NBW - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Jestli to chceš udělat znovu, víš, kde mě najdeš…

Mám pocit, jako bych strčila tvář do trouby a nemá to nic společného se skutečností, že cvičím. Samozřejmě mě poznal. Není to totální idiot. Ale já jsem. Idiot, který byl chycen při činu a je k smrti zostuzen. No… ne přímo zostuzen k smrti, ale určitě se baví na můj účet.

To ponížení mě nakopne, paže mi pumpují rychleji, hruď se zvedá a klesá, jak funím a supím, spěchám zpátky do kopce na kolej.

Přiznávám, nikdy jsem nebyla atletka. Těžko uvěřit, já vím. Chci říct, ne že bych celý svůj život ležela na gauči. Jen posledních pár let.

Když jsem ještě bydlela doma, hrála jsem si s Iggym a hodně ho brávala na dlouhé procházky. To s tím souviselo.

Na druhou stranu mí rodiče…

Hrají tenis, golf, basketbal, surfují. Oba chodí pravidelně do fitka. Jo, ty geny mě přeskočily. Když jsem přišla na kolej, přestala jsem chodit ven a přibrala v prváku 7 kilo. To je prostě opravdu dlouhá cesta v duchu provádění změn, takže jsem začala pravidelně s rychlou chůzí. Většinou po setmění.

Se sluchátky v uších vykračuju zpátky k našemu bytu stále na vlně Taylor Swift a uvolněných endorfinů, když přes hudbu zachytím divný zvuk.

Nápadně vypnu Taylor a poslouchám. Možná je to vítr. Svatá Ana dnes dost fouká. O chvíli později k mé nelibosti ten zvuk uslyším znovu a pulz mi vystřelí. Možná to není vítr.

Tenhle kampus je postavený na kopečcích. Okolí pečlivě udržované, chodníky dobře osvětlené. Proto jsem se nikdy nebála o svou bezpečnost. Ale mého otce to napadlo asi tak milionkrát. A díky Bohu za to.

Opakovaně jsem byla varovaná o nebezpečí chození v noci venku samotná. Znám ty statistiky nazpaměť, všechny mi je vštípili. A přesto pořád nevěřím, že se mi to může stát.

Mít rodiče u policie je prokletí a požehnání zároveň. Možná jsem trochu víc paranoidní než většina lidí? Možná ano. Ale v noci spím dobře, protože vím, že jsem na všechno připravená. Jako důkaz se mi na klíčích houpe pepřový sprej.

Znovu ten zvuk uslyším. Při bližším zamyšlení to určitě zní jako kroky. A přibližují se. Naskočí mi husí kůže a zrychlené bušení srdce mi asi přivodí infarkt. Vezmu do dlaně ten pepřový sprej, prst položím na spoušť, ruka se mi třese.

Bez ohledu na skoro panický záchvat, který prožívám, zvládnu kontrolovat své instinkty všeho nechat a utéct. Potřebuju se nejdřív dostat blíže bezpečí bytu – nemůžu riskovat, že mě zatáhnou za keř nebo budovu – a mám to jen jeden blok odtud.

Přibližně třicet kroků.

Deset kroků.

S každým, který udělám, můj děs narůstá. Jsem moc vyděšená, abych se podívala za sebe. Nechci, abych z něj udělala realitu.

Kroky za mnou zrychlí, a určitě patří muži. Ta kadence, ten těžký zvuk váhy, která dopadá na cement je jasná – i v teniskách.

V době, kdy doběhnu k bytu, skoro nic neslyším kvůli zvuku krve v uších. Srdce mi buší tak těžce, že ho cítím až v krku. Vymačkám bezpečnostní kód. Zabzučení signalizuje, že jsou dveře otevřené a já zapadnu dovnitř. Ale ne dřív, než někdo – velký někdo – vpadne hned za mnou.

A pak vypukne peklo.

Nemyslím. Necítím. Jen reaguju, zacílím sprejem na svého útočníka, kopu a ječím o holý život, najednou se zhmotní patnáct let veškerého rodičovského DNA. Tohle je doslova moje bitva o přežití.

