RH - 31. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Sed seděl v ložnici na posteli a bezmyšlenkovitě hladil Jessicu po rameni. Po koncertu obvykle uspokojil svoji touhu a hned usnul, ale dneska měl hlavu plnou myšlenek. Během třech týdnů odehráli nepřetržitě deset koncertů a každý byl lepší, než ten předcházející. Seda stále trápil krk (zpíval i přes bolest), ale Treyovy pokroky nebyly daleko od zázraku. A proto byl Sed přesvědčen, že to byl důvod, proč si ostatní nevšímali, co se jim dělo přímo pod nosem. Ale Sed to viděl a nemohl to jen tak nechat být.

„Musíme zjistit, jak se dostane k těm dalším předpisům,“ řekl Sed. „Teď už by mu měly dojít. A mimochodem, kolik mu jich táta dal?“

„Schovává si je v peněžence,“ řekla ospale Jessica.

Sed ji odsunul ze své hrudi a posadil se.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

„Dneska se tomu pokusím přijít na kloub.“

Vylezl z postele a vklouznul do kraťasů. Vyšel z ložnice a proplížil se k Treyovu lůžku. Většinou se Trey bavil ve vedlejším autobuse a buď tam pařil s bedňáky, nebo tam šukal nějakou šťastnou fanynku, ale teď tvrdě spal, takže se neúčastnil obvyklé zábavy. Sed co nejtišeji odtáhnul závěs. A přesně jak předpokládal, Trey tam ležel oblečený. Sed otočil Treye na bok a ze zadní kapsy mu vytáhnul peněženku. Otevřel Treyovu peněženku a cítil je jako blbec, dokud neuviděl hromadu předpisů, které měl zastrčené uvnitř. Kromě podpisu jeho otce, tam byly prázdné.

Sedem prošel vztek. Jak mu mohl doktor Mills jenom tak dát přístup k lékům na předpis? Treyovi rodiče mu většinou dali cokoliv, co mu na očích viděli, ale tohle zašlo už příliš daleko.

„Ten zasraný bastard.“

Trey se přetočil a otevřel oči. „Co to děláš?“

„Našel jsem tvůj tajný úkryt receptů.“ Sed z peněženky jeden vytáhl a hodil ho po něm, potom další a další. „Přemýšlel jsem, jak seženeš další předpisy. Co na to řekneš?“

Trey na něj zúžil oči. „Přestaň zasraně strkat nos do mých věcí, Sede.“

„Budu se starat, Treyi. Starám se o tebe až moc, tvoje děti mi budou říkat strejdo.“

Trey zavrčel, vyskočil ze své palandy a sejmul Seda na zem. Sed dovolil Treyovi, aby ho párkrát udeřil, doufal, že tak ze sebe dostane trochu té bolesti a zlosti a dovolí mu to přiznat si, že potřeboval pomoc.

„Proč mě prostě nenecháš na pokoji? Proč?“ Trey znovu bouchnul do Seda. A znovu. „Proč? Proč?“

Sed mu omotal ruku kolem krku a převrátil ho na bok, držel ho v šachu a tisknul se mu na záda, dokud se neuklidnil. „Proč? Protože ty, Trey Mills, jsi jedinečný a já ti nedovolím, aby sis udělal to samé, co Jon. Nedovolím, aby tě drogy zničily tak, jako zničily jeho.“

„Neberu žádné drogy,“ zavrčel a ztěžka lapal po dechu.

„Bereš, Treyi. A nezáleží na tom, že jsou na předpis. Jsi na nich závislý. Než ti můžu pomoct, tak si to musíš přiznat.“

„Nejsem závislý. Potřebuju je, abych mohl hrát. Bez nich… Nemůžu… Prostě nemůžu…“

„Jak můžeš vědět, že bez nich nedokážeš hrát?  Zkoušel jsi to?“

Trey se začal celý třást. I když byla chodba stěží osvětlená, tak Sed věděl, že brečí. Sed se přesunul, aby si vedle něj mohl sednout na podlahu a dal mu chvilku, aby se sebral.

