RD - 32. kapitola

Překlad: Marťa

„Co myslíte tím, administrativní chyba?“

Jako první jsem se v pondělí ráno vydala do kanceláře finanční podpory. Musela jsem jít napříč celým kampusem s paparazzi za zády, kteří mě fotili a vykřikovali na mě otázky. Všichni se na ně dívali, když jsem procházela přes nádvoří a chodbami univerzitní koleje a já věděla proč. Byla jsem se na každém webu, kde pomlouvali celebrity a dokonce jsem se objevila v místních zprávách a novinách. Pozitivní bylo, že protože jsem neměla telefon, nemusela jsem se zabývat požadavky, kterými by mě jinak uháněli. Nějak zjistili číslo na Lemon a nonstop otravovali ji. Ta si zvykla odpovídat „bez komentáře“ každému hovoru, který přijala a téměř zavěsila své matce, které se to ani trochu nelíbilo.

Žena z kanceláře, se kterou jsem mluvila, psala něco do počítače a zírala na monitor. „Všechno, co vám mohu říct je, že jsme se zmýlili, když jsme vám řekli, že vaše stipendium bylo vyčerpané. Je plně zafinancované a máme tady pro vás šek.“ Vstala z křesla a přešla ke kartotéce.

Všechen stres a starosti o mé školné, nájem a hladovění byly zbytečné. Šlo jen o nějakou administrativní chybu. Zdálo se to absurdní.

Zvláště poté, co mi právě tato žena před několika týdny řekla, že se o žádnou chybu nejednalo a peníze na stipendium jsem vyčerpala.

Vrátila se se šekem a podala mi ho. Bylo na něm dost na to, abych zaplatila všechno, co budu v nejbližších čtyřech měsících potřebovat.

Byla jsem v bezpečí. Dokončím školu. Můj život bude pokračovat, jak jsem si ho naplánovala.

To mě mělo povzbudit.

Ale nepovzbudilo.

Po ranní hodině Managementu lidských služeb jsem se s Lemon domluvila na oběd ve studentském centru. Znovu jsem se musela proplétat mezi paparazzi. Říkali mi strašné věci a snažili se mě přimět reagovat. Držela jsem hlavu dolů a na očích jsem měla sluneční brýle. Stýskalo se mi po mém obřím ochránci Lorenzovi, který by je všechny odstrčil z cesty. Giacomo by věděl, co mi říct.

Ale ze všeho nejvíc mi chyběl Nico, který by mě před nimi ochránil. Což mě rozzlobilo i rozesmutnilo.

S Lemon jsme se posadily ke stolu poté, co jsme si koupily jídlo a ignorovaly přitom ostatní studenty, kteří na nás zírali a šeptali si. Předstíraly jsme, že za okny nestáli novináři, kteří se neustále snažili získat moji pozornost.

„Měla bys jít za děkanem,“ řekla mi Lemon. „Tohle je neuvěřitelné. Měl by je držet mimo areál.“

„Možná tam půjdu,“ řekla jsem jí. Odpoledne jsem měla práci v terénu a potřebovala jsem si připravit nějaké poznámky pro terénní seminář naplánovaný na konec týdne.

Kdybych jen mohla být školou zaneprázdněná dostatečně na to, abych se soustředila jen na ni a nemyslela na něj.

Položila jsem na stůl svoji tašku a vytáhla z ní mobilní telefon. Včera v noci jsem, po návratu domů, vybalila a Barbie i náhrdelník jsem zastrčila do nejzazšího koutu ve skříni. Nemohla jsem snést pohled na to, co reprezentovali.

Ale telefon jsem si dala do tašky na knihy. Nevěděla jsem proč. Cítila jsem se lépe, když jsem věděla, že tam byl.

