WOW - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

„Moá,“ řekl Junior a ukázal na modře vybarvený čtverec.

„Dobře,“ pochválil ho pediatr. „Zelená?“

Junior snadno ukázal na menší oválný tvar na stěně. „Elená.“

I když měl chlapec svůj způsob, jak vyslovovat slova, zároveň měl výjimečně dobré vnímání barev, tvarů a jejich rozpoznávání. Karen to připisovala tomu, že chlapec strávil spoustu dnů v jesličkách, kde chůvy s dětmi pracovaly. Hodně co do činění s tím však měla i ona sama. Večery trávila tím, že svému synovi četla tak dlouho, jak jen chtěl, než upadl do spánku. Na hraní měl všechny druhy naučných her a k trávení svého času i spoustu vzdělávacích hraček.

Junior učení miloval. Ve věku pouhých patnácti měsíců byl chlapec mnohem šikovnější, než děti v jeho věku bývají, a Karen měla v plánu udržet to tak i nadále. Vypořádat se s batoletem a jeho záchvaty vzteku bylo mnohem jednodušší, když jste chápali jejich možnosti. A aby je Karen pochopila, potřebovala, aby její syn byl schopný komunikovat.

Teď to dokázal.

Většinou.

Pak se starší muž otočil ke Karen a v jeho rysech se objevil úsměv. „V jemné a hrubé motorice je nad průměrem.“

Karen si nemohla pomoct, aby na tuto skutečnost nebyla trochu hrdá. „Ano?“

„Také už má širokou slovní zásobu. Je to působivé. Zkuste ho přimět skládat slova do dvou či tří slovných vět.“

„Udělám to.“

Už se to s Juniorem snažila dělat a občas, když skutečně něco dost chtěl, dokázal dvě slova spojit.

Ale skoro vždycky, když to udělal a dal je dohromady, aby něco řekl nebo požádal, bylo: „Ma, Ta?“ To byl chlapcův způsob, jak se své mámy zeptat, kde byl jeho táta, kdy chtěl Dina a Karen pro něj zároveň nikdy neměla správnou odpověď. I když dostal svou odpověď, Junior nikdy nevypadal skutečně sklíčeně. Pokud něco, tak prostě jen čekal na další návštěvu svého táty.

„Pokud udrží toto tempo, tak bude vysoko nad průměrem a než začne chodit do školky, pravděpodobně vůbec nebude potřebovat žádnou přípravu.“ Pediatr se podíval na Juniorovu kartu a sám pro sebe si zamumlal: „Je únor - jeho další očkování má proběhnout v osmnácti měsících. Než odejdete, domluvte si schůzku.“

Karen přikývla. „Děkuji.“

Lékař dal Juniorovi jeden ze svých gumových medvídků a dřív, než opustil ordinaci, se s Karen rozloučil. Karen svého syna rychle oblékla do jeho zimního oblečení, a když mu nasazovala na hlavu velkou čepici, vyhýbala se přitom jeho lepkavým polibkům.

„Připravený?“ Zeptala se chlapce.

Junior se široce usmál, zuby měl díky sladkosti zbarvené do červena. „Jít!“

O dvacet minut později Karen v jedné ruce žonglovala se svým chlapcem a klíči, kterými se pokoušela odemknout dveře od svého bytu. V druhé se přitom snažila udržet tři pytle s potravinami, aby nespadly na zem. Nemusela se snažit příliš dlouho, protože dveře od bytu se otevřely a odhalily Dina, který za nimi s úsměvem čekal.

J se okamžitě podíval na svého tátu a vypískl. „Ta! Mami... Ta!“

Karen si odfrkla a rozrušeného chlapce předala do Dinových natažených paží. „Jo, vidím ho. Malá pomoc s vynesením po schodech by byla úžasná.“

„Byl jsem v kuchyni. Jinak bych ti přišel na pomoc,“ řekl Dino.

