, že by moje matka chtěla, abych se králi uklonila, ale místo toho jsem se na něj usmála. „Je hezké, že tě máme zpátky, Lemon. S tvojí prací jsme byli velmi spokojeni!“

Poděkovala jsem mu, a pak mě políbila na přivítanou královna. „Jsme rádi, že jsi tady. Chyběla jsi nám! Máme hotovou večeři, pokud máte hlad.“

Zdálo se, že kamery nikomu nevadily, za což jsem byla vděčná. V minulosti dával král přednost tomu, aby nebyl fotografován, ale přesvědčila jsem jednoho z jeho tiskových tajemníků, že by pro něj bylo lepší, kdyby se ukázal na veřejnosti, než aby někdo vyfotil fotografie tajně (protože k tomu téměř došlo, když se jeden paparazzi pokusil podplatit Kat). Několik posledních týdnů se král objevoval poblíž svého domu a lidé na něj reagovali s takovou láskou a zbožňováním, že rozšířil své aktivity.

Všichni jsme šli do jídelny a já dostala své staré místo mezi Rafem a Dantem, přímo naproti Kat.

Bylo to, jako by se nic nezměnilo.

Ale změnilo se všechno.

Po večeři jsme šli do rodinného obývacího pokoje a hráli jsme deskové hry a podívali si, dokud Serafina nezačala klimbat. Popřáli jsme si dobrou noc a já cítila, jak mě Dante propaloval pohledem, když jsem odevzdávala svůj port s mikrofonem asistentovi produkce a pak jsme s Kat ruku v ruce odcházely.

Než jsme opustily místnost, ještě jsem se ohlédla přes rameno a on mě pořád pozoroval tím doutnajícím pohledem.

Z plic se mi vypařil veškerý vzduch.

Kat mě přesvědčila, abych si oblékla pyžamo a přišla za ní do pokoje, abychom si popovídaly. Ostatní dívky byly večer odvezené pryč, ale protože mě rodina znala a uznávala moji práci, produkce mi umožnila zůstat přes noc.

Měly jsme si toho tolik co říct, že jsme celé hodiny nedělaly nic jiného. Pak se ozvalo zaklepání na dveře její ložnice.

„To je pro mě!“ Řekla a rozběhla se ke dveřím. Vrátila se s podnosem. „Měsíční květina a gelato,“ řekla. Usmála jsem se, protože se mi moc líbilo, že jí Nico každou noc dával ten romantický dárek.

Tentokrát tam byl dvě misky a já si vzala druhou. „Říkáš si někdy, jak je divná, že nás královská rodina tak přijala a oblíbila si nás?“

„Proč by ne?“ Odpověděla. „Jsme úžasné.“

„Vážně.“

Zarazila se a držela lžičku v puse. Pak ji vyndala a řekla. „Myslím, že u mě je to proto, že mám Nica ráda tak, jak se mu to nikdy předtím nestalo. A spřátelila jsem se s dívkami. A myslím si, že velkou roli hraje to, jak se královská rodina snaží, abych se tady cítila dobře. Teď v podstatě pracuji na tom, abych byla platným členem královské rodiny.“

Vzala jsem si další lžičku. „To ještě nevysvětluje, proč na mě byli vždycky tak milí. Protože jsem tvoje přítelkyně?“

„Trubko, protože je do tebe Dante zamilovaný.“

Začala jsem se dusit.

Natáhla se a praštila mě do zad. „Jsi důležitou součástí jeho života, což z tebe dělá důležitou součást jejich života. Víš, jak moc jsou si blízcí.“

Věděla jsem, že to byla na bydlení v Monteře jedna z nejoblíbenějších částí. Docela se tady otevřela a byla nadšená, že se stala téměř dcerou a sestrou Nicovy rodiny.

I když si myslím, že nejraději byla jeho snoubenkou.

„Tak mi řekni. Miluješ Danta taky?“