G&M - 1. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Cobra

Mládí

Ohromen zprávami jsem několikrát zamrkal, když jsem zpracoval informace. „Necháš mě jít s tebou do Mexika?“

Prezident Scorpio Stinger MC přikývl. Můj starý muž se na mě usmál z poza velkého dřevěného stolu, když se zaklonil, i přesto, že ho nemocí prolezlé tělo musel každý pohyb bolet, propletl prsty za hlavou a nepatrně se ušklíbnul.

Poprvé jsme s Daemonem měli dovoleno zúčastnit se posledních deseti minut klubového setkání. Myslel jsem, že to má něco společného s tím, jak se jeho rakovina plic zhoršuje, nikdy by mě nenapadlo, že mi nabídne šanci jezdit s bratry.

„Proto jsi nám řekl, abychom zdrželi, zatímco šli chlapi na pivo? Chtěl jsi nám říct, že s sebou bereš Cobru, ale mě ne?“ Daemon se ušklíbl. Ani se nesnažil skrýt svůj hněv.

Starý muž ignoroval mé dvojče. „Sledoval jsem tě, Cobro. S motorkou dokážeš manipulovat jako ostatními chlapi. Je to dlouhá jízda, ale myslím, že to dokážeš.“ Malone nedával komplimenty snadno; Spravedlivě jsem si to získal praktikováním svých dovedností každý den, dokud jsem to bouřlivé zvíře nezvládl.

Problesklo mnou vzrušení. To znamenalo, že můj otec uznal, že jsem se stal mužem. Že jsem dost dobrý na to, abych jezdil se zbytkem gangu.

„Proč on jede, ale já nemůžu?“ Zařval Daemon, a na tváři se mu objevil opovrhující výraz, na který jsem si zvykl. Stále házel záchvaty hněvu jako dvouletý. Držel jsem se, abych toho sráče nepraštil do tváře. Vsunul jsem pěst do kapes džínsů, abych se zastavil zasadit mu pravý hák na bradě.

Můj starý muž si povzdechl, únavu měl vyrytou na kůži. „Protože je nejstarší. Přijdeš příště.“

„Těch pět zasraných minut se bude proti mně vytahovat po zbytek mého života. Měl jsem tě zabít v tom zasraném lůně, když jsem mohl,“ zařval Daemon a oběma rukama předvedl škrtící gesto.

Podíval jsem se jinam. Nedělalo mu problém, aby ze všeho vysával život a radost.

„Na druhé myšlenky jsem rád, že nejedu. Takhle se budu moct smát, když na té cestě narazíte a vybouchnete, a já se budu moct smát na vašem zasraném hrobě,“ zavrčel Daemon.

Nasál jsem vzduch. „Ty bys zasraně rád viděl, že by se to stalo, že? Vždy se mě snažíš nějak dostat. Ale hádej co, kreténe? Nemůžeš mě zabít, i kdybys to zkusil. Jsem přeživší. Měl bys být víc inteligentní, aby sis to pamatoval, malý bratře.“

Můj otec zakašlal, jeho tvář se zkroutila bolestí. „Cobro, máš měsíc na přípravu. Chci, aby ses naučili, jak tento klub provozovat, udržovat ho nad vodou.“ Další záchvaty kašle mu ztěžovaly mluvení. Plivl do kapesníku a poté si otřel pot z čela. „Ať ti Ox a Ripper ukážou triky a připraví tě. Myslíš, že to zvládneš?“

„Jistě že můžu. Narodil jsem se připravený.“ Usmál jsem se. Seru na Daemona. Byl jsem rád, že se dostanu od jeho neustálé konkurence. Dokážu svému starci, že na mě může být pyšný – že jsem připraven, abych převzal jeho dědictví.

Můj největší rival nebyl další motorkář. Byl to můj vlastní bratr. Moje zasrané dvojče. Ta bolest, kterou jsem v sobě cítit, se nedala pojmenovat. Znal jsem další sourozence dvojčata – byli blízcí a pracovali společně jako celek. Toužil jsem po tom s mým, ale každý rok, který prošel, nás od sebe víc a víc oddaloval, místo aby nás přiblížil.