Když Dino z jejího sevření snadno popadl všechny pytle a přitom stále pevně držel dítě, její podrážděnost se rozplynula. Pak ji rychle políbil.

Karen se usmála. „Nevěděla jsem, že dorazíš.“

„Na poslední chvíli se mi to podařilo.“

Tak to bylo skoro vždycky.

Karen to nevadilo.

„Byl jsi v kuchyni - vaříš?“ zeptala se.

Dino se na ní podíval hříšným pohledem. „Když jsi v kuchyni se mnou, dělám tam jiné věci v kuchyni.“

Bože.

Tváře jí zrůžověly a Karen se rychle přesunula dovnitř a zavřela za sebou dveře, protože měla obavy, že by jejich hovor mohli zaslechnout sousedi. Nechápala, jak Dino mohl říkat něco takového s dítětem v náručí a přitom stále vypadal tak zatraceně přitažlivě, nicméně jemu se to dařilo.

„Přestaň s tím,“ zamumlala Karen polohlasně a sundala si bundu a rukavice. „Chci jen jíst.“

„Ach, mám toho dost i pro tebe.“

„Skvěle.“

Dino Juniorovi sundal jeho zimní oblečení, a jakmile s tím skončil, postavil chlapce na zem. V okamžiku, kdy se Juniorovy nožičky v ponožkách dotkly podlahy, se chlapec rozběhl ke své ložnice, pravděpodobně hledat svou nejnovější hračku, aby se o ni mohl podělit se svým tátou.

Tohle byla hra, kterou spolu ti dva hráli.

Karen samotnou občas udivovalo, jak Dino dokázal sedět s J celé hodiny a poslouchat, jak chlapec zas a znovu na své hračce tiskl stejné čtyři tlačítka a ani na okamžik při tom nikdy nevypadat znuděně.

I kdyby mezi nimi dvěma nikdy nezáleželo na čemkoli jiném, tak věděla, že svého syna miloval.

Zcela.

Naprosto.

Pravdivě.

Miloval toho chlapce mnohem víc, než sám sebe.

„Vypadáš, že je ti zima.“

Než Dino stihl svá slova doříct, už Karen svíral ve svém objetí. Teplé ruce ji zakryly a odnášely chlad z její kůže. Hlavu si opřela o jeho hrudi, šťastná za ten okamžik. Stačilo, aby se svými rty dotkl vrcholu její hlavy a Karen zapomněla na všechen stres rušného dne.

Dino by pravděpodobně brzy odešel.

Možná na pár dní.

Možná na týden.

Tohle musela při jeho návštěvách očekávat - jednu minutu tam byl a za další bez přílišného vysvětlování popadl své věci a odešel. Věděla, že jiná žena - možná lepší žena - by se s jeho nevypočitatelným chováním a nedostatku vysvětlení, které se s tím pojilo, nespokojila.

Karen tou ženou nebyla.

Brala to, co dával, protože ho milovala takového, jaký prostě byl.

Stále ještě chtěla něco víc, ale oceňovala množství času a náklonnosti, kterou jim Dino mohl poskytnout ve svých chvílích, kdy byl poblíž.

„Pediatr říkal, že je pro své vlastní dobro až příliš chytrý,“ řekla Karen.

Dino se zasmál. „To jsem už věděl.“

„Mohl jsi mi dát vědět, že tu dneska budeš.“

„Musel jsem?“

Karen pokrčila rameny. „Ne. Tohle je dobré.“

„Ta!“

Výkřik jejich syna následovala zpěvná hudba, protože Junior z hromady svých hraček vytáhl naučnou hračku ve tvaru vláčku s písní ABC, kterou si vybral při jejich poslední návštěvě do obchodního centra.

