G&M - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Cobra

O deset minut později se objevila tmavovlasá žena oblečená v tradičním rolnickém oblečení, které jsem viděl, jak se ve vesnici nosí jiné ženy. Led zacinkal o sklo, když se pohnula dopředu s podnosem s nápoji. Měla dlouhé černé vlasy spletené a visely jí přes jedno rameno k pasu.

Kromě vrásek kolem očí to byla krásná žena – stejný úsměv a stejně štíhle stavěná jako Alessandra a stejné hrdé držení ramen. Nezdálo se, že by sem patřila; její krása byla promarněna na Antonia a jeho posádku.

Takto bude ta dívka vypadat, až vyroste.

Z ničeho nic se objevila zrzavá kočka pronásledovaná kříženeckým psem. Tři kroky od místa, kde jsem seděl, se kočka zastavila, když ten vořech zaštěkal a dopadl na svou kořist.

O pár vteřin později jsem trhnul hlavou na pronikavý výkřik, abych viděl, jak podnos opouští ženské ruce, když zakopla o kočku. Tác se zhroutil a zasáhl horní část psí hlavy, než se srazil s betonovou podlahou. Pes zakňučel a utekl do dvora. Voda a kostky ledu byly rozptýleny všude a pak žena také klesla, v jejích očích byl výraz strachu, když jsem jako by zpomaleně sledoval, co se děje.

Vrhl jsem se dopředu, abych ji chytil, ale byl jsem příliš pozdě na to, abych to zastavil. S výkřikem klesla na kolena a rozprostřela dlaně, aby ustálila pád na šedou betonovou podlahu.

„Dávej pozor, ženská. Jsi takový nemotorný hlupák.“ Antoinův hlas prořízl ohromené ticho, které následovalo po rozbití skla. Vykročil vpřed, tvář zkřivenou vzteky, když nakopal psa, a poslal ho kňučícího směrem k boudě.

Zděšeně jsem sledoval, jak Antonio zvedl ruku a udeřil ženu. Instinktivně zareagovala tak, že odvrátila hlavu a zakryla si tvář paží. Vzhledem k tomu, že už jsem byl mobilizován, byl jsem na dosah toho sráče. Popadl jsem ho kolem pasu a zvedl ho ze země a otočil ho, aby rána dopadla na jeho vlastní tělo.

Naplnilo mě znechucení. Posunul jsem se tak, že jsem stála mezi ním a ženou, a uvolnil ho tím, že jsem ho tvrdě hodil na zeď.

„Jdi do prdele,“ zařval a jeho šílená zuřivost způsobila, že mu oči téměř vylezly z důlků.

Odstrčil jsem ho dozadu, takže týlem hlavy narazil bouchnutím na cihlovou zeď. Udělal jsem krok vpřed, popadl jsem do pěsti jeho košili, pevně ji otočil a tvrdě ho tlačil proti domu.

„Cobro.“ Ozval se za mnou táta varovným hlasem. Asi nechtěl, aby byl jeho obchodní partner téměř mrtvý. Přesto mi neřekl, abych přestal. Můj otec nenáviděl, když se bily ženy a několikrát v klubu zasáhl, když se věci vymkly z rukou.

„Nikdy nezvedej ruku na ženu.“ Třásl jsem se vztekem a zíral na něj. Naše oči se setkaly na stejné úrovni. „Jaký druh muže se takto chová ke své vlastní ženě?“

„Starej se o sebe, chlapče. Tady děláme věci jinak. Tohle je můj dům a to je moje žena. Takže do prdele vycouvej.“

Otec z křesla zavrčel, Antonio ho štve.

Roztáhl jsem svůj postoj a zkřížil si ruce na hrudi. „V žádném případě nebudeš bít ženu před námi.“ Vyfoukl jsem z hrudi a přistoupil blíž, takže můj obličej byl jen pár centimetrů od něj. „Byla to nehoda, kurva. Zakopla o tu zasranou kočku. Nebyla to její chyba. Měl bys jí pomoct a ne ji ubližovat.“

Než kdokoliv z nás stačil říct další slovo, Alessandra vstoupila do dveří. Prudce se nadechla, oči měla vykulené se stejným strachem, jaký jsem viděl předtím na tváři ženy.

Alessandra poklekla vedle své matky, která bezmocně seděla na podlaze. Ramena ženy poklesla, když vzlykala do svých rukou. Když jsem ji poprvé spatřil, vypadala jako hrdá žena, ale přesto z ní teď bylo ubohé klubko, krčící se před vlastním manželem.

„Vyčisti ten nepořádek, Alessandro,“ vyštěkl Antonio.

„Ne. Nedotýkej se toho,“ přikázal jsem dívce. „Pořežeš se o sklo.“

Alessandřin pohled otočil od jejího otce ke mně, a s otevřenými ústy šokovaně zírala. Nikdy neslyšela, že by někdo řekl jejímu otci ne.

