RD - 34. kapitola

Překlad: Marťa

„Můžu ti něco nabídnout?“ Nevěděla jsem co jiného říct. „Myslím, že máme, ehm, mléko. Možná vodu.“

Přicházela jsem o rozum.

Nico vstal a vešel do naší malé kuchyně. Otevřel ledničku, a pak mrazák. Otočil se a usmál se na mě. „Gelato?“

Znovu jsem přikývla.

„Možná bych ti měl dát něco jiného. Vypadáš, jako bys potřebovala něco silnějšího.“

Něco jsem potřebovala. Možná jsem byla v šoku. Asi mě bude muset vzít do nemocnice.

Nico vzal láhev vody a přišel blíž, aby mi ji podal. Všimla jsem si, že byl opatrný, aby se mě nedotkl. Myslela jsem si, že mě políbí nebo obejme. Plná očekávání jsem se na něj podívala.

On ale jen natáhl ruku za mě a zavřel dveře, které jsem nechala otevřené v šoku z toho, že jsem ho viděla.

Vrátil se do svého křesla, já šla za ním a posadila se na gauč. Jen jsem na něj zírala. Zatraceně, byl ještě krásnější, než jsem si pamatovala. Jak jsem se k němu mohla tak chovat? Jak jsem mohla odejít?

„Máš na sobě můj náhrdelník.“ V hlase měl naději. Ruka mi vyletěla k přívěsku, jako mnohokrát předtím. Přikývla jsem.

Nebyl tady, aby mluvil o špercích. A pokud mi neřekne, proč přijel, budu to muset zjistit sama.

„Mám na tebe pár otázek,“ řekla jsem. Myslela jsem, že bych možná měla počkat, až promluví sám, ale vypadalo to, že je v tom křesle spokojený. Jen mě pozoroval.

„Dvacet?“

V jeho hlase jsem slyšela úsměv. Jestli tak vtipkoval, muselo být všechno v pořádku. „Možná ne dvacet, ale potřebuji, abys mi na ně odpověděl upřímně.“

„Dobře.“

„Jak jsi věděl o mé diplomové práci?“

„Od Lemon.“

Měla jsem to vědět. Položila jsem láhev s vodou na stůl. V puse jsem měla sucho a tep měla šíleně rychlý, ale voda mi pomoci nemohla.

„Zaplatil jsi moje stipendium?“

„Ano.“

„Zaplatil jsi mojí matce odvykačku?“

„Ano.“

„A dal jí byt?“

„Ano.“

„Řekl jsi Violettě, aby řekla o mé knize světu?“

Posunul se v křesle a levý kotník si položil na pravé koleno. „To byl její nápad. Chtěla ti poděkovat za to, co jsi udělala a napadlo jí tohle.“

„Přinutil jsi Danta, aby místo šel do toho pořadu místo tebe?“

„Zase tak moc jsem na něj netlačil, ale ano.“

„Proč?“

Nevěřícně se na mě podíval. „Vážně to nevíš?“

„Kdyby ano, neptala bych se.“

Neodpověděl. Srdce mi při pohledu na něj pukalo. Zoufale jsem chtěla, aby mi řekl, proč přijel a co cítil, ale on v té hře pokračoval. To mě dráždilo.

„No, každopádně musíš přestat s tím, co pro mě děláš.“

„Ne.“

Ne? „Proč ne?“

„Protože potřebuji vědět, že jsi v bezpečí a šťastná. Teď jsem na řadě já.“

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem chtěla odpovídat na otázky, které mi Nico položí. Ale přikývla jsem.

„Proč sis nevzala ty peníze?“

„Nemohla jsem. Nepřipadalo mi to správné.“

„Proč?“

Uvažovala jsem o tom, jak mi to vysvětlila Lemon. Ale místo toho jsem řekla: „Nemůžu to vysvětlit. Prostě jsem si je vzít nemohla.“

„Myslela jsi na mě vůbec?“

V koutcích očí se mi objevily slzy. Krk jsem měla stažený, když jsem odpověděla: „Každý den. Každou minutu každého dne.“

Vstal a vypadal rozzlobeně. „Proč jsi mi neodpověděla na zprávu? Čekal jsem a čekal, až zavoláš. Víš, jak jsem netrpělivý, ale snažil jsem se dát ti veškerý prostor a čas, který jsi potřebovala, ale ty jsi mě prostě ignorovala.“

„Neignorovala jsem tě. Té zprávě jsem nerozuměla. Byla v italštině.“ Vytáhla jsem telefon a pustila zprávu hlasitě. Nico začal říkat něco, čemu jsem nerozuměla.

