CH - 10. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 10 – Viper

Rukama jsem svíral horký kelímek nechutné kávy, zatímco jsem seděl v zadním rohu kavárny, u okna. Bylo to jen patnáct minut, co jsem rozflákal kameru toho čůráka venku, a už jsem měl na telefonu tři neotevřené zprávy od Andyho.

Brody přiběhl zpoza rohu a strčil hlavu do kavárny, rychle skenujíc místnost. Dvakrát se na mě podíval, když mě uviděl a s úlevou zavřel oči, než se vydal ke mně.

„Tady jsi.“ Povzdechl si a klesnul na sedačku naproti mně.

„Kde jinde bych měl být?“

„Och, Ježíši, já nevím… venku, rozbíjet kamery?“ řekl sarkasticky.

Zamračil jsem se na něj. „Jak to, že už o tom víš?“

Vyndal z kapsy telefon a položil ho na stůl. „Andy mi psal, abych tě urychleně našel. Zjevně ten reportér ze Star Tribune, vyzvonil, že jsi mu vytrhnul kameru z ruky, nebo co. Byla tam fotka rozbité kamery na zemi.“

„Jo, vyhodil jsem mu ji z rukou. Ups,“ řekl jsem suše a napil se toho dehtového kafe. „Proč jsem si to koupil?“ zíral jsem dolů na kelímek. „Ani nemám rád kafe.“

„Finkle,“ – Brody se naklonil přes stůl a složil si ruce před sebou – „jsi v pořádku? Chci říct, vím, že celá tahle věc přišla jako blesk z čistého nebe, a není to právě příjemná zkušenost, ale… jak se držíš?“

Nemohl jsem uvěřit tomu, že se mě ptá, jak jsem na tom já. Náš přítel leží nahoře s dírou v hlavě a hadičkami, vedoucími jen Bůh ví kam, do jeho těla, a Brody si dělá obavu o mě.

„Jsem v pořádku.“

„Ne, nejsi.“

„Máš pravdu, nejsem, ale budu.“

Přimhouřil oči a minutu mě sledoval, ve snaze se rozhodnout, jestli má tlačit, nebo ne. Díkybohu, se rozhodl, že ne. „Dobře,“ řekl nakonec, „pojďme zpátky nahoru. Mohl bys napsat Andymu, že jsi pod kontrolou, prosím?“ Sebral můj kelímek, postavil se a dal ho do koše.

Vytáhl jsem telefon, a aniž bych četl Andyho zprávy, odepsal jsem.

Zaplatím cokoliv, co to bude stát, ale omlouvat se nebudu. Ten hajzl si to zasloužil.

Protáhli jsme se plnou chodbou a šli zpátky k výtahu. „Už jsi byl uvnitř?“ zeptal jsem se, jakmile jsme byli sami.

„Na chvilku.“ Polknul a zíral na stropní panely výtahu, zjevně se vyhýbajíc mému pohledu. „Nebudu lhát, bylo těžké ho vidět. Je to dost na prd.“

Zavřel jsem oči a přikývl, a už neřekl nic dalšího.

Výtah se zastavil na třetím podlaží a byli jsme sotva dva kroky od něj, když jsme uslyšeli hlasitý pláč. Brody po mě rychle střelil očima. „Och, do prdele!“

Zrychlili jsme na cestě k čekárně, ale těsně, než jsme zahnuli za poslední roh, Kacie vběhla přímo do Brodyho.

„Kacie!“ Brody ji jemně vzal za ramena a odtáhl ji, dívajíc se jí přímo do očí. „Co se děje?“

„Právě jsem vás šla hledat, lidi.“ Byla bez dechu a zoufale se snažila nebrečet. „Musíte se vrátit. Je to zlé.“

„Co je zlé? Co se stalo?“ ptal se Brody.

„Mike. Udělali EEG a hromadu další testů.“ Polkla a zavrtěla hlavou, neschopná říct víc.

„Kacie, bejby, mluv se mnou. Prosím.“

„Nic tam není,“ zajíkla se. „Jeho mozek je mrtvý. Konec.“ Rukama si zakryla tvář a začala vzlykat, když ji Brody objal kolem hlavy a přitáhl si ji na hruď.

