TTWL - 4. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

„Fajn, tohle je rozhodně lepší než tvůj byt,“ řekla Grace, když si od Emmy vzala mimosu a koukala z okna na panorama města.

„Říkáš to jen proto, že nepotřebuješ holínky, abys tu mohla stát?“ Zeptala se Emma.

„Emmo, zlato, i před vytopením byl tvůj byt… um…“ Julie zmlkla a pohlédla na ostatní ženy, aby jí pomohly.

„Smradlavý? V zimě ledový, v létě horký? Hlasitý?“ Navrhla Riley, která se rozvalila na Camilly gauči.

„Slovo, které hledáš, je předválečný,“ řekla Emma a posadila se naproti Riley. „Je to romantické.“

„Renovovaný předválečný byt je romantický,“ řekla Grace. „Jinak jde jen o starý-“

„A vlhký,“ přidala se Julie. „A-“

„Fajn! Rozumím!“ Řekla Emma se smíchem. „Můj byt stál za prd. Ale byl levný a měl krb-“

„Který jsi nemohla používat,“ zamumlala Grace.

Emma se rozhlédla po luxusním bytě Camille. Všimla si mramorových ploch, vybavení z nerezové oceli, rohových oken plných přírodního světla a krásných výhledů…

„Jo, fajn.“ Přiznala Emma. „Tohle je lepší.“

„Skvělé. Všechny jsme se tedy shodly? Příští tři měsíce se budeme sházet u Emmy,“ řekla Julie, která se zvedla, aby došla pro další šampaňské.

„Myslíš, že to Camille a Kenny dělali na tomhle gauči?“ Přemítala Riley.

„Fuuuj. To ti nevadí na něm sedět?“ Zeptala se Grace.

Riley pokrčila rameny. „Všichni jste seděli na mém gauči, kde jsme se Samem-“

Emma zvedla ruku. „Ne. Nedokončuj tu větu. Nech nás žít ve spokojeném, ignorantském světě, kde to nikdo nedělá na gauči, na kterém poté sedí jejich přátelé.“

Julie se vrátila s lahví a začala všem dolévat. „Takže, co plánujeme na zbytek dne?“ Zeptala se Julie. „Myslela jsem, že pomoc Emmu přestěhovat zabere víc času.“

„To je zjevně jedna z výhod, když máš zničené všechny věci,“ řekla Emma a olízla kapku šampaňského, co jí stékala po vnějšku sklenky. „Není toho příliš.“

„Máš vůbec představu, kdy to pojišťovna celé prošetří?“

„Ne,“ řekla Emma. „Zavolám jim v pondělí.“

Její kamarádky si vyměnily pohledy nad Emminým kavalírským tónem, ale vážně ji to moc netrápilo. Jasně, bude se muset zbavit většiny nábytku a mnohého oblečení, ale Camillin byt měl vše, co na krátkou dobu potřebovala. Ačkoliv Emma rozhodně ignorovala to, jak na ni Camille dorážela, aby si vzala hlavní ložnici. Menší pokoj pro hosty byl fajn a neměla v něm příšerné obrazy toho, jak to Camille a Kenny „dělají“, jak by to řekla Riley.

A i když si Emma nemohla pomoci a byla tím vším lehce vystresovaná, na tom, že byla donucena začít od nuly, bylo něco osvobozujícího.

Nehledě na fakt, že neměla domov a měla jen pět outfitů, Emma se cítila lehčeji než za posledních několik měsíců. Jako by se mělo stát něco vzrušujícího. Jako třeba, možná, poprvé za…

„Řekla jsem vám, že mám v pátek rande?“ Vyhrkla Emma.

„Jo? S kým?“

Její kamarádky vypadaly zvědavě, ale ne zcela překvapeně. Emma možná nehledala vztah, ale občas randila. Ráda se vyšňořila. Bavila se s muži.

Měla ráda i sex, pokud byla nálada. Ačkoliv poslední dobou byla málokdy.

Ale tentokrát… tentokrát ji to přišlo jiné.

Nadějné.

Emma si pohrávala se sklenkou. „Jmenuje se Benedict. Domluvila to Camille.“

„Camille?!“ Řekla Julie. „To proto tě tu nechala. Byl to úplatek!“

Emma pokrčila rameny. „Prakticky.“

„Je roztomilý? Myslela jsem, že jsi nám zakázala ti domluvit rande na slepo?“ Zeptala se Grace.

„No, kdybyste mi za to nabídly apartmá ve čtyřiadvacátém patře u Central Parku, možná bych si to rozmyslela,“ řekla Emma.

