RD - 30. kapitola

Překlad: Marťa

Po hodinách přehrávání si celé situace pořád dokola a přání, udělat to jinak, jsem musela konečně usnout. Přála jsem si, abych si bývala udržela svou důstojnost a dodržela své sliby. Bylo smutné, že za mě ten slib musel dodržet Nico! Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být tak slabá.

Šla jsem odemknout dveře a zjistila, že byly otevřené. Můj kostým z podlahy zmizel. V šatně jsem uviděla, že ho tam Giacomo pověsil, zabalený do igelitového obalu. Otevřela jsem kufr a vytáhla ze skříně všechno oblečení. To, co mi nechali ušít, jsem tam nechala ležet v polici. Kostým Elsy jsem nechala houpat na věšáku. Vybrala jsem oblečení, které si obléknu na cestu. Kufr jsem vynesla do pokoje a položila ho na postel.

Otevřela jsem noční stolek a vytáhla z něj Nicovy dárky a telefon. Byla jsem naštvaná, ale nemohla jsem tam Barbie nechat. Ani náhrdelník. Měla jsem na ně příliš mnoho vzpomínek. Uložila jsem je do kufru a zvedla telefon. Přemýšlela jsem, jestli jsem ho tam neměla nechat. Jednoho dne ale možná budu chtít znovu oživit vzpomínky. Ty fotky. Ty si vezmu sebou.

Ozvalo se zaklepání na dveře a mně se rozbušilo srdce. Nebyla jsem připravená Nica vidět.

„Mohu vstoupit, signorina Kat?“

Byl to Giacomo. Ulevilo se mi a zároveň jsem byla zklamaná. „Dále.“

„Něco pro vás mám.“ Podal mi těžkou krémovou obálku, na které byl vyražený erb královské rodiny. Byla lemovaná červenými a zlatými pruhy. Otevřela jsem ji v obavě z toho, co tam najdu. Ale šlo jen o šek na šest tisíc dolarů za ten článek. Druhou rukou mi podal mou oblíbenou horkou čokoládu a já se z ní napila, než jsem ji položila.

„Máte všechno? Nechcete pomoci s balením?“

„Jsem v pořádku.“ Tohle bylo naposledy, kdy ho uvidím. Giacomo se o mě staral naposledy. „Poslyšte, děkuju vám za všechno.“ Chtěla jsem ho obejmout, ale nevypadal, jako objímací typ.

„Nemáte vůbec zač.“

Sundala jsem kufr dolů a hodila obálku na postel. „Mám pocit, že bych vám měla říct, jak úžasný jste byl, Giacomo. Bez vás bych to přežila jen těžko.“

Upravil si brýle a narovnal kravatu. Přemýšlela jsem, jestli byl v rozpacích. „Bylo mi ctí vám sloužit, má lady.“

Zasmála jsem se. „Nejsem žádná lady, Giacomo. Víme to oba.“

Popadl mě za ruku, což mě překvapilo, protože se ke mně choval vždy profesionálně. „Jste jedna z nejopravdovějších lady,  jaké jsem kdy poznal.“

V krku se mi udělal knedlík a chtělo se mi znovu brečet. Jen jsem přikývla. Co bych mu na to měla říct.

Neohrabaně mě poplácal po paži a vyšel ven.

Sedla jsem si na postel a odmítla se rozplakat. Znovu jsem se podívala na šek. Bylo to hodně peněz.

Ale byly poskvrněné. Nemohla jsem si je vzít. Nepotřebovala jsem Nicovy peníze. Svůj problém s výukou jsem dokázala vyřešit sama. Odložila jsem obálku se šekem na noční stolek.

Vzala jsem si z koupelny toaletní tašku a s ničím dalším jsem se neobtěžovala. Nechtěla jsem si čistit zuby ani se česat. Ujistila jsem se, že mám lístek a pas. Nechtěla jsem, aby mě při odjezdu z téhle země něco zdrželo.

Lemon a já jsme musely chytit vlak. Ten nás zaveze do Milána a tam nastoupíme na letadlo zpátky do Colorada.

Jela jsem domů. Domov. To slovo mi v hlavě znělo dutě a nepravdivě. Protože moje srdce cítilo, jako bych z domova právě odjížděla.

Na chodbě se ozval hluk. Vzhlédla jsem a uviděla za dveřmi stát Serafinu, jak se přede mnou schovává.

