NBW - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

„Přijď v šest,“ řekne Dallas, jakmile mu zvednu telefon.

„J-jako r-ráno?“

Nejsem ranní ptáče. Ani trochu.

„Dory“ – telefonem se ozve těžký povzdech – „chceš nebo se nechceš naučit surfovat?“

„Chci.“

„Nejsem nejlepší surfař, kterého znáš?“

Rty mi roztáhne úšklebek, i když je půlnoc a já jsem napůl v limbu. Otočím se na posteli a podívám se do šatníku, kde mi kostým Kočičí ženy připomene, že vím, jaké jsou rty toho kluka. Jak chutnají. Jak zní jeho potěšené vzdechy.

„Nevím, slyšela jsem, že je Reagan celkem…“ Slova mi odumřou na jazyku při zmínce o Reaganovi.

Je pryč, odešel den po té oslavě v klubu, nechal tu Alice bez vysvětlení. Jen s dopisem, že se má v životě posunout dál bez něj, a taky s růžovým lístečkem na jeho Jeepu. I když se to Dallas snaží skrývat, vím, že má obavy. I když se to snaží zlehčovat, vím, že mu strašně chybí.

„U-už jsi o něm slyšel?“

Zhluboka se nadechne. „Vůbec.“ O celou minutu později. „Bojím se.“

„Já vím… m-myslím, že na to v-všechno potřebuje na chvíli zapomenout.“

Vím, co jsem dělávala, když toho na mě bylo moc. Můj Kindle je toho důkazem.

„Možná… buď tu v šest.“ To je jeho náznak, že o tom nechce mluvit. Už jsem se v něm celkem naučila číst. „A neuposlechnutí se trestá, mladá kobylko.“

Trest? Jaký druh trestu? A proč to v jeho podání zní přitažlivě?

Opravdu bych měla přestat číst ty temné erotické romance. Jedna věc je jistá, jestli se mi něco stane a mí rodiče si přečtou můj Kindle, budou se ptát, jestli nevychovali monstrum.

„Opravdu bys měl přestat s t-těmi maratony K-kung Fu a najít si v telce něco jiného.“

„To je Coleova záležitost. Já spíš jen přihlížím,“ vysvětlí, zatímco já si v hlavě přehrávám ten trest. „Každopádně, mistr ti přikazuje, abys ke mně zítra ráno dotáhla tu roztomilou prdelku nebo budeš čelit důsledkům.“

Slyšela jsem jen to, že je můj zadek roztomilý. „Ty bereš tu roli p-poradce v-velmi vážně.“

„Když něco slíbím, dodržím to. Navíc, ničit nevinnost je moje super síla.“

Pravda ukrytá v jasném pohledu, pod maskou humoru. Dallas není v nejlepší náladě. Drží své slovo a ukáže se. Jeho práce v útulku jeho toho důkazem. Ani si nejsem jistá, co by si bez něj Mika a Vi počaly. Všechna výstavba, se kterou pomohl, držela náklady na minimu. Pak tu byl ten záhadný dar třiceti tisíc dolarů v hotovosti, které poslala právní firma jménem klienta, který chtěl zůstat v anonymitě. On to odmítl přiznat, ale všichni tušíme, odkud to bylo.

„Dallasi…“ začnu, zkroušeně, se studem z toho, jak jsem ho podceňovala. Jako všichni ostatní v jeho životě jsem čekala jen domýšlivého, povrchního kluka. Ve skutečnosti jsem ještě ani nezačala zkoumat jeho hlubiny.

„Jo…“ Vydechne a já to cítím všude. Jako bychom byli spojeni nějakým způsobem, který neumím vysvětlit.

Tohle je ta část, kde se učím, že staré zvyky se nedají změnit najednou. Kde udělám krok zpátky. I přes všechen pokrok, který jsem udělala, zbývá udělat ještě hodně práce.

Cítím, jak se mi ta slova zaseknou v krku, písmena se zastaví, začnu se zajíkat. Tak to vzdám, ustoupím, vyměknu. „Nic. Díky.“

Zazívá a já vím, že taky brzo usne. „Pro tebe cokoli, D.“

„Uvidíme se z-zítra.“

„Dobrou, bejby.“ Hlas se mu vytratí.

Bejby. To je poslední věc, kterou si pamatuju, než mě taky pohltí spánek.

