WIB - 20. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

LAUREN

S Montanou to začínalo skvěle fungovat. Nečekala jsem, že mi s ním bude tak dobře, ale uběhl týden a půl, několik nejlepších dnů v mém životě. Dělal pro mě věci – věci, které jsem od muže nikdy nečekala. Rozmazloval mě, bral mě ven, a samozřejmě, uspokojoval i mé tělo. Náš vztah postupně rostl a já byla šťastná.

Jak jsem vešla do zasedačky hotelu, všimla jsem si Shelby v rohu, kde pila kávu. „Ahoj, Shelby,“ řekla jsem, vytáhla židli a také se posadila.

„Hej… nejsi tu brzy?“

„No, překvapivě mě Montana nezdržel. Pustil mě, aniž by se se mnou jako obvykle dohadoval. Myslím, že má něco za lubem…“

Posadila se vedle mě. „Vážně? Jako co?“

„To nevím.“ Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že má něco v plánu na dnešní večer. Zítra dopoledne odjíždím, což se mu nelíbí. Dává to smysl, že? To, že naplánuje něco než odjedu? Čekají nás alespoň dva týdny, než bude moct přiletět. FireNine teď bude neustále trénovat na následující turné.“

„Dává to dokonalý smysl,“ řekla a přikývla. „Wow… nemohu uvěřit tomu, že ho máš obtočeného kolem prsu –ale to je dobře. Moc dobře.“

Přikývla jsem.

Shelby si odkašlala, jak jsem se začala prohrabovat papíry ve svých deskách. Vzhlédla jsem, ale nekoukala na mě. Zírala někam ke dveřím. Otočila jsem hlavu, jen abych v nich viděla Montanu, celého v černé. Vlasy měl uhlazené, přesně jak se mi to líbilo, a usmíval se. Při tom pohledu jsem málem vyskočila ze židle. Můj úsměv byl příliš široký pro mou tvář.

„Montano,“ zvolala jsem a rychle k němu vyrazila. „Co tady děláš? Něco se stalo?“

Zavrtěl hlavou. Jakmile jsem byla u něj, ustoupil a ušklíbl se. „Zařídil jsem ti po zbytek dne volno. Tobě i Shelby.“

„Cože?“ Zeptala jsem se. „Jak?“

„Zavolal jsem Benovi. A ten zavolal tvému šéfovi. Brzy by se ti měl ozvat.“ A přesně jak to řekl, zaslechla jsem vibrace mého telefonu na dřevěném stole. Shelby ho zvedla a přinesla ke mně.

Vzhlédla jsem k Montanovi, než jsem to zvedla.

„Jen se ujistěte, že mi pošlete veškeré plány, až se vrátíte domů, Harkinová.“ Byl to můj šéf, pan Rice. Hlas měl drsný a nezdvořilý jako vždy, a jistě, že mě nehodlal slušně pozdravit.

„Ano, pane,“ řekla jsem, než zavěsil.

„Co řekl?“ Zeptala se Shelby.

„Nemusíme dnes pracovat. Nepřijde.“

Shelby se rozzářila. „Oh, díky bohu! Nepřežila bych další den s tím jeho smradlavým dechem!“ Rozběhla se ode mě pryč, aby si posbírala věci ze stolu. Poté se k nám zase vrátila. „Takže, zjevně se uvidíme za měsíc!“ Řekla ke mně. Poté se podívala na Montanu. „A hodně štěstí tobě i kapele. Turné bude skvělé.“

Montana přikývl. „To oceňuji. Díky.“

„Ale nevyběhni s mou holkou. Jinak tě budu muset zabít.“ Shelby se na něj drze ušklíbla a poté vytančila z místnosti.

Zasmála jsem se a Montana na mě podivně pohlédl. Sám bojoval s úsměvem. „Teď už chápu, proč jste kamarádky,“ řekl. Pokrčila jsem rameny a trochu ustoupila. „Nevypadáš moc šťastně z možnosti ulít se…“ Zvedl mi bradu.

„Jsem,“ řekla jsem rychle. Chytila jsem ho za ruku, kterou mě držel za bradu. „Jsem. Já jen… Rice mi nikdy nedal volno. Jakože, nikdy. Musíme pracovat vždy do poslední minuty.“

„Nikdy, nikdy?“ Zeptal se Montana.

„Ne, nikdy.“

„Nikdy… jako nikdy nikdy?“

Zasmála jsem se a on také. „No, Ben všemu velí. Je to borec. Řekl jsem mu, že zítra odjíždíš a že s tebou chci strávit pár chvil… a oba dva víme, jak Ben miluje zamilované příběhy.“

„Je to beznadějný romantik,“ povzdechla jsem si.