Další věc, kterou si uvědomím, je změť křiku a klení, a já se podívám dolů a najdu tam Dallase stočeného do klubíčka, jednou rukou si bolestně kryje obličej, druhou své nádobíčko. Nejen, že jsem ho postříkala, taky jsem mu zasadila podpásovku.

No do prdele.

Zoe, Blake a Alice vyběhnout z bytu, jejich výrazy v různých stupních překvapení. Beru to zpátky. Zoe má jednu z těch fialových masek krásy, má to všude na tváři, takže vlastně nemůžu říct, co si myslí.

„Můj bože, Dallasi!“ zakřičí Alice.

Pak křičím já „O-o-omlouvám se!“ na Dallase, aniž bych chtěla. „Sledoval jsi mě. Nevěděla jsem, že jsi to byl ty!“

„Pálí--“ sotva zvládne říct. „Do hajzlu, to pálí!“

„Co ti ten debil udělal?“ slyším se zeptat Zoe s pohrdáním v hlase. „Vztáhl na tebe ruku?!“

„Cože? Ne! Prostě jsem r-ragovala. Myslela jsem, že je to nějaký s-stalker!“

Zoe mě obejde, dojde k ležícímu Dallasovi… a kopne ho do holeně.

„Zoe!“ Blake, Alice a já zařveme.

Moje automatická reakce je odstrčit Alici z cesty a skočit na něj, chránit ho vlastním tělem.

„Nekraď se za ženami, ty slepičí mozku,“ štěkne Zoe, mračí se na něj. Ne že by to viděl, když má oči pevně zavřené. Pokusí se ho ještě kopnout, tentokrát ji ale chytím za kotník.

„Do prdele!“ zakřičí Dallas.

„Zoe, přestaň.“

„Dej mi pokoj. Mám svoje tenisky Golden Goose. Nemám na sobě svoje podpatky od Chanela.“

„Ježíši Kriste, Zoe,“ dodá Alice.

„Zlý. Zlý. Zlý!“ pokračuje Zoe. Tentokrát podtrhne svůj úsudek štípáním do ramene.

„Vznáším obvinění!“ křičí Dallas, zatímco kašle.

„Prosím vysmahni, jak nejrychleji umíš.“

„To nic není,“ poznamená Blake nenuceně. Vzhlédne od kritického zírání na své dokonale nalakované tmavě modré nehty a protočí oči, nepředstírá sebemenší zájem na tomhle zmatku.

Zoe se podívá na Blake a ušklíbne se. „Já to změním.“

Mezitím zpátky v realitě jsem já tak daleko od nenucenosti, jak to jde. Sledovat Dallase, jak se svíjí na zemi mě opravdu stresuje.

Za celý svůj život jsem nezranila živou duši. Jsem ta holka, která vezme mravence a pustí je venku, místo aby je rozmáčkla. Zranila jsem ho a jak to tak vypadá – dost špatně.

„Opravdu je zraněný,“ řeknu nikomu a všem.

„Přežije,“ poznamená Blake.

„Mohl by někdo donést mléko z lednice, prosím?“

„Mandlové, sójové nebo obyč?“ Ze Zoeina hlasu odkapává sarkasmus.

„Obyčejné!“ vyštěknu, vykolejená nedostatečnou spoluprací ze strany ostatních. „Rychle, než bude mít trvalé poškození!“

„Cože?“ slyším Dallase mumlat přes kašlání, jak mu ten pepřák propaluje hrdlo.

Opatrně ho chytím za zápěstí a dám mu ruce pryč. „Netři si to, bude to horší.“

Alice mi díky Bohu podá krabici mléka. „Nech zavřené oči,“ řeknu mu.

Aniž bych ztrácela čas, okamžitě mu to naleju na tvář a ačkoli nejdřív cukne, když mléko začne neutralizovat kapsaicin, přestane sebou mlít.

„Lepší… díky,“ chraptí.

