RD - 31. kapitola

Překlad: Marťa

Jakmile jsem ho uviděla, na místě jsem ztuhla.

Měl na sobě oblek šitý na míru s tmavě modrou kravatou. Černý kabát mu vířil kolem nohou, jak foukal vítr. Jeho tvář byla vážná. Vypadal, jako kříženec mezi římským gladiátorem a modelem, který právě sešel z mola.

Lemon k němu přistoupila a něco mu řekla. Podívala se na mě, a pak zamířila k letadlu. Sledovala jsem, jak nastupovala na palubu a nechala mě tam.

Nechtěla jsem s ním mluvit. Nechtěla jsem zažít ty emoce, jaké jsem cítil včera večer. Chtěla jsem se jen vrátit do školy, abych mohla tohle všechno hodit za hlavu a předstírat, že se to nikdy nestalo.

Stál a čekal. Veškerá jeho pozornost se soustředila na mě. Zkroutil se mi žaludek a otočil se vzhůru nohama, jak pro mě bylo těžké se pohnout.

Možná bych ho mohla ignorovat a projít kolem něj. Uvnitř jsem byla vyděšená. Emoce se mnou zuřivě cloumaly a měla jsem pocit, že se topím. Bála jsem se, že jestli promluvím, přehrada praskne a já propuknu v pláč. Nechtěla jsem před ním plakat.

Když jsem k němu došla, odmítla jsem se mu podívat do tváře. Jeho ruka vystřelila a popadla mě za paži, aby mě zastavila.

„Kateřino, prosím. Chci si promluvit o včerejší noci.“ Jeho hlas byl chraplavý a smutný.

Zuřivě jsem k němu trhla hlavou a podívala se na něj. „Já si o včerejší noci promluvit nechci. Svoje pocity jsi vyjádřil velmi jasně.“

„Ty tomu nerozumíš...“

„Ne, ty tomu nerozumíš. Byla jsem takový idiot. Cítím se tak hloupě. A už se tak nikdy cítit nechci. Jedu domů.“

„Ne. Prosím. Zůstaň.“ Každé slovo říkal, jako by ho uvnitř někdo trhal.

„Zůstat? Můžeš mi dát jeden rozumný důvod?“

Nico na to nic neřekl, i když jedna moje část zoufale doufala, že přijde s odpovědí, která mě přiměje zapomenout na celou včerejší noc a zapomenout na můj život a přiměje mě zůstat a být s ním šťastná.

Bylo jen ticho. Což mě z nějakého důvodu rozzuřilo. „To jsem si myslela. Nemůžu zůstat tady, v téhle pohádce. Nic z toho není skutečné.“

Oči měl prázdné. „Myslíš si, že to, co se mezi námi stalo, nebylo skutečné?“

„Nic z toho nebylo skutečné,“ opakovala jsem s větším přesvědčením, než jsem doopravdy cítila.

„Co kdyby to pro mě skutečné bylo?“

Zavřela jsem oči a ostře se nadechla. Nemohla jsem ho nechat se mnou mávat. Věděla jsem, že to dokáže. Musela jsem si pamatovat, na čem záleželo. Připomněla jsem si bolest, hanbu a ponížení ze včerejší noci.

„Ty nechceš závazky a já nejsem pro nezávazné vztahy. Mezi námi není žádná budoucnost. Bavili jsme se, ale teď je čas vrátit se do reality.“

Viděla jsem, jak mu několikrát zacukala čelist a zaškubalo ve tváři. „Opravdu si to o mně myslíš?“

„Já to vím. Řekl jsi mi to. Pamatuješ? Nebo jsi změnil názor?“

„Možná ano.“

„Možná?“ Hořce jsem se zasmála. „Chceš, abych se vzdala svého života, své budoucnosti, kvůli možná? To nestačí. Podívej se na nás. Žijeme na dvou různých kontinentech. Ty budeš králem a já pocházím z přívěsu. Nikdy by to nefungovalo, i kdybys někdy možná, třeba jednou změnil názor.“

„Nechci, aby to tak skončilo. Chci tě ještě vidět. Můžu tě navštívit?“

Moje zrádné srdce poskočilo a znovu a znovu chtělo, abych řekla ano, ano, ano. Kdybych mu ale řekla, aby přijel, co by se stalo, kdyby ne? Byla bych zklamaná, kvůli tomu že byl příliš zaneprázdněný nebo si našel někoho jiného? A jak bych se cítila, kdyby byl v Coloradu? Mohla bych někdy zapomenout, co jsem včera večer cítila? Trápení, rozpaky, ránu mému sebevědomí? Bála jsem se, že pokaždé, kdybych se na něj podívala, vzpomněla bych si na to. Bylo to moc. Potřebovala jsem se chránit. Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci tě znovu vidět. Nechci, abys jezdil do Colorada.“

Moje slova zněla falešně a prázdně.