Montana přikývl. „Nicméně, napadlo mě, že zajdeme někam na snídani. Jsem si jistý, že tě ta kobliha moc nezaplnila.“

„Snídaně by byla fajn. Jen mě nech vzít si věci.“

Jakmile jsem si vzala papíry, Montana mě chytil za ruku a vyrazili jsme ze zasedačky. Slunce nám svítilo nad hlavami, když jsme vyšli ven a vyrazili po chodníku. Montana mě chytil za ramena a přitiskl k sobě, usmál se na mě.

Ale jak jsme šli dál, úsměv mi z tváře okamžitě zmizel. Radost vyprchala při pohledu na osobu, která nemohla být skutečná. Při pohledu na něj se mi rozbušilo srdce.

Vypadal stejně, tmavé vlasy měl nagelované do ostnů, v uších i pravém obočí měl několik piercingů. Byl vysoký a svalnatý, na sobě měl šedé tričko a upnuté džíny. Jakmile si mě všimnul, pokřiveně se usmál, ale já žádné emoce neodhalila. Zastavila jsem se, popadla Montanu za ruku a otočila ho druhým směrem.

Montana na mě zmateně shlédl. „Co to děláš? Nechceš zkusit to místo, o kterém si mluvila od chvíle, kdy jsme sem dorazili?“

„Ne… nejdřív se potřebuji převléct. Tyhle boty nejsou pohodlné,“ řekla jsem. Vyrazila jsem a naštěstí si Montana nevšiml mého podivného chování.

Místo toho řekl: „Jo, vypadají na chůzi fakt hrozně.“

Přinutila jsem se k úsměvu, a jakmile se Montana podíval kupředu, ohlédla jsem se přes rameno. Stále tam stál s rukama v kapsách, výraz měl vážný. Temný. Když se konečně otočil, zaplavila mě taková úleva, že jsem hlasitě vydechla. Zamrkala jsem pryč slzy a poté se usmála na Montanu a políbila ho na tvář.

Ale uvnitř jsem byla celá napjatá. Vyděšená. Co tady sakra dělal? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mě vůbec našel?

***

Po zbytek dne jsem byla ve střehu. Věděla jsem, že to bude ještě chvíle, než Montanu znovu uvidím a chtěla jsem si ten čas užít, ale nemohla jsem na to přestat myslet. Vidět ho mě fakt popletlo hlavu. Bylo téměř šest večer a Montana si toho konečně všimnul.

„Takže, řekneš mi, na co myslíš, nebo to z tebe musím vytlačit?“ Zeptal se a opřel se o židli. Prohlížel si mě přes stůl.

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem. „Jen jsem trochu smutná z toho, že se chvíli neuvidíme.“

Usmál se přes pivo. „Uteče to rychle.“ Naklonil se a chytil mě za ruku. „Budu ti volat každý den, Princezno. Bude to, jako kdybys nikdy neodjela.“

Přinutila jsem se k úsměvu. „Slibuješ?“

„Slibuji. A teď se usměj. Také jsem smutný, ale nechci to dnes cítit. Musíme si to užít…“

„Ano,“ vydechla jsem. „Máš pravdu. Musíme. Je to mezi námi tak skvělé.“

Souhlasně přikývl. „Vypadneme. Užijeme si zbytek večera.“

To byl úžasný nápad. Vážně jsem se potřebovala dát dohromady. Chystala jsem se užít si zbytek večera a zítra zmizet. Tak rychle mě nenajde. Neměl tušení, kde jsem… nebo to jsem si alespoň myslela.

***

Když jsme vešli k Montanovi, byly rozsvícené svíčky a hrála jemná hudba. Srdce se mi rozbušilo a usmála jsem se, rychle jsem se na něj otočila. „To jsi neudělal,“ řekla jsem.

„Udělal. Zavolal jsem a někdo se o to postaral. Proč by dnešní večer nemohl být trošku romantický?“

Zarazila jsem úsměv a dala mu ruce kolem krku. Okamžitě mě zvedl a já mu obtočila nohy kolem pasu. Montana mě bez zaváhání chytil za zadek a zasténal, zatímco vyrazil k ložnici. Narazila jsem zády do dveří ložnice, než je otevřel. Jakmile jsme byli uvnitř, jemně jsem dopadla na postel. Shlížel na mě, jeho pohled byl intenzivní a odrážela se v něm záře svíček. Ty modré oči mě probodávaly a já mu vyjela rukama na ramena, zvedla se a jemně ho políbila na tvář.

