AA - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Abby Tanner hleděla do skla a viděla v tom žhnoucím kousku víc než jen roztavenou tekutinu. Jak otáčela špízem, formovala různé vrstvy, které ohýbala a kroutila, až odpovídaly obrazu, který měla v hlavě. Milovala, když se neforemné sklo proměnilo v překrásné umělecké dílo. Kromě toho byla vděčná, že z toho mohla docela dobře žít. Dávalo jí to svobodu, kterou moc lidí nemělo.

Pracovala na tom kousku další tři hodiny, různě ho otáčela a ohýbala, až vznikla něžná květina. Brzy bude hotová. Stálo ji to skoro šest měsíců práce, ale už to bylo prodané za padesát tisíc dolarů. Přitom jí nešlo jen o peníze, ale i o tu radost z vytvoření něčeho krásného, co dávalo radost i ostatním.

Když Abby uslyšela štěkot psa, vzhlédla. S úsměvem uklidila dílnu. Byla to docela velká dřevěná stodola stojící nedaleko chaty, ve které žila, hluboko v horách Severní Karolíny.

Její prarodiče se nastěhovali do chaty ještě předtím, než se narodila. Poté, co ji matka jako miminko opustila, stala se jejím domovem. Její matka zemřela na předávkování drogami, když byly Abby dva roky a nikdy se tak nedozvěděla, kdo byl jejím otcem. Vychovali ji její prarodiče. Babička zemřela před pěti lety a dědeček před šesti měsíci.

Ještě stále bojovala s depresemi, které jí občas přemohly. Její prarodiče byli se svým životem v odlehlé horské chatě velmi spokojeni. Byli tu šťastní. Abby vyrostla na hřišti, které dědeček vybudoval jen pro ni. Milovala svobodu a klid, které jí poskytovala hora. Teď, ve  dvaceti dvou letech nijak netoužila žít v nejbližším městečku Shelby nebo v nějakém větším městě. Úplně jí stačilo, že se tam musela občas vypravit kvůli účasti na otevření výstavy jejích uměleckých děl.

Abby si z tváře odhrnula tmavě hnědé vlasy, které se jí uvolnily z culíku a než za sebou zavřela dvoukřídlé dveře od stodoly, ještě se krátce rozhlédla.

Když uviděla, jak se k ní řítí velký zlatý retriever, usmála se. Abby si dřepla a Barda objala. Přitom se snažila udržet pusu zavřenou, aby se jí do ní nedostal Bardův všetečný jazyk.

„Stýskalo se mu po tobě,“ řekla Edna Grey, běžící po úzké cestě hned za ním.

Dnes měla Edna své dlouhé, tmavě šedé vlasy spletené do copu, který se jí houpal po zádech. Na sobě měla obnošené džíny se zapnutou blůzkou. I když už jí bylo přes šedesát, pohybovala se stále čile jako mladice. Abby se musela smát, když uviděla v Edniných jasně zelených očích, sledující Barda, šelmovské jiskření.

Abby pohlédla na Ednu a usmála se. Mohla jen doufat, že bude v jejím věku vypadat taky tak dobře jako její přítelkyně. Abby věděla, že na svůj věk vypadá velmi mladě a svůj vzhled připisovala rodině své babičky. Měla po ní tmavě hnědé vlasy, tmavě modré oči a srdcovitou tvář. Nos měla trochu krátký a rty moc plné. Abby občas přišlo, že vypadá jako trucovitá malá holčička, ale její dědeček jí vždycky říkal, že je díky tomu ještě krásnější, protože v ní vždy viděl její babičku.

„Taky se mi po něm stýskalo, no ano, ty jsi prostě takový velký starý medvídek, že ano? No ano, to jsi ty,“ mazlila se Abby s Bardem a přitom se postavila.

Bard vyskočil do vzduchu a čekal, až si od něj Abby vezme balonek, který měl v tlamě. Jeho dlouhý ocas sebou mával sem a tam, zatímco štěkal a během kolem dokola. Abby uchopila oslintaný tenisák a hodila ho směrem k chatě. Jako blesk se Bard rozběhl za malým žlutým balonkem.

„No, a jak se máš?“, zeptala se Edna jemně, zatímco se spolu s Abby vracely k chatě.

Abby byla chvíli tiše a poté se zhluboka nadechla. „Lepší. Nejdřív to bylo opravdu těžké, když dědeček odešel, ale vypadá to, že je to každým dnem lepší. Práce pomáhá. Velká zakázka pro ten pár z New Yorku je už skoro hotová.“

Edna objala Abby kolem pasu a přitáhla si ji blíž k sobě. „Nemůžu se dočkat, až to uvidím. Ještě nikdy jsi kolem své práce nenadělala tolik tajností.“

Abby se rozpačitě usmála. „Je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy vytvořila. Nemůžu se dočkat, až ti to ukážu. Když jsem tu zakázku dostala, tak jsem trochu váhala. Normálně vytvořím prostě něco, co cítím, že už v tom skle je. Tentokrát se se mnou chtěl klient setkat osobně a požádal mě, abych vytvořila něco, co by se hodilo ke stylu, ve kterém má zařízený dům. Strávila jsem u něj dva dny jako host. Bylo to neuvěřitelné a velmi mi to pomohlo. Zakázku jsem dostala krátce po dědečkově smrti. To, že jsem se musela soustředit na práci, mi pomohlo se s jeho smrtí vyrovnat.“

„Vyrazíš si i někdy s nějakým milým mladým mužem na schůzku, když už jsi na cestách?“, popíchla ji Edna.

