RD - 29. kapitola

Překlad: Marťa

„Cítím se divně, když pomyslím na to, že se zítra vrátím do Colorada,“ řekla jsem, když jsme šli chodbou k mému pokoji.

Byl to trochu zoufalý pokus o to, donutit Nica mluvit o DNV. DNV byl výraz, který mi představily holky z Lemonina sesterstva. Znamenalo to „definovat náš vztah“.

Čekala jsem, až něco řekne. Cokoliv. Aby mi ukázal, že mu na mně záleželo stejně, jako mě záleželo na něm.

Cítila jsem, že mě měl rád. Myslela jsem si, že jsem ho přitahovala a byl se mnou rád. Ale možná to bylo jen mou nezkušeností. Neměla jsem žádné předchozí vztahy, které bych s tím mohla porovnat, abych tomu lépe porozuměla. Nevěděla jsem, co si myslel. Pro něj to nic velkého být nemuselo. Byla jsem jen další dívka, se kterou musel vydržet, než odjedu.

Pro mě to takové ale nebylo. Znamenalo to pro mě víc. Když jsem si po tom zápase ve sněhovém pólu myslela, že ho navždy ztratím, byla jsem zoufalá a vyděšená. Teď jsem ho ztrácela doopravdy. Tak to bylo. Dokonce jsem ani nemohla předstírat, že bych chtěla vztah na dálku. Neřekl na to téma jediné slovo, i když jsme spolu trávili tolik času. Prostě jsme pokračovali v naší malé bublině, jako by měl náš život takhle vyvíjet dál.

Tak to ale nebylo.

Kdybych měla víc odvahy, možná bych se ho teď zeptala, kam si myslel, že náš vztah směřoval. Snažila jsem se to udržet nezávazné, ale ten boj jsem prohrála.

Zastavili jsme před mými dveřmi a on mě vzal za ruce. „Co kdybys odjet nemusela?“

„Ale já musím.“

„Nemohla bys zůstat ještě pár dní?“

Kéž bych mohla. „Opravdu to nejde.“

Přikývl, aniž by se mi podíval do očí. Chtěl, abych zůstala? Budu mu chybět? Přemýšlela jsem, jestli to, že jsem mu odepřela tělesné aktivity, ovlivnilo jeho city ke mně. Nezpůsobilo to, že proto mě tolik nemiloval? Nedávno byl tak opatrný, když mě držel v náručí. Bylo to poprvé, kdy jsme spolu byli sami.

Z tanečního sálu jsme uslyšeli rozruch. Odpočítával se čas do půlnoci.

„Je tu mýtus, že osoba, kterou na Silvestra políbíš, nastaví tón, jakým směrem se bude ubírat následující rok,“ řekl mi.

„Když už mluvíme o tlaku. Co když jsi s někým, jako je lady Claire? Pak bude celý rok na ránu?“ Odpověděla jsem. „Říkám si, že lepší náhradou by byly čokoládové pusinky. Pak by byl celý rok plný čokolády.“

Ani se neusmál. „Šťastný nový rok, Kateřino.“

„Šťastný nový rok, Nico.“

Začaly zvonit zvony a před hradem vybuchoval ohňostroj. Pak jsem vybouchla a zazvonila já, když mně Nico políbil tak jemně, jako by se bál, že se zlomím.

Konec mezi námi byl, jako živá věc. Chtěla jsem ho zahnat. Nechtěla jsem mu čelit.

Chtěla jsem, aby mě políbil doopravdy.

Tak jsem mu ukázala, co jsem chtěla. Přitiskla jsem se k němu a snažila se do něj vsáknout. Zoufale jsem ho potřebovala držet. Políbila jsem ho vším, co jsem v sobě měla a ústy naléhala na jeho.

Nicovi trvalo vteřinu, než si uvědomil, že jsem zařadila vyšší rychlostní stupeň. Pak se jeho rty staly naléhavými, zuřivými a vášnivými.

Ta zeď, kterou jsem mezi nás postavila, se zhroutila. Už se nedržel zpátky.

Tvrdě mě políbil a rukama mi vklouzl do vlasů. Všude, kde se dotkl a všude, kam mě políbil, jsem cítila pálení. Jako by si mě značkoval. Srdce mi divoce tlouklo a ztěžklo mi dýchání.

Jeho polibky byly hladové, ruce netrpělivé. Zkoumal. Ochutnával. Zapamatovával si.

A já mu vše, co mi dával, zase vracela zpátky.

Opojná lahodnost toho všeho mě pohltila. Líbal mě všude, kde našel holou kůži. Zvedl mě, abychom si byli rovni a moje křivky se tiskly k těm jeho. Přejela jsem mu nehty po hlavě a on zasténal. Ten rozkošný zvuk mi vyslal vzrušené zabrnění až do páteře. Nemohla jsem ho políbit dost. Nestačilo to. Chtěla jsem víc.

