RC - 21. kapitola

Překlad: Marťa

Dokud tě neuvidím, všechny dny se mění v noci a noci v jasné dny, kdy tě vidím ve snech.

Zastavila jsem se v hale před zrcadlem a viděla, že matka měla pravdu. Byla tam, malá a slabá, ale rozhodně tam byla.

Smutná nad svým ztraceným a promrhaným mládím jsem ukázala Dantovi suterén, když jsme uslyšeli kňučení a škrábání. Moji rodiče zavřeli psy dolů, aby nenarušovali večeři a natáčení.

Když jsem otevřela dveře, vyškrábali se k nám nahoru po schodech naši zavalití baseti, kteří nás vrtěním ocasů prosili o mazlení. Pohladila jsem je po jejich dlouhých poddajných uších a Dante si dřepl a nechal si očichat ruku. Prošel jejich zkouškou a začali ho líbat po celé tváři.

Dobré nebe, dokonce i moji psi ho milovali.

„Tohle jsou Droopy a Snoopy.“ Dante zvedl tázavě jedno obočí. „Co? Pojmenovala jsem je po psech, které jsme dostali, když mi bylo pět. Takže, přesněji vzato, jsou to Droopy II. a Snoopy II. Běžte najít mamku a taťku!“

Vyběhli tak rychle, co jim jejich malé nohy stačily, a my slyšeli, jak jim o cvakali drápky o podlahu, když vyběhli po schodech, aby našli své oblíbené lidi.

Já zamířila po schodech dolů. „Dělal sis o mých rodičích průzkum?“

„Proč to říkáš?“

„Chceš říct, že je náhoda, že o nich naprosto všechno víš?“

Usmál se. „Mám zaměstnance. Mám dokumentaci. Chtěl jsem být připravený.“

Skoro jsem se ho zeptala proč, ale zarazila jsem se, protože by to mohlo otevřít dveře, které jsem otevřít nechtěla. Chtěla jsem se ho také zeptat, jestli to udělal i u ostatních dívek, ale věděla jsem, že odpověď v žádném případě nechci znát.

Pak řekl: „Opravdu jsem chtěl, aby mě tví rodiče měli rádi. Vím, že je to pro tebe důležité,“ a mě obklopily něha a vřelost a způsobily, že moje srdce povyrostlo. Byla jsem tak dojatá jeho snahou potěšit mě i mé rodiče.

„Trofeje jsou tady.“ Otec je vystavil do vestavěné vitríny, kterou naplnil všemi šerpami, korunkami a trofejemi, které jsem získala během dětství na různých soutěžích. Ale bylo tady něco nového. Dvě velké nástěnky plné novinových článků. Byly tam ty, kde mě citovaly ohledně zasnoubení Nica a Kat. Bylo tam zveřejnění tiskové zprávy od Lemon Zest Communications, které vyšlo v místních novinách. Několik fotek z mé maturity, a nakonec z mé promoce, když jsem získala magisterský titul.

Moji rodiče byli hrdí na všechny mé úspěchy a nejen ty, které upřednostňovali oni. Tady jsem měla pocit, že jsem si musela jejich respekt zasloužit, protože jsem je tak často zklamala a oni mě stejně milovali. Mrkáním jsem se snažila zahnat slzy a odkašlala jsem si, abych si pročistila hrdlo.

Musela jsem přestat s tím neustálým stavem, kdy mi stačilo málo, abych se rozbrečela.

„Byla jsi zaneprázdněná.“

„Víc, než jednonohá kočka v krabici s pískem,“ odpověděla jsem a on se na mě usmál, když si četl popisky na mých trofejích. „Myslel jsem si, že bych z tebe mohl udělat princeznu a ty už jednou jsi.“

„Princezna z Monterry je pravděpodobně trochu jiná, než princezna Peach z Georgie.“

„Nejsem si jistý, jestli by se rodinným poradcům líbilo, kdyby ses naše děti pokusila přihlásit do tolika soutěží. Mají svá pravidla.“

Naše děti? „A v tom alternativním vesmíru, kolik dětí si myslíš, že budeme mít?“

„Tolik, kolik mi jich dáš.“

„Dám ti nulu.“

„Uvidíme.“

Když to řekl takovým tónem, rozzlobila jsem se. Mluvil o budoucnosti se mnou, jako by to byla hotová věc a já byla v pokušení mu říct něco, co by mu připomnělo realitu.

