Shameless - 56. kapitola

Překlad: Peťa

KATHERINE

Když se dostanu na hlavní silnici, uvědomím si, že přes slzy nevidím na cestu, tak zastavím na odpočívadle, na tom, kde jsme s rodiči spali, když jsem byla dítě, a brečím víc.

Musím usnout, protože slunce začíná zapadat, když odpáčím oči od sebe. V hlavě mi pulzuje a nemůžu zabránit zasténání, které mi zaburácí v hrdle, protože jsem tak rozbolavělá ze spaní jako preclík. Zabere mi sekundu se zorientovat a pak si přeju, abych to nedělala.

Čekám slzy, ale žádné nepřijdou. Místo zarmouceně se cítím otupěle. A možná je to dobrá věc. Obranný mechanismus. V duchu poděkuju biologii, že zazátkovala moje emoce.

Popadnu telefon a uvědomím si, že je vybitý. Zalovím v tašce, ale nemůžu najít nabíječku.

„Pitomče,“ zanadávám a hrozím se svého dalšího kroku. Ale je to jediná věc, kterou můžu dělat. Zamířím domů. Do Corpusu.

Vzduch je studený a slaný, když konečně vyklopýtám z auta a po příjezdovce rodičů. Corpus Christi je u Mexického zálivu, takže i když je prosinec, oceán je jen co by kamenem dohodil a cítím ho. Cítím ho ve větru, který mi šlehá vlasy do tváře.

Příjezdovka je lemovaná auty. Je Štědrý večer, takže nejsem překvapená, ale sakra. Nemám náladu.

Ruka mi zamrzne na klice. Hluboké nádechy a výdechy.

První krok do chodby mě přinutí se pozastavit. Voní to jako tamales (pozn. plněné bochánky z kukuřičné mouky, zabalené v kukuřičném listu) a skořice a citronový Pine Sol (pozn. čistič), taková známá vůně, která mi připomíná rodinné srazy. Jako rok, kdy celá naše rodina byla tak chudá, že jsme si na Vánoce navzájem dali ponožky. Všichni se do toho fakt vrhli a stala se z toho hra o to vidět, kdo dokázal dát nejošklivější pár.

Strčím hlavu do kuchyně. Kolem víří tucet lidí. Táta míchá nějakou káď na sporáku. Pravděpodobně menudo (pozn. mexická polívka). Máma splétá vlasy sestřenice. Všichni se usmívají a jedí a objímají se. Tori mě konečně uvidí.

„Do háje. To je Katherine!“

Všichni se ke mně otočí, pusu otevřenou.

„Ahoj, lidi.“ A k čertu s tím. Nechala jsem dárky pro ně pod svou postelí na farmě.

Povzdechnu si a přinutím se k úsměvu.

Nejsem si jistá, co čekám. Křik? Hrozby? Jednosměrnou jízdenku do kláštera? Ale to není to, co se stane.

Místo toho mě táta strhne z nohou do medvědího objetí.

„Mija!“ Táta mě točí kolem dokola, dokud se nesměju.

Otírá si slzy, které jen vyvolávají ty moje. Ugh. Může přejít čtyřiadvacet hodin, aniž bych brečela? Tohle je směšné.

Když mě táta pustí, spěchá ke mně pro objetí máma. „Gracias a Dios! (pozn. díky bohu) Je doma!“

Lidi si mě přendávají jako hadrovou panenku, aby mě objali a pohladili po vlasech. Ano, vážně. Hladí mě. A pak mě přinutí si sednout a jíst, protože  prohlašují, že jsem moc hubená.

Trvá to celých šedesát sekund, než se přiloudá Tori a sedne si mi na klín, jako by jí bylo pět a ne sedmnáct.

„Člověče, sundej ze mě ten svůj kostnatý zadek.“ Snažím se ji setřást, ale přilne ke mně jako medvídek koala.

„Chybělas mi, ségra.“

Aww. Srdce mi trochu roztaje. „Taky jsi mi chyběla, Tor.“

Popadne mě za tvář a zašeptá: „Přivedla jsi tu svoji žhavou chlapskou hračku?“

Vykroutím se z jejího sevření a zavrtím hlavou. „Neříkej mu tak. A ne.“ Studuje mou tvář a pak zalapá po dechu: „Vy jste se rozešli?“

Opět, pozornost všech je na mně. „Ano, rozešli jsme se. Jsou teď všichni šťastní? Brady se vrací do Bostonu. A ne, než se zeptáte, nevracím se k Ericovi. Možná to nevíte, ale je to kretén.“

Moji malí bratranci se začnou smát a máma těká kolem, jako bych právě prohlásila, že mám ve volném čase ráda tanec u tyče s krytkami na bradavky.