Moje dvojče mě nenávidělo. Toleroval jsem ho. Mezi námi nebyla žádná láska.

Starý muž si protáhl ramena a svraštil obočí, když zíral na svého druhého syna. Jeho pěsti se sevřely po bocích. „Cobra má obchodní mozek. A on je další prezident. Pojmi to jako muž, Daemone. Přestaňte kňučet – jsi horší než čubka.“

Malone nebyl jednoduchý bastard, s nímž by se dalo žít, ale byl to fér. Nenáviděl hádky mezi námi, ale když už toho měl dost, přistála nám na tvářích facka. Ale protože jsme vyrostli téměř stejně vysoko jako náš otec, fackování se podstatně snížilo. Hádky ne.

„Já jsem zasraně chytřejší než on. Lepší bojovník. Lepší všechno.“ Daemonův hlas zněl zahořkle. „Rydera miluješ víc než mě – svou vlastní krev. Hanba na tebe, starče.“

Malone zaťal zuby. Daemon měl štěstí, že seděl na nejvzdálenějším konci stolu.

Ryder vstoupil do rozhovoru. „Zase zneužíváš moje jméno? Neměl jsi kvůli tomu nedávno vyrážený zub? Chcete ještě něco pro zubní vílu?“ Usmál se na Daemona a ohnul prsty.

Každý den, co jsme s Razorem zachránili Rydera v pasťáku, tlačil své štíhlé tělo vyčerpávajícím tréninkem a přísahal, že ho už nikdo nikdy nedostane na stejné zranitelné místo. Ryder, i když mladší než Daemon a já, byl stejně rychlý jako zasraný blesk. Měl nás ve rvačce na zádech dřív, než jsme věděli, co nás to kurva zasáhlo.

„Naser si, buzno.“ Daemon se ušklíbl. „Vsadím se, že bys rád šukal do zadku.“

Protože věděl, že nedokáže porazit Rydera pěstmi, vždy ho místo toho odsekával svým jazykem. Oči mého adoptovaného bratra se na zlomek vteřiny rozšířily, než zaklonil hlavu a rozesmál se. „Nabízíš se? Nenarodil se žádný muž, kterého bych nechal naživu, kdyby se mi pokusil strčit péro do zadku. Takže se uklidni, kreténe.“ Ryder se ke mně otočil. „Nemůžu se dočkat, až budu dost starý na to, abych mohl jezdit také. Mexiko zní dobře.“

Můj starý muž se zasmál. „Drž se od Mexika o něco déle. Jsi brzy na řadě.“

Ryder se zašklebil, na jeho tváři byla patrná pýcha. „Dokážu jezdit stejně dobře jako kdokoli jiný. Razor a Hammer mě učili. Říkají, že jsem přirozený.“

Daemon ukázal prstem na Rydera. „Přírodní katastrofa – to je to, co jsi,“ ušklíbl se. „Myslíš si, že tě tu všichni milují, že jo? No novinka, mladíku, nesnáším tvá zasraná střeva. A pokud tě můj starý muž vezme do Mexika přede mnou, budeš toho zasraně litovat. To ti dnes slibuji.“ Zlostný pohled, plný dostatečné nenávisti k odpálení bomby, kterou prošel od jedné osoby k druhé, způsobila, že mnou projel chlad, jako by někdo právě prošel mým hrobem.

Přestože jsem nebyl žádný anděl, otřásl jsem se při myšlence, že bych se tak mohl narodit i já – zlo by prosakovalo z mých pórů, nenávist z mého dechu, zlovolnost z mých úmyslů.

Modlil jsem se s každým vláknem v mé bytosti, abych byl ušetřen tak odporného života. Potřeboval jsem někoho, aby mi pomohl zabránit tomu, abych se otočil k temné straně, protože jsem věděl, že někde hluboko uvnitř mě to číhá… bublá pod povrchem… stejně tak jistě, jako to rozhodovalo o životě mého dvojčete. Sdíleli jsme stejnou DNA, proboha. Kdybych trochu povolil, stal bych se stejný jako on.

Raději zemřu vlastní rukou, než abych byl jako Daemon.

Soucit bylo všechno, co nás oddělovalo.

Soucit. A velmi tenká linie zvaná lidstvo.