„Touché,“ odpověděla Riley a poklepala nehty na opěradlo gauče. „Chceš, abychom se přidaly? Můžeme sedět v baru a vymyslet nějaký SOS kód, kdyby to bylo naprd?“

„Jaké rande máš za sebou, že potřebuješ SOS?“ Zeptala se Emma.

„Byla bys překvapena, zlatíčko,“ pronesla Riley záhadně. „Opravdu byla.“

„Co si vezmeš na sebe?“ Zeptala se Julie. „Viděla jsem, co přežilo tvou apokalyptickou záplavu. Nemáš moc na výběr.“

Grace se napřímila. „Oooh, myslím, že jsem právě přišla na to, co uděláme se zbytkem našeho dne!“

Riley ukázala na sklenku. „Mě stačí tohle. Pít celý den není nevhodné, pokud jde o něco ovocného.“

Grace se nadšeně postavila a kývnula na Riley, aby dopila. „Hoď to do sebe, McKenno. Jdeme nakupovat.“

Riley i Emma zasténaly, zatímco Julie nadšeně vypískla.

Pokud šlo o nákupy, jejich skupina měla dvě strany. Grace a Julie prakticky žily v obchoďáku a jejich představa léku na PMS byla řádění mezi uličkami.

Na druhé straně Riley a Emma nakupovaly jen z nutnosti. Měly rády pěkné boty značky Manolo Blahniks jako každá holka, ani nebyly imunní vůči vzácným kouskům, ve kterých vaše prsa vypadaly obří a váš pas prťavý. Ale aby se jen tak vydaly do světa otravných prodavačů, děsivých cenovek a mizerného osvětlení v kabinkách, potřebovaly dobrý důvod.

Bohužel, dnes ho měly. Grace měla pravdu. Emma neměla moc co na sebe.

Emma na Riley omluvně pohlédla.

„Fajn,“ zašeptala Riley a hodila do sebe zbytek pití. „Ale zajdeme i na oběd, že jo?“

„Ano, zlatíčko,“ řekla Julie uklidňujícím tónem. „Jsem si jistá, že najdeme nějaké těstoviny plné oleje a smetanové omáčky.“

„Perfektní.“ Riley si pohladila svůj vždy plochý, nikdy neutišitelný žaludek. „Možná, že by mi udělali i něco smaženého.“

„Bude mi zle,“ zamumlala Emma, která se zvedla a odnesla všechny sklenky do kuchyně.

„Jsi z jihu,“ řekla Riley. „Měla bys stát za mnou. To u vás nejí delikátní smažené pochoutky?“

Emma to ignorovala. Nerada mluvila o své minulosti. Vyhýbala se tomu od chvíle, kdy byly zničeny celé její zásnuby díky jejímu opilému otci, se kterým poslední dobou sotva mluvila. Ne od té doby, kdy zjistila, že její sestra, nejmilejší člověk v celém Emmině světě, jí lhala.

„Hej, mohu mít drzou otázku?“ Zeptala se Julie, když všechny popadly své kabelky.

„Drzost je spíš moje specialita, ale dovolím to,“ řekla Riley.

Julie s něžným výrazem pohlédla na Emmu. „Jak jsi na tom s penězi? Myslím, že se všechny shodneme, že potřebuješ nakoupit, ale potřebuješ půjčit, než ti přijdou peníze z pojišťovny?“

Emma se rozhlédla po svých kamarádkách, které všechny vypadaly odhodlané na ni přepsat své životní úspory, stačilo by říct.

Polkla, najednou ji nečekaně přemohly emoce.

Emma nikdy nebyla typ, co by měl své srdce na dlaních. Slzy a fyzická náklonnost patřily spíš k její sestře. Emma věděla, že když měla dobrý den, byla rezervovaná. Když špatný, rozhodně kolem sebe slyšela pojem ledová královna.

Někdy jí vadilo, že jen proto, že neukázala své emoce, si lidi tak nějak mysleli, že je nemá.

A to prostě nebyla pravda. Cítila. Hluboce.

A v tuhle chvíli Emma cítila vděčnost za kamarádky, které ji přijaly do své skupiny, i přes její potlačované emoce. Když Emma uprchla ze Severní Karolíny před sedmi lety, snažila se uniknout hlavně rozchodu s Cassidym.

Ale v její hluboké, děsivé bolesti zahnala i ostatní lidi. Její kamarádky postupně přestaly volat, protože jim nikdy nezavolala sama. Její tety, které se pokusily zastoupit roli matky poté, co její zemřela na rakovinu, když bylo Emmě šestnáct, to postupně vzdaly.