***

„Pěkné fotky,“ řeknu, jak stojím uprostřed Dallasova pokoje a obdivuju zarámované fotky surfařů, které mu visí na stěnách. Před minutou zmizel ve svém obrovském šatníku a já trpělivě čekám, až zjistím, proč.

Tenhle dům je neskutečně velký. Celý náš dům v Del Mar by se vešel jen do jeho pokoje. A samozřejmě ho dekoroval designér. Styl je moderní. Mužný. Ale útulný. Jeho pokoj je v odstínech modré s jednoduchým nadrozměrným nábytkem.

Vrátí se s černým neoprenem. „Našla je Brenda. Ona se starala o dekorace v celém domě.“

Podezíravě pozoruju ten neopren. Vypadá úzký. Odhalující. Na mě je ráno příliš brzo, abych se do něčeho tak úzkého nacpala. Ani přes ty všechny nachozené míle v uplynulých několika měsících se zdaleka nepřibližuju slovu štíhlá.

„Chceš, abych si o-oblékla toto?“ Ani se nesnažím skrýt svou nelibost.

„Dobrá práce, detektive. Co bude dál, Epsteinův případ?“

Zachichotám se. „On s-se nezabil.“

Teď už se oba křeníme jako blázni, což mě přiměje zapomenout, že jsem nervózní.

Vezmu si od něj ten neopren, otočím ho vzhůru nohama a pokusím se materiál v rukou natáhnout. Rychle mě zasáhne osten žárlivosti a můj úsměv opadne. Už to někdy předtím dělal?

„K-kde jsi to sehnal?“

„Koupil jsem ti to, když jsem vyzvedával surfovací prkno.“

Má to opravdu mou velikost. Vzhlédnu a ten nevinný pohled v jeho tváří mě donutí cítit se jako trubka, že jsem o něm předpokládala to nejhorší.

„Oh… n-nemusel jsi mi n-nic kupovat.“

„Vím, že jsem nemusel. Chtěl jsem.“

Je tak milý. Nezasloužím si ho. Ani jako kamaráda. „Musím to nosit?“

„Jo. Nechceš vědět, co plave v zátoce Santa Monica. Kdybych ti to řekl, už bys do vody nestrčila ani nohu. Obleč se a sejdeme se na pláži.“

„Nechutné.“

„Věř mi, kobylko,“ řekne, uchechtne se, jak couvá ke dveřím. „Myslíš, že bych tě vedl špatným směrem?“

„Ne.“

Zamrká. „Ne, Mistře.“

A tím se mi vrátí na tvář úsměv. „Ne, Mistře.“

O pět minut později zabořím chodidla s temně rudým lakem do písku, a táhnu se tam, kde Dallas zapíchl obě naše prkna. Podívám se na tu šedou, nepřívětivou vodu. Přichází jedna obrovská porce hepatitidy – a řekla jsem si o to.

„Připravená?“ řekne s velkým úsměvem.

Já mu na oplátku věnuju upjatý úsměv. „Připravená.“

O hodinu a půl později jsem zralá na dlouhý spánek, vlasy mi smrdí jako mořské řasy, a nejsem si jistá, jestli chci ještě někdy surfovat. „A ty t-tohle děláš celou dobu? Proč?“

Uchechtne se. „Jakmile se naučíš ten grif, nebude to tak vyčerpávající. Tvé svaly si zvyknou na práci s tou energií oceánu a nebudou si to nahrazovat – už jsi někdy slyšela frázi jít s proudem?“

„Myslela j-jsem, že jsem v lepší formě,“ řeknu zadýchaně.

„Neběháš?“

„Já nikdy n-neběhám,“ řeknu mu.

Zkus si k hrudi připnout dva melouny a jít běhat, chce se mi říct, ale udržím se. Měl se mnou takovou trpělivost, že si nezaslouží, abych po něm štěkala.

„J-je to rychlá chůze.“

Vyklopýtám z vody, lehnu si na písek a udělám tam jednoho nebo dva anděly. „Tohle je s-spíš můj styl,“ řeknu a dívám se na mraky nad hlavou.

Dallas si lehne vedle mě a opře se o loket, na tváři má lehký potutelný úsměv. „Chceš jít dneska na večeři?“

Oh kruci. Dneska mám rande. S Andym z hodin chemie. Vlastně jsem z toho nadšená. Teda, až doteď jsem byla. Proč se cítím tak nepohodlně, že mu to mám říct?