Lemon ho zvedla. „To je telefon toho novináře?“

„Jo, deaktivovala jsem SIM kartu, takže je to v podstatě jen iPod. Cítím se špatně, že jsem si ho nechala.“

„To ne. Považuj to jako platbu za to, co všechno ti ten had způsobil. Co kdybychom zašly přes ulici a koupili ti nové číslo na účet mé rodiny?“

Než jsem mohla protestovat, zvedla ruku. „Slečno Nezávislá, nedělej to, co děláš, když jsi naštvaná a nedovolíš, aby ti kdokoliv pomohl. Nemusíš nést tíhu světa sama. Máš lidi, kteří tě milují. O účet se prozatím postarám já a ty ho můžeš začít platit, až dostaneš práci. Jsem tak unavená z toho, že nemáš telefon. Když nakupuju, musím se v oblečení sama vyfotit a pak si poslat sms, abych viděla, co si myslíš.“

Věděla jsem, že to nebyl ten důvod, proč to po mě chtěla. Taky jsem věděla, že se mě snažila rozesmát. Ale cítila jsem, že ve mně žádná radost nezůstala. Dokázala jsem zvládnout jen slabý úsměv.

„To zní dobře,“ řekla jsem jí.

Můj vlastní telefon by mi rozhodně usnadnil život při organizaci schůzek studijních skupin a domluvě se svou poradkyní. Lemon slíbila, že to číslo zůstane soukromé, abych se nemusela potýkat s žádnými reportéry.

Vstala, aby vyhodila odpadky a já zvedla telefon a podívala se na ikonu galerie fotek. Nebyla jsem připravená vidět jeho rodinu. Nebo jeho. Ještě ne.

Přemýšlela jsem, jestli někdy budu.

***

Uběhl týden. Dva. Pak tři. Uplynul měsíc. Venku, před domem stále kempoval větší počet novinářů. Děkan jim zakázal vstup na pozemek kampusu, ale to je nezastavilo před tím, aby se usadili na chodníku před mým domem. Udělala jsem všechno, co mi Lemon řekla. Každý den jsem nosila stejné oblečení. Ignorovala je. Nereagovala. Postupně odcházeli, dokud nezbyl jen Seamus O´Brien. A nakonec to vzdal i on. Měla jsem zpátky svůj život a trvalo to jen třicet zatracených dní.

Toho idiota, který řekl, že čas vyléčí všechny rány, by měli svázat, položit na koleje a opakovaně po něm jezdit vlakem. Pak uvidíme, jak dobře mu čas ty rány zhojí.

Protože mě čas rány nezahojil. Cítila jsem se, jako bych byla tím vlakem přejetá já a můj život byla neustálá bolest. Usmívala jsem se, když jsem měla, odpovídala, když se to vyžadovalo. Dělala jsem domácí úkoly. Soustředila se na dokončení školy.

Moje rány se nehojily. Byly otevřené a hnisaly.

Chyběl mi Nico. Chyběl mi tak moc, až jsem cítila skutečnou fyzickou bolest, která nikdy nepřestávala. Neustále jsem na něj myslela. Když jsem šla spát, byl vždy tím posledním, co jsem měla v hlavě a prvním, když jsem se probudila.

Jestli jsem měla pochybnosti, že jsem se do něj zamilovala, teď už jsem nepochybovala. Věděla jsem to. Milovala jsem ho.

Lemon jsem to neřekla. Kdyby ano, udělala by něco, čím by mě přinutila s ním mluvit. Předstírala jsem, že jsem v pohodě, ale když si myslela, že se nedívám, měla ve tváři vepsanou starost.

Dělala jsem spoustu věcí, o kterých jsem Lemon neřekla. Jako setkávání s italským klubem. Scházeli se jednou týdně, společně se najedli a celou dobu mluvili italsky. Neměla jsem tušení, co říkali a nikdy jsem se nepřidala, ale bylo mi líp, když jsem ten jazyk slyšela kolem sebe.

Začala jsem chodit na setkání s psycholožkou. Jako studenka jsem se s ní mohla každý týden setkávat zdarma. Myslela jsem, že by to mohl být dobrý nápad vzhledem k tomu, kolik osobních problémů se mi během let podařilo nashromáždit. Bethany se mi opravu líbila. Cítila jsem se s ní pohodlně a nikdy na mě nijak netlačila. Někdy jsme mluvily o Nicovi, ale většinou jsem se všem zmínkám o něm snažila vyhýbat.

I s Lemon jsem musela vyhlásit na něj, i na celou rodinu Fiorelliových, moratorium. Věděla jsem, že je s nimi stále hodně spojená kvůli své práci a práci, kterou pro ně dělala.

Někdy zákaz porušila, jako včera večer, když mi ukázala video od Chiary a Serafiny. Serafina mi zpívala „Let it Go“, a řekla mi, že jí chybím. Chtěla vědět, kdy se vrátím.

