WOW - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

Karen nikdy nepomyslela na to, jak chladné prostředí je uvnitř věznice. Vždycky ji míjela jen zvenčí, prostě prošla kolem velké budovy s betonovými stěnami. Nikdy skutečně nevěnovala příliš mnoho myšlenek na to, jak se museli cítit lidé uvnitř, kteří tam byli uvězněni.

Samozřejmě, že věděla, že zločinci si zasloužili být přesně tam, kde byli – pod zámkem, skrytí před společností, aby si odseděli svůj trest.

Nebyla naivní a věděla, k čemu bylo vězení určené, jednoduše se jen nikdy nedostala do situace, kdy musela mít o ty lidi – nebo spíš jednu osobu – uvnitř těch betonových zdí obavy.

Jak to vypadalo, tak až doteď.

Karen si přitáhla své sako blíž k hrudi a snažila se nevzrušovat se strážnými, kteří byli po obou stranách oken z plexiskel. Tvrdá židle rozhodně nepomáhala tomu, aby utišila náhlou bolest, kterou cítila v zádech, a sezení dokonce nepomáhalo ani neklidu, který koloval celým jejím nervovým systémem.

Stále si nebyla jistá, zda měla přijít Dina navštívit. Část jejího já ho chtěla vidět, potřebovala si s ním promluvit, byť jen na pár minut. Potřebovala odpovědi, které by jí mohl dát jen on, ale naprosto jiným příběhem bylo to, zda bude ochotný mluvit.

Jedna část jejího já, bez ohledu na to, jak moc se ji snažila ignorovat, nyní trochu hlasitější než ta, která chtěla, aby zůstala tam, kde byla, ta hlasitá ji nutila s úzkostí svíjet se na židli a litovat toho, proč to nenechala být.

Možná, že sem vůbec neměla chodit.

Sakra, jen dobré dva týdny jí trvalo sebrat odvahu zjistit, kam byl Dino umístěn, a pak další dva týdny sama sebe přemlouvala k návštěvě. Karen si neuvědomila, jaké bylo ve skutečnosti jít navštívit vězně. Znamenalo to mnohem víc než jen se ukázat a požádat o to, aby mohla vězně vidět.

Byla dost chytrá, aby zavolala předem a zjistila, kdy byly návštěvní dny, nicméně během telefonního hovoru se nikdo zmínil, že se návštěvníci museli přihlásit, zarezervovat určitý čas, a k tomu všemu ještě před tím, než vůbec dokonce mohli získat svou návštěvu s vězněm, museli projít obrovským množstvím bezpečnostních opatření.

Vzhledem k tomu, že se ukázala bez předchozího nahlášení, bez rezervace návštěvní doby a neměla ani ponětí o tom, jaká bezpečnostní opatření ve věznici skutečně panovala, musela Karen několik hodin čekat na šanci, že by někdo svou návštěvní dobu vynechal.

I když konečně prošla základním přihlášením, neměla dokonce ani zaručenou návštěvu Dina. Přesto šla do čekárny, kde si pohrávala se svým telefonem a celé hodiny zírala na šedé zdi.

Naštěstí se někdo na svou návštěvu neobjevil a Karen prošla další chodbou a posadila se na tvrdou židli, čelem k oknu z plexiskla a za ním viděla další židli, která byla určena pro druhou osobu. Na obou stranách plexiskla byly zavěšeny telefony a nyní čekaly, až ona zvedne ten svůj a Dino ten druhý. Tenké stěny, které tvořily bariéry, oddělovaly její sekci od řady několika dalších.

Tyto stěny rozhodně nijak nepomáhaly izolovat hovory, které se tam odehrávaly.

Stále mohla slyšet rozhovory ostatních návštěv, které přišly navštívit vězně, i když nerozuměla, co jim vězni ze své strany odpovídali, ani je nemohla za jejich bariérami vidět.

Slyšet bylo víc než dost.

Matka mluvila se svým synem.

Přítelkyně brečela před svým přítelem.

Kamarád uklidňoval svého kamaráda.

