Shameless - 57. kapitola

Překlad: Peťa

BRADY

Izzy brečela celé odpoledne a půl noci. Sakra, i já se cítil emocionálně. Sotva jsem zvládl zabručet šťastné a veselé rodičům, když před pár hodinami volali.

Pravdou je, že bez Katherine nic není stejné.

Její vůně je všude. Na mém oblečení. Na pokrývkách. V domě. Nemůžu před ní uniknout. Bože, ani nechci.

Rozchod, nebo cokoli, co jsme právě udělali, je sakra na hovno. A je to na hovno ještě víc, když se to stane o svátcích.

Protože tu sedím na podlaze vedle vánočního stromku, který ozdobila, a lamentuju nad svým životem jako idiot a zírám na ten krásný dárek, který mi nechala. A to mluvím jen o krabici a balicím papíru. Protože Kat samozřejmě udělala maximum a nechala to zabalit do nějakého drahého červeného papíru a obrovské zlaté mašle.

A to mě nutí cítit se hůř.

Izzy v mém náručí zakňourá. Před malou chvilkou usnula po dalším plačícím záchvatu. Opřu se dozadu o gauč a poplácám ji po zádech. Její tvářička je pořád zčervenalá.

„Tohle je na hovno, Iz,“ zašeptám. „Je mi to líto. Všechno jsem podělal.“

Vážně, chci se utopit na dně lahve bourbonu, kterou jsem si zašil v kanceláři, ale nemůžu zrovna jít chlastat s dítětem v náručí. Navíc, to by mi pravděpodobně jen připomenulo posledně, když jsem pil – s Kat.

Zírám na strom, dokud slunce nezačne zapadat. Když mi ruce znecitliví z držení Izzy, vytáhnu se z podlahy a zastrčím ji do postele. Její spací program je totálně nabouraný. Kat by mi řekla, abych ji teď udržel vzhůru, aby dítě mohlo spát později.

Kat. Kat. Kat.

Zblázním se.

Do prdele s tím.

Vkráčím do obýváku a popadnu dárek, připravený mrsknout s ním do skříně, když vypadne vzkaz.

Je to jen složený kus papíru z bloku.

Neotevírej to. Nedělej to.

Otevřu ho. Rukopis je rozházený. Musela to naškrábat těsně předtím, než odešla.

Drahý Brady,

Nemůžu předstírat, že nejsem zdrcená, protože jsem, ale prosím, věz, že chápu, proč odcházíš. Myslím si, že jsi úžasný chlap. Tvoje rodina má takové štěstí, že tě má.

Chtěla jsem vám dát něco, co tebe a Izzy udrží v teple, až budete zpátky v Bostonu. Něco, co vám připomene chvíle tady. Doufám, že si na mě vzpomenete. Vždycky budete vlastnit kus mého srdce.

S láskou,

Kat

Nemyslím si, že je tam část vzkazu, která by mě kompletně nedeprimovala. Vzdám se a naliju si panáka, než pokračuju, ale ukryju láhev. Usoudím, že s jedním panákem pořád dokážu přebalit dítě.

Krabice je na mém klíně těžká a prsty se mi zaboří do stran, jak ji svírám.

O minutu později zírám na velkou prošívanou deku, takovou jakou zdědíte od příbuzného. S bohatými látkami a drobným stehováním. Celá v tmavě modré a burgundské. To muselo stát malé jmění.

Pokud jsem byl deprimovaný předtím, není to nic ve srovnání s tím, když vidím, co je vyšité vpředu. Nad obrázkem malé farmy obklopené polními květinami je napsáno: Texas: Domov je tam, kde je srdce.

Je to to, co dělám? Nechávám svoje srdce za sebou? Protože se to sakra tak zdá.

Pokud jsem někdy přemýšlel, jaké to je nechat si vypáčit srdce rezavým páčidlem, teď mám odpověď.

Během minulého týdne jsem se jí pokoušel dovolat milionkrát, ale jde to přímo do hlasovky. Přinejmenším chci vědět, že se dostala bezpečně domů. Přepokládám, že tam jela, zpátky do Corpusu.

Mobil mi zabzučí v kapse.

„Ahoj, mami.“

Sesunu se do židle, vyčerpaný z nakrmení všech zvířat, nakrmení dítěte a vyřízení desetitisíce telefonátů. Jak ženy tohle všechno dělají den co den, to nikdy nepochopím. Chlapi to mají jednoduché.

„S tátou jsme si promluvili. Myslíme si, že je to správné rozhodnutí.“

Hrdlo se mi ucpe emocemi. „Mami, nejsem si jistý, co říct.“

„Není co říct. Konec konců nemáš na výběr. Tohle okno příležitosti nebude trvat navždy.“ Včera v noci mi věnovala celou svoji písničku. Neměl jsem tušení, že se takto cítí. „Zavolal jsi paní MacIntyre? Můžou s manželem pomoct?“

Zasténám a zamumlám: „Měla pro mě nějaká vybraná slova, ale jo, pomůžou.“

Máma se uchechtne. Fakt nevím, co na této situaci je vtipné, ale odložím svou stížnost.

Povzdechnu si a řeknu jí, že zavolám a dám jí vědět, jak to šlo. Myslí si, že je to hotová věc, ale opravdu, celé by mi to mohlo vybouchnout do tváře.

„Miluju tě, synu. Šťastný nový rok! A prosím jeď opatrně. Víš, jak na tom všichni dnes v noci jsou.“

„Jo, mami. Neboj se.“

„A zabal to dítě! Nechci, aby se nachladila. Už má za sebou tu zácpu? Víš, dětská hovínka“-

„Je v pohodě. Její hovínka jsou v pohodě. Všechno je v pohodě. A ano, pojedu opatrně.“

Aspoň se směju, když pokládám telefon. A fakt je pěkné vědět, že je na mé straně.

Zavěsím a zachumlám Izzy. Protože máme schůzku. A pravděpodobně je to něco, co nám změní život navždy.

Izzy byla celou cestu potichu. Což mě trochu děsí. Dokonce jsem zastavil, abych ji zkontroloval. Abych se ujistil, že si tajně neukradla Cheerio a nešťastnou náhodou se jím nezadusila. Nakonec zastavím u Targetu a koupím tři dětská zrcátka, abych ji mohl vidět z každého úhlu ve zpětném zrcátku.

Nebudu lhát. Z celé této věci je mi trochu nevolno. Čím déle jedu, tím víc času musím přemýšlet o svém plánu. A o všech věcech, které by se mohly pokazit.

Když vystoupím z náklaďáku a strčím hlavu do zadní kabiny, Izzy se usměje. Usměju se zpátky, když jí upravím malý klobouček, který jí visí do čela.

„Nemůžu tě nechat jít dovnitř a vypadat, že tvůj strejda neví, jak tě oblíknout.“ Vytáhnu jí obě ponožky a upravím kalhoty. „Iz, já vím, že to byl drsný týden, ale myslíš, že bys dnes kvůli mně mohla být extra hodná?“

Vážně přikývne. Pravděpodobně pomáhá, že nemá zdání, o čem sakra mluvím.

Natáhnu se dolů k jejím nohám a popadnu cestovní tašku a ujistím se, že jsem vzal všechno. Chci říct, pokud jsem něco zapomněl, tak mám teď už z prdele smůlu, ale projít to uklidní moji mysl.

Než vyndám dítě z autosedačky, poplácám si kapsu kabátu, abych se ujistil, že jsem přivezl tu nejdůležitější věc ze všech. A pak je čas.