Oba Antoninovi stoupenci přistoupili o pár kroků blíž ke mně a doslova mi dýchali na krk. Čekali na rozkazy svého šéfa, aby mě chytili? Byla by to největší chyba jejich života. Žádný muž na mě nevztáhl ruku. Ne, pokud chtěl dál dýchat.

Ustoupil jsem, sklonil se a natáhl ruku. „Pojď, pomůžu ti vstát.“ Na zlomek vteřiny se ženské oči rozšířily. Její pohled se váhavě přesunul ode mě k jejímu manželovi, pak zpátky ke mně, ale nehýbala se.

„Mami, pojď. Pomůžeme ti.“ Alessandra položila ruce kolem ramen své matky v uklidňujícím objetí. Žena přikývla, pak zvedla hlavu a položila ruku do mé. Byla chladná, navzdory teplu. Dal jsem ji jednu ruku pod paži a zvedl.

Alessandra krátce vykřikla. „Mámino krvácení,“ řekla. „Prosím, pomoz jí.“

Krev stékala po ženské noze. Naklonil jsem se, abych našel kousek skla zaseknutý těsně nad jejím kolenem. Po tvářích jí stékaly slzy, ale mlčela. Nabral jsem ji do náruče, a bylo mi u prdele, co si někdo myslel, a odnesl ji do domu. I přes mé mládí jsem viděl mnohem horší, a věděl jsem, že je v šoku.

„Alessandro, ukaž mi pokoj svých rodičů. Pak přines své matce sklenici vody. A potřebuji čisté ručníky.“

Dívka šla přede mnou a vedla mě chodbou do místnosti v zadní části domu. Nemohl jsem si nevšimnout, že navzdory opotřebenému vzhledu bylo vše čisté a dobře vydrhnuté.

„Jmenuji se Cobra,“ řekl jsem tiše. „Jak se jmenuješ?“

„Maria.“ Maria Alvarez. Já jsem… jsem Alessandřina matka,“ řekla tiše a v očích jí plála pýcha.

Kouty úst, se mi stočily do úsměvu. „Vím. To je snadno vidět.“ Všiml jsem si, jak se představila jako matka dívky – ne jako Antoniova žena. „Je stejně krásná jako ty, Mario. Měla bys být hrdá.“

Tváří jí projela úzkost. Řekl jsem něco špatně? Položil jsem ji na postel a narovnal se.

„Bije tě Antonio, Mario?“ Zeptal jsem se, bez obalu.

Dívka se vrátila do místnosti, než Maria mohla odpovědět. Sklonila hlavu a vyhnula se mému pohledu. Jo, ten zkurvenec si vybíjí zlost na své ženě. Nebyl jsem světec – během mého života jsem už zranil několik lidí – ale jestli existuje jedna věc, nenávidím chlapy, co mlátí ženy.

Odstrčil jsem jí z obličeje pramen vlasů a palcem otřel její tvář. „Je mi to líto,“ řekl jsem a můj tón byl drsný, a v žilách mi vřela krev.

Alessandra podala sklenici vody své matce. „Pořád jí ubližuje. Nesnáším, když to udělá.“ Do jejího hlasu se vkradl smutek a mé srdce se pro ni zlomilo. Ve svém věku by se neměla bát domácího násilí; měla by hrát dětské hry a stále věřit v dobré věci.

„Ticho, zlato. Budu v pořádku.“ Maria se slabě usmála.

„Čisté ručníky, Alessandro? Potřebuji vytáhnout sklo z její nohy.“

Dívka přikývla a vyrazila z místnosti.

Maria se zavrtěla na posteli. „Proč jsi ke mně tak laskavý?“

Nadechl jsem se. Co to bylo za otázku?

O minutu později se Alessandra znovu objevila se třemi sepranými, ale čistými ručníky. Vzal jsem je z jejích chvějících se rukou a pak vzal její obličej ve tvaru srdce do dlaně. „Jsi dobrá holka. Přestaň se bát. Pomůžeme tvé matce, okej?“

Zamrkala slzy, které jí zalily oči, a přikývla. „Děkuji,“ zašeptala.

Když jsem se zbavil hrudky z hrdla, která se tam vytvořila, obrátil jsem svou pozornost k Marii. „Teď se podívám na tu nohu, dobře? Zůstaň v klidu.“ Posunul jsem sukni jejích šatů natolik, abych viděl trojúhelník skla vyčnívající z jejího těla.

„Sundej svý zasraný ruce z mé ženy,“ zavrčel Antonio, když vrazil do ložnice.

Když jsem zaťal zuby, zvedl jsem ruku a zamračil se.

„Zůstaň kurva, kde jsi, pokud nechceš, abych ti urazil hlavu. Už jsem něco takového dělal. Vím, co dělám.“ To je pravda.

Viděl jsem více krve než většina lidí v mém věku. Poprvé jsem chtěl zvracet, ale potom jsem se musel zasraně zocelit, protože krev byla součástí našeho života. Houževnatost byla moje síla. To a nevěnovat se sračkám, který na mě někdo vymyslel.