Byl však nenasytný a rychle otočil hlavu, aby se naše rty setkaly. Zasténala jsem, když mi vjel jazykem do úst. „Budeš mi chybět, až budeš pryč,“ zašeptal, jakmile se naše rty oddělily.

„I ty mě,“ zašeptala jsem. „Slibuješ, že jakmile budeš moct, pospíšíš si za mnou?“

Zaleskly se mu zuby, jak se zeširoka usmál. „Slibuji. Jakmile budu mít volno, sednu do letadla směrem do Francie.“ Sklonil se a přitiskl vlhké rty na můj krk. „A jakmile tě uvidím, udělám tě znovu svou.“ Povzdechla jsem si, jak přirazil mezi mé nohy. „A políbím tě, přesně takhle…“ Sklonil hlavu a přitiskl své rty na mé. Bylo to jemné a něžné. Lehce mě políbil, tentokrát trochu hlouběji, a poté mě kousnul do spodního rtu. Tiše jsem zasténala.

„Co dalšího uděláš?“ Zeptala jsem se.

„Poté tě takhle chytím-“ Vzal mě za boky a zvedl je. Cítila jsem pulzování mezi nohama, jak se o mě otřel svým tvrdým ptákem. „A znovu tě políbím, přesně jako předtím… a poté se s tebou budu žhavě, sladce milovat.“

„Milovat?“ Zeptala jsem se.

Přikývl a pomalu zamrkal. „Ano. Milovat.“ Zarazil se a pohlédl na mě něžnýma očima. „Vím, že to cítíš.“

Chtěla jsem se usmát, ale nemohla jsem. V tu chvíli jako by mi ztuhla tvář. On mě… miloval? Nemohla jsem tomu uvěřit. „Také to cítím,“ zašeptala jsem a přikývla, zatímco mi zvlhly oči.

Začal se usmívat. „Díky bohu! Cítil bych se hloupě, kdybych byl jediný!“

Přidušeně jsem se zasmála, ale znělo to jako vzlyk.

„Šššš,“ zašeptal. „To je v pořádku. Věř mi, tohle je skutečné, Lauren. Nedělám si legraci.“

„Já vím,“ řekla jsem, zatímco jsem se snažila dát se dohromady. „Já jen… jsem ráda, že se takhle cítíš.“

Přitiskl mi rty na tvář. „To i já, zlato.“

To jsem ráda slyšela, a poté v místnosti byl už slyšet jen tichý hlas Adama Levina, zatímco se Montana sklonil a zvedl mi tričko. Stáhl mi ho přes hlavu, a jakmile jsem byla volná, žhavě mě políbil na břicho. Začal ve středu a pomalu mířil dolů k mé sukni. Povzdechla jsem si, jak mi dal ruku na hruď a jemně mě zatlačil do matrace, jeho obvyklý signál, kterým mi dával najevo, že se mám uvolnit.

Poslechla jsem a on mi rozepl sukni, stáhl ji dolů. Poté mi sundal kalhotky, a jakmile byly pryč, roztáhl mi nohy a políbil mě na vnitřek stehen. Nekontrolovatelně jsem se roztřásla a chytila peřinu, jak se blížil k mému středu. Než jsem si uvědomila, co se děje, políbil mě na rty – mé druhé rty – a poté mi mezi ně vjel jazykem.

Zalapala jsem po dechu a vjela mu prsty do vlasů, jak mě přitáhl blíž za boky. Tělo se mi svíjelo a já vydechla jeho jméno. Zasténal, sjel jednou rukou dolů a vklouzl do mě prstem. Ústy se však neodtáhl. Dál mě dráždil na klitorisu a já cítila, jak se blížím k vyvrcholení. Byla jsem skoro na vrcholu, ale než jsem na něj dosáhla, odtáhl se a sundal si oblečení. Pomohla jsem mu rozepnout džíny. Postavil se, aby se jich zbavil.

Potom si sundal tričko a hodil ho na zem. Oči jako by mu plály v záři svíček. Naznačila jsem, aby šel blíž, a on se přes mě natáhl a položil mi lokty vedle hlavy. Cítila jsem jeho špičku mezi mýma nohama. Byla horká, tvrdá a připravená.