O dvě hodiny později rodiče všechny vykopnou ven, abychom si mohli promluvit. Stejně se vrátí zítra na Vánoce, takže to není, jako bych něco zničila.

Táta ukáže na gauč. „Siéntate (pozn. posaď se).“ Povzdechne si. „Všechno nám vysvětli. Jako proč jsi letos v létě nepřijela domů a proč nám volal senátorův kluk.“

„Tati, možná si chceš taky sednout.“ Protože tohle bude dlouhá noc.

To se jim musí přiznat, nepřerušují mě, dokonce, i když jim řeknu, že mě Eric přivedl do jiného stavu.

Stejně museli mít podezření, že skrývám něco velkého, když jsem celou tu dobu nepřijela domů.

Při vyslechnutí si těch novinek máma tiše pláče, zatímco táta svírá čelist a tře jí rameno.

Vysvětluju, jak ten kretén nakonec změnil názor. O dva týdny později. A v té době jsem si uvědomila, že není ten typ chlapa, se kterým chci mít dítě. Někdo, kdo bere nohy na ramena při první známce problémů. A pak jim řeknu, že jsem byla s Mel, když jsem o pár týdnů později potratila.

„Mija,“ vydusí ze sebe táta. „Přál bych si, abys nám něco řekla. Nikdy bych se s tím ubožákem nebavil, kdybys to udělala.“

Třese se mi spodní ret. „Je mi to líto, tati. Nechtěla jsem vás zklamat.“

Zasměje se a zavrtí hlavou, než si mě přitáhne do dalšího objetí. „Jak by to vůbec bylo možné? Moje holčička je první osoba v rodině, která dokončila vysokou školu. A na zatraceně dobré škole. Pracovala jsi pro senátora. Jak bych z tebe mohl být zklamaný?“

Mumlám do jeho ramene. „Jen mám pocit, jako byste do mě vložili veškeré svoje naděje. Pracovali jste tak tvrdě, abyste mi poskytli ty příležitosti. Abyste mě dostali na místo, kde jsem mohla dostat takovou práci.“ Zakloním se a popotáhnu. „Všechny ty chvíle, kdy jste si nepořídili věci, které jste potřebovali, protože jsem potřebovala učebnice. Nebo jak vypli elektřinu, ale vy jste mi pořád plnili kartu na jídlo penězi.“

Vážně, moji rodiče jsou úžasní. Ani nenadnesu ty roky, které strávili jako migrantští farmáři, protože jinak začnu řvát.

Poplácá mě po zádech. „Jak ses dozvěděla o elektřině?“

„Tori mi zavolala.“

„Zrádce!“ zakřičí z druhého pokoje.

Táta se uchechtne nad mou odposlouchávající sestřičkou.

Ale slova, která jsem použila, abych popsala svého bývalého, mi prodlévají v hlavě. Někdo, kdo vezme nohy na ramena. A žaludek mi poklesne. Je to to, co jsem právě udělala Bradymu?

Ucouvnu od táty, do kostí mi proniká trápení.

Táta si musí všimnout mého výrazu. „Dostala jsi květiny, které jsme poslali na pohřby?“

Přikývnu, nechci na ten den myslet.

„Cítili jsme se opravdu zle kvůli Mel a jejímu manželovi.“ Jeho hlas je zastřený. „Vždycky byla tak hodná holka. Vždycky se ke všem chovala opravdu dobře.“

„Já vím, tati.“

Chvíli je potichu a pak si povzdechne. ¿Y el otro? El hermano del Cal (pozn. A ten druhý? Calův bratr). Řekni mi o něm.”

Smutný úsměv mi zvedne rty. Je to snadné. Je toho tolik co říct o Bradym.

Řeknu tátovi, jak úžasný je. Jak tvrdě pracuje na farmě, aby zaopatřil neteř a rodiče. Jak dobře se o mě staral, když přijel. Jak moc miluje svou neteř.

„Ale bojím se, že jsem se ho vzdala příliš brzy.“ Zatnu čelist, abych kontrolovala emoce, které se ve mně zvedají. „Byla jsem vyděšená. Nechtěla jsem, aby mě nechal za sebou, až se vrátí zpět na východ.“ Ticho prodlévá mezi námi. Nakonec zašeptám: „Protože ho miluju. A neměla jsem se pochlapit a bojovat za to, co miluju?“

Táta mě popadne za ruku a přitáhne si mě do dalšího objetí, chvíli nic neříká. Nakonec si povzdechne. „Jsem rád, že jsi přijela domů, mija. Zasloužíš si někoho, kdo o tebe bude bojovat.“