Karen si přála, aby lidem bylo nabídnuto trochu víc soukromí, ale jakmile na to pomyslela, věděla, jak směšná myšlenka to byla. Proboha, tohle bylo vězení.

Tady neexistovalo žádné soukromí.

Nikdo neočekával žádný druh diskrétnosti.

Teď si poprvé uvědomila, že to, že šla do vězení, aby viděla Dina a promluvila si s ním, byla velká chyba. Nezáleželo na tom, že obrovskou část jejího srdce stále vlastnil muž, kterého ve skutečnosti vůbec neznala. Nezáleželo na tom, že jeho lži nedokázaly snížit pocity, které vůči němu stále cítila.

Otázky, na které se chtěla zeptat - věci, které potřebovala vědět - nemohly být položeny zde.

Navzdory tomuto vědomí se Karen ze své židle nepohnula. Prsty v rychlém tempu bubnovala po malé římse, která byla před oknem z plexiskla.

Prosté vědomí toho, že uvidí Dina, stačilo, aby se přiměla zůstat tam.

Její pozornost upoutaly drobné, rozmazané otisky prstů a dlaní na okraji skla. Podle velikosti těch otisků mohla okamžitě říci, že patřily někomu malému. Pravděpodobně dítěti. Vypadalo to, jako by to dítě dalo obě malé ruce na sklo a silně tlačilo, ve snaze dostat se trochu blíž, jako by tím oknem mohlo proklouznout na druhou stranu.

Na zlomek vteřiny, lapená pohledem na ty rozmazané otisky, se Karen... zlomilo srdce.

Mohlo by tady jednoho dne stát její dítě?

Bylo by to její dítě, které by zjistilo, kdo byl jeho otec, a hledalo by lásku na druhé straně okna z plexiskla?

Byly by to otisky prstů jejího syna či dcery, kteří by si právě tady uvědomili, že tohle místo, které znamenalo celou jejich budoucnost, zlomilo srdce někoho dalšího?

Karen zamrkáním potlačila náhlý příšerný pocit v očích, který hrozil, že z nich uvolní vlhkost. Nemohla si dovolit zhroutit se. Ne teď, ne tady. Když by byla sama, pokud by hned vedle nebyli strážní a při každém pohybu ji nesledovaly kamery, pak by možná na okamžik mohla dovolit, aby ji její situace dohnala a vypořádala se se svými pocity a tím, co by to znamenalo.

Ohlédla se přes rameno, aby zkontrolovala čas na hodinách, které visely za ní. Právě v ten okamžik se ozvalo zaklepání na sklo, které ji přimělo otočit se na své židli zpátky.

Na druhé straně skla stál strážce, ruku měl zvednutou, a pokud by musel, byl připravený zaklepat na sklo znovu.

Karen mu nevěnovala vůbec žádnou pozornost.

Ne, byla až příliš zaneprázdněná zíráním na muže, který stál za ním.

Když strážný řekl něco, co neslyšela, a pak se bez dalšího slova otočil k odchodu. Dino se setkal s pohledem Karen. Ten muž, na kterého musela týdny myslet, muž, o kterého si dělala obavy a kvůli kterému se tak trápila, muž, na kterého byla tak rozzlobená a který ji svými činy tolik ublížil, na ni jen zíral, aniž by se pohnul nebo se dokonce pokusil sednout a popadnout telefon, který byl připravený na zdi.

Ne, jen se na ni zatraceně díval. Karen se tvrdě nadechla, uprostřed hrudi se jí usídlila hluboká bolest. Nemyslela si, jak těžké by bylo vidět ho zavřeného pod zámkem a mimo její dosah.

Tu těžkou, bolestnou prázdnotu, která narůstala v její duši, umocňovala ještě jeho šedá uniforma a pouta kolem jeho zápěstí.

Všechna slova, kterými se ho chtěla zeptat, všechno, co chtěla říct – vše najednou uvízlo na jejím jazyku jako cement.

Slova nepřicházela.

Slova se netvořila.