„P-pojď se mnou,“ zašeptám a nabídnu mu ruku, kterou chytí s velkou silou. Jako bych byla jedinou věcí mezi ním a smrtí.

Tři páry očí sledují, jak ho pomalu vedu do koupelny, já se je snažím co nejlépe ignorovat. Teď určitě není čas na vysvětlování.

„Zakřič, jestli budeš potřebovat pomoct s rozřezáním těla.“ Zoein příspěvek přijde zrovna když zavřu dveře a zamknu.

„Jestli mě pustíš do provozu, opravdu na tebe budu naštvaný, Dory.“

Podívám se přes rameno a najdu Dallase, jak se snaží strčit hlavu pod vodovodní kohoutek. Fakt, že si ze mě dělá legraci, když jeho tvář vypadá jako syrové maso a jeho oči jsou pořád zavřené, vypovídá o spoustě věcí.

Tohle je nejvíc, co jsme si kdy řekli, opravdový rozhovor jako protiklad k tomu, co se stalo během a po kavárně.

Mluvíme o chvíli opravdového strachu. Myslela jsem si, že mě před holkama odhalí. Ony by mě nesoudily, ale jejich narážky by nikdy neskončily. Zvláště od Zoe ne. Vypadá to, že srovnává Dallase s ďáblem, a kdyby zjistila, že jsem šla v převleku na párty sesterstva a navíc skončila líbáním s tím zmíněným ďáblem, měla by na mě dost munice až do promoce.

„Vážně… je m-mi to t-tak líto. Nechtěla jsem--“

„Měl jsem se ohlásit.“

Když mluvíme o ďáblovi… proč je tady?

Se zavřenýma očima se odhrne vlasy z čela a já mu podám čistý ručník, pak ho dovedu k zavřenému víku toalety, na které se posadí.

„Netři to, jen to nech uschnout.“

„Nekoktáš,“ řekne, ten zvuk ztlumí ručník ve tváři.

„N-nemám to tak vždycky.“ Můj hlas zní slabě a pateticky a chci se nakopnout za to, že nemám sebe sama pod lepší kontrolou.

„To štípe jako kráva.“

„Má to š-štípat… mléko n-neutralizuje ten kapsaicin.“

„Doro! Řekni něco.“ Zoein hlas se ozve přes dveře jako beranidlo.

„Jen… dej mi minutku,“ řeknu Dallasovi. Podrží si ručník u tváře, zatímco já odejdu a zavřu za sebou dveře koupelny.

„C-Co?“

Zoe má pořád tu fialovou masku, její platinové vlasy jsou připnuté vysoko na hlavě. Má na sobě pánské hedvábné pyžamo a své tenisky Golden Goose.

„Co?“ zopakuju, zoufalá touhou to vyřídit a vrátit se ke klukovi, kterého jsem zmrzačila.

„Je to prázdná nádoba. Víš to, že?“ Ťukne mě do nosu prostředníčkem a já ji odstrčím. „Nepropadni tomu pěknému zevnějšku. Na to jsi příliš chytrá.“

„Nikomu nepropadám. Oslepila jsem kluka, jestli sis toho nevšimla.“

„To bylo celkem drsňácké, Ramosová.“

„Naprosto drsňácké,“ dodá Blake.

„Působivé, ty malý ninjo.“

„Už můžu jít? Snažím se napravit škody, které jsem způsobila.“

Zoe mě podezíravě sleduje, než mě odmávne. „Pokračuj – a pamatuj, co jsem řekla.“

Když znovu vejdu do koupelny, Dallas je na nohou a zkoumá svou tvář v zrcadle, oči sotva otevřené. I ten kousek, co vidím, je podlitý krví.

„Pořád krásný.“ Usměje se křivě v odraze zrcadla, jeho oči brutálně slzí. „Můžeš mě odvézt domů?“

„Měla bych tě vzít na p-pohotovost.“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Potřebuju se jen dostat domů.“

O několik minut později ho vedu ke svému autu.

