Lucas - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lois

„A myslím, že tohle je pravá láska, víš? Chtít být něčí hrdina, když budou čelit padouchům. Chtít být ten, kdo je zachrání. Být jejich zázrak.“

Lucasova slova se mi přehrávají znovu a znovu v hlavě, a přemýšlím o tom, jak se na mě včera večer díval, na to, jak mi hleděl do očí. Je to to, co viděl? Někoho, kdo potřebuje hrdinu, potřebuje zachránit? Protože Cooper mě tak viděl, a spletli jsme si jeho potřebu, aby to tak bylo, s láskou, a já jsem mu propadla – tvrdě a rychle – a to mě dostalo sem. A i když to nechci přiznat, dělám znovu tu samou chybu, ale tentokrát s Lucasem. Lucas – který stojí několik metrů přede mnou, je otočený zády a rozhlíží se po školním parkovišti. Posledních několik měsíců se změnil, fyzicky a jinak. Jeho tělo je tvrdší, jeho chování naopak.

Přikradu se za něj, kopnu ho jemně do paty a on se rychle otočí a zúží oči. Pak se usměje. „Plíživá Lane,“ řekne. „Plíživá Lane dělá plíživé věci s… nevadí. Neviděl jsem tě přijíždět.“

Zažertuju, „Ty mě sleduješ, Prestone?“

Kráčíme vedle sebe, dva moje kroky jsou jako jeho jeden. Ignoruje můj komentář a řekne, „Vážně, kde je tvoje auto?“

„Na příjezdové cestě. Stihla jsem autobus.“

„Proč? Stalo se mu něco? Můžu ho po škole prohlédnout, jestli chceš.“

„Co víš o autech?“

Zasměje se. „Moc ne, ale jak tě znám, pravděpodobně jsi nechala rozsvícená světla a vybila baterii.“

Šťouchnu ho do boku a on předstírá bolest. „S autem nic není,“ řeknu mu, když mi otevírá dveře školy. „Jen je divné ho řídit.“

„Proč?“

„Kvůli Cooperovi.“

„Protože ti ho koupil?“

Přikývnu.

„To je hloupé,“ řekne, nic netuší.

Zastavím se u skříňky a otočím se k němu. „Jsem si jistá, že se přes to přenesu, já jen…“ Nevím, co to je.

„Autobusem už nejezdi. Vyzvednu tě, dobře?“

„Na autobusu není nic špatného.“

„A na mém pick-upu taky ne.“

„Fajn.“

„Dobře!“

Zase je nám dvanáct.

Otevřu skříňku, vezmu si knihy na první hodinu, a on řekne, „Mluvila jsi ještě s tátou o celé té věci s Cooperem?“

Zavřu skříňku a přitisknu si knihy k hrudi. „Ne. Byl pryč, než jsem ráno vstala.“

„Dneska ráno jsem volal tátovi a řekl mu, že s ním potřebujeme mluvit. Máš po škole čas?“

„Jo.“

„Dobře… Tak se uvidíme pak.“

„Dobře,“ řeknu, ale nemá se k odchodu a jeho skříňka je na druhé straně chodby. „Měla bych jít na hodinu.“

„Jo,“ řekne, ale pořád se ani nehne.

„Ahoj, Luke.“

„Ahoj, Lane.“

Čekám, než odejde a když to neudělá, projdu kolem něj ke své třídě. Když se podívám přes rameno, pořád mě sleduje, dívá se mi na boty. Okamžitě zastavím a otočím se k němu. „Luke?“

„Jo?“

Ukážu za něj. „Tvoje skříňka je támhle.“

***

Po škole u Prestonových čekáme s Lukem na jeho tátu v jeho kanceláři. Možná to není nic velkého, že jsme v Tomově kanceláři, ale pro mě ano. Prošla jsem kolem té místnosti mnohokrát a někdy byly dveře otevřené a já jsem nakoukla dovnitř, ale je to už sedm let, co jsem vešla do tohoto domu a nikdy jsem opravdu nebyla uvnitř. Je to jako něco zakázaného, tak velkolepého, tak—„Co to máš s tváří, Lane?“

Podívám se úkosem na Luka. „Nikdy dřív jsem tu nebyla,“ zašeptám, zkontroluju dveře, jestli nejde Tom. „Je to jako by mě zavolali do ředitelny.“ Použiju džíny, abych si otřela zpocené dlaně. „Tobě to tak nepřijde?“

Luke zavrtí hlavou a podívá se na mě, jako bych byla blbka. „Normálně jsme byli potrestaní v kuchyni nebo obýváku, takže…“

„Páni… jo… to je pravda,“ šeptám duchem nepřítomná.

„Dělal jsem si srandu, Lane. Co je to s tebou?“

„Nevím,“ povzdechnu. „Myslím, že jsem nervózní z toho říct to tvému tátovi. Co když mě začne nenávidět? Chci říct, buďme realisti, tohle je všechno o Cooperovi, který se ke mně chce dostat zpátky.“

„K tobě nebo na tebe?“ řekne Lucas, teď vypadá nervózně on.