Několik minut jsme tam stáli a jeden druhého si prohlíželi. Viděla jsem v jeho jasně modrých očích odraz jeho bouřlivých emocí. Smutek, hněv, starost a nakonec přijetí.

„To je tvé rozhodnutí? Tohle je to, co chceš?“

„Ano, to je to, co chci. Oba jsme věděli, že to skončí. Sbohem, Nico.“

Pořád mě držel za paži, a když jsem se snažila osvobodit, nepustil mě. Byla jsem nebezpečně blízko k tomu se rozbrečet. Nevěděla jsem, o kolik déle to dokážu vydržet.

„Musíš se rozloučit a nechat mě jít,“ řekla jsem mu a přitom se mi zlomil hlas.

Naklonil se ke mně a jemně přejel rty přes moje. Lehce jsem se v reakci na jeho polibek zachvěla. Pustil mou paži.

„Addio, amore mio.“

Kráčela jsem bez ohlédnutí. Vystoupala jsem po schodech do letadla a posadila se naproti Lemon. Odmítla jsem přemýšlet o tom, že naposledy jsem v tomto letadle seděla na cestě z Paříže domů.

Povzdechla jsem si. Fakt, že jsem právě myslela na Nicův palác, jako na domov mě nesměl zlomit.

Odolala jsem nutkání podívat se z okna, abych viděla, jestli tam ještě stál. Přišla nás zkontrolovat letuška, když pilot oznámil, že je připravený vzlétnout.

Seděly jsme v tichosti, když letadlo rolovalo po přistávací dráze a poté se zvedlo k obloze. Když jsme byli ve vzduchu, zeptala jsem se Lemon. „Víš, co znamená, amore mio?“

Vypadala soucitně. „Vím. Znamená to, lásko moje.“

Jeho láska. Chtěla jsem se smát. Teď jsem byla jeho láska. Poté, co mě přiměl, abych se cítila, jako hovno a jak řekla Lemon, menší, než křivonohá housenka. Nebyla jsem jeho láska. Možná to byla jen další italská vytrvalost, která ve skutečnosti nic neznamenala. Bylo to jen něco, co se říkalo.

Lháři, šeptalo mi srdce. Víš, že to myslel vážně.

Na tom nezáleželo, argumentovala jsem zpět. Potřebovala jsem budoucnost. Nikdy bych nemohla žít svůj život na nadějích a snech. Musela jsem mít cíle a plány. Věci, které byly konkrétní. Věci, které mě přiměly se usadit. Potřebovala jsem se vrátit k tomu, co bylo známé a zapomenout na to, co by kdyby.

„Teď už musíš mluvit,“ řekla Lemon. „Všechno mi řekni.“

Cítila jsem se vyždímaná, jako by ve mně nic nezbylo. Ale věděla jsem, že mi nedá pokoj, dokud jí neřeknu celý příběh. Tentokrát jsem nic nevynechala, když jsem jí vyprávěla všechno o Violettě a potom to, co se stalo před mým pokojem. Sdělila jsem jí každičký krvavý a příšerný detail. Mluvila jsem monotónním hlasem, protože kdybych se nechala ovládnout emocemi, nikdy bych se nezotavila.

Během mého vyprávění si přesedla, aby mohla být vedle mě a obejmout mě.

Pak, potom co jsem skončila naším rozhovorem na letištní ploše, začala vrtět hlavou. „Měla bys dostat facku.“

„Proč bych měla dostat facku?“ Zeptala jsem se rozhořčeně.

„Protože ses do něj zamilovala.“

„Neubuď směšná. Nikdo se nezamiluje do nikoho, koho zná jen pár týdnů. To je šílené.“

„Říká kdo?“

„Co třeba zdravý rozum?“

Našpulila rty a podívala se na mě. „Ach. Jsi ve fázi odmítání.“

 „Ne, nejsem.“

„Vidíš?“

Kdyby byla někdo jiný, odstrčila bych ji a odešla.

„Dobře, možná tomu nemusíme říkat odmítání. Jsi jen selektivní ohledně reality, kterou ses rozhodla přijmout.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nerozuměla tomu. Nemohla jsem se do něj zamilovat.

Nebo ano? Srdce se mi rozbušilo rychleji.

„Nemůžeš milovat někoho, koho znáš jen dva týdny,“ opakovala jsem, jako by to mělo nás obě přesvědčit.

„Některým lidem to trvá dva roky a jiným dvě minuty. Vám dvěma to mohlo trvat dva týdny.“

Vlastně bych ho mohla milovat. Možná proto jsem to včera vzala tak těžce. Protože jsem ho milovala a chtěla jsem mu fyzicky ukázat, že ho miluji, a tak mě jeho odmítnutí přimělo myslet si, že odmítal i moje pocity.