***

„Co se ti stalo?“ zeptá se ten kluk, kterého mi Zoe představila na té párty, které jsme se všechny účastnily, když Žraloci porazili Medvědy. Stojí v kuchyni a dělá si sendvič s rozměry mého auta.

Je nejvyšší ze všech hráčů vodního póla, má ostrou čelist, ostré mužné rysy, a plné našpulené rty. Jmenuje se Brock, pokud si správně vzpomínám. Taky si pamatuju, že Zoe – i když se to snaží popřít – má pro toho kluka dost velkou slabost.

„Použila na mě pepřový sprej,“ řekne Dallas Brockovi a ukáže prstem mým směrem.

Musela jsem mu pomoct z auta a do domu, protože sotva otevřel oči. To poslední, co pro něj můžu udělat, je usadit ho se studeným obkladem na jeho ubohé zničené oči a odejít.

„Už bylo na čase, aby to někdo udělal,“ zamumlá Brock během kousance do svého sendviče. Pak si mě zvědavě prohlédne a řekne, „Už jsme se potkali?“

„A-ano. Zoe nás představila. Na té párty.“

„Ah, ano,“ hodí Dallasovým směrem zamračený pohled, „ten večer, kdy ses choval jako kretén.“

Po tom, co si otře ruce do šortek, mi nabídne ruku. „Ještě jednou ahoj. Jsem Brock, Dallasův spolubydlící.“

Zeširoka se usměju. Bez ohledu na vážný a docela zastrašující výraz mám pocit, že Brock Petermann je opravdu milý kluk. „Dora R-Ramosová.“

Zpoza rohu se vynoří další kluk, má černou koženou bundu a v podpaží nese motocyklovou helmu. Okamžitě se zastaví, když mě uvidí. Poznávám ho z kampusu a ze zápasů vodního póla. Další hráč obrany.

Zkontroluje Dallase, který se posadil u kuchyňského ostrůvku. „Co máš s tváří?“

„Dora mě postříkala pepřákem.“

„Hustý.“ Coleova pozornost se znovu vrátí ke mně. „Jsem Cole – blbečkův brácha.“ Cole naznačí ke křeslu, kde sedí Brock a čte a zároveň likviduje svůj obrovský sendvič.

„Dora. T-těší mě.“

Cole Peterman je naprostý protipól svého bratra v každém smyslu slova. Je naprosto nedosažitelný. Jeho chování mírně arogantní. Nemá tak široké a svalnaté tělo. Rysy má jemné. Vlasy skoro černé a poměrně dlouhé. A oči stejně tak tmavě modré, že by se spíš mělo říct indigové. Jsou naprosto fascinující. Tenhle kluk si jen tak někoho k tělu nepustí.

Pohledem mi přejede po těle, jeho výraz je klidný. Pořád mám ty samé legíny a tričko, které jsem měla při své rychlochůzi, takže se nemám za co skrýt.

„Mléko?“ zeptám se Dallase. Když nedostanu odpověď, otočím se a on má na tváři zamračení, pozornost zaměřenou na Colea. „Dallasi? Máš mléko?“

Ať už myslel na cokoli, setřese to, vstane a jde vytáhnout z lednice mléko.

„Potřebuju m-malou misku a bavlněné tamponky nebo o-obklad?“

„Zajdu pro ně,“ oznámí Cole Peterman.

„Já si lehnu,“ řekne Dallas. Znovu mu šíleně slzí oči; sotva je udrží otevřené.

„Dobře. Jen ti to připravím a Cole ti to donese. Nech si ten obklad na očích a nemni je.“

„Proč to nemůžeš zanést ty?“ zeptá se.

Ummm… do jeho pokoje? Po krku mi začne stoupat horko.

„Uhh--“

„Budu ve svém pokoji a snažit se nebrečet bolestí z tvého napadení.“

No, super.

Odejde, aniž by čekal na odpověď. O pět minut později nesu obklad nahoru a klepu na jeho dveře.

„Dále,“ zavolá.