Tom vejde do místnosti, ušetří mě odpovědi, posadí se do velkého koženého křesla za svým velkým stolem a stejně velice se na nás usměje. „Ahoj děti, co se děje?“

Hodlám zničit všechno, na čem jsi tak těžce pracoval a budoval to, o to tu jde.

„Kennedyovi začínají ve městě s jejich vlastní stavební společností,“ řekne Luke, jako by to bylo tak snadné, jako by tady příběh končil.

Tomovo obočí vystřelí, a podívá se z Luka na mě. Já se podívám na své ruce. „Já to vím,“ řekne. „Ale proč je tak nutné, abyste mi to řekli vy?“

„Nemáš obavy?“ zeptá se Luke.

„Měl bych mít?“

„Pane Tome,“ začnu, a Luke se uchechtne.

„Pane Tome? Vážně?“

„Zmlkni.“

„Lane,“ řekne Tom, „Co se děje?“

„Cooper – můj ex--“

„Tvůj ex?“ zeptá se. „To jsem nevěděl…“

Donutím se k úsměvu. „Cooper nabídl práci mému tátovi.“

„Jasně,“ přikývne Tom. „A nech mě hádat, rozhazuje prachy?“

„Ano, pane.“

Luke se zasměje. „Co? Žádné Pane Tome?“

Kopnu ho do nohy.

Tom povzdechne. „Víte, co je na tomhle městě fajn, děti? A říkám děti, protože to jste, a opravdu byste si o tyhle věci neměli dělat starosti. Na tomhle městě je fajn, že každý zná každého obchodní záležitosti a mluví se o tom. Věděl jsem to už když ta společnost před pěti dny vznikla.“

„A nemáš obavy?“ zeptám se.

„Ne.“

„Jak můžeš být tak klidný?“

Tom se na nás znovu podívá. Pak se nakloní dopředu a ztiší hlas. Přistihnu se, jak se sama nakláním. „Protože Wendy v kanceláři volala Lanci Kennedymu, předstírala, že je od novin a žádala o rozhovor o jeho nové investici do výstavby a víte, co jí Lance řekl? Řekl, „Jaká investice do výstavby?“

„Takže Lance o tom neví?“ zamumlám.

Luke řekne, „Takže on lhal tvému tátovi?“

Tom se opře zpátky do křesla a udělá si pohodlí. „Dneska jsem mluvil s Brianem, a dobře jsme se nasmáli. Nezmínil se, že mu Cooper nabídnul práci.“

Povzdechnu. „Možná z toho dělám větší problém, než to je.“

Tom se uchechtne. „Miluju vás oba. Opravdu ano. Ale jste mladí jen jednou, a oba jste už v osmnácti prošli tolika věcmi. A Lucasi, ty na svůj věk neseš strašně velkou zodpovědnost. Ale tohle – obávat se o mou firmu – to je něco, s čím vás opravdu nechci zatěžovat. Prokažte mi laskavost. Nechte to být a užívejte si života, mějte své malé problémy, ano?“

Luke se usměje. „Ano, pane.“

„Dobře,“ řekne Tom. „Teď, když jsme to vyřešili, kdy máte příští víkend ten závod?“

„Jaký závod?“ zeptám se. Mám ve svém telefonu všechny Lukeho tréninky a o víkendu nic nemá. „Nevím o žádném závodě.“

„Není to školní,“ ujistí mě Luke a pak se podívá na otce a zavrtí lehce hlavou.

„Jaký závod?“ zeptám se znovu.

Tom nepochopí Lukův náznak. „Je to sportovní mítink v Charlotte. Netýká se školy.“

„Chci jet!“ řeknu.

Tom řekne, „Pravděpodobně si vylepší svůj osobák. Je tak blízko.“

Podívám se na Lukeho. „Jsi?“ Nesnáším, že to o něm nevím. Až do tohoto školního roku jsem byla na všech jeho závodech a o všem jsem věděla a teď… „To jsem nevěděla.“

„To je v pohodě,“ řekne Luke. „Ale tenhle závod – chci říct budu závodit v kategorii do 21 let, takže nebudu závodit proti Cooperovi, ale on tam pravděpodobně bude, takže…“

Oh. „Oh.“

Lukův výraz opadne, a já cítím jeho zklamání dřív, než mu to začne vyzařovat z těla.

„Takže co?“ řeknu, už si v hlavě formuju výmluvy. „Pořád chci jet.“

Luke pokrčí rameny. „Uvidíme,“ řekne. Zná mě až moc dobře.

„Jedu vyzvednout Lachlana a vezmu ho do obchodu,“ řekne Tom. „Lane, zůstaneš na večeři? Dneska je večer LCHT!“

„Co je LCHT?“ zeptám se, těkám mezi otcem a synem.

„Lachlanovo chutné tacos!“ řekne Tom.

Ošiju se. „To zní děsivě.“

Tom se uchechtne. „Jsou to palačinky.“

„Přeložené,“ dodá Luke.

„Takže takové tacos,“ řekne Tom.

„Správně.“ Přikývnu.

„A beru ho do obchodu, aby si vybral náplň.“

„Sladkou,“ řekne Luke.

