NBW - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

„Zlatíčko, říkali jsme ti--“ odsunu si telefon od ucha. Táta mluvívá dost hlasitě. „nulová očekávání.“

Tady přichází standartní rodičovské Já ti to říkal.

„Já vím,“ řeknu, přeruším ho, „ale musela jsem to udělat a upřímně – i když to bylo špatné, nelituju.“

Z telefonu se ozve hlasité unavené povzdechnutí.

„Zlato, to jsem já,“ řekne taťka, ukrade si mobil pro sebe. „Jak se cítíš? Je normální, že--“

„Můj Bože,“ přeruším ho, než se opravdu rozjede. „Jsem v pohodě. Vlastně líp než to. Cítím se osvobozená.“

Po zaklepání na hotelové dveře vstanu z postele a šourám se ke dveřím ve svých nazouvácích a nadýchaném županu, které jsme si s Dallasem vzali hned, jak jsme se vrátili do hotelu.

Zamžourám do kukátka a usmějí se na mě úžasné rty. Otevřu dveře a on vejde spolu s tolik žádaným kyblíkem ledu do našich minerálek.

„Je mi to líto, zlato. Jen si přeju, abych tam byl s tebou…“ pokračuje můj otec.

Jo, já ne. Mnohem víc preferuju kluka, který právě prošel dveřmi a padnul na postel.

„Dobře, taťko, musím jít.“

„Zavolej mi později, pokud si o tom budeš chtít promluvit.“

O všech těch orgasmech, které mi bude muset přivodit?

„Umm, dobře, ahoj, taťko. Miluju tě.“

Dallasův župan se rozevře a odhalí mužná stehna lehce posetá chloupky a…

„Milu--“

Zavěsím.

„To jsi právě zavěsila svému tátovi?“

„Ne… jo. M-máš pod tím županem n-něco?“ To jako právě prošel všemi chodbami jen v županu a na ostro?

Na tváři se mu objeví nezbednost. „Pojď sem a já ti to ukážu.“

Došourám se k nohám postele, a s každým krokem jsem vzrušenější.

„C-co si o-objednáme k večeři?“

Úsměv je zpátky. Ten prohnaný. „Šlehačku. Máš ji ráda nebo ne?“

„Miluju ji.“

„Tak navrhuju, abychom nějakou objednali.“

Zaklepání na dveře nás přiměje otočit hlavy tím směrem. Dallas je u dveří první a dívá se kukátkem.

„To je Katherine,“ řekne. Podívá se přes rameno a udělá obličej stylu co teď?

Padnu na postel a zavrčím. Skoro se to stalo, předehra s jídlem, jak mi bylo slíbeno. A Katherine si vybere právě tuhle chvíli, aby se ukázala? Přísahám, že je to skoro tak, jakoby mí tátové větřili, že se děje něco velkého a poslali posily, aby mi zmařily plány.

„Asi ji pustíme dál, ne?“ Posadím se, utáhnu si opasek svého županu a Dallas otevře dveře.

Katherine Hamiltonová se se svým rozpačitým pohledem setká s mým. Má na sobě béžové kalhoty, které vypadají tak deset let staré – při nejmenším – a růžovou halenku s malým flíčkem na límci. Její vlasy jsou pořád připnuté nahoře na hlavě, ale tentokrát s pomocí barevných čínských hůlek.

„Můžu vejít?“ řekne s náznakem zavrčení.

To je ale milá paní. Jsem tak v šoku, že jsem zjistila, že mě porodila ona.

„Jistě… p-posaď se.“

Dallas, který stojí za ní, mi naznačí ke dveřím, ale já zavrtím hlavou. Chce vědět, jestli má odejít, ale já nechci. Potřebuju ho tu víc než kdy dřív.

Zatímco si Katherine sedne do křesla, Dallas a já sedíme vedle sebe na gauči. „J-jak jsi mě našla?“

„Tví rodiče. Řekli mi, ve kterém hotelu bydlíš.“ Rozhlédne se kolem. „Nóbl.“ Což je podle jejího tónu urážka.

Dalších několik vteřin sedíme tiše, vibrace v pokoji jsou trapné až hrůza.

„Znají ho už tví rodiče?“ řekne a kývne hlavou k Dallasovi. „Kapitána Ameriku.“

V tu chvíli se probudí můj spící hněv. „J-je mi jednadvacet, pokud jsi zapomněla. A ano, znají.“

„Mám strie, které mi to každý den připomínají.“

Můj hněv se zdesetinásobí. „Proč jsi tady? Už jsme přišli na to, že se mnou nechceš m-mít nic společného. T-takže proč jsi tady?“

Na celou jednu minutu vypadá kajícně, což je u ní asi pokrok. „Chtěla jsem se omluvit za to, jak jsem se k tobě dneska chovala… moje zaměstnankyně, Gladys, možná jsi ji viděla--“

„Prošli jsme kolem ní dvakrát. Jak bychom ji mohli nevidět?“

„Potřebuju to dokončit. Prosím, nepřerušuj mě.“

Můj Bože. A kvůli tomu jsem propásla předehru s jídlem. „Poslyš, p-psala jsem ti e-mail. A… a ty jsi byla h-hrubá. Přijela jsem, a-abych tě viděla. A ty jsi p-prakticky udělala, co šlo, abych z t-tvé kanceláře vyběhla v slzách. Ale nepřijdeš s-sem, abys tu vládla. Odejdi.“

Vypadá otřeseně – i kdyby jen na chvíli. „Omlouvám se, okay?“ Nervózně se rozhlíží po pokoji. „Omlouvám se… nevím, jak s tebou mluvit… jsi skutečný člověk, kruci.“

Zírá na mě a trochu se červená.

„Jsi mi tak podobná… roky jsem si tě představovala jako embryo, kousek tkáně. Ani mi tě neukázali, když ses narodila, protože jsem tě nechtěla pochovat. Víš, pro případ, že by mi naskočily nějaké mateřské pudy…“

„Jo, t-ty jsou h-hrozné.“

Dallas si odfrkne a stiskne mi ruku, a Katherinin kritický pohled se přesune přímo na muže, kterého miluju. Toho, který mě podporuje.

„Přišla jsem se omluvit. Uvědomuju si, že jsme to vzali za špatný konec… ale nevadilo by mi, kdyby sis chtěla ještě někdy znovu promluvit – možná se trochu poznat… můžu být ta neustále šílená tetička, kterou každý z rodiny považuje za fascinující.“

Alespoň se snaží. Dávám jí body za snahu.

„D-díky, že jsi přišla, Katherine,“ řeknu a vstanu; jasný signál, že jsem s touhle konverzací skončila. „Oceňuju, že jsi ochotná se namáhat, ale n-nejsem si jistá, jestli n-na to mám právě teď v životě místo. Mezi přípravou na veterinu a přítelem, jsem celkem vytížená… budu o tom přemýšlet.“

Katherine se nepatrně usměje. Dokonale pochopila náznak. Pokud mě chce poznat, musí se snažit. Já jsem si své splnila. A s tím si odškrtnu další položku na seznamu.