„Děláš to zase. Mluvíš italsky.“

Prohrábl si vlasy oběma rukama. Vypadal frustrovaně. „Mám sklon to někdy dělat, když mě přemůžou emoce.“

Emoce? Moje srdce vynechalo. Pokud se to bude opakovat pokaždé, když bude blízko mě, bude to moje smrt.

„Chceš vědět, co jsem v té zprávě říkal?“

Přikývla jsem a motýlci v mém břiše začali šílet.

„Řekl jsem, že mi chybíš. Že jsem potřeboval vědět, jak se máš. Že jsem tě miloval. Miluji tě. Zamiloval jsem se do tebe. Řekl jsem ti, že s tebou chci strávit zbytek života. Víš, jaké to je říkat něco takového do hlasové zprávy a nedostat na to žádnou odpověď?“ Zněl šíleně.

 Ztuhla jsem a jen jsem mrkala. „Miluješ mě?“ Zašeptala jsem.

„Ovšem, že tě miluji. A ty miluješ mě, že ano?“ Na jeho tváři se odrážela směs naděje a zranitelnosti, která mi proměnila vnitřnosti na kaši.

Vstala jsem a přešla k němu. Jeho slova mi dala sílu. Ujistila jsem se, že se mi dívá do očí a řekla: „Moc tě miluju. Miluju tě víc, než dokážou vyjádřit slova. Neexistuje způsob, jak bych mohla vyjádřit, jak moc tě miluju.“

Pak mě objal a sevřel tak pevně, jako by mě už neměl nikdy pustit. Objala jsem ho rukama kolem krku, vděčná a šťastná, že jsem znovu s ním.

„Proč jsi mi to neřekla?“ Zamumlal do mých vlasů.

„Proč jsi mi to neřekl ty? Každý ví, že muž by to měl říct, jako první.“

Odtáhl hlavu dozadu, aby se na mě podíval. „Říká kdo?“

Protočila jsem očima. „Každý. Nikdy jsi neviděl žádný romantický film?“

„Neřekl jsem ti to, protože jsem se bál, že tě vyděsím. Byla jsi tak zranitelná a nevinná. Bál jsem se, že když ti řeknu, co cítím, utečeš ode mě.“ Krátce se zasmál. „A podívej, co se stalo. Utekla jsi stejně. A kdybych ti řekl o svých pravých citech, nikdy bych mezi námi nemohl udržet odstup. Nedokázal bych tě respektovat tak, jak si to zasloužíš.“ Natáhl ruku a odhrnul mi z tváře zbloudilé vlasy. „Od chvíle, kdy jsme se setkali, jsem věděl, že se do tebe zamiluji.“

Jemně mě políbil na spánek a já potěšeně vzdychla. Můj Nico byl zpátky.

„Na letišti jsem byl tak naštvaný. Cítil jsem se, jako bych v tom byl sám. Zamiloval jsem se do tebe a ty jsi mi řekla, že to nebylo skutečné. Myslel jsem, že jsi ve mně viděla jen hračku, se kterou zabiješ čas. Nebylo to poprvé, co se ke mně nějaká žena takhle chovala. Nechal jsem tě jít, i když jsem neměl. Měl jsem ti to říct. Měl jsem za tebe bojovat.“

Nico mě opatrně pustil. „A teď za tebe bojovat budu. Vím, že to není ten správný okamžik, ale už nemůžu čekat.“

Vytáhl z kapsy modrou sametovou krabičku. Padl na koleno a moje srdce se zastavilo. Jako, vážně zastavilo. Nemohla jsem dýchat.

„Dopustil jsem, aby mě situace mého otce ovlivnila v mých rozhodnutích a v tom, co jsem od života chtěl. Bál jsem se, že pokud se stanu králem, nebude mít důvod dál pokračovat. Ale dlouho jsme o tom mluvili a já si uvědomil, že se musím přestat bát. Můj život není snadný. Mám hodně práce a často cestuji. Mám tolik zodpovědnosti a bude to jen horší.“

„Tohle je hrozná nabídka,“ řekla jsem mu.