Konec. Je mrtvý. Jak kurva může být mrtvý?

Kacie musela něčemu špatně rozumět. Nebylo možné, aby byl Mike mrtvý. Proběhl jsem kolem nich do čekárny, kde byla nepříčetná Michelle, klečela na zemi, objímala se a houpala dopředu a dozadu. Taylor, klečela vedle ní, zírala do prázdna s otřeseným výrazem ve tváři. Dvě sestry hladily Michelle po zádech, ve snaze ji uklidnit natolik, aby si vzala prášek. Místnost se začala točit. Pak se začal točit svět. Někdo se mě pořád ptal, jestli jsem v pořádku, ale nemohl jsem přesně říct, odkud to šlo. Sestry běhaly dovnitř a ven z místnosti, mluvily mezi sebou, ale jediné, co jsem slyšel, bylo šumění krve v mých uších.

„Pane, říkám, jste pořádku?“ bylo poslední, co jsem slyšel.

*****

Hlava mi pulzovala. Vzadu jsem měl pocit, jako by mě někdo mlátil znovu a znovu kladivem. Když jsem trochu pootevřel oči, ulevilo se mi, že jsem se probudil ve své posteli, nekonečně vděčný, že to byla všechno jen posraná noční můra. Nakrčil jsem se, když jsem natáhl krk, abych se podíval na hodiny na mém nočním stolku.

Žádný noční stolek. Žádné hodiny.

Zvedl jsem modrou deku, o které jsem si nepamatoval, že bych koupil a podíval se na svoje oblečení.

Tréninkové oblečení.

Náhle jsem se posadil a zkusil se rozhlédnout po místnosti, ale byl jsem přemožen tlakem v mé hlavě, když jsem si ji dal do dlaní a škubnul sebou bolestí.

„Ahoj, tak jste tady,“ řekl neznámý, ženský hlas tiše.

Otevřel jsem jedno oko, abych na ni nakouknul a zkusil pohnout hlavou jen tak málo, jak to bylo možné. Sestra v modré uniformě, stála u nohou postele, s rukama v bok a usmívala se na mě. „Pěkně jste nás vyděsil.“ Přešla k boku postele a jemně se dotkla zadní strany mé hlavy. „Jaké to je?“

Ve vteřině, kdy se její ruka dotkla mé hlavy, cuknul jsem sebou. Ta bolest byla mimo zkurvené tabulky.

„Na hovno,“ odpověděl jsem a odtáhl hlavu od její ruky. „Co se stalo?“

Povzdechla si. „Vešel jste do čekárny a omdlel. Pěkně tvrdě jste se praštil do hlavy. Máte vzadu pořádnou bouli.“

Čekárna.

Kurva. Tohle není sen.

„Kdy se to stalo? Kde jsem?“ byl jsem tak zmatený, ale čím víc jsem si zkoušel vzpomenout, tím mě hlava bolela víc.

„Jen před asi půl hodinou.“ Jemně mi dala ruku na paži, aby mě uklidnila. „Uklidněte se. Dali jsme vás na prázdnou postel na JIP, abychom vás mohli monitorovat a ujistit se, že budete v pořádku, místo abychom vás poslali na pohotovost.“

Příšerně to bolelo, ale otočil jsem hlavu na stranu, abych se na ni podíval. „Jsem stále na JIP?“

„Jo, chtěli jsme, abyste si trochu odpočinul.“

„Kurva.“ Postavil jsem se příliš rychle a místnost se začala znovu točit. Zavřel jsem oči a chytil se strany postele, abych se ustálil.

„Prosím, lehněte si zpátky dolů,“ prosila. „Poslední věc co potřebujeme je, abyste znovu omdlel.“

„Budu v pohodě,“ odseknul jsem paličatě. Věděl jsem, že dělá jen svou práci, ale nereagoval jsem příliš dobře na lidi, kteří mi říkali, co mám dělat. Nikdy. A nikdy nebudu.