Zrudly mi tváře a oči mi zalily slzy. Pomyslela jsem na to, jak jsem s ním byla šťastná. Jak jsem žila od okamžiku, když jsem se s ním znovu setkala. Jak byl vždy tak něžný a opatrný, když byl se mnou. Jak se pro mě stal nejdůležitější osobou na světě.

Bylo to tak. Milovala jsem ho. Myslela jsem na všechny ty matoucí pocity, které jsem měla, když jsem byla s ním a prostě to nepoznala, protože předtím jsem nikdy nikoho nemilovala.

Ach, proboha. Milovala jsem Nica. Milovala jsem Nica.

„A víš, že on miluje tebe.“

„To ne,“ popřela jsem. To jediné jsem mohla udělat, abych se vypořádala s novým křehkým poznáním ohledně toho, že jsem ho milovala. Nepotřebovala jsem, aby se můj život obrátil vzhůru nohama.

„Existují pouze dva důvody, proč by člověk, jako Nico, řekl na takové pozvání do postele ne. Je gay nebo je do tebe zamilovaný a říkal ti pravdu v tom, že by tě nezneužil. A miláčku, ten muž není gay. Kdyby tě nemiloval, byl by víc, než šťastný, kdyby tě mohl dostat do postele.“

Na to jsem odpověď neměla. Měla Lemon pravdu? Brala jsem to jen ze svého pohledu, aniž bych se zamyslela nad důvodem, proč mě odmítl? Soustředila jsem se na to, jak jsem se cítila a co jsem chtěla, že jsem nepomyslela na to, proč Nico udělal to, co udělal?

„Proto sis za ten článek nevzala jeho peníze. Nemohla sis je vzít, protože ho miluješ.“

Proto jsem je tam nenechala. Nebo ano?

Měla jsem pocit, jako bych neznala sama sebe ani svou vlastní mysl.

„Jak by mohl někdo, jako Nico, milovat někoho, jako jsem já?“ Chytila jsem se argumentu.

„Protože jsi báječná a on je dost chytrý na to, aby to viděl. Co měl ještě udělat? Napsat si na čelo „miluju Kat“? Protože nevím, jak by to mohlo být ještě jasnější.“

„Mohl mi to říct,“ řekla jsem. „Požádala jsem ho, aby mi dal důvod zůstat, ale nic neřekl.“

„Kdyby ti řekl, že tě miluje, vážně bys ho vyslechla? Přijala bys to?“

Ne, nepřijala. Byla bych si myslela, že se snažil ulevit svědomí za to, že mi ublížil. Nevěřila bych mu. Pravděpodobně by mě to rozzlobilo.

Věděl to?

Znali mě všichni lépe, než já sama?

„Na tom nezáleželo. Nezáleželo na tom, co cítím já k němu nebo on ke mně. Jedu domů. Dokončím závěrečný semestr, obhájím diplomovou práci a absolvuju. Pak se stanu sociální pracovnicí a budu pomáhat dětem. Mám plán.“

Vypadala rozzlobeně, když ode mě odtáhla ruku. „Ty a ty tvoje plány! Život se mění. Plány se mění. Co kdybys mohla žít s Nicem? Co kdyby ses stala královnou? O kolik víc dětem bys, jako královna celého národa, mohla pomoci, než jako obyčejná sociální pracovnice? Rozdíl je exponenciální.“

Nemohla jsem svůj život založit na co kdyby. Potřebovala jsem něco, co bude.

„Řekni pilotovi, aby otočil letadlo,“ řekla. „Nenech to mezi vámi takhle skončit. Jestli to neuděláš, budeš toho navždy litovat.“

Slovo lítost mě vtáhlo do vzpomínek na minulou noc a já se znovu cítila odmítnutá. „Nehodím za hlavu všechnu tvrdou práci jen kvůli chlapovi. Studuju.“

„To nikdo netvrdí. Samozřejmě, že bys měla získat titul. Ale vezmi si pár dní volna navíc a vyřeš to s Nicem.“

To bych neudělala. Nikdy jsem takovou holkou nebyla. Nechtěla jsem být ubohá a vrhnout se na něj s nadějí, že by mohl chtít víc, než si jen povyrazit.

Zavrtěla jsem hlavou.

Lemon si povzdechla. „Jsi příliš tvrdohlavá. Jako mezek v době krmení. Jen jednou by bylo hezké vidět, jak se postavíš a čelíš svým problémům, místo toho, abys před nimi utíkala.“

Zdálo se mi, že na mě padaly stěny letadla. Jako by moje psychika chtěla dokázat, že měla pravdu, pocítila jsem zoufalou potřebu utéct. „Půjdu si zdřímnout,“ řekla jsem jí.