Přikývl.

„Vím, že není spravedlivé, abych se tě na to ptal, protože si zasloužíš manžela, který s tebou bude pořád a bude s tebou zacházet, jako s královnou. Ale musím se tě zeptat. Kateřino MacTaggartová, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“

Podal mi krabičku.

„Co je v ní?“

Vypadal zmateně. „Víš přesně, co v ní je.“

„Desková hra?“

Konečně se usmál. „Ne.“

„Lego?“

„Ne, lego ne. Podívej se.“

Otevřel mi krabičku, což bylo dobře, protože se mi třásly ruce tak, že bych to nezvládla. Uvnitř byl diamantový prsten s drahokamem tak velkým, až vypadal falešně, ale věděla jsem, že byl pravý. Byl vybroušený do tvaru hrušky a obklopený menšími červenými rubíny. Uvědomila jsem si, že dohromady vytvářely tvar srdce. Což bylo vhodné, protože jsem byla jeho cuore mio. Klečel tam a čekal na odpověď. Což vypadalo hloupě, protože jakou jinou odpověď bych mu mohla dát, než milionkrát ano?

To znamenalo, že budu královnou. Nevěděla jsem, jak být královnou. Věděla jsem ale, že tam budou lidé, kteří mi na každém kroku pomůžou. Lidé, kteří mě milovali.

Lidé, jako Nico.

Nedokázala jsem si představit nic lepšího.

„Ano, Vaše královská Výsosti, princi Dominiku z Monterry. Vezmu si vás.“

Nico se na mě krásně usmál, z čehož jsem byla ještě šťastnější, než jsem si dokázala představit. Navlékl mi prsten, zvedl mě a zatočil se se mnou dokola. Znovu a znovu mě, plný radosti, vzrušení a příslibů, líbal. To mě přimělo se zamyslet.

Postavil mě zpátky na zem a podíval se směrem k ložnici. „Je zasnoubení dost?“ Trhnul hlavou tím směrem.

Uhodila jsem ho do ramene. „Zasnoubení není svatba, pane.“

Jen jsem to dořekla, Lemon otevřela dveře a vyšla ze svého pokoje. To mohlo být trapné. „Chvála Bohu! Konečně! Ukaž mi ten prsten.“

Natáhla jsem k ní ruku a ona zapískala. „Jsem šťastnější, než kočka s plnou miskou smetany. Už bylo načase, abyste to vyřešili.“ Objala mě a pogratulovala mi. Pak udělala totéž s Nicem.

„Půjdeš mi za družičku, viď?“

„Samozřejmě. Teď jen vymyslet, jak to nejlépe oznámit světu. Tiskovou zprávou? Ne, to není dost. Ranní talk show? Ne, půjdeme cestou Alexe a Caitlin. Vybereme jednoho reportéra, která s vámi udělá rozhovor v paláci. Bude to exkluzivní a celý svět bude chtít slyšet víc. Miluju to...“ Už ani nemluvila s námi.

„Pokud to nebude Seamus O´Brien,“ zavolala jsem na ni.

„Žádní paparazzi,“ souhlasila. „Bude to někdo významný. Fajn, musím si zavolat. Vy se děti zatím bavte. Ale ne moc. Alespoň ne před svatbou.“

Vešla do svého pokoje a zavřela dveře.

„Máš náladu slavit?“ Zeptal se mně Nico.

To jsem vážně, vážně měla.

Vyšli jsme před dům a na ulici stála řada černých SUV. Viděla jsem z jednoho auta vystupovat Lorenza a hned za ním i Giacoma. Ale než jsem stihla cokoliv říct, vyběhla z jiného auta Serafina a zastavila se, až když do mě narazila.