Bolelo mě u srdce, když jsem se na to dívala. Vlastně jsem přejela prstem po obrazovce telefonu, jako bych se mohla natáhnout a dotknout se jich.

„Co chceš, abych jim řekla?“

„Jen řekni, že mi taky chybí.“ Víc, než to, a to mi lámalo srdce.

Ne, že by pro mě zlomené srdce bylo něco nového. Chodila jsem kolem, jako zahalená oparem. Cítila jsem, jako by mi někdo vzal kousek mě a já bez něj nemohla fungovat. Jako lidská verze Plecháče z Čaroděje ze země Oz.

Lemon mi dokonce domluvila rande naslepo a řekla, že se musím vrátit do sedla. Ať už to znamenalo cokoliv.

Šla jsem jen proto, že mě svou neustálou péčí přiváděla k šílenství.

Matthew byl dost pěkný, myslím. Vzal mě na večeři poblíž kampusu a já myslela, že bych to měla zkusit. Měla bych konverzovat. Měla bych se o něj zajímat.

Ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem jeho hnědé vlasy a hnědé oči. Nechtěla jsem Matthewovy úsměvy. Chtěla jsem ty Nicovy.

Chtěla jsem, aby tam se mnou žertoval Nico. Aby mě uklidňoval a miloval. Matthew byl velmi nudný a slabý náhradník. Naslouchala jsem, jak mluvil, a jídlo mi chutnalo, jako piliny. Což mě rozesmutnilo ještě víc, protože jsem hamburgery vždy milovala. Matthew o sobě mluvil rád. Byl kluk, který se zajímal o klučičí věci. Hrál hry na PlayStationu a plánoval, jak moc se tento víkend opije.

Nico byl muž, který se obával o osud národa a staral se o stovky tisíc lidí. Zabýval se léčbou rakoviny a poskytoval finanční podporu rodinám s nemocnými blízkými.

Oni dva se nedali srovnávat. Aspoň Matthew byl dost chytrý, aby na to přišel. Když mě doprovázel domů, nesnažil se mě políbit ani říct, že mi zavolá. Ulevilo se mi.

Jedna věc, kterou pro mě udělal, bylo to, že mi dal příležitost objektivněji analyzovat tu noc s Nicem.

Uvažovala jsem, že si všechno zapíšu. V jedné z mých tříd jsme se dozvěděli o technice, která se často používala u týraných dětí a vojáků s posttraumatickou stresovou poruchou – zapisování jejich příběhů je přimělo lépe se s nimi vyrovnat.

Nemohla jsem psát o Nicovi. Snažila jsem se, ale nešlo to. Myslela jsem, že bych mohla napsat romanci o naší situaci. Ale ukázalo se to, jako nemožné, protože zaprvé, by nikdo nevěřil, že by muž, jako Nico, měl zájem o dívku, jakou jsem byla já a zadruhé, nechtěla jsem se o to s nikým dělit.

Nemluvě o absenci konce šťastně až do této chvíle.

Když jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsem si dělala poznámky, byla jsem schopná lépe uvést věci do perspektivy. Vzpomínala jsem si na každé slovo, které mi řekl, tak jasně, jako by stál vedle mě a opakoval mi je. Zapsala jsem si je do poznámkového bloku, abych je mohla studovat.

Nechci, aby mezi námi došlo k nějakému nedorozumění. Chci tvé pozvání přijmout víc, než cokoliv na světě. Ale zítra bys mě za to nenáviděla a já bych nenáviděl sám sebe. Takže si myslím, že bych ti měl popřát dobrou noc, než ztratím schopnost odejít.

Když jsem se oprostila od svých emocí a podívala se na jeho slova a skutečně viděla, co řekl, uvědomila jsem si, jak jsem byla hloupá.

Odmítl mě. Nezavrhoval mě. Chtěl mě. Řekl mi, že mě chtěl. Chtěl mě tolik, že si nebyl jistý, že by zvládl odejít. Hodně se snažil ujistit, že si své rozhodnutí nerozmyslím. Chtěl mě respektovat. Chtěl, abych svůj slib dodržela. Znal mě dost dobře, aby předvídal směr budoucích událostí, pokud by vstoupil ke mně do pokoje. A měl pravdu. Oba bychom se nenáviděli. Druhý den ráno bych nebyla v pořádku bez ohledu na to, jak jsem ho té noci chtěla. Nikdo jiný by to tak necítil, ale Nico mě znal dost dobře na to, aby přesně předpověděl, jak bych se cítila.