Konečně jsem přebral nějakou kontrolu nad svým tělem, pomalu se pohyboval ke dveřím, držíc se čehokoliv jsem mohl, pro stabilitu. Jasná světla chodby, mi zraňovala oči, ale přimhouřil jsem je, jak jsem mohl a pokračoval v chůzi. Obešel jsem roh čekárny, šokovaný, že jsem ji viděl plnou lidí. Brody a Kacie tu byli stále a Taylor, samozřejmě, ale nyní tu byl i Louie, Viktor a dalších pár chlapů z týmu, v chumlu a tiše mluvili. Big Mikeův agent, Ross, tady byl také a mluvil s Andym v rohu. Ve vteřině, kdy jsem vstoupil do čekárny, jsem cítila, jak se všichni otočili a zírali na mě, tiše soudíc to ďábelské monstrum a to, co jsem udělal.

„Ahoj!“ Brody se postavil a spěchal ke mně. „Jak ti je?“

„Jsem v pořádku,“ zalhal jsem skrz zatnuté zuby. Se snahou nehýbat moc hlavou, jsem se znovu rozhlédl po místnosti a uvědomil si, že jeden člověk chybí. „Kde je Michelle?“

„Je s Mikem,“ řekl Brody vážně.

Hlava mi rychle vyletěla nahoru k Brodymu, což mi poslalo vystřelující bolest přes celý zadek mé hlavy, od ucha k uchu, ale bylo mi to jedno. „Probudil se?“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou a skousnul tak tvrdě až mu poskočila čelist. Naklonil se blíž a dal mi ruce na ramena. „On se neprobudí, kámo. To je důvod, proč tam Michelle je. Je tam s knězem.“

Knězem?

Moje srdce začalo bít tak moc, že jsem se bál, že mi vybuchne přímo tady, v čekárně. „Kněz? Na co kurva?“

„Nemá žádnou mozkovou činnost… vůbec. Michelle se rozhodla darovat jeho orgány, zatímco je stále udržován při životě.“

Žádná mozková činnost.

Darování orgánů.

Můj mozek opakoval, co Brody řekl, znovu a znovu, ale odmítal tomu rozumět. Jak se tohle mohlo stát? Byl to jen hokej. Nemáš umřít, když hraješ hokej. Taky nemáš zabít svého nejlepšího přítele. Ruce mě začaly mravenčit, když jsem si otřel pot, který se mi objevil nad horním rtem.

Louie se otočil od skupiny a ke mně. Oči měl vykulené a spadla mu čelist, když mě viděl. „Vipere, jsi ok? Vypadáš jako sračka.“

Ignorujíc jeho komentář, přesunul jsem se na židli v rohu, co nejdál od něj a od všech ostatních, jak to bylo možné.

Nemohl jsem pobrat, jak to bylo možné. Nerozuměl jsem tomu. Jak mohl mladý, zdravý muž, být bdělý a usmívající se v jedné minutě, a v příští bez mozkové činnosti? Jak se budu moct někdy podívat na Michelle, nebo její děti? Bylo už tak dost těžké, když jsem si dělal obavy, jestli jsem mu nezlomil ruku, nebo něco hloupého. Dal bych cokoliv, za zlomenou ruku, místo tohohle.

Během dne, lidé chodili dovnitř a ven z místnosti, každý šel dovnitř, když na něj přišla řada, aby se rozloučil s Mikem. Předstíral jsem spánek, většinu času, aby mě lidi nechali o samotě. Nechtěl jsem mluvit. Nechtěl jsem se objímat. Jen jsem chtěl zůstat sám.

Se zavřenýma očima a hlavou opřenou o zeď, jsem cítil, jak si někdo sednul vedle mě. „Můžeš předstírat, co chceš, ale vím, že nespíš,“ řekl Brody.

„Ano, spím. Běž pryč,“ trval jsem na tom.

„Skoro všichni jsou pryč, víš. Můžeš se narovnat.“

Otevřel jsem levé oko, jen tak, abych viděl, že jediní lidé, co zůstávali v místnosti, byli Taylor, Brody, Michelle, Louie a Ross. „Kde je Kacie?“ zeptal jsem se.

Brody měl lokty opřené o kolena, ruce sepnuté před sebou. „Je uvnitř s Mikem,“ odpověděl tiše a otřel si koutek oka.