Zastavil se, aby si mě prohlédl. „Vypadáš smutně. Co je špatně?“

Jak to dělal? Nechtěla jsem se s ním podělit o co, co jsem se dozvěděla o rodičích. Bylo to stále příliš nové a osobní, abych se o to s někým podělila. Místo toho jsem řekla: „Myslíš to, že se ze mě snažíš udělat továrnu na děti?“

„Jako těhotná bys vypadala rozkošně,“ řekla a zněl vážně, příliš reálně a příliš sexy, tak jsem se rozhodla změnit téma.

„Mám vějířek.“

„Co?“ Pravděpodobně si myslel, že jeto nějaká jižanská věc, která se ztratila v překladu.

„Slyšel jsi o vějířcích vrásek? Těch čárách kolem očí? Jednu malou mám. Není velká, ale je tam.“

Přistoupil ke mně a podíval se mi do očí. Ukázalo se, že to nebylo dobré téma hovoru, protože stál příliš blízko a nekontrolovatelným částem mého těla se jeho blízkost velmi líbila.

„Nemáš.“

Přála jsem si, aby se pohnul. Nebo mi nohy nebudou fungovat tak, jak měly. „Mám. Stárnu, začínám mít vrásky a budu si muset kupovat drahý oční krém.“

„Muž, který tě miluje, že bude zbožňovat, i když budeš stará a šedivá.“ Nevyslovená zpráva byla velmi jasná. Ani jsem nemohla předstírat, že mluvil o něčem jiném. „Každá vráska na tvé krásné tváři znamená cestu, kterou jste prožili společně.“

Takže mu bylo jedno, jestli budu stará nebo tlustá? Musel v mé tváři vidět nedůvěru.

„Nespadám do tábora mužů, kteří si představují, že jejich manželky zůstanou navěky mladé. A nezáleží na tom. Nechápej mě špatně, líbí se mi, jak vypadáš teď, ale pořád bych s tebou chtěl být, i když tvoje vnější krása zmizí. Protože bychom se pořád smáli a každé ráno bych byl nadšený tím, že se mohu probouzet vedle tebe. Od první chvíle jsem si myslel, že jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Kdybys byla moje, nikdy bych tě nepřestal chtít ani si myslet, že jsi ta nejúžasnější žena, jakou jsem kdy potkal.“

Dech se mi zadrhl a srdce mi vypovídalo službu. Doslova mě mohl srazit k zemi peříčkem. Nebyla jsem schopná odpovědi.

Nejprve řekl mým rodičům, že chce, abych byla matkou jeho dítěte (dětí) a teď mi říkal tu nejneuvěřitelnější věc, jakou mi kdy kdo řekl. Bylo to, jako by odhodil rukavičky a říkal narovinu, co chtěl. Pravděpodobně to byla nejtěžší věc, kterou přiznával, že se do mě možná zamiloval.

Ale stále to neřekl.

A změnilo by se tím něco? Říkal přesně stejné věci Abigail, Genesis a Michelle?

Líbal je? Dělal s nimi jiné věci? Byla jsem výjimečná. Byla jsem pro něj vším?

Tak či onak jsem věděla, že rozhodnout se správně, nebude lehké. Protože pokud to, co řekl, myslel vážně, tak by to pro mě bylo…

Pak bych měla velmi vážný problém.

Naštěstí na mě netlačil, ani mě nenutil odpovědět. Vytáhl telefon. Vypadalo to zvláštně. Komu chtěl volat?

Zavolal si taxi. Nelíbil se mi pocit, že jsem současně chtěla, aby zůstal i odešel.

Ukončil hovor a přešel ke kulečníku. „Už jsem ho nehrál pěkně dlouho. Pravděpodobně budeme mít na jednu hru čas, než přijede taxi. Zahraješ si?“

„Uh-hm.“ Báječné. Snížila jsem se na mručení.

„Co kdybychom se vsadili?“ Zvedl tágo a konec nakřídoval. „Když vyhraju já, políbím tě, a když vyhraješ ty, políbíš mě.“

Jeho pokus mě oblafnout mi vrátil řeč. „Nejsem jedna z tvých pitomých štětek. To je to samé, chytráku.“ Nevěděla jsem, proč jsem to řekla, protože už dokázal, že i kdybych ho chtěla políbit, nepřekročil by tu hranici, dokud nebudu svobodná a dostupná.