Dokonce i když se Karen natáhla po telefonu, přiložila si ho k uchu a vyčkávavě se na Dina dívala, ale on se nepohnul. Nesedl si ani se nenatáhl po svém telefonu. Spíše se na ni díval, jako by myslel, že si není jistý tím, co viděl.

„Promluvíš se mnou?“ zeptala se Karen a doufala, že pochopí, co říkala, aniž by to musel slyšet.

Pak najednou, jako by se Dino ze svého otupění probral. Stále nezvedl telefon, nicméně rychle potřásl hlavou a naznačil ústy: „Neměla bys tu být, Karen.“

Srdce se jí znovu zlomilo.

„Ale -“

Chtěla mu říct, že jí chyběl – že ho milovala.

Chtěla mu říct o dítěti, jak daleko bylo těhotenství a kdy měla termín. Potřebovala se zeptat, co sakra měla dělat?

Dino jí nedal příležitost zeptat se, ani nic říct. „Běž domů.“

Karen zamrkala a ve své židli se trochu napřímila. „Cože?“

Ukázal na ni a pak za ní. „Běž domů a nevracej se sem.“

Nepohnula se, protože něco uvnitř ní jí nedovolilo odejít. Jeho odmítnutí ji na kůži pálilo jako kyselina, ale chlad, který se zrcadlil v jeho hnědém pohledu, byl něčím daleko horším. Znepokojoval ji mnohem víc. Kdysi, před dávnou dobou, ten chlad prolomila. Byla schopná vidět malý kousek světla, který zbarvoval okraje jeho zčernalé duše.

V Dinovi bylo mnohem víc než jen to, co dával najevo.

Nikdo ho skutečně neznal.

Možná kromě ní.

Když Karen stále zůstávala přesně tam, kde byla a ani o centimetr se nepohnula, Dino její pohled pustil. Pak se natáhl, popadl telefon a přiložil si ho k uchu. Karen dlouhou chvíli svírala svůj vlastní telefon a skrz sluchátko naslouchala rytmickému praskání Dinova dechu.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

To nebylo to, co čekala, že uslyší.

Nezeptala se ho, za co se omlouval, protože nepotřebovala, aby jí to řekl. Oba zatraceně dobře věděli, že co se pokání týkalo, bylo toho hodně. Udělal spoustu věcí, řekl spoustu věcí, a pak jim nezůstalo nic víc než okno z plexiskla a dva telefony, které je od sebe dělily.

„Musíš jít,“ řekl Dino, v hlase stále držel jemný tón, „protože být tady pro tebe není bezpečné.“

Karen zavrtěla hlavou. „Překvapilo by tě, jak bezpečné je tohle místo pro tisíce zločinců, co tu jsou.“

Dino s sebou trhl. „Ne lidé tady - lidé, kteří jsou zvenčí.“

Měla podezření, že měl na mysli svou rodinu, ten druhý život, který před ní držel skrytý, až neměla na výběr nic jiného, než otevřít oči a vidět všechno, co před ní Dino skrýval.

„Dino -“

Jeho pohled, tmavý a jistý, se setkal s jejím.

Byl v něm strach. Rozhodně nečekala, že ho uvidí.

Tu poslední věc, kterou by si uměla představit, že by kdy u Dina viděla, byl strach.

„Není pro tebe bezpečné přijít sem,“ zopakoval pevně.

S tím telefon zavěsil a otočil se. Udělal jen jeden krok, pravděpodobně mířil směrem k místu, kde čekal strážný, kterého neviděla, Karen se zvedla ze své židle a pohnula se k okénku blíž.

Rukama silně zabušila do plexiskla okénka, aby Dina zastavil. Telefonní sluchátko upustila na malou římsu. Ani se neobtěžovala s jeho zavěšením tak, jak to udělal on s tím svým. Slzy, které v sobě držela, začaly padat ven a zatímco zírala na muže, který s ní dokonce odmítl byť jen mluvit, nechávaly na jejích tvářích stopy.

„Dino!“

Její výkřik jeho jména musel být dost hlasitý na to, aby ji mohl slyšet i za sklem, protože se jeho záda napjala. Podíval se na ni přes rameno. Ten strach byl stále přítomný, nicméně doprovázelo ho také něco dalšího.