Vrhla se mi do náruče. „Jsem tak nadšená, že budeš moje sestra a já tě uvidím každý den!“

„Jak víš, že jsem řekla ano?“ Žertovala jsem s ní. „Možná jsem řekla ne.“

Podívala se na mě vážným pohledem Fiorelliových. „Nicovi nikdo neřekne ne.“

„Ha,“ zasmála jsem se. „To se pleteš. Řekla jsem mu ne hodně krát.“

Opřel se o mě a zašeptal mi do pokožky, až se mi stáhl žaludek. „Ale moc dlouho už to trvat nebude.“

Objala jsem Serafinu a podívala se na něj. „Je tady celá tvá rodina?“

„Ano, přijel dokonce i můj otec.“

„Tvůj otec přijel?“ Byla jsem tak dojatá, že podstoupil takovou cestu. Věděla jsem, že to pro něj nemohlo být snadné.

„Samozřejmě, že ano. Budeš jeho dcerou. Trvalou součástí naší rodiny.“

Nemohla jsem uvěřit, jak úžasně to znělo. Celý svůj život jsem chtěla šťastnou rodinu s rodiči a bratry a sestrami. Kromě toho, že už byl tím nejlepším možným budoucím manželem, nevědomky mi splnil i moje nejhlubší přání.

Pak přišla Violetta a objala mě. „Je mi líto, jak jsem s tebou zacházela. Jsem ti moc vděčná za pomoc. Měla jsi pravdu. Nemohla jsem to zvládnout sama. Děkuji, že jsi mi pomohla získat zpátky svůj život i rodinu.“

Objala jsem ji na oplátku, což bylo trapné, když jsem v náručí stále držela Serafinu.

Hned za Violettou stála Chiara s obrovským skicářem. Rychle mě objala jednou rukou. „Přinesla jsem ti spoustu návrhů svatebních šatů. Ušít je samozřejmě necháme návrháře z Monterry.“

Zasmála jsem se. „Na to máme určitě spoustu času.“

Další byli Dante a Rafe. „No?“ Zeptal se Dante. „Co řekla?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl Nico.

Dante radostně výskl a natáhl ruku. „Padesát euro, prosím.“ Rafe vytáhl peněženku a podal mu peníze. Z nějakého důvodu mě to rozesmálo. Jako bych byla plná radosti a moje duše jen hledala příležitost, aby ji vypustila.

„Je dobře, že jsem neřekla ne. Tohle by byl docela trapas.“

Nico mě políbil na tvář. „Věděl jsem, že řekneš ano. Že mě taky miluješ.“

„Jak jsi nafoukaný,“ řekla jsem a šťouchla do něj.

„Ne nafoukaný,“ opravil mě s dalším polibkem. „Jen jistý tebou.“

Šli jsme k autu, ve kterém byli jeho rodiče. Královna mě políbila na obě tváře a řekla mi, jak je šťastná, že získá další dceru a král se na mě usmál ze svého křesla a řekl, že je rád, že Nico konečně přišel k rozumu. Prý budu skvělý přírůstek do jejich rodiny.

Pak jsem objala zmateného Giacoma, který mi přál „hodně štěstí v našem budoucím úsilí.“ Lorenz se na mě jen podíval, tak jsem se kontaktu s ním zdržela.

Nico ukázal na auto a všichni sourozenci trvali na tom, že pojedou s námi. Nebylo tam dost místa, tak jsem musela sedět Nicovi na klíně. Což ani jednomu z nás nevadilo.

„Máš tady nějaké atraktivní kamarádky, které bys nám mohla představit?“ Zeptal se Rafe. „Myslím, dokud jsme tady.“

Znovu jsem se zasmála.

„Chiara měla pravdu, víš,“ zašeptal mi Nico. „Musíme okamžitě začít plánovat svatbu. Zajímají mě hlavně líbánky. Myslel jsem, že bychom mohli jet lyžovat.“

„To není vtipné,“ řekla jsem, když řekl nakřáplým hlasem. „Jestli mě nevezmeš na nějakou tropickou pláž, neskončí to dobře.“

„Nezáleží na tom, kam pojedeme,“ řekl a políbil mě. „Stejně nemám v úmyslu pustit tě z hotelového pokoje.“

Zachichotala jsem se a objala ho rukama. Mohla jsem jen sedět a usmívat se. Neexistoval žádný jiný způsob, jak vyjádřit, jak jsem byla v tu chvíli šťastná.

„Na co myslíš?“ Zeptal se Nico, zatímco mnul palcem hřbet mé ruky.

Podívala jsem se na něj a cítila z každého jeho póru radost. „Jen jsem si říkala, že někdy se pohádky skutečně plní.“