Ale na téhle noci bylo něco jinak. Nespěchal. Díval se mi do očí, jako kdyby dal cokoliv za to, aby tahle chvíle trvala věčně. Pomalu zamrkal a sklonil hlavu, políbil mě do koutku úst, na tvář, poté do ohbí krku. A jak mě tam líbal, tvrdě přirazil. Zasténal, jak se s každou vteřinou dostával hlouběji, a já se ho chytila, abych mu byla blíž. Chtěla jsem ho cítit celého. Nebyl jediný, kdo chtěl, aby tahle chvíle trvala věčnost.

Začal přirážet pomalu, v rytmu hudby. Zamručel a přirazil trochu hlouběji, zatočil boky, až sem hlasitě vydechla. Montana se narovnal a pohlédl mi do očí. Zatočil boky a jeho rty se rozdělily, jako kdyby to byla ta nejlepší věc, jakou kdy cítil.

Vzala jsem jeho tvář do dlaní a přitáhla ho k polibku, zatímco jsem se proti němu pohybovala. Byli jsme sladění v harmonii. Na našich nahých tělech se objevil pot, některý mu kapal z čela, jinde mi zas stékal po ramenou. Tělo měl čím dál napjatější a pohyboval se rychleji. Třásl se. Já se chvěla. Přirazil a já ho kousnula do spodního rtu a zasténala, když jsem cítila, jak jsem na vrcholu. Byla jsem tam a stejně tak i on. Naše pohledy neuhnuly, a to jen přidalo na intenzitě té chvíle. Nikdy jsem se necítila tak skvěle… tak mocně. Cítila jsem s ním věci, které jsem si nikdy nemyslela, že budou možné. S ním jsem se cítila nezastavitelně. Cítila jsem se odvážně, sexy a skvěle. To všechno jen díky němu – a nikdy jsem se toho nechtěla vzdát.

Stačilo jen pár vteřin, abych se oddálila a vydechla jeho jméno. Montana padl a zabořil mi tvář do ramene. Hlasitě zasténal – hlasitěji, než jsem ho kdy slyšela – a vyprázdnil se do mě. Usmála jsem se, otočila hlavu a políbila ho na tvář.

Povzdechl si, ale nedovážil se pohnout. Tahle chvíle byla silná; a on si ji užíval. Já také… a užívala jsem si i jeho.

„Tolik toho ve mně probouzíš,“ řekl nakonec a otočil hlavu, aby mi pohlédl do očí.

„Vážně?“

„Ano. Tolik.“ Posadil se a opřel si tvář o ohnutou ruku. „Mohu po tobě chtít něco slyšet?“

„Slyšet co?“ Zeptala jsem se a bojovala se smíchem.

„Můžeš říct, že mě miluješ?“

Rychle jsem zamrkala a koukala mu do očí. Myslel to vážně. A nebylo třeba váhat. „Miluju tě, Montano Delrayi.“

Usmál se. Sklonil hlavu a něžně mě políbil, až jsem to cítila v samém jádru duše. „Také tě miluju, Lauren Harkinová. K čertu, netuším, jak se to stalo, ale za nic na světě bych to sakra nevyměnil. Tohle je… skvělé. Úžasné, vlastně.“ Znovu mě políbil a tentokrát hlouběji. Otřel se jazykem o můj a já se mu poddala.

Tohle byla noc, na kterou nezapomenu.

Ale věděla jsem, že nás to akorát o to víc sblížilo, což znamenalo, že brzy bude na čase říct mu pravdu.

***

Uběhlo pár hodin, stejně jako pár milování i žhavého šukání. Jak jsme se osprchovali, nemohla jsem zastavit své myšlenky. Všechno bylo najednou mnohem vážnější než jsem si představovala. Nepřišlo mi, že je to špatné. Ale bylo toho tolik, co jsem mu musela říct. Tolik toho o mě musel zjistit, ale jak jsem to měla jen tak říct? Poté, co jsem ho ráno viděla, věděla jsem, že o něm musím Montanovi brzy říct, než se to vymkne kontrole.

Jak jsem se oblékla, vlezla jsem do postele vedle něj. „Montano… je tu něco, o čem jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla jsem.

Vzhlédl a zamrkal. „Poslouchám.“

Přikývla jsem. Byl to chápavý chlap. Na to jsem musela pamatovat. Pochopí to, že jo? Hlasitě jsem polkla a Montana se zmateně naklonil kupředu. „Lauren? Co je špatně? Pověz mi to…“

„Já, um…“ Utichla jsem. Sakra. Do prdele, prostě to řekni, Lauren!