„Bee, Cee, Dee,“ zpívalo dítě a snažilo se vyšplhat po tátových nohách nahoru. Přitom drželo hračku vysoko nahoře, čímž pobízelo Dina, aby ho zvedl. „Váček, ta.“

„Vláček,“ opravil ho Dino a z rukou svého chlapce si hračku vzal. „Je to hodně hlasité, J.“

„Vždycky si vybírá ty nejhlasitější,“ zamumlala Karen.

Dino na ni při těch slovech mrkl a jí se na zlomek vteřiny srdce roztavilo. „Nejhlasitější hračky jsou ty nejlepší.“

A tyhle okamžiky byly tím, co naprosto přesně vysvětlovalo, proč si Karen nikdy kvůli Dinovi či jeho neustálých příchodech a odchodech z jejich života, nestěžovala. Bez ohledu na to, co se dělo na druhé straně města, bez ohledu na starosti, které ho přiměly utíkat k nim do bezpečného útočiště, na ničem z toho skutečně nezáleželo.

Ne, když svého syna zvedl a na gauči v náručí s ním si lehl na záda, už zcela soustředěný na hračku ve své ruce a dítě, které sedělo na jeho hrudi. Oni pro něj byli tím nejdůležitějším. Prokazoval to tak mnoha dalšími způsoby, o kterých věděla, že by nikdo jiný neviděl.

„Vlastně jsem nevařil,“ řekl Dino nepřítomně. „Jen jsem něco popadl cestou sem. Je to v kuchyni.“

Když ho Karen míjela, políbila ho na čelo.

„I donesené jídlo je skvělé.“

A tací prostě byli.

**********

„Ne, ne, ne,“ řekla Karen s úsměvem, když Junior z plna malých plic co nejhlasitěji vypískl. „Ne dnes, malý muži. Mám zpoždění – a ty mě chceš přimět, abych ho měla ještě větší tím, že ti koupím další hračky.“

„Hlačka! Hlačka!“

Když si Karen uvědomila, že její oblíbená kavárna, kde se každý den, než vysadila svého syna v jeslích, byla umístěna přímo vedle obchodu s hračkami, začala se cítit svou láskou ke kávě zrazena. Téměř každý den byla výloha obchodu změněna. Dnes byla za velkým sklem vystavena obří vláčková souprava ze dřeva, která zaplňovala celý prostor. Vše muselo být na elektriku nebo baterky, protože vlak se po tratích pomalu pohyboval.

„Hlačka!“ zakřičel Junior znovu.

„Káva,“ odpověděla Karen a natáhla se po klice dveří kavárny. „Tvá máma potřebuje kávu, aby zvládla celý den, aby mohla mít více peněz na nákup hraček, Juniore.“

Nevypadalo, že by to chlapce utišilo.

Nedostala šanci otevřít dveře kavárny, protože v ten okamžik z ní někdo s hlavou skloněnou vyšel ven, pozornost přitom zcela věnoval svému telefonu. Nedokázala se včas uhnout z cesty a ten muž do ní přímo vrazil a skoro ji srazil na zem.

Nějak se jí podařilo zůstat na kluzkém chodníku ve vzpřímené poloze a stále pevně držet dítě v náručí.

Karen, připravena tomu roztržitému muži vynadat, se k němu otočila tváří v tvář, ale rychle zmlkla.

Dívaly se na ni důvěrně známé rysy.

Světle hnědé, téměř blond vlasy. Silná čelist. Hnědé oči s kousky zlata.

„Sakra, omlouvám se,“ řekl muž rychle a zasunul si telefon do kapsy. „Jste v pořádku?“

Odněkud ho znala, ale okamžik jí trvalo, než jí paměť připomněla, odkud přesně to bylo.

Theo.

Theo DeLuca.

Karen se s ním už jednou setkala - před dávnou dobou v Dinově klubu, když si tam šla hledat práci a Theo byl tím, kdo dívky vybíral. Dokonce spolu neměli ani nějaký slušný hovor, ale jeho tvář byla nezaměnitelná.