„Já n-nemůžu…“

„Laborky?“

„Ne.“ Bože. Cítím se blbě. A taky cítím vinu. A to samo o sobě je špatně. Nemáme jeden na druhého žádný nárok. „M-mám rande.“

Jeho úsměv zmizí. Svraští obočí. „Rande?“ Jeho hlas zní, jako by někdo vypustil bombu a ten někdo jsem já.

„Č-číslo sedm na seznamu.“

„Jasněěě… sezam. S kým?“

„Jeden kluk z hodin chemie. Neznáš ho – prostě m-milý kluk.“ Proč jsem to řekla? Co mě pro všechno na světě přimělo říct to takhle? „Ale kdykoli jindy--“

„Ne, to je v pohodě. Dobře pro tebe.“

Vstane, opráší si ruce a během toho se vyhýbá očnímu kontaktu.

Můj tíživý pocit roste. „Dallasi--“

„Dej mi vědět, až budeš chtít jít znovu.“ Konečně se na mě podívá, jeho oči v denním světle modře září. Pak odejde, zamíří do domu.

***

Dallas

„M-můžu vejít?“

Dora stojí ve dveřích a zírá na mě, jako by měla něco na srdci a nemohlo to počkat. Očima jí přelétnu po těle a narazím na několik hlavních bodů.

A: má královsky modré upnuté šaty a vypadá žhavě.

B: má rozpuštěné vlasy stažené na stranu a vypadá žhavě.

C: má na sobě make-up a vypadá žhavě.

Nic z toho mi nedělá radost. Ve skutečnosti se moje nálada, která už tak byla na hranici, ještě zhorší. „Jaké bylo rande?“

„Bylo to fajn. Díky za o-optání. M-můžu vejít?“ Snaží se rozhlédnout za mě – pravděpodobně přemýšlí, jestli mám hosta – takže si založím paže na hrudi a opřu se jí do výhledu.

„Oh…“ Nadšení z tváří jí vyprchá, výraz okamžitě vystřízliví. „M-máš společnost. Omlouvám se, p-půjdu.“

„Ne. Nikoho tu nemám,“ rychle ji opravím. Proč? Kdo ví, sakra. Nic jí nedlužím.

Zvedne oči k mým a na lesknoucích se rtech se jí objeví jemný úsměv. „Takže… m-můžu dál?“

Zamrká na mě těma velkýma hnědýma očima a já už si nejsem schopen udržet svou špatnou náladu. A co hůř, chci ji políbit. Není nic horšího než vědět, jak skvělé je ji líbat a nemoct to udělat znovu.

Ustoupím stranou a ona projde, zamíří přímo do kuchyně, jako by to dělala už stokrát. Uvědomím si, že jsem rád, že se v mém domě cítí pohodlně. Chci, aby se tu cítila jako doma. Celou dobu jí klapou podpatky, sleduju, jak se jí hýbou boky a modré šaty objímají její zadek. Jsem královsky v prd—

„Čau, D. Jak je, holka,“ řekne můj najednou nevítaný spolubydlící.

„Čau, Cole.“

Fakt, že Cole Peterman – největší hejtr holek z nám všem neznámých důvodů – vzal Doru na milost a pokaždé, když je tady, zkouší svůj postoj hodného hocha, mě vytáčí do běla.

Když vejdu, maže si sendvič s nutellou. Jen pohled na tu samotnou dózu mi kroutí žaludek.

„Kámo, máme tu dámskou návštěvu. Co kdyby sis oblékl tričko?“

Cole za uchechtne. Pak ucítí můj nedostatek humoru a úsměv mu opadne. „To jako vážně?“ Když neodpovím, na tváři se mu objeví zmatení. „Ty na sobě taky žádné nemáš.“

„Já…“ Kruci, tohle jsem nedomyslel.

„Stejně odcházím,“ skočí do toho, aby vyplnil ticho. „Jen si beru s sebou svačinu.“ Pak mrkne. Ten kluk mrkne. Překlad: sexuální rande.

Samozřejmě jsem nucen na něj zavolat. Nemůžu nechat Doru si myslet, že je sólo. „Kacey nebo Madison?“

„Ani jedna.“ Široce se usměje.