Staral se o mě a chtěl mě a já odešla. Jednou jsem Violettu obvinila z toho, že se chovala, jako rozmazlený spratek, který ničil své hračky, a to bylo přesně to, co jsem udělala i já. Všechno jsem zničila, protože jsem byla tolik zaseknutá ve svém vlastním dramatu a nezralosti.

Ale nevěděla jsem, tak to spravit. Nemohla jsem mu jen tak zavolat a říct: „Dělala jsem si srandu! Pojďme se vzít, jo?“

Protože starat se o mě a chtít mě nebylo stejné, jako milovat mě. A navzdory tomu, co si Lemon myslela, navzdory tomu, co jsem si přála, mi nikdy neřekl, že mě miloval. Nikdy neřekl, že se se mnou chce oženit.

Starat se o ně nestačilo. Nemohla jsem být s mužem, kterého jsem milovala, a on se o mě jen staral.

Stála jsem za víc.

O několik dní později, když jsem seděla ve třídě, která měla pomoci rodičům znovu se setkat s jejich dětmi, které jim byly odebrány, zazvonil můj telefon. Číslo se ukázalo, jako neznámé. Dala jsem ho jen několika lidem, které jsem měla uložené v kontaktech. Zajímalo by mě, kdo to byl. Řekla jsem instruktorovi, že se hned vrátím.

Vyšla jsem na chodbu a chystala se hovor přijmout, když jsem si všimla mezinárodního čísla.

Byl to Nico.

Věděla jsem to. Cítila jsem to. Zavolal mi.

Explodovala ve mně prudká radost, kterou okamžitě následovala ledová panika, která mi sevřela srdce. Proč mi Nico volal? Co chtěl?

Ztuhle jsem tam stála a nemohla se rozhodnout. Měla bych odpovědět? Co se mnou udělá, až znovu uslyším jeho hlas? Co bych mu řekla? Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, se tolik věcí změnilo. Na hodně věcí jsem přišla. Nevinila jsem to tak, jako předtím.

Moje nečinnost rozhodla za mě. Telefon přestal vyzvánět a já sledovala telefon a modlila se. Nech prosím hlasovou zprávu. Nech prosím hlasovou zprávu.

Téměř jsem vykřikla, když se na telefonu objevila ikona přijaté hlasové zprávy.

Ale byla jsem příliš vyděšená, než abych si ji poslechla.

Schovala jsem telefon zpátky do kapsy a vrátila se do třídy. Zbytek hodiny jsem nevnímala jediné slovo.

Nico mi zavolal. Nico mi zavolal.

Nico mi zavolal.

Přemýšlela jsem, jak získal moje číslo, a věděla, že za to pravděpodobně mohla Lemon. Dokončila jsem svou práci v terénu a nechala se unášet automatickými pohyby. Dorazila jsem na autobusovou zastávku a modlila se, aby jel autobus rychleji. Jakmile zastavil, rychle jsem z něj vyskočila a běžela domů. Potýkala jsem se s klíči, než jsem konečně odemknula. Odhodila jsem tašku s knihami stranou, setřásla z ramen kabát a posadila se na gauč. Zavolala jsem na hlasovou poštu.

Obklopil mě Nicův teplý hlas. Usmála jsem se a moje srdce povyrostlo. Dokud jsem si neuvědomila, co udělal.

Celá zatracená zpráva byla v italštině. Italštině! Tohle mohla být potencionálně nejdůležitější hlasová zpráva celého mého života a já z ní nerozuměla jedinému slovu.

Mohla jsem mu zavolat zpátky a zeptat se, co řekl. Ale na to jsem nebyla připravená.

Mohla bych donést telefon do italského klubu a nechat je, aby mi to přeložili.

Nebo bych mohla jít do překladače.

Měla jsem strach, že řekne něco pěkného a já okamžitě vyberu všechny své peníze, koupím si letenku a vrátím se k němu.

Připomněla jsem si, že mě tam nečeká žádná budoucnost.

A pokud Nico změnil názor, pokud šlo o jeho budoucnost, věděl, kde mě najde.