Samozřejmě, že než jsem nasbírala dost odvahy, ozvalo se bušení na dveře. Nadskočila jsem a Montana se zamračením vyskočil z postele. Pohlédl ke dveřím, a když se chystal vyrazit k nim, zakřičel známý hlas: „Lauren, vím, že si tam! Viděl jsem tě vejít! Sledoval jsem tě! Přísahám, že bys s tím bastardem raději neměla utrácet mé prachy, ty děvko!“

Ó. Můj. Bože.

Sledoval jsem… nemohla jsem tomu uvěřit.

Ale pak mi došlo, že bylo jasné, že to udělá. Sledoval mě celou dobu. Jak jinak by se kouzelně objevil na ulici před hotelem?

„Co to do prdele má být?“ Montana se zamračil a vyrazil z ložnice k hlavním dveřím, ale já uháněla za ním a chytila ho za ruku, než je otevřel. Probodl mě pohledem. „Kdo to do prdele je?“ Zasyčel.

Zavrtěla jsem hlavou. Netušila jsem, co říct. Všechno, co jsem chtěla, jako by se mi zarazilo v krku. Chtěla jsem, aby to byl klidný rozhovor. Místo toho to bylo velmi nepřátelské. Montana mě provrtával pohledem a čekal na odpověď.

„Bože, Lauren, jestli mi neřekneš, kdo mě tu klepe na dveře, otevřu je, zmlátím ho a poté ho přinutím, aby mi to řekl sám,“ zavrčel.

Dveře se otřásly pod další ranou a já zalapala po dechu, jak mi z očí začaly stékat horké slzy. „Montano, prosím, prosím, neotvírej. Povím ti to, ale neotvírej. O tomhle jsem s tebou chtěla mluvit v ložnici…“

„Řekni mi to teď. Kdo je to?“

Hlasitě jsem polkla. „Je to můj… můj…“

„Pověz mi to!“ Vykřikl.

„Je to můj manžel!“ Vypískla jsem.

Vyvalil oči, téměř zhrozeně. Místnost naplnilo ticho, ale netrvalo dlouho, protože Wylie, můj ex, znovu promluvil. „Slyším tě, zlato,“ řekl se smíchem. Byl zkurveně hysterický. „Prosím. Pojď ven. Neublížím ti. Slibuju.“ To byla lež, ta, které jsem kdysi propadla, několikrát. Wylie mi psychicky neublížil, ale emocionálně ano. Slzy začaly téct rychleji. Neuhýbala jsem pohledem z Montany.

„Jsi vdaná?“ Řekl, ale zněl, jako by mu došel dech. „Proč jsi mi něco takového neřekla?“ Zeptal se a pustil kliku.

„O nic nešlo! Na začátku roku jsme začali žít odděleně, o rozvod už jsem zažádala. Bude třeba už jen pár měsíců a poté bude po všem. Už ho nepovažuji za svého manžela. Věř mi, nechci s ním mít nic společného. Jakmile bude za pár měsíců po všem, budu konečně zase svobodná, ale do té doby je technicky stále… no… můj manžel.“

Pohlédl na mě s odporem. „Děláš si ze mě prdel! Pokud jste se rozešli, proč je to prdele tady? Do prdele, nemohu uvěřit tomu, že jsi mi tohle neřekla!“

Sevřela jsem rty, chytila ho za ruku a vtáhla ho do obýváku. „Montano, nevím, jak mě našel,“ řekla jsem a roztřásl se mi spodní ret. „Není ani ze států. Je z Montrouge, bydlí pár kilometrů od Paříže.“

„To on ti volal jeden večer? Je tím ,nezvedat‘?“ vyštěkl.

Zasmušile jsem přikývla.

Zavrtěl hlavou a přejel si rukou přes obličej. „Wow. Vážně tomuhle nemůžu uvěřit. Zkurvený manžel, Lauren? Nemyslela sis, že na to přijdu?“

„Já vím! Měla jsem ti o něm říct hned na začátku,“ řekla jsem rychle, chytila ho za ruku a stiskla ji. Bohužel se odtáhl a to mě zranilo, ale pokračovala jsem. „Já jen… bála jsem se a netušila jak. S tím, co se mezi námi dělo, jsem to chtěla zkazit tím, že jsem vdaná. Už je za mnou. Je v mé minulosti. Snažila jsem se přijít na to, jak ti to říct, ale tak moc jsem se bála, že o tebe přijdu. Víš, tohle je důvod, proč jsem na začátku nechtěla nic vážného. Bála jsem se, že se mi něco takového stane.“ Otřela jsem si slzy. „Montano, sleduje mě. Sleduje mě celé měsíce – chce se mnou mluvit osobně. Já jen… nemohu s ním mluvit.“

„Takže říkáš, že tě pronásleduje?“ Zavrtěl hlavou. „Volám zkurvené policajty,“ zamručel a postavil se.