Sleduju, jak Doru sjíždí očima, zatímco si maže čokoládovou pomazánku na dva krajíce chleba a vnitřnosti mi zkroutí nevolnost. Vím, co si myslí. Vím to, protože jsem si to myslel taky.

„Vypadáš skvěle,“ řekne Doře. „Žhavé rande?“

„Jo.“

Jo? Dneska ráno to byl milý kluk. Teď je žhavý?

„Neříkala jsi, že je to jen milý kluk?“ Ježíši, potřebuju zpomalit, než si všimne toho, že se cítím iracionálně majetnicky.

Zkoumá mou tvář a zamračí se v otázce. „J-je… obojí.“ Pak se otočí zpátky na Colea. „Co t-to s tebou je?“

„Mám plné ruce práce být úžasný.“

Ona se zachichotá. „T-to musí být spousta práce.“

„Si piš.“

„Nechcete mi něco říct?“ ozve se. Oba se otočí a zírají. Jo, to nebyla moje nejlepší chvíle.

O chvíli později šroubuje křenící se Peterman pomalu a úmyslně víčko nutelly a během toho na mě zírá. Pak položí špinavý nůž do myčky – pořád na mě zírá. Pak řekne Doře dobrou noc, vyjde z domu, žvýká svůj sendvič, a celou dobu mě propichuje pohledem, který je varováním, že za to později zaplatím. Má mě. Nikdy s tím nepřestane.

Hlavní dveře se zavřou a kuchyně je najednou velmi tichá. Dora se vrtí, proplete si prsty, a rozhlíží se, vyhýbá se očnímu kontaktu. Nemůžu se přimět, abych jí pomohl cítit se lépe, protože jsem pořád nasraný na Petermana, že si usurpoval veškerou její pozornost.

„Je to c-celkem soukromé,“ řekne tiše. „M-myslíš, že se B-Brock brzy vrátí?“

Asi je s někým v knihovně a učí se. Přikývnu. „Půjdeme ke mně.“

Jdu první, protože nemůžu sledovat její přitažlivý zadek a zároveň myslet. Nikdy jsem nebyl dobrý v odříkání si věcí, které chci, a nebudu tu sílu testovat zrovna teď. Ne, když moje příčetnost visí na vlásku.

Měsíc mi ozařuje pokoj. Zapnu lampu, přejdu přímo k francouzskému oknu s výhledem na pláž a opřu se holými zády o chladné sklo. V tomhle bodě je moudré udržet mezi námi co největší odstup. Nemůžu si věřit, abych neudělal něco hloupého.

Dora dojde doprostřed a zastaví se. Stojí uprostřed místnosti a znovu se začne vrtět.

„To je v pořádku, Doro. Prostě to řekni.“

„Dobře… dobře…já…“ Zafuní a chodí v kruzích, oblé boky se vlní, její malé nožky dělají tiché kroky, zatímco já čekám.

„Dneska jsem se fakt b-bavila…“

Vážně? To mě bude mučit kecy o jejím rande?

„… a z-začala přemýšlet…“ Vzhlédne a můj žaludek se zkroutí.

„Nechci to z-zkazit… protože jsem… víš… nezkušená.“

Odplata je mrcha. Trestá mě za všechny sračky, co jsem udělal. To je přesně ono.

„Doro, většina kluků…“ Ta slova mi uvíznou v hrdle. Teď vím, jak se celou dobu cítí. Skoro se jimi udusím, ale ona si zaslouží vědět pravdu – i když mě to zabíjí. „Klukům se líbí, když jsou první.“ Pokrčím rameny a pokračuju, „Neříkám, že je to správné, ale je to pravda.“

„Tak jsem to nemyslela.“ Frustrovaně vydechne. „Myslela jsem…c-co když nebudu mít dobrou zkušenost? Může to zničit vztah.“

Naplní mě zkurvená hrdost. Bojí se, že by na toho týpka mohla být mrzutá, kdyby jí to neusnadnil. Nějakou zvrácenou logikou mi dělá radost, že není ochotná brát průměrnost.

„Proto jsem t-tady… musím se tě n-na něco z-zeptat – požádat o laskavost.“

Zářivě bílými zuby se zakousne do svého plného spodního rtu a moje péro se probudí a zaznamená to.