„Co tedy navrhuješ?“

Trhla jsem sebou a přála si, aby to slovo nepoužil. Vrátila jsem se do dne promoce, kdy jsem přemýšlela, že ho políbím, ale nemohla jsem. Část mě si představovala, jak mu řeknu, aby zůstal na místě, zatímco já odjedu do Sterlingovy advokátní kanceláře a ukončím to. Druhá, chytřejší část, mě nutila k opatrnosti.

Místo Danta tam měl stát Sterling.

Nenáviděla jsem tu nerozhodnost. To jsem nebyla já. Chtěla jsem něco, rozhodla se proto a šla si za tím.

Věděla jsem ale, že jeden muž byl tady a teď se mnou, zatímco ten druhý měl příliš moc práce. „Řeknu ti co. Pokud vyhraju, budeš mi dlužit. Můžu tě kdykoliv kontaktovat z jakéhokoliv důvodu a ty se ukážeš, aniž by ses na cokoliv ptal. Pokud vyhraješ ty…“ Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že to nebyla chyba. „Zvážím tvoji nabídku.“

Jeho nádherné oči se zastřely. „Pojďme hrát.“

Popadla jsme své oblíbené tágo a nechala mu rozstřel. Vybral si celobarevné koule a poslal dvě do děr. Třetí ranou minul. Zkoumala jsem stůl a plánovala svůj první krok.

Přišel za mnou a každý nerv v mém těle se postavil do pozoru. „Dovol mi ti to ukázat.“

Chtěl mi to ukázat. Právě jsem ho sledovala, jak hrál. Mohla jsem ho porazit se zavřenýma očima a jednou rukou za zády. Ale, než jsem mu to mohla říct, natáhl ruce a položil je na moje, ve kterých jsem držela tágo. Stál za mnou pevný a tak silný. Tak vysoký. Krev mi proudila v žilách, takže se mi na vteřinu rozmazalo vidění. Polkla jsem. „Střílej sem.“ Pak se jeho ruce vydaly k mým kyčlím a mírně je otočil. „Stůj takhle.“

„Dobře, mám to.“ Můj hlas zněl vyděšeně. Nepohnul se a jeho dech zavadil o zadní část mého krku. Moje slabá a zjevně příliš citlivá kolena se začala chvět. „Vím, že si myslíš, že pomáháš, ale nepomáháš.“

„Nemyslím si, že pomáhám,“ řekl svůdně. Jeho rty byly hned vedle mého krku a já cítila jeho slova na své kůži. Vyschlo mi v krku. Partě šílených veverek ve mně se to líbilo stejně, jako mě a zbláznily se.

„Můžeš ustoupit,“ zkusila jsem to. Ještě deset vteřin a já ho budu muset praštit svým tágem nebo nás oba přivedu do rozpaků. Nakonec se pohnul a já mohla konečně znovu dýchat. Jedenáctka do rohu.“

Od jednoho úderu k dalšímu mnou proudil adrenalin, dokud nezbyla jen koule číslo osm. Měla jsem snadnou ránu. Chtěla jsem vyhrát.

Ale vážně jsem to chtěla?

Podívala jsem se na něj a řekla: „Osmička do boční kapsy.“ Očí jsem stále upírala na něj, když jsem vystřelila.

„Vím, že se nemůžeme líbat, ale část mě doufala, že mineš,“ přiznal a opřel se bokem o stůl.

Část mě v to taky doufala.

Jeho telefon zabzučel. „Moje taxi je tady. Uvidíme se v Kalifornii.“

Odložil tágo. Myslela jsem, že se se mnou rozloučí polibkem na tvář, ale místo toho přešel ke dveřím. Zastavil se a podíval se na mě. „Vím, že jsi vyhrála, ale budeš o tom uvažovat i tak?“

Přemýšlela jsem o tom už teď.

***

Vrátila jsem se zpátky do Kalifornie unavenější a zmatenější, než kdy předtím. Poté, co Dante odešel, jsem se snažila třikrát dovolat Sterlingovi, ale nevzal mi to. Což mě znepokojovalo a frustrovalo. Měl pracovat. Pokud pracoval, proč mi to nevzal?