Vyrazil k telefonu, ale já ho sledovala. „Ne… víš, přemýšlela jsem nad tím, ale… to taky nemohu udělat.“

„Proč do prdele ne?“ Odsekl.

„Protože… mám jeho peníze. Utrácím je. Dal polovinu svých naspořených financí na můj účet, když jsme byli spolu, a já mu je nikdy nevrátila. Když cestoval s kapelou, zjistila jsem, že mě podvádí. Začal brát drogy a já už byla unavená z toho, jak hrozně se ke mně choval, tak jsem odešla. Převedla jsem peníze na jiný účet a zmizela. Když zjistí, že jsem vzala to, co bylo jeho, budu v prdeli. Nic neřekl, protože si nejspíš myslí, že mě dokáže přesvědčit, abych mu je vrátila, ale vím, že se brzy ozve… jakmile mě přestane honit a dojde mu, že se nevrátím. A až se tak stane, vypořádám se s tím. Sejdeme se u soudu.“

Montana se zamračil. „To je vše, co chce? Peníze? To stačí na to, aby šel do prdele? Protože ti slibuji, pokud ještě jednou zaklepe na mé dveře, jdu ven.“

„Odejde… věř mi.“

Montana si mě prohlédl přimhouřenýma očima. Soudil mě, jako kdybych nebyla ta samá osoba. Bolest v jeho očích mě zraňovala. Měla jsem mu o tom říct už na začátku. Nikdy jsem to neměla skrývat. S každým dnem, který jsme spolu strávili, jsem měla možnost mu vše vyzradit – to, do čeho jsem spadla – ale neudělala jsem to. Bála jsem se. Nedokázala jsem tomu čelit. Ale vrátilo se to jak bumerang, protože před tímhle bytem čekala příšerná minulost, kterou jsem odmítala znovu prožít. Sotva před pár hodinami mi zírala do obličeje.

Netrvalo dlouho a boucháni ustalo. Montana poraženě sednul na jednu ze stoliček. Chystala jsem se ho obejmout, ale zvednul ruku a zavrtěl hlavou. Ustoupila jsem, oči jsem měla rozšířené a mokré. „Montano… prosím. Nech mě ti dnes vše vysvětlit. Vím, že se zlobíš, ale… já tě miluju a chci, aby zase bylo vše v pořádku. Záleží mi na tobě.“

„Na to si měla myslet, než přišel ten pitomec. Chci tím říct, vážně?“ Zamračil se a postavil se. „Co sis myslela, že se stane? Ukáže se, vykřikne pár šíleností, a já budu předstírat, že je vše v pořádku, zatímco mi to vysvětlíš?“

„Myslela jsem si, že mi porozumíš,“ zašeptala jsem.

„Ne, nerozumím tomu. Nedokážu pochopit, jak si mi tohle nemohla říct, Lauren!“ Byl vzteklý. Pěsti měl zaťaté, mračil se. „Věděl jsem, že je to až moc dobré na to, aby to byla pravda. Do prdele, já to věděl.“ Hlasitě vydechl. „To tohle tě trápilo? To proto ses chovala tak divně?“ Zeptal se tak klidně, jak to dovedl.

Přikývla jsem, rty sevřené.

Montana zavrtěl hlavou, výraz měl prázdný. „Wow… takže si mi lhala.“

Zamračila jsem se. „Ne! Jak?“

„Řeklas mi, že myslíš na to, že budeme od sebe, ale místo toho si myslela na svého manžela?“

„Mého ex-manžela!“ Opravila jsem ho. Chystala jsem se znovu promluvit, ale jakmile mi došlo, co naznačoval, zavřela jsem pusu.

„Wow,“ vydechl a ustoupil.

„Montano, já-“

Zastavil mě, než jsem to mohla doříct. „Lauren, měla by ses vrátit na hotel a strávit noc se Shelby.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, vlasy se mi rozlétly. „Ne, chci strávit večer s tebou, Montano! Máme být spolu, pamatuješ? Máme si tuhle noc užít.“

Pohlédl na mě, ve tváři měl bolest. Cítil ji… kvůli mně. Protože jsem lhala, protože jsem mu neřekla, co se skutečně dějě. Sakra! Kdybych jen byla upřímná, nic z toho by se nestalo. Nemyslela jsem si, že to mezi námi půjde tak daleko. Nemyslela jsem si, že mu skutečně… propadnu. Alespoň ne takhle – rychle a silně, bez zábran.