Oči se mi rozsvítí. „Palačinky se sladkostmi?“

Tom řekne, „Ale nejlepší částí je náhodná salsa.“

Luke se na mě otočí. „Lachlan dostane balíček sladkostí a smíchá je dohromady, aby udělal omáčku. Jak prozrazuje název, buď to vyjde nebo nevyjde.“

Tom se postaví, strčí si do kapsy telefon, klíče a peněženku. „Je to dezert po večeři, Laney. Přesně podle tvého gusta.“

„A Luke tohle jí?“ zeptám se Toma.

„Dostane tik do levého oka a třesou se mu ruce a opotí se.“

„Pravděpodobně už počítá kalorie,“ řeknu se zachichotáním.

„Jednou si kousne a pak dvě hodiny běhá.“

Luke zavrtí hlavou. „Nemám ráda LCHT večery,“ zamumlá, a já se směju, řeknu, že i když bych moc chtěla na večer zůstat, nemůžu. Musím pracovat. Luke mě odveze, abych se mohla nachystat a já jdu na svou odpolední směnu od čtyř. V devět hodin večer, hodinu před koncem směny, se Luke ukáže s velkým sáčkem v ruce. „Lachlane nechtěl, abys jeho chutné tacos prošvihla.“ Posune mi to přes pult. Palačinky jsou ještě teplé, jako by je právě udělali, a jsem si celkem jistá, že Lachlan s tím nemá nic společného. „A myslel jsem, že bych tě hodil domů.“

„To je opravdu milé, Luku.“ A tahle slova zní divně – jako bych se snažila být extra super mega zdvořilá, a nevím, proč. „Ale pracuju ještě hodinu.“

„Och.“

„Jo…“

„Ale ve čtvrtky končíš vždycky v devět.“

„Nový rozpis. Promiň.“

„Tak se vrátím potom,“ řekne rychle.

„Nebo můžeš zůstat,“ řeknu stejně rychle. Pravdou je, že by se mi hodila společnost. „Můžeš tu být se mnou. Je klid.“ Zvednu svou knihu z psychologie. „Doháním domácí úkoly.“

Ve vteřině otevře dveře z boku a připojí se ke mně v malém prostoru vytvořeném pro jednoho, ne pro dva, a teď jsme si blízko, příliš blízko, a je to děsivé tím nejlepším způsobem. Vytáhne svůj telefon, vyfotí si nástěnku na stěně. „Co děláš?“ zeptám se.

„Beru si tvůj nový rozpis. Nechci, abys kamkoli chodila pěšky.“

„Dobře, Coopere,“ řeknu a jakmile vyslovím jeho jméno, v hlavě si nafackuju. Blbka. Taková blbka.

Luke zavře oči a ramena se mu napnou.

„Promiň,“ zašeptám. „Nevím, proč jsem to řekla.“ Snažím se najít něco, abychom se pohnuli dál a to rychle. Otevřu sáček a vytáhnu palačinkové taco se vzkazem: 29 dní, Lois Laneová.

Najdu svůj hlas, zakvákám jeho jméno a podívám se na něj. Podívá se na mě od nástěnky, oči má pátravé. Pak se opře o stěnu, ramena mu klesnou. „Chápu, že se možná cítíš pod tlakem – se vším, co se mezi námi děje – a vím, že jsi pravděpodobně ve stavu, kdy máš smíšené pocity, ale nedělej to, Lane. Chci být s tebou. Víc než cokoli. A jsem ochotný čekat, až budeš připravená. Ale jestli je tu nějaká šance, že ho pořád miluješ, nebo že se s ním hodláš dát znovu dohromady, aniž bys dala tu šanci mi, pak bych to rád věděl. Ušetřil si zklamání.“

„Máš pravdu,“ řeknu, a jeho pohled klesne. „Mám spoustu smíšených pocitů, ale ani jeden nemá nic společného s Cooperem. A ani s tebou. Všechno je to o mně, jestli jsem nebo nejsem dostatečně silná, abych tím vším procházela znovu. A co se týká mého návratu ke Cooperovi, to se nikdy nestane. Nikdy.“

„Jsi si jistá?“

„Určitě.“

Dojde jeden zákazník, požádá Luka o dva lístky na poslední film Marvelu, i když za pultíkem sedím já. „Jasně.“ Luke udělá krok dopředu a zmáčkne náhodné tlačítko na pokladně. Ošiju se a Luke řekne, „To bude patnáct dolarů, pane.“

Ten muž se podívá na vstupenku a pak na Luka. „Mělo by to být dvanáct.“

„Omlouvám se. Počítání mi nejde.“

Zákazník ukáže na pokladnu. „Není tu proto tohle?“

Luke se na něj zamračí, zmáčkne další náhodná tlačítka, dokud se šuplík neotevře a nezasáhne ho. Zachichotám se. Nemůžu si pomoct. Ten muž mu dá patnáct dolarů, řekne mu, aby si zbytek nechal. Vydělal si to. Pak nabídnu Lukovi svou židli, on se posadí a opře si hlavu o mé břicho. Hladím jeho vlasy, jeho ego. „Lepší?“ zeptám se.

Zavrtí hlavou. „Ne dalších dvacet devět dní.“