„Přišla ses rozloučit?“

Přikývla, a pak se ke mně rozběhla a skočila mi do náruče. Začala plakat a ty vzlyky mi lámaly srdce. Držela jsem ji na posteli a houpala s ní tam a zpět.

„Nechci, abys odjela,“ řekla.

„Musím.“

Podívala se na mě. Zatraceně, opravdu jsem to dítě milovala.

„Uvidíme se ještě?“

Nechtěla jsem jí lhát. „To si nemyslím.“

Její vzlyky zesílily. „Ale proč nemůžeš zůstat. Zůstat a vzít si Nica? Jednoho dne by ses stala královnou. Jako Elsa. Nechceš být, jako Elsa?“

Jak jsem mohla říct sedmiletému dítěti, že si její bratr nevezme mě ani nikoho jiného?

Políbila jsem ji na čelo a vydávala uklidňující zvuky. „Neplač, všechno bude v pořádku.“

„Co kdybych slíbila, že budu hodná? Co když slíbím, že už ti nikdy neukradnu telefon? Zůstaneš?“

Úplně mi lámala srdce. „Ach, zlato, neudělala jsi nic špatného. To s tebou nemá nic společného. Tohle pro mě byly jen prázdniny a teď je čas vrátit se domů. Mám školu a práci, do které se musím vrátit.“

Jen plakala a já měla co dělat, abych se k ní nepřidala.

„Vážně mi budeš moc chybět,“ řekla jsem jí.

„Taky mi budeš moc chybět,“ řekla skrz vzlyky. „Chtěla jsem, abys byla moje nová sestra. Mám tě mnohem radši, než Violettu.“

To mě rozesmálo. Pevně jsem ji objala. Přála jsem si, abych ji mohla dát do kufru a vzít si ji sebou do Colorada. Místo toho jsem ji položila do postele a zabalila do přikrývky. Setřela jsem jí slzy z tváří.

„Až ti budu chybět, chci, aby ses podívala na Ledové království a vzpomínala na dobu, kdy jsme se na něj dávaly společně. Můžeš to pro mě udělat?“

Přikývla a sevřela přikrývku.

„Dobře. Protože pokaždé, když se na něj podívám já, budu na tebe myslet.“

„Slibuješ?“ Popotáhla.

„Slibuju.“ Políbila jsem ji na tvář, popadla jsem všechny svoje tašky a vyšla na chodbu. Tam jsem potkala Chiaru. Nemohla jsem tím projít znovu.

Ona ale neplakala. Požádala mě, abych jí poslala email a zůstala v kontaktu, protože měla další náčrtky, které mi chtěla ukázat. Neměla jsem v úmyslu zůstat s kýmkoliv z Nicovy rodiny do budoucna v kontaktu. Takže jsem neřekla ano ani ne. Jen jsem ji objala.

„Prosím, postarej se o svou rodinu. Zvláště o...“

Přerušila mě dřív, než jsem to mohla doříct. „Nica?“

I jen slyšet jeho jméno mě bolelo. „Serafinu. Je trochu smutná.“

„Postarám.“ Znovu jsme se objaly a Chiara odešla. Zaklepala jsem na Lemoniny dveře a ona se na mě podívala, než mě vtáhla dovnitř. „Všechno mi řekni.“

„Nemáme čas. Musíme stihnout vlak, abychom se na letiště dostaly včas. Co to děláš?“

Měla vytažené kancelářské potřeby. „Psala jsem poděkování králi a královně. Včera v noci z nějakého důvodu odjeli a vzali sebou Violettu a dvojčata. Což je pravděpodobně dobře, protože se vyhnu scéně s Dantem. Můžeš to podepsat, jestli chceš.“

Lemonina matka si na poděkování zakládala a vychovala tak i svou dceru. Vzala jsem kartičku a bez přečtení jsem dolů napsala své jméno. Byla jsem ráda, že se nemusím vidět s nikým dalším z rodiny. To loučení mě unavovalo.