Čím déle jsem na něj zírala, tím víc jsem viděla, jak se mu mlžily oči. Pokoušel se zahnat své emoce, ale nefungovalo to. Po chvíli jen zavrtěl hlavou, otočil se ke mně zády a odešel z bytu. Než se za ním zavřely dveře, řekl: „Nemohu si tuhle noc užít, Lauren. Nemohu si ani užít nás dva. Potřebuji čas,“ a jakmile zmizel, hruď se mi sevřela.

Po tvářích mi stékaly slzy jak z vodopádů. Srdce mi zuřivě bušilo, ruce jsem měla zpocené. Potápěla jsem se… nechala jsem ho jen tak odejít. Měl na to právo, ale nechtěla jsem. Chtěla jsem být sobecká. Chtěla jsem, aby zůstal a poslouchal mě. Chtěla jsem, aby mě pochopil, ale jak něco takového mohl pochopit? Měla jsem manžela… byla jsem legálně vdaná. I když jsem považovala náš vztah za uzavřený, dle zákona tomu tak nebylo. Byla jsem mladá a hloupá, když jsem si vzala Wylieho. Myslela jsem si, že je mou spřízněnou duší – mým druhem. Myslela jsem si, že je vším co kdy budu potřebovat, takže když mě požádal, okamžitě jsem vyhrkla ano.

Ale poté, co jsem byla s Montanou, jsem si uvědomila, jak mdlý náš vztah byl. Wylie byl kluk z kapely, a miloval svou muziku, ale když jsem ty dva porovnala, nesahal Montanovi ani po kotníky. Montana byl mnohem lepší člověk. Za prvé mě respektoval, a neměl problém mi to ukázat. Záleželo mu na mně. On… mě miloval. Právě se semnou miloval. Byla jsem první, ke které kdy něco takového cítil, a jen tak bylo vše rozdrceno.

„Ó Bože,“ vydechla jsem, zakryla si rukou ústa a podlomila se mi kolena. Chytila jsem se opěradla pohovky a rozplakala se. „Do prdele,“ vydechla jsem.

Co jsem to provedla?

***

Nemohla jsem jen tak odejít. Srdce mě bolelo celou noc, jak jsem ležela v posteli a poslouchala Shelby, která celou noc chrápala. Obvykle by mi to vadilo, ale tu noc ne. Tu noc mi to bylo jedno. Převalovala jsem se a skučela, jak mi stékaly po tvářích slzy. Celou noc jsem věděla, že to musím napravit. Tohle jsem nebyla já. Musela jsem ho přinutit mi odpustit. Nemohla jsem to jen tak nechat skončit. Ne takhle.

Prostě ne.

Poté, co jsem doprovodila Shelby na letiště, jsem skočila do taxíků a zamířila k Montanovi. Uháněla jsem k výtahu a k mému štěstí se hned otevřel. Bála jsem se. Nevěřila jsem tomu, že se to skutečně dělo. Nikdy jsem nebyla v takové situaci – kde bych se musela omluvit, protože jsem udělala obrovskou chybu.

Jak jsem dojela na Montanovo poschodí, srdce mi bušilo. Pomalu jsem vyrazila uličkou, rty se mi sevřely. Záda jsem měla napjaté a hlavu držela vysoko, ale v hlavě mě to vířilo nápady na nejlepší omluvu. Nic mi nepřišlo správné. Vše bylo špatné. Než jsem si to uvědomila, stála jsem před dveřmi s rukou ve vzduchu. Chystala jsem se zaklepat, ale zaváhala jsem a kousla se do spodního rtu.

„Vzchop se, Lauren,“ vydechla jsem, sklonila ruku a uvolnila ramena.

Okej?

Okej.

Zvedla jsem ruku, abych zaklepala. Kolem mě bylo ticho. Bylo ohlušující a nepříjemné, ale pak jsem zaslechla něco těžkého, co dopadlo na zem, a naplnila mě úleva. „Montano,“ vykřikla jsem a opřela se od veře. „Vím, že si tam.“

Neodpověděl.

Dál jsem mluvila. „Podívej, vím, že si rozrušený, a že ode mě bylo špatné neříct ti pravdu, ale… musíš pochopit…“ Zarazila jsem se a sklonila oči. „Neudělala jsem to proto, abych ti ublížila. Myslela jsem si, že tě chráním. Jen jsem chtěla, aby bylo po všem, než to vůbec zmíním. Nechtěla jsem, aby si o mě smýšlel jinak.“ Povzdechla jsem ji. „Já-je mi to líto. Prosím, otevři. Ráda bych s tebou mluvila, než odletím.“

Ustoupila jsem a čekala, doufala, že přijde. Uběhlo pár minut, ale konečně jsem slyšela kroky a srdce se mi zachvělo, jak se dveře pootevřely. Usmála jsem se a úlevně vydechla, když se konečně odhalil. Vlasy měl stále stejné jako nic předtím. Uhlazené, s lehkým rozcucháním, jako by je nečesal.