Tohle není správná chvíle, kámo.

Nějak se seberu a odolám touze zmáčknout ho a upravit. Nakonec, tohle je moje kamarádka. Dobrá kamarádka. Kamarádka, o kterou se zajímám víc, než bych měl. Což znamená, že nemůžu dovolit skutečnosti, že jsem si měsíce nezašukal, ovlivnit tenhle vztah. To by bylo špatné. Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, a tady to máte – nechci zničit své přátelství sexem.

Odhrne si dlouhé zrzavé vlasy z ramene, spojí ruce dohromady, najde mě svýma velkýma očima… plnýma naděje. Srdce mi začne tlouct rychleji a hlasitěji. Je to jako by mé tělo vědělo, že se stane něco velkého.

„V-vyspal by ses se m-mnou?“

Dobré je, že se o něco opírám, protože mou hlavu právě opustila všechna krev. „Vyspal s tebou… myslíš jako přespání?“

Její pohled říká, že jsem se netrefil. Což je přesně to, čeho jsem se bál.

„Ne. Ne spát. Prostě sex. Jenom sex--“

„Chápu. Chápu. Nemusíš to opakovat… já…umm--“

„P-prosím jen mě vyslechni,“ vyhrkne. „P-potřebuju to udělat s někým, k-komu věřím. S někým, kdo mi to napoprvé z-zpříjemní jak t-to půjde.“

Ten úpěnlivý pohled by zabil i draka. Žádný muž s krví v žilách nemůže říct ne ženě, která se na něj tak dívá.

„Tak jsem si myslela…“ povzdechne, ramena jí klesnou. „J-jsi můj kamarád. Není nikdo – myslím žádný kluk – kterému v-věřím víc…“ Udělá krok dopředu, a kdyby bylo poblíž otevřené okno, byl bych v pokušení z něj vyskočit.

„Co říkáš, Dalle. Uděláš to? Jednou jsi mi to nabízel.“

Někde mezi Barstow a Las Vegas jsem udělal z auta za sto tisíc dolarů hromadu šrotu. Když skoro umřete, pomůže vám to ujasnit si, jak chcete žít a tahle holka… je to první osoba v mém životě, kterou nechci zklamat.

„To byl vtip! Vtipkoval jsem.“

Na svou obranu jsem to nechtěl říct tak hrubě, ale právě se nacházím v panickém módu. Chci to. Zatraceně to chci. Chci to tak moc. Ale taky vím, že jsem špatná sázka a sex všechno změní. Ona to ještě neví, ale já ano.

Zatváří se prázdně. Vykulí oči. Tohle není dobré znamení. „T-to je v pohodě. Nemusíš n-nic vysvětlovat.“ O-o-o-o. Kruci. „Omlouvám se… zapomeň, že jsem něco řekla.“

Silou blesku do mě udeří to, že si to špatně vysvětlila. Myslí si, že mě nepřitahuje – což by nemohlo být dál od pravdy. V době, kdy se mé tělo přiměje k pohybu, už je v půlce chodby a rychle kráčí k hlavním dveřím.

„Čau, Doro,“ slyším říct Brocka. V době, kdy zahnu za roh zrovna vidím Brocka, jak ji chytí za ramena, když do něj ona málem narazí.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se, ve tváři má opravdové obavy.

„Čau, B-Brocku. M-hm, jo. Musím jít.“

„Doro!“ Vykřiknu, ale ona se neotočí. Nepodívá se na mě. Dosáhnu toho, že podráždím Brocka, který vypadá naštvaně. Typické. Okamžitě jsem tady já ten špatný. V mezičase kolem něj Dora projde.

„Nenech ji odejít! Doro, počkej!“

Dojdu k prahu a ten debil mě zablokuje. Ten chlap má 196 centimetrů a dobrých 105 kilo. Se svými 185 centimetry a 90 kily s ním nehnu ani o píď.

„Vypadala, že chce odejít, brácho.“

„Je to komplikované. Věř mi, musím ji dohnat.“ On se ani nehne. „Řádný proces, brácho. Nechystáš se náhodou na práva?“

V době, kdy můj dotěrný spolubydlící ustoupí, Bernadetta odjíždí z příjezdové cesty. Sprintuju za jejími zářícími koncovými světly naboso a dostanu se do půlky ulice, než ji ztratím.