Možná porozumění?

Taky trochu chtění.

Musela mu říct tolik věcí, na tak mnoho věcí se zeptat.

Ty samé otázky, na které se sama sebe dobrý měsíc a půl ptala. Bojovaly si svou cestu ven, vyžadovaly, aby byly proneseny nahlas, takže možná... bože, možná by konečně byla schopna v noci spát.

„Nevím, kdo jsi,“ řekla mu Karen a doufala, že dokázal z jejích rtů přečíst dost na to, aby pochopil, co musela říct.

Milovala muže, o kterém si myslela, že ho znala.

Záleželo jí na osobě, která dovolila, aby zahnala jeho noční můry.

Chtěla držet toho muže, díky kterému se cítila, jako by v jeho světě byla tou nejdůležitější věcí.

Ale muž, který stál za sklem, muž s příjmením, o kterém teď věděla, že by ji mělo děsit, a úzkými vazbami, které ho označovaly jako jednoho z nejhorších druhů zločinců...

Ne, Karen toho muže vůbec neznala.

Ale chtěla ho znát.

Protože věřila, že bez ohledu na vše, ho i milovala.

„Je mi to líto,“ naznačil Dino ústy. „Brzy se uvidíme.“

A bylo to.

To bylo všechno, co řekl.

Dřív, než Karen mohla byť jen pomyslet na to, co by chtěla udělat nebo dál říct, byl Dino pryč. To jediné, co viděla, byla jeho záda, jak mizel za bariérou. Tentokrát se po ní ani neohlédl.

S tupým nárazem dopadla zpátky na tvrdou židli. Najednou se cítila tak nestále a nejistě.

Kdy udělala chybu?

Mýlila se, když tohoto muže chtěla?

Brzy se uvidíme.

Jeho slova jí zas a znovu zněla v hlavě jako zvonění zvonu. Cítila se mnohem nejistěji než kdy dřív. Jako by v jejím světě náhle nastala pauza, protože nebyl dost laskavý na to, aby jí řekl, že tohle byl konec.

Místo toho je držel.

Dino nevypadal, že by chápal, že takhle to pro Karen nemohlo fungovat. Zatímco on byl pod zámkem a neschopný sám sebe jí vysvětlit, svět pro ni se nemohl zastavit, zatímco by čekala na něho, až se dostane ven.

Její svět se stále točil.

Stále byla těhotná.

Musela se pohnout dál, aby mohla udělat to, co musela, aby se postarala o jeho dítě. Nemohla uvrhnout sama sebe do emocionálního pekla kvůli možnosti, že by jí Dino mohl dát něco víc než pohled, při kterém se jí svíralo srdce a slova, která se do ní zařezávala ještě hlouběji.

Po dnešku by se do vězení neměla nikdy vracet. Dala mu šanci, aby jí řekl, kým byl a co od ní potřeboval nebo chtěl, a on se ani nepokusil tyhle věci jí poskytnout.

Dinovi na ní záleželo.

Miloval ji.

Tyhle věci Karen bez jakékoli pochybnosti věděla.

Problémem bylo, že láska ne vždy stačila, a bez ohledu na to, co se lidé snažili říkat, nemohla být bezpodmínečná. Láska bez hranic znamenala, že nikdo nepomyslel na druhou stranu rovnice – nebral v úvahu, jak by jeho chování nebo jednání mohlo tomu druhému ublížit.

Bylo sobecké milovat tímhle způsobem.

Bylo to nezdravé.

Přesto to malé části jejího já bylo jedno.

Brzy se uvidíme.

Možná v době, až bude připravený – v době, kdy by jí mohl dát to, co potřebovala – to už Karen nebude dál potřebovat nebo chtít. Ta část jejího já, kterou vlastnil, by možná mohla být uschována, zatímco na něj čekala, ale zbytek jejího já se stále musel pohybovat dál kupředu.

Měla strach, že by ta zbývající část jejího já mohla s sebou vzít nakonec i tu Dinovu část.

Tohle ji pravděpodobně děsilo nejvíc.