Shameless - 55. kapitola

Překlad: Peťa

KATHERINE

Co jsem to udělala?

Zavřu dveře svého pokoje a opřu si hlavu o rám, přičemž si přeju, abych posledních deset minut svého života mohla vzít zpět.

Ale řekla bych něco jiného? Byla by tato chvíle nějak jiná, kdybych mu řekla, že ho miluju? Kdybych mu řekla, že mě tohle zabíjí?

Neměla jsem v úmyslu mu říct, aby farmu prodal. Ta slova se ze mě vyvalila, než jsem je mohla zarazit. Byla jsem naštvaná a emocionální a zraněná, ale když Brady nad mými slovy ani nemrkl, cítila jsem se zdrceně.

Samozřejmě, že to chce prodat. Jasně že se chce vrátit ke svému životu v Bostonu. Kdo zůstane v malém Texasu kvůli holce?

Nemohl včera v noci slyšet Erica. Znám Bradyho dost dobře, abych věděla, že by si nikdy nevzal peníze toho kreténa.

I když chci hrozně říct Bradymu, že za tou nabídkou je Eric, vím, že prodej by Bradymu a jeho rodině pomohl. Odkud ty peníze jsou, je jedno.

A Eric je blázen, pokud si myslí, že se sem vrátím, jakmile bude tohle místo jeho. Natáhnu se po svojí cestovní kabele do skříně a hodím ji na podlahu, než sáhnu po svém oblečení. Nemám toho moc. Džíny a trička. A pár flanelek. Moje vysoké boty. Jeden pár tenisek.

Jedna věc zůstane na ramínku. Ty černé šaty. Jediný pěkný oděv, který vlastním.

Prsty mi přejedou po hedvábně jemné látce.

Nevezmu si je, rozhodnu se. Připomínají mi pohřby a tu noc s Bradym.

Možná jsem měla celou dobu vědět, že jakýkoli vztah, který začne ponořený ve smrti, je odsouzený k neúspěchu.

Otřu si oči a než si můžu promyslet, co dělám, popadnu notebook a strčím si ho do tašky. Pak sáhnu po svém sešitu a naškrábu vzkaz, než úplně ztratím nervy.

Když mířím ke dveřím, hodím si tašku přes rameno a popadnu svůj šanon, ten se všemi recepty a kombinacemi vůní.

Srdce mám v krku, když vstoupím do kuchyně. Brady krmí Izzy a její pěkná tvářička se na mě usměje, čímž pošle nůž trochu hlouběji.

Jak jsem si někdy mohla myslet, že jsem milovala svého ex? Tohle. Brady a Izzy. Tohle jsou lidi, které miluju.

Polknu. Ztěžka. Je těžké udržet svoje chování pohromadě, ale zadržuju slzy. Nakloním se a strčím jí nos do jemných vlásků. „Miluju tě, zlato. Moc.“ Dotknu se její tváře, přemožená tou ztrátou. Cala a Melissy a mojí sladké úžasné Izzy. Doufám, že si mě bude pamatovat. Až bude v Bostonu a v posteli a bude přemýšlet, jaký musel být život s jejími rodiči, a doufám, že si vzpomene, že ji miluje tolik lidí.

Je mi to líto, zlato. Je mi to tak líto, že jsem zklamala tvé rodiče. Za očima mi blýskají obrázky té noci. Jak dveře stodoly bouchaly v dešti. Tmavý prostor noci, tak temné, že jsem neviděla hvězdy. Jak jsem nedokázala křičet jejich jména dost nahlas, když jsem viděla jejich náklaďák pod vodou.

Kousnu se do vnitřku tváře, abych udržela emoce na uzdě.

„Kat.“

Ignoruju ho a položím šanon na stůl. Můj hlas je zastřený, ale nemůžu si pomoct. „Tohle budeš potřebovat. Je tam každý recept. Každá kombinace vůní. Je to podle abecedy. Lahvičky v mé ložnici jsou všechny taky označené štítky, takže bys měl být schopný to poznat.“

„Kat“-

„Pokud budeš mít nějaké problémy, napiš mi a já se to budu snažit vysvětlit.“

„Katherine.“

Zavrtím hlavou a popotáhnu. „Ale prosím, nevolej mi. Nemyslím si, že bych teď zvládla s tebou mluvit.“

Najednou vstane a přitáhne si mě k sobě a já si pohřbím tvář do jeho hrudi.

Miluju tě.

Slova se odrážejí skrz mě a já přilnu k jeho tričku, ale sevřu čelist, abych zabránila vyklouznutí těch slov.

„Nechoď,“ zašeptá, nutí mě chvět se.

Nemyslí to tak. Musí to prodat. Jeho rodiče ho taky potřebují. Co bude dělat tady? Jak by si mohl dovolit zůstat?

Couvnu a poposunu si tašku nahoru na ruku. Natočí mi bradu a přiměje mě podívat se na něj. Opustí ho hluboký povzdech, jak se jeho oči toulají po mé tváři. „Nechoď. Zůstaň aspoň na svátky.“

Odvrátím pohled a snažím se posbírat svoje způsoby. Když se na něj znovu podívám, zdá se zrovna tak ztrápený, jak já se cítím. Ve chvíli slabosti se zeptám na slova, kterých vím, že budu litovat. „Můžeš mi dát důvod, abych zůstala?“ Srdce se mi v hrudi divoce třepotá. „Řekni mi, že se nevrátíš zpět do Bostonu. Řekni mi, že neodcházíš a já zůstanu.“

Pevně zavře oči, jako by to byla ta poslední věc, kterou chce slyšet.

„To jsem si myslela,“ řeknu pro sebe.

Zavrtí hlavou. „Já jen… nemůžu to slíbit.“ Pustí mě, aby si přitiskl dlaně na oči.

Když se na mě podívá, věnuju mu smutný úsměv. „Už se nemůžu dostat hlouběji, když vím, kam to směřuje. Už tak jsem moc hluboko, víš?“ Žár v mých očích pálí, ale mrkáním ho odeženu. „Hodně štěstí v Bostonu. Opravdu ti přeju to nejlepší.“ Sáhnu mu dozadu na krk a přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. „Budeš mi chybět. Tak moc,“ zašeptám do jeho rtů, než se odvrátím.

Když ustoupím, podívá se pryč. Vím, co to znamená. Slovo, které bych nedokázala říct. Sbohem.

Díkybohu mi auto hned nastartuje a já se odtrhnu od příjezdovky. Vím, že za sebou nechávám polovinu věcí, ale nic se nedá srovnat s faktem, že moje zlomené srdce leží u jeho nohou na té farmě.

Na tom nezáleží. Je tam, kam patří.