Během pár minut se dal Trey dohromady, zvednul se z podlahy a posadil se vedle Seda. Sed odvrátil pohled, zatímco si Trey do trička utíral oči.

„Nechtěl jsem se na nich stát závislým, Sede, ale nemůžu myslet na nic jiného, než na ten pocit, který mám hned potom, co si jeden vezmu. Ten pocit, že je všechno v pořádku. Všechno je v pořádku.“ Zakroutil hlavou. „Já vím, že nic není v pořádku, ale těch pár minut to tak cítím. Netrvá to ale dlouho a tak…“ Trey se zhluboka nadechl. „Potřebuju další.“

„Takže si uvědomuješ, že ti drogy nepomáhají?“

Lehce přikývnul.

„A že je chceš přestat brát.“

Zaváhal a znovu přikývnul.

„Je tady rehabilitační středisko-“

„Ne.“

Sed zvednul obočí. „Ne?“

„Nepůjdu na léčení. Nechci, aby se v tom hrabal tisk. Nechci, aby to někdo věděl. Chápeš?“

Sed na něj dlouho zíral. Mohl si jenom představovat, jak se Trey cítil, ale chápal, proč nechtěl, aby to zjistil tisk nebo fanoušci. Být hvězdou bylo občas na hovno.

„Dobře. Tak co potom budeme dělat? Myslím, že nezvládneš s tím jen tak přestat.“

„Cítím se příšerně, když se pokouším spát bez nich.“

„Možná, že nám tvůj táta řekne, co máme dělat.“

Trey popadl Seda překvapeně silně za ruku. „Ne, neříkej to mému tátovi.“

„To on ti dal ty neomezené předpisy. Měl by vědět, co se stalo. Kruva Treyi, každý ví, že máš sklon k závislosti.“

Trey sklonil hlavu. „Táta mi je nedal. Vzal jsem mu je z kanceláře. Neví o tom.“

Sedovi zklamáním pokleslo srdce. „Bože, Treyi. Nevím, co na to říct.“

Trey zíral na podlahu. „Neříkej Brianovi, že jsem mu lhal,“ zašeptal.

„Nemůžeš to držet dál od lidí, kterým na tobě záleží. Potřebuješ jejich podporu.“

„Prostě půjdeme. Pojedeme někam pryč, mimo ostatní a dostaneme ze mě tu závislost na lécích. Jsi jediný, kdo mi může pomoct.“

„Nevím, co mám dělat, Treyi. Nejsem doktor. Nemyslím si, že tyhle sračky můžeš jen tak přestat brát.“ Sed mu stisknul prsty. „Můžeme tě přihlásit na odvykačku pod falešným jménem. Oni vědí, jak ti můžou pomoci. Neznamená to, že ti nechci pomoc. Jenom nevím jak.“ Sed stisknul Treyovi rameno. „Mrzí mě to.“

„Nepůjdu na odvykačku. Jestli mi nechceš pomoc, tak dobře.“ Odstrčil Sedovou ruku a postavil se na nohy, aby mohl odejít do koupelny.

Sed si rukou přejel po hlavě. Co by měl udělat? Možná na něco přijde Jessica. Otočil se k ložnici a našel ji tam, jak jim balila tašku.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Odvezeme Treye a pomůžeme mu, než stihne změnit názor.“

„Slyšela jsi všechno?“

„Jo, poslouchala jsem. Zavolej jeho tátovi.“

„Nechce, aby o tom jeho táta věděl.“

Jessica si položila ruce na boky. „Buď mu zavolá on, nebo mu zavoláš ty, a když ne, tak mu zavolám já. Jedinou další možností je odvést ho na odvykačku.“

„Zavolám mu,“ řekl zpoza Seda Trey, „ale ne odsud. Musím odsud vypadnout tak rychle, jak jen to bude možné.“

Jessica odstrčila Seda stranou a pak Treye pevně objala. „Jsem na tebe pyšná, zlato. Pomůžeme ti se přes to dostat. Dobře?“

Trey přikývnul a držel se jí jako vyděšené dítě. „Vy dva jste skvělý tým. Dokopete mě zase do dobré formy.“

Tým? Sedovi se líbilo, jak to znělo.