Nadechl jsem se. „Už jsi byl uvnitř?“

Přikývl a podíval se na mě. „Jsi poslední, kdo zbývá, kromě Michelle, která půjde poslední.“

Kurva.

Neviděl jsem Mikea od té doby, co ho vezli na nosítkách z ledu, a tohle bylo poslední místo, kde jsem se chtěl setkat.

„Nemyslím si, že půjdu dovnitř,“ řekl jsem rozhodně a znovu zavřel oči, abych nemusel vidět Brodyho nesouhlasný pohled.

„Co tím, kurva, myslíš, že nepůjdeš dovnitř?“ Jeho hlas byl nízký a přísný. Ukázalo se, že nemusím ani vidět jeho pohled, když byl jeho hlas tak napjatý a soudící.

„Jen to, co jsem řekl. Nepůjdu dovnitř,“ zopakoval jsem.

„Proč?“

Konečně jsem zvedl hlavu od zdi a zašklebil se, když jsem se k němu pomalu otočil. „Proč bys asi řekl, Murphy? Co mu mám jako říct? Sorry, že jsem tě sem dostal?“

Brody zíral dolů na podlahu a povzdechl si. „Ne, samozřejmě, že to není to, co bys měl říct, ale myslím si, že budeš litovat, když nepůjdeš dovnitř. Opravdu si to myslím.“

Zvedl hlavu ke mně. „Byl to tvůj nejlepší přítel, Vipere. Nechceš mu říct sbohem? Říct, že ho miluješ? Cokoliv?“

Povzdechl jsem si.

Nebreč.

Ještě než jsem vstoupil skrz posunovací, skleněné dveře, slyšel jsem pravidelné pípání, přicházející ze strany Big Mikeova pokoje. Věděl jsem, že to, co uvidím, se mi navždy vypálí do paměti. Nebylo to něco, co jsem chtěl vidět jednou, natož navždy. Ale Brody měl pravdu – vždycky bych litoval, kdybych nešel dovnitř.

Nadechl jsem se.

Nebreč.

Pípání zesílilo, když jsem odhrnul oddělující závěs. Mike ležel stále na nemocniční posteli. Stál jsem a zíral na něj, překvapený tím, co jsem viděl. Měl obvaz kolem hlavy a kromě malé bílé trubičky, která mu šla z nosu a modré trubice, kterou měl přilepenou k ústům, vypadal, jako když spí, ne jako mrtvý. Přístroj vedle něj syčel, jak se zvedal a klesal. Sledoval jsem ho chvíli, která mi přišla jako hodina.

Nahoru a dolů.

Nahoru a dolů.

Nahoru a dolů.

Do této chvíle jsem byl naštvaný jen na sebe, kvůli tomu co se stalo, ale když jsem byl s ním v téhle místnosti, začal jsem být nasraný i na všechno další. Byli jsme v nemocnici, zkurveně dobré nemocnici. Muselo tu být něco, co pro něj mohli udělat. Hokej nezabíjí lidi. Čím déle tu budu stát a zírat, tím déle se bude přístroj zvedat a klesat, což znamená, že tím déle bude naživu, což znamená větší šanci na to, že se probudí. Jen potřebuje čas. Mike byl jeden z nejsilnějších chlapů, které jsem znal, a on se rozhodně mohl z tohohle dostat; jen potřeboval čas.

„Och, omlouvám se,“ ozval se za mnou hlas.

Otočil jsem se a viděl sestru v modré uniformě, jak ztuhla ve dveřích, ale nic jsem neodpověděl.

„Jen rychle zkontroluji jeho vitální funkce, a pak budete mít tolik času, kolik potřebujete, ok?“ Usmála se, když prošla kolem mě k němu.

Všechen čas, který potřebuji? Potřebuji věčnost. Ok? Můžete to zařídit?

„Má bolesti?“ zeptal jsem se.

Stiskla rty a smutně se podívala na Mikea. „Ne, je mu velmi dobře.“

Není mu dobře.