„Montano,“ vydechla jsem. „Je mi to tak, tak líto. Chci ti vše vysvětlit. Přísahám, že jsem ti nechtěla ublížit. Měla jsem ti o všem říct, ale připadalo mi to tak nepodstatné protože jsme si jen užívali a… pak to začalo být vážné… a já netušila, jak ti to říct. Bála jsem se. Nechtěla jsem o tebe přijít.“

Přejel mě pohledem, oči měl drsné a ledové. Nenáviděla jsem ten pohled. Neseděl k němu – ten ledový výraz – ale bylo to skutečně děsivé.

„Montano, řekni něco… prosím,“ škemrala jsem šeptem a chytila ho za ruku, kterou držel dveře.

Shlédl na mou paži s naprostým znechucením. Nadmul se mu nos, když řekl: „Vypadni od mých dveří a vrať se na letiště, Lauren. Tohle – ať už mezi námi bylo cokoliv – nebude fungovat. Nemůže. Lhalas mi. Věřil jsem ti a ty si mi lhala,“ řekl a ukázal si na hruď. „Nesnáším lháře. Je to tak urážlivé. Upřímně jsem si myslel, že máme víc.“

Tvář jsem měla bez výrazu, rty pootevřené, jako kdybych chtěla promluvit, ale měla jsem na to moc sucho v puse. „Montano,“ zašeptala jsem. Víc jsem nezvládla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že byl tak chladný a bez srdce. Znala jsem Montanu a tohle nebyl jeho styl. Ale v té chvíli, když jsem mu zírala do očí a on se na mě mračil, jsem si uvědomila, že je takový poprvé. Tohle se mu nikdy nestalo. Chtěl být jako bez srdce, protože nechtěl nic cítit. Bylo pochopitelné, že vytasil štíty, ale ublížilo mi to. Byla jsem si jistá, že to bylo horší, než kdyby mě kousnul jedovatý had.

„Prostě vypadni, Lauren. Jen… odejdi. Jdi,“ povzdechl si a vjel si rukou do vlasů. Uhnul pohledem a ustoupil. Dveře se začaly zavírat a já přikývla, oči jsem měla rozevřené do široka a prázdné. Snažila jsem se bojovat se slzami. Nechtěla jsem, aby je viděl. Nechtěla jsem před ním vypadat slabě. Nechtěla jsem, aby mě z lítosti pozval dovnitř. Potřebovala jsem, aby mi odpustil, protože mu na mě záleželo dost na to, aby přehlédl mou chybu, ale něco mi napovídalo, že je na to příliš brzy. Ublížila jsem mu. Viděla jsem mu to ve tváři. Nechtěl se mnou mít nic společného. Nic. A ta myšlenka ve mně něco zabila, protože jsem chtěla, aby se to mezi námi urovnali. Ale zkazila jsem to.

Jen tak bylo po všem.

Přinutila jsem se k úsměvu a přikývla, než jsem se otočila. „Fajn, Montano,“ zamumlala jsem, než jsem odešla. Uháněla jsem chodbou a pak praštila palcem do knoflíku pro výtah. Slyšela jsem, jak se za ním zavřely dveře a oči mě pálily slzami. Výtah se otevřel a já vběhla dovnitř. Byla jsem mimo, ale nechtěla jsem brečet.

Bohužel když jsem se taxíkem dostala zpátky na hotel, vodopády přišly. Neviděla jsem, co dělám, jak jsem házela náhodné oblečení a šperky do kufru. Slzy jsem měla horké a s každou novou se mi lámalo srdce víc a víc.

Když jsem se dostala na letiště, bylo mi jasné, že jsem vše posrala. Věděla jsem, že mezi mnou a Montanou je definitivní konec. A věděla jsem, že už nikdy nic podobného neucítím.

Vědomí, že ho už nikdy nepohladím a neucítím jeho vůni, ani se s ním nebudu smát, bylo bolestivé. Bude mi chybět, ale musela jsem jít dál. Posrala jsem to a teď jsem musela čelit následkům.

Byla jsem tak hloupá, ale možná jsem si to zasloužila.