Naopak její otec nikdy neustal v arogantních zprávách, že se má okamžitě vrátit domů. Ten muž byl odhodlaný předstírat, že se nic nestalo. Odmítal přijmout svou roli v zničení jejího vztahu s Cassidym. Volal stále každou sobotu. Někdy to Emma zvedla. Někdy ne. Možná to od ní nebylo pěkné, ale stále se na něj zlobila.

A pak tu byla Daisy. Daisy, na kterou se Emma zoufale snažila být naštvaná, ale která odmítala přestat volat a psát smsky a posílat dlouhé dopisy, dokud jí Emma neopustila. Daisy udělala tu chybu, že Emmě neřekla pravdu o Cassidym, ale jednou z Daisyných obdivuhodných kvalit byla její ochota přiznat své chyby, ale hlavně, poučit se z nich.

Přesto, i přes to, jak byla Daisy úžasná, žila v Severní Karolíně.

Julie, Riley a Grace byly tady. Dokud se nevměstnaly do jejího života s jejich veselou náladou a neochvějnou loajalitou, Emma si ani neuvědomila, jak byla osamělá.

„Miluju vás,“ vyhrkla. „To víte, že jo? Tedy, vím, že to nikdy neříkám a nemám ráda objetí jako Julie, ani nejsem milá jako Grace, ani neomalená jako Riley-“

„My víme, zlatíčko,“ řekla Grace a natáhla se, aby stiskla Emmě ruku. „Víme.“

Riley postoupila kupředu a lehce poklepala Emmu na spánek. „Holky, myslím, že má potopu i v mozku. Nějak nám měkne.“

„Takže to je ano na peníze?“ Zeptala se Julie. „Můžeme ti půjčit?“

„Ne,“ řekla Emma milým hlasem, ale důrazně. „S penězi jsem na tom dobře. Vážně.“

Byla to pravda. Její plat ze Stiletta nebyl špatný, i když ne úchvatný, ale kdyby potřebovala, měla jiný zdroj. Dědictví, o kterém netušily ani její nejlepší kamarádky. Dědictví, které Emma nenáviděla, protože aby ho získala, musela zemřít její matka.

Ale… Emma si dovolila usmát se, protože celá ta situace byla vlastně příhodná. Její perfektně upravená matka by byla nadšená, že její peníze padly na nové oblečení. Vlastně, kdyby tu Annabeth Sincalirová byla, trvala by na tom, že Emmu odtáhne ke kosmetičce a nejspíš i kadeřnici.

Žena nikdy nemůže mít dost rtěnek, dívky.

Emma se při té vzpomínce usmála.

„Hele, co kdybychom se zastavily i v drogerii v Bloomingdale?“ řekla Emma, když je následovala do chodby. „Myslím, že si zasloužím oprášit svou kosmetiku.“

„Zrádkyně,“ zasyčela Riley.

Emma si hodila klíče do kabelky a vrazila Grace přímo do zad.

Všechny tři kamarádky se zarazily uprostřed chodby a Emma jim vykoukla přes ramena, aby zjistila proč.

A pak cítila, jak jí žaludek spadnul až na zem.

Najednou jí dával smysl ten Camillyn úšklebek, když jí nabídla tenhle byt.

Nešlo o to, aby dala Emmu dohromady s Benedictem. To rande na slepo ji mělo jen svrhnout ze stopy.

Skutečný cíl stál přímo před ní.

V podobě Emmina bývalého snoubence. Který byl se ženou.

„Co tady děláš, Cassidy?“ Zeptala se Julie, napůl zděšeně, napůl pobaveně.

Cassidy na okamžik pohlédl Emmě do očí, a tak nějak znala odpověď ještě než promluvil.

„Bydlím tady,“ řekl a ukázal na dveře hned vedle Camille. „Přestěhoval jsem se před měsícem. Camille to nikdy nezmínila? To ona mi dala číslo na bývalého majitele.“

„Ne,“ řekla Grace, která nadšením sevřela rty. „Nezmínila.“

Emma to sotva vnímala. Její mozek opakoval dokola jednu a tu samou myšlenku: Alex Cassidy bude její soused po dobu tří měsíců.

To nebyla dobrá zpráva.

Ani trošku.

Ale ani  to nebylo to nejhorší.

Nejhorší nebylo ani to, že Cassidy držel za ruku krásnou, stydlivě vypadající brunetku.

Ne, nejhorší bylo to chvilkové bodnutí něčeho, o čem si Emma myslela, že již dávno zemřelo.

Žárlivosti.