Sledoval jsem, jak se okolo něj pohybuje způsobem, jako by to dělala už tisíckrát předtím. Neměl jsem tušení, co dělá a upřímně, mi to bylo jedno. Pokud nezamává kouzelnou hůlkou a můj nejlepší přítel nevstane, chtěl jsem jen, aby odešla.

Zatímco dělala cokoliv, co dělala, přešel jsem k malému modrému křeslu, které bylo v rohu místnosti, a posadil se.

Proč bylo v nemocnicích vždycky všechno modré? Modré uniformy sester, modrý nábytek v pokojích, modré závěsy na oknech, modré povlečení v postelích. Netušil jsem, jak může být modrá tak zkurveně depresivní barva.

Odtáhl jsem závěs a podíval se z okna vedle mě. Venku bylo naprosto slunečno a to mě znovu nasralo. Co mě nasíralo ještě víc, byli lidé, které jsem viděl chodit venku, a kteří se chovali, jako normálně.

Dvě ženy seděly na dece, jedly a smály se.

Mrchy.

Muž, sedící na lavičce, si povytáhl brýle na nose a obrátil stránku v knize.

Přemýšlím, jestli není doktor. Možná by mohl zachránit Mikea.

„Ok, jsem tu hotová. Dejte si na čas.“ Sevřela mi paži, když šla kolem křesla. Nepodíval jsem se na ni. Nikdy jsem tak neopovrhoval ženským dotykem, jako v té chvíli. Pustil jsem závěs a věděl, že se tomu už déle nemůžu vyhýbat, takže jsem sklonil hlavu do dlaní a povzdechl si. Měl jsem se rozloučit se svým nejlepším přítelem, ale všechno co jsem chtěl udělat, bylo utéct z téhle místnosti, běžet chodbou a zapomenout na ty tři poslední dny, že se vůbec staly.

Nebreč.

„Nikdy předtím jsem se takhle s nikým neloučil,“ řekl jsem roztřeseným hlasem, stále zírajíc dolů na podlahu. „Nevím, jak začít, nebo co říct.“

Odmlčel jsem se, napůl v očekávání, že se Mike posadí a odpoví mi.

„Jak jsme se sem dostali?“ konečně jsem se vzpřímil v křesle a podíval se na něj. „Před pár dny jsme seděli u mě doma, nehráli poker, a teď jsme tady. Jedna pitomá sázka, nás dovedla sem. Jedna pitomá sázka, plus moje stupidní hrdost.“

Další dlouhá pauza, zatímco jsem zíral na strop. Všechny svaly v mém těle bolely z napětí, které jsem cítil, když jsem seděl v téhle místnosti, s mým umírajícím, nejlepším přítelem.

Můj bratr.

„Omlouvám se, Mikeu. Je mi to tak zkurveně líto.“ Oči mě štípaly, když se začaly plnit vodou, ale už mi to bylo jedno. „Kéž bych to mohl vrátit. Přál bych si, abych mohl vzít ten zásah zpátky. Nosil bych tu zkurvenou sukni každý den, po zbytek života.“ Slzy mi tekly po tvářích a byly cítit dobře. Tak zkurveně dobře.

„Tohle je tak zkurveně nefér. Já tohle udělal. Já bych měl být ten, co leží na posteli, a ty bys měl jít dnes večer domů s Michelle a dětmi. Doufám, že víš, že bych dal cokoliv za to, aby to tak bylo.“

Moje mysl uháněla míli za minutu.

„Musím tohle dokázat. Musím najít způsob, jak to napravit. Při jednom z našich posledních rozhovorů, sis mě dobíral, že mám betonové srdce. Musím dokázat, že to není pravda a jediný způsob, jak to můžu udělat, je postarat se o Michelle a děti, místo tebe.“ Přispěchal jsem k posteli, a krev se mi vařila v těle, když jsem ho vzal za ruku. Prakticky prosíc, jsem pokračoval, „Myslím to vážně, Mikeu. Cokoliv budou potřebovat, dokud nebude Mauře osmnáct. Budu náhradník. Nebudu se ani blížit tomu, jak bys byl dobrý ty, ale udělám to.“ Vzlyknul jsem, něco, co jsem neudělal roky. „Udělám pro tebe cokoliv. Miluju tě.“

Mike zemřel v 19:21.