„Ne, zcela určitě ne!“, odpověděla Abby rozhořčeně. „Jsem ráda sama. Na svých cestách jsem viděla příliš mnoho mužů a jejich chování, než abych si s někým vyšla.“

„A co Clay? Víš, že se o tebe zajímá,“ zeptala se Edna.

Abby nakrčila pohrdavě nos. Clay byl šerifem v Shelby a snažil se Abby přemluvit ke schůzce už od té doby, co jí bylo osmnáct. Byl docela milý, ale Abby k němu prostě necítila to samé, co on očividně k ní.

Abby jela do města každý týden, aby poslala svá díla obchodníkům, a aby nakoupila nejnutnější věci. Každý týden bez výjimky se Clay objevil u pošty a zval ji na rande. Vždy ho zdvořile odmítla, načež ji sledoval skrz celé město a neustále ji prosil, aby se s ním šla najíst.

„Clay je milý a tak, ale nic k němu necítím,“ řekla Abby a přitom hladila Barda. Poté mu znovu hodila balonek.

„Jednoho dne potkáš toho pravého. Ještě jednou děkuji, že se postaráš o Barda a Glorii,“ řekla Edna a přistoupila k přívěsu pro koně, který byl připojený k jejímu pick-upu.

„To není problém. Však víš, jak jsem s nimi ráda, když musíš pryč,“ odpověděla Abby s úsměvem a sledovala, jak se Gloria, Ednina stará klisna mezka snaží prostrčit hlavu skrz malé okénko. Milovala jablka, která jí Abby vždycky dávala.

„No ano, jsi jediná, kterou nekouše a nekope.“ Edna otevřel přívěs a vyvedla zvíře pozpátku ven. Bard jí tancoval kolem nohou a chtěl si hrát.

„Jak dlouho budeš pryč?“, zeptala se Abby a vytáhla z pláště, který nosila přes oblečení jablko. „Slyšela jsem, že zítra v noci má přijít pořádná bouřka.“ Nabídla Glorii jablko a to obratem zmizelo. Během cesty k malému přístřešku vedle chaty ho sežvýkala.

„Ano, taky jsem to slyšela. Mělo by hodně pršet a možná se přižene i silný vítr. Jakmile budu hotová, tak okamžitě vyrazím, abych tomu unikla. Koncem týdne budu zpátky. Jack a Shelly pořádají ve čtvrtek narozeninovou oslavu pro Crystal. V pátek pojedu nazpět,“ řekla Edna a s plácnutím na zadek pustila Glorii.

„Máš čas na šálek kávy nebo čaje?“, zeptala se Abby a dívala se, jak jde Gloria do malé stáje vedle přístřešku. Abby už jí tam připravila podestýlku ze sena a čerstvé žrádlo a vodu.

„Šálek kávy by byl super,“ odvětila Edna a následovala Abby po schodech nahoru do malé chaty.

Abby svůj malý domeček milovala. Byly tu dvě ložnice, každá s vlastní koupelnou a malým obýváčkem spojeným s kuchyní. Obývacímu pokoji dominoval velký krb a v každé ložnici byla malá kamna na peletky pro chladné zimní měsíce. Naštěstí se pomalu blížilo léto, takže až na jednu nebo dvě chladné noci nepotřebovala ani krb ani kamínka. Chata měla velká okna v kuchyni a v obývacím pokoji, kterými dovnitř pronikalo denní světlo.

Abbyin dědeček vlastnil v Los Angeles produkční firmu pro hudebníky a její babička skládala písničky. Když se Abbyina matka začala stýkat se špatnými lidmi, mysleli si, že přestěhování do hor ji od toho dostane.

Bohužel místo toho její matka utekla a ve věku sedmnácti let otěhotněla. Abby bylo teprve jeden měsíc, když ji tu matka odložila a zmizela. O dva roky později byla společně se svým přítelem nalezena mrtvá. Abbyiny prarodiče byli po smrti její matky nešťastní a snažili se, aby Abby drželi od tohoto stylu života dál.

Abby po babičce zdědila její shovívavost, ale i její lásku k umění. Její babička trávila čas v horách skládáním písní a sama se naučila sklářskému umění. Brzy se její koníček zalíbil i Abbyinu dědečkovi a s pomocí internetu se z toho stal zdroj vedlejších příjmů. Během posledních šesti let si Abby získala svými nádhernými kousky mezinárodní věhlas.

Edna a Abby si měly hodně co vyprávět a tak si následující půlhodinu povídaly o Ednině rodině v Sacramentu a Abbyině nových smlouvách s různými muzei, která chtěla vystavovat její díla. Bard se spokojeně válel na předložce před sporákem a sledoval ostřížím zrakem svůj tenisák.

Netrvalo dlouho a Abby mávala na odjíždějící pick-up. Poté zavolala na Barda, aby se vrátil a nesnažil se auto dohnat. Když ho viděla, tak otáčí hlavou sem a tam, jakoby se nemohl rozhodnout, u koho by chtěl zůstat, musela se smát. Ale vyhlídka na pamlsek ho brzy přiměla vrátit se do tepla uvnitř chaty.