„Taky jsem napsala Caitlin. Odlétali dnes brzy ráno, takže ses s nimi nemohla rozloučit. Včera večer jsi někam zmizela.“ Řekla obviňujícím tónem, ale já neměla náladu cokoliv vysvětlovat. Tu kartu jsem podepsala taky. Lemon je vložila do obálek a zavřela. Nechala je na posteli. Rozhlédla se po svém pokoji, jako by si chtěla zapamatovat každičký detail. Zatímco já se nemohla dočkat, až odtamtud vypadnu. „Musíme jít.“

„Nechceš mi říct, co se děje?“

„Tady ne. Ne na tomto místě.“

V mém výrazu muselo být něco, co jí muselo napovědět, že jsem mluvila vážně. Popadla jsem jeden z jejích kufrů a ona ostatní tři (jednu tašku přes rameno a další dva kufry táhla).

„Požádala jsem Giacoma, aby nám zavolal taxi, které nás odveze na vlak.“

Přikývla jsem, protože jsem si nevěřila, že bych zvládla promluvit.

Zvládnout schody se všemi těmi kufry nebyla legrace. Napůl jsem čekala, že se za každým rohem vynoří Nico. Když se neobjevil, srdce mi skákalo i padalo.

Chtěla jsem odejít bez rozloučení. Nechtěla jsem ho znovu vidět, abych opět prožila to ponížení z minulé noci.

Venku stál černý vůz, ne taxi. Řidič oběhl auto, aby nám pomohl s kufry.

„Měli jsme tady mít taxi,“ řekla jsem.

„Jeho Výsost trvala na tom, že vás mám odvést na milánské letiště.“

To jsem v žádném případě nemohla dovolit.

„Můžete nás odvézt na vlakové nádraží.“ Do Monterry jsem se dostala vlakem a stejně tak z ní můžu i odjet. Nepotřebovala jsem Nicovo auto, ani jeho řidiče. Řidič začínal panikařit. „Ne, to nemůžu. Musím vás vzít na letiště.“

Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem, aby toho chudáka vyhodili. Nezasloužil si ztratit práci kvůli mé tvrdohlavosti. Předala jsem mu jednu ze svých tašek. Uložil zavazadla do kufru a já s Lemon jsme si nasedly. Zavřela jsem za sebou dveře.

„Teď už mluvit můžeš?“

„Ještě ne. Nejsem připravená.“ V Lemoniných očích jsem viděla starost. Teď jsem nechtěla řešit emoce někoho jiného. Stěží jsem zvládala vlastní.

Zavřela jsem oči. Nikdy jsem se necítila tak unavená a vyčerpaná. Nechtěla jsem myslet na Nica ani na to, proč se nepřišel rozloučit. Ne, že bych ho chtěla znovu vidět, ale bolelo mě, že mě nechtěl vidět.

Chtěla jsem jen spát.

Když jsme dojeli na letiště, Lemon mě probudila. Na odbavení jsme měly spoustu času.

Když jsme ale vystoupily a hledaly naši leteckou společnost, všimla jsem si muže s cedulí „MACTAGGARTOVÁ“ a „BEAUCHAMPOVÁ“. Nebylo pochyb, že tím myslel mě a Lemon.

Chtěla jsem to ignorovat, ale pak ho uviděla i Lemon. „O co myslíš, že jde?“

Možná se tady, na letišti, Nico chystal udělat nějaké velké gesto. Obklopeni lidmi, abych mu neudělala scénu a nekřičela na něj. Nechtěla jsem to zjistit.

Ale to už Lemon mířila k muži s cedulí. „Jsem Lemon Beauchampová.“

„Princ Dominik pro vás zařídil let. Jeho osobní letadlo už čeká.“

To byla poslední kapka. V jeho letadle domů nepoletím. „Eh, ne. To se nestane.“

„Prosím, Kat. Cestou domů nás čekají tři přestupy. Bude to trvat věčně. Takhle se dostaneme přímo tam. Nevím, co se mezi tebou a Nicem stalo, ale zítra máme první přednášku. Nechci být vyčerpaná. Ty ano?“

Nepamatovala jsem si, jaké to je nebýt vyčerpaná. Ale už ve mně nezůstala žádná síla bojovat. Nebyla jsem silná v kramflecích. A nechtěla jsem trávit celý den posedáváním na letištích. Tak jsem se vzdala.

Muž vzal naše zavazadla a položil je na vozík. Řekl nám, abychom ho následovaly. Vzal nás přes speciální bezpečnostní kontrolu a pak jsme zamířili přes halu na letištní plochu.

Venku čekal Nico.