Je to jako bych svou přítomností rušila jeho soukromí, v jeho pokoji, v té, kde pravděpodobně baví nespočet holek, které má ve zrychlené volbě. Tohle je tak nepříjemné. Ani se neodvážím rozhlédnout. Ne. Zamířím přímo k nočnímu stolku s imaginárními klapkami na očích a položím misku vedle postele. Pak odstoupím, odkašlu si a naznačím tak, že hodlám zmizet.

Posadí se, hodí se nohy přes okraj postele a rapidně zamrká. Cítím se strašně.

„S-snaž se to n-nechat na očích tak dlouho, jak to půjde. Opravdu je to nejlepší lék na neutralizaci podráždění.“

Přikývne. „Díky.“

„Prosím neděkuj mi. J-je mi tak líto, že se to stalo…“ Pak si vzpomenu. „Proč se to s-stalo?“

„Protože tě někdo vytrénoval stát se vrahem a pak tě vypustil na nic netušící populaci.“

Nečekaně mě to rozesměje. „Ch-chci říct, proč jsi mě pronásledoval?“

Chvilku vypadá překvapeně, obočí svraští v tom nejrozkošnějším zamračení. Pak strčí ruku do kapsy a vytáhne mobil. A nejen nějaký mobil… můj mobil.

Zvedne ho v dlani a oba na něj zíráme. Na obrazovce je gigantická prasklina.

„C-c-celou dobu jsi mě můj telefon?“ To je řečnická otázka. Je jasné, že ano. Žaludek mi klesne na podlahu, a to jemné našeptávání, že mě oklamal, se změní v boj o to se nerozbrečet. Vezmu si ho od něj a zkoumám škody.

„Omlouvám se. Muselo se to rozbít, když jsem spadl na zem. Koupím ti nový.“

Vrtím hlavou, než to dokončí. „Nechci nic, ne od tebe.“

„Doro, já…“ jeho hlas se vytratí.

Když konečně vzhlédnu, vypadá nesnesitelně rozhozeně a nemá to nic společného s tím naštvaným výrazem v jeho očích. Vypadá, že se stydí. A to by se měl.

Myšlenky se mi rozběhnou do různých směrů a možností. Využívá lidi víc pro zábavu. Je to to, co dělá? Je to to, kým je? Někdo bezcitný a rozmazlený. A co je horší, byla jsem si jistá, že je na něm něco víc. Myslela jsem si, že pod tou fasádou pařmena je slušný člověk s hloubkou a inteligencí… asi jsem viděla jen to, co jsem chtěla.

„Ví to tví kamarádi?“ Můj prvotní odhad Brocka byl jiný. Jede v tom taky?

„To není--“

„S-smáli jste se mi v-všichni?“ Žvýkám si vnitřek tváře, aby se mi netřásly rty, nesnáším, že si právě teď nemůžu poručit.

„Ne! Ne. Chtěl jsem--“

„Prošmejdil jsi ho?“

Jakmile mobil zapnu, vím, co najdu. Není zamknutý. Jeho pohled těká pryč, což je prakticky přiznání viny. A na krátkou chvilku se musím kvůli slzám odvrátit.

Bez dechu ze zklamání couvám z místnosti, otevřu dveře a zastavím se. V tu chvíli – z nevysvětlitelných důvodů – zaplane znovu oheň v mém nitru. „Nejsi nic než prázdná nádoba. Všechno je pro tebe hra. Bez ohledu na to, koho z-zraníš.“

Nikdy za celý život jsem nemyslela nic tak vážně, neřekla nic s úmyslem zranit city jiné osoby. Tohle nejsem já. Až příliš mnohokrát jsem byla já terčem útoků a nikdy bych to samé neudělala někomu jinému. A přesto jsem teď tady.

Trhne sebou, tváře mu zrůžoví. Není pochyb, že jsem zasáhla citlivé místo, protože pro jednou vypadá opravdu naštvaně. „Až budeš potřebovat někoho, kdo tě zbaví panenského pasu, dej mi vědět. Považuju za občanskou povinnost se ujistit, že tvoje první sexuální zkušenost bude skvělá.“

Zčervenám jako rajče, zavřu dveře a odejdu.