Moc času na vybalení a přípravu na další vyřazovací ceremoniál jsem neměla. Jak jsem předpokládala, domů byla poslaná Michelle. Zhroutila se na zem a hystericky se rozvzlykala. Všichni v místnosti se ji snažili utěšit. Stále rozhazovala rukama a říkala: Ne! Nechte mě na pokoji! Chtěla jsem být princeznou! Skutečnou princeznou!“

Nakonec se uklidnila natolik, že jí pomohli do čekající limuzíny. Asistentky jí mezitím zabalily věci. Cítila jsem se smutná a vyslovila modlitbičku, aby našla muže, se kterým měla být.

Abigail si odvedla Danta stranou, aby s ním mohla mluvit a já si říkala, že bude lepší, když nebudu vědět, co dělali a kde byli, takže jsem ji nezačala mlátit těmi silikonovými vycpávkami, které si dávala od podprsenky.

Vlastně jsem se chtěla trochu vyspat, ale asistentka produkce mě zastavila a řekla, že ráno pojedu jako první na návštěvu Dantovy rodiny. Obvykle mě nechával naposledy a já si nebyla jistá, co to znamenalo, ale nemohla jsem dělat nic, než si v noci dobře odpočinout.

Brzy ráno jsem se rozloučila s ospalou Genesis a s mojí partou MSJ (Mike, Steve a John) jsem vyrazila k soukromému letadlu. Pořád se mnou nemluvili a nikdy mi neřekli, co se dělo. Jen natáčeli. Takže jsem se dívala z okna a přála si, abych se necítila tak nesmyslně nadšeně, že znovu uvidím Monterru.

Dantova rodina mi chyběla. A vážně mi chyběla Kat. Bylo divné navštívit někoho, s kým jsem celá léta bydlela a viděla se s ním každý den.

Musela jsem usnout, protože mě letuška vzbudila s tím, že budeme přistávat. Promnula jsem si oči a zapnula si bezpečnostní pás. Ale když jsem se podívala z okna, neviděla jsem Alpy. Viděla jsem auta a budovy.

Jedna budova vypadala stejně, jako Eiffelova věž.

„Promiňte,“ řekla jsem a otočila se v křesle. Letuška se vrátila. „Ano?“

„Jsme v Paříži?“

„Jsme a brzy budeme přistávat.“

Paříž? Proč mě vzal Dante do Paříže?

Nikdo v letadle mi nic neřekne, tak jsem musela počkat, než zjistím, co měl za lubem.

Rychle jsme prošli celnicí a venku na nás čekalo černé SUV. Z předního sedadla vystoupil Giacomo v jednom ze svých na míru šitých obleků a já ho málem objala. To jsem neudělala, protože na objímání nebyl. Byl jedním z královských osobních asistentů, a když jsme byly s Kat naposledy v Monteře, pomáhal jí i mě s oblékáním a výběrem rób.

Ó, znamenalo to nákupy? Nákupy bych brala!

„Signorina Lemon, je mi potěšením vás opět vidět.“ Napůl jsem čekala, že se ukloní, protože byl vždy tak formální.

„Jsem ráda, že vás zase vidím, Giacomo. Co se děje?“

Mám pokyny odvést vás za Jeho výsostí. Vysvětlí vám to.“

Nákupy s Giacomem a Dantem? Doufala jsem, že nechtěl sestřih z Pretty Woman, kde bych mu dělala modelku. To se nestane.

Auto dorazilo k cíli, před velmi starou a velmi krásnou budovu s kamennými sloupy a zlatými sochami podél střechy. „Kde jsme?“ Zeptala jsem se.

Giacomo vystoupil, aby mi otevřel dveře. Podal mi pytel se šaty a řekl mi, abych je neotevírala. „Své věci si nechte tady a já se o ně postarám. Jeho výsost už na vás čeká uvnitř.“

Nezáleželo mi na tom, jestli byl štáb připravený nebo ne, já spěchala dovnitř. Pokud to bylo nákupní středisko, bylo určitě nejkrásnější na světě. Po několika schodech jsem vstoupila jedinými otevřenými dveřmi do útulné haly a všude nad hlavou mi viseli mohutné, úžasné lustry. Moje boty klapaly o drahou podlahu a já vzhlédla, abych viděla, že mě obklopovaly nástěnné malby na stěnách a stropech.

Když jsem ho našla, moje srdce poskočilo vzrušením. Dante stál uprostřed schodiště a já k němu stoupala nahoru, abych se s ním setkala. Měl na sobě smoking a slušelo mu to tak, až to bylo trestné.

„Co to je? Kde jsme?“ Zeptala jsem se.

„Pojď se mnou. Mám pro tebe překvapení.“