TP - 2. kapitola

Překlad: Aileen

Warren

Stojím uprostřed hřiště, když mi najednou zavolá bratr s tím, zda bych přišel domů. Domů. Zasměji se do mobilu. New York nenazývám svým domovem od chvíle, kdy jsem ve čtrnácti odešel.

„Budeš litovat, když nepřijdeš, Ware,“ řekne. „Můžeš zkontrolovat své investice, zatímco zde budeš.“

Bohužel, poslední část zaujala mou pozornost. Můj finanční poradce si kradl do kapsy, takže jsem ho před pár měsíci vyhodil. Mám pár týdnů volno, než začne sezóna a stejně jsem plánoval, že si zkontroluji své investice. Také jsem slíbil svým sponzorům, že se objevím na pár akcí a naplánuji nějaká focení, která jsem odkládal. Ale je mi jasný, že když do New Yorku nepojedu, tak nic z toho neudělám. Takže se rozhoduji mezi investicemi a hláskem, jež mi říká, že bych měl navštívit svou rodinu. Nakonec si zarezervuji let.

Posledně, když jsem cestoval do Spojených států, tak to bylo kvůli fotbalovým zápasům a ani jednou jsem nenavštívil New York. Byl jsem v Los Angeles, Portlandu, Orlandu, Miami ale New York jsem přeskočil. I přes skutečnost, že jsem měl čas, tak jsem to neudělal. Moji spoluhráči neustále říkají: Přijet do Států a nenavštívit New York, je jakoby si ani ve Státech nebyl. S tím tvrzením bych souhlasil, jen kdyby mě vzpomínky tolik nesužovaly. Být zde mi totiž připomíná, kdo jsem a odkud pocházím. I když to může být pro někoho ponižující zážitek, tak pro mě je to něco jiného. A tak jsem zde, tam kde to všechno začalo a nenávidím z toho každou minutu.

Můj bratr si mě kvůli tomu dobírá. Říká mi „falešný New Yorčan“ a vzhledem k tomu že má pravdu tak ho nechávám. Bylo mi čtrnáct, když jsem odletěl do Španělska a jako každé druhé zbohatlické děcko jsem se mohl vrátit, kdykoli se mi zachtělo, ale já nechtěl. Mnohokrát jsem si zarezervoval let domů, ale k otcovu zklamání jsem nikdy do letadla nenastoupil. Na mou obranu, bylo mi jen čtrnáct a já se v té době zajímal jen o fotbal a o to, jak dostat holku co nejdřív do postele.

Posledních deset let se mé prázdniny skládaly z fotbalových soustředění pro různé kluby, foceních, ukazování se na veřejnosti kvůli sponzorům a také jsem dost investoval. Můj první den zpět v New Yorku, plán byl tu zůstat pouze týden, ale když mi zavolal Thomas Belmonte a řekl mi, že se musím postarat o nějaké věci, a že Javier Belmonte není v kanceláři, věděl jsem, že to je v mém nejlepším zájmu.

Druhý den, byl jsem v kanceláři a bylo to samé „podepiš se sem“, „podepiš se tam“ a „musíš jít s námi na tu schůzi“. Třetí den, jsem unavený. Přemýšlel jsem nad tím, že prodám svou část akcií majoritnímu vlastníkovi, abych se o tuto záležitost už nemusel nadále starat, ale když jsem se dozvěděl, že plánují novou výstavbu, tak jsem se rozhodl, že si akcie ještě ponechám. V Barceloně mám partu chlapů, která také provádí výstavbu, takže bych se na zdejším zasedání mohl přiučit jednu nebo dvě věci.

Sedím v kanceláři a procházím složky v počítači, když tu narazím na kamerový systém, okamžitě se snažím co nejdřív odhlásit, když v tom ji spatřím. Neuvěřitelně dlouhé nohy s olivovou barvou pleti a krátké vlnité tmavé vlasy. Normálně mě zaujmou dlouhé vlasy. Čím delší, tím lepší, abych do nich mohla zajet rukama a pořádné zatáhnout. Její výstavní nohy, pěkná ňadra a úzký pas zachytily moji pozornost, ale ta se zasekla u jejího obličeje. Vypadá jako by šla do ringu a že chce někoho knockoutovat a najednou se otočila na kameru, zírala přímo do ní, rovnou mně do očí a já v tu chvíli ztratil dech.

Musím vědět, na kterém patře se nachází, abych mohl jít za ní a pořádně se na ni podívat. Když výtah zastavil, zastrčila mobil do tašky a pohlédla na muže stojící hned vedle ní, což mi poskytlo představu o její výšce. Vypadá tak na sto padesát pět centimetrů, s boky a zadkem, ze kterých by slintal nejeden chlap. Jakmile se otevřou dveře výtahu, podívám se na číslo patra a v ten moment mé srdce začalo bít jako splašené. Ona je na mém patře. Vstanu, popadnu sako a opustím kancelář.