Dýchala jsem těžce a nerovnoměrně. Jedna část mě věděla, že to, co říkala, byla pravda. Ale já to udělat nemohla. Když jsem se tak snadno vzdala, nemohla jsem se otočit a prosit ho, aby mě miloval. Ani se mě nepokusil doopravdy zastavit. Nenastoupil do letadla, aby se mi to těch několik hodin snažil rozmluvit. Prostě tam stál, zatímco jsem odcházela.

Zavřela jsem dveře ložnice. Skopla jsem boty. Podívala jsem se na obvaz na levém zápěstí. Byly to dva týdny. Byl čas ho sundat. Pomalu jsem ho rozmotala a nechala ho spadnout na hromádku. Vylezla jsem do jeho postele a tentokrát jsem se zabalila do deky. Polštáře voněly, jako on. Zabořila jsem tvář do jeho vůně a nechala slzy, aby smáčely povlak.

Letuška mě vzbudila, a než jsem se posadila zpátky na místo, zastavila jsem se v koupelně. Měla jsem červený nos a vypadala jsem, jako Rudolf. Bělmo očí jsem měla zarudlé. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem víc plakala. Včetně té noci, kdy jsem navždy opustila přívěs své matky.

Polštář, který jsem zaplavila slzami, jsem si vzala sebou. I když to byla krádež, chtěla jsem mít kousek z něj. Jakmile jsem se vrátila do hlavní části kabiny, Lemon ke mně se smířlivým gestem natáhla ruku. Na okamžik jsem se zarazila, než jsem ji přijala a stiskla. Byla to moje nejlepší kamarádka. Chtěla mi jen pomoci udělat to, co pro mě bylo nejlepší. To jsem si musela pamatovat.

Když letadlo přistálo, obsluha otevřela dveře. Popadla jsem tašku a vytáhla z ní sluneční brýle. Coloradské slunce svítilo jasněji, než jsem si pamatovala. Možná to bylo kvůli tomu pláči.

Vystoupila jsem z letadla do záblesků. Všude byli paparazzi. Ztuhla jsem, protože jsem nedokázala pochopit, co se dělo.

„Tady, Kat!“

„Kat, je pravda, že chodíte s princem Dominicem?“

„Proč vás vyhodili z paláce, Kat?“

„Je pravda, že jste těhotná?“

Spadla mi brada a byla jsem schopná jen zírat. To se nestalo. V nejhorším dni svého života jsem nepotřebovala, aby se mi na paty pověsily prašivé hyeny živící se mršinami. Nebyli tady žádní muži z ochranky, aby nás udrželi v bezpečí. Byly jsme tam jen my dvě. „S nikým nemluv a drž hlavu dole.“

Objala mě a snažily jsme se projít skrz paparazzi, zatímco na nás křičeli otázky a oslňovali nás blesky fotoaparátů.

„Měla jste mi dát moje fotky,“ řekl jeden hlas s irským přízvukem. Vzhlédla jsem a uviděla před sebou Seamuse O´Briena, jak mi před tváří asi dvacetkrát bleskl foťákem. Ušklíbl se. „Chystám se vám udělat ze života peklo.“

Věděla jsem, že to nebylo naposledy, kdy jsem ho viděla.

Lemon a já jsme se tlačily dopředu, dokud jsme nebyly uvnitř letištní haly, kam nás už reportéři nemohli sledovat.

„Co budu dělat?“ Zeptala jsem se jí a ohlédla se na paparazzi, kteří za sklem stále křičeli a fotili.

 Lemon vzala svou kabelku a s cestovním pasem zamířila k celnímu úředníkovi. „Řeknu ti přesně, co uděláš. Od teď budeš každý den nosit stejné oblečení. Bílé tričko, džíny a tenisky.“

„Proč?“ Zeptala jsem se, když si úředník vzal můj pas a orazítkoval ho. Snažila jsem se nedívat na italské razítko, které jsme obdržely, když jsme poprvé dorazily do Milána.

„Paparazzi potřebují pro časopisy různé fotky. Když budeš mít pořád stejné oblečení, budou ty fotky nudné a nikdo nebude vědět, jaký den je fotili. Bude to vypadat, jako z jedné série fotek. Celebrity to dělají pořád. Taky s nimi nemluv. Nezapojuj se, nedávej jim šanci na dobré záběry. Nereaguj na jejich urážky nebo lži. Nakonec tě nechají na pokoji, protože na tobě nebude nic zajímavého.“

Prošly jsme s kufry letištěm a zamířily k přední části terminálu, abychom chytily taxi k našemu bytu. Všichni reportéři už tam na nás ale čekali.

„Tohle nezvládnu.“ Nemohla jsem žít tímto způsobem, pod neustálým dohledem.

„Zvládneš. Budu vedle tebe na každém kroku, abych ti pomohla. Jdeme.“

Chtěla jsem všechno vrátit do doby, kdy bylo všechno v normálu.

Bylo v mém životě někdy něco normální?