Jistě, byly tu určité rozdíly, ale jeho rysy se těm bratrovým až příliš podobaly, než aby je v nich nemohla vidět.

I když se Karen snažila, ústa jí nefungovala.

Theo zamrkal a znovu si Karen prohlédl. Viděla, jak se v jeho očích mihlo poznání. Pak stejně rychle pohledem těkal mezi její tváří a dítětem, které měla v náručí. Když Theův pohled prodléval na chlapci, Karen svého syna sevřela o něco pevněji.

„Hlačka!“ řekl Junior a stále ukazoval směrem na výlohu, kde vláček stále jezdil po trati. „Mami, hlačka!“

„Dneska ne, J,“ řekla Karen slabě.

„Karen, že?“ zeptal se Theo.

Karen se trochu napřímila a svého syna držela neuvěřitelně blízko u sebe. Neměla žádný důvod být kvůli Theovi vystrašená – koneckonců byl Dinovým bratrem. Něco málo o něm věděla a něco z toho, co nevěděla, jí vysvětlil Dino.

Také věděla, že Theo ji viděl víc než jednou, když se s ním setkala v klubu - jako třeba v době, kdy přišla hledat Dina poté, co ji ignoroval. Tu noc Theo očividně jejich rozhovor odposlouchával.

„Karen,“ řekl Theo znovu.

Svým pohledem vystřelila nahoru k němu. Rozhodla se předstírat nevědomost. Nevěděla, co jiného dělat. Měla zřetelný pocit, že kdyby Dino chtěl, aby byla kolem jeho rodiny, tak by ji tam už dávno přivedl.

„A ty jsi kdo?“ zeptala se Karen.

„Máma!“

Theo se znovu podíval na dítě a černou látku, kterou držel v rukou. Theo se tiše natáhl, aby popadl tričko, které Junior držel, a podíval se na znak kapely, která byla na přední straně. Junior si stále bral trička svého táty, aby měl jakousi útěchu pro dobu, kdy byl Dino pryč. Chlapci to pomáhalo usnout a Karen potřebovala veškerou pomoc, kterou mohla získat.

Viděl, že jeho tohle tričko nosil minulý týden?

Mohl by ho poznat?

Stejně rychle, jako se Theo na tričko podíval, ho pustil.

„Má rád vláčky?“ zeptal se Theo.

„Má rád hračky,“ odpověděla Karen tiše.

Theo se na dítě znovu podíval, ale Junior měl mnohem větší zájem na ukazování na výklad. I tak však Karen věděla, že viděl tu samou zatracenou věc, na kterou se ona sama dívala každý den, když její syn seděl přímo před ní.

Důvěrně známé oči.

Důvěrně známé rysy.

Důvěrně známé.

„Měj dobrý den, Karen.“

Stále ještě mu své jméno nepotvrdila, nicméně on ho používal tak, jako by to prostě věděl.

Karen předpokládala, že to pravděpodobně věděl.

Theo dal Karenovi a chlapci ještě poslední pohled a pak se otočil. „Omlouvám se za to, že jsem do tebe takhle vrazil.“

„To je v pořádku, Theo.“

A právě tehdy se Theo usmál a jednou přikývl.

Když Karen vyšla z kavárny ven, majitel hračkárny stál před výlohou svého obchodu. Jakmile ji ten muž uviděl, mával na ni.

Věci ve výloze byly očividně sbaleny a připraveny pro to, aby si je zítra vyzvedla.

„Prosím?“ zeptala se ho Karen.

„Chlapcův strýc - koupil mu to. Říkal, abych to nikomu neříkal, že je to tajemství. Zasmál jsem se tomu, ale on ohledně toho vypadal, že to myslel velice vážně.“

Karen tomu rozuměla naprosto dokonale.

Dino Theovi nic neřekl.

Theo Dinovi nic neřekl.

Protože v jejich životě bylo lepší nevědět.

Dokonce i když se jí to nelíbilo, i Karen to tak musela hrát.