Chtěla jsem mnohem víc, než jen tohle.

Pokud to měla být naše poslední noc, tuhle vzpomínku na něj jsem chtěla.

Odtáhla jsem se. „Nico...“

Ale on mě k sobě přitiskl zpátky a jeho horká ústa mě okupovala, spalovala. Zaplavily mě ohromující pocity, nekontrolovatelný oheň a hrozící utonutí. Cítila jsem, jak jeho sebeovládání každým okamžikem mizí. Políbil mě na tvář, čelist, krk a klíční kost. „Nico,“ zkusila jsem to znovu.

„Nežádej mě, abych přestal,“ jeho hlas zněl drsně a chraplavě.

„Nechci, abys přestal,“ řekla jsem mu a on se zarazil.

Odtáhl hlavu a podíval se na mě.

„Co to říkáš?“

Odtáhla jsem se od něj a jemně ze sebe odtáhla jeho ruce pryč. Oba jsme ztěžka dýchali a zírali na sebe. Moje nohy mě nakonec poslechly, když jsem překonala těch pár metrů ke dveřím a otočila klikou. Udělala jsem několik kroků dovnitř, a pak se k němu otočila čelem. Obě ruce měl na zárubních dveří.

„Nico, zvu tě dovnitř.“

Nehýbal se. Stála jsem tam a cítila se zranitelně. Bylo to pro mě nové a potřebovala jsem ho. Srdce mi tlouklo, zatímco jsem čekala, až ke mně přistoupí a vezme mě do náruče.

Pořád tam stál a zíral na mě. Světlo z chodby mu svítilo do zad, tak jsem mu neviděla do tváře.

Skoro jsem se k němu vrátila, abych ho vzala za ruku. Ale neudělala jsem to. Potřebovala jsem, aby překonal tu vzdálenost mezi námi a přiměl mě na všechno zapomenout.

„Uvědomuješ si, co říkáš?“ Jeho hlas byl tichý a intenzivní, což mě rozechvělo.

„Vím přesně, co říkám.“

Čekala jsem a čekala. Nechal mě tam stát. Samotnou.

Nervy se mi napjaly a zdálo se, že se mi dech zaseknul v hrdle. Nechtěl to? Pochopila jsem celou situaci špatně? Zdálo se, že se čas zrychlil i zpomalil.

Když konečně promluvil, vylekal mě. „Nechci, aby mezi námi došlo k nějakému nedorozumění. Chci tvé pozvání přijmout víc, než cokoliv na světě.“ Ztichl, ale nepohnul se. „Ale zítra bys mě za to nenáviděla a já bych nenáviděl sám sebe. Takže si myslím, že bych ti měl popřát dobrou noc, než ztratím schopnost odejít.“

Moje duše se roztříštila na milion kousků. Krev mi bušila ve spáncích a já si byla jistá, že jsem celá zrudla, protože mě pálily tváře. Říkal ne. Odmítal mě.

Nabídla jsem mu všechno a on řekl ne, díky.

Nikdy, za celý život, jsem nebyla tak bezradná ani ponížená. Temná úzkost ve mně rostla a táhla mě dolů. Končetiny jsem měla těžké, jako bych se pohybovala pod vodou.

Pomalu jsem se vrátila ke dveřím a podívala se na něj.

„Řekni něco,“ prosil.

Zabouchla jsem mu dveře před obličejem. A pak je zamkla.

„Kateřino... cuore mio, prosím...“

„Běž pryč, Nico. Nechci tě tady.“ Doufala jsem, že neslyšel to zoufalství v mém hlase ani to, jak jsem se snažila nerozbrečet.

Položila jsem čelo na dveře a poslouchala. Několik minut tam stál, než konečně odešel a vzal sebou i mé srdce.

Zatáhla jsem za zip a snažila se svléknout ze svého pohádkového kostýmu. Téměř jsem ho roztrhla, abych ho ze sebe konečně sundala. Nemohla jsem to vydržet. Musela jsem ho ze sebe dostat.

Nakonec jsem byla volná. Neobtěžovala jsem se s pyžamem, jen jsem se odplazila do postele a přetáhla si přikrývku přes hlavu.

Vlastně jsem si to ponížení zasloužila. Nebyla jsem rozrušená jen jeho reakcí, ale i tím, co jsem udělala.

Jak jsem to mohla udělat? Kým jsem se to stávala?

Musela jsem se vrátit domů. Ke svému skutečnému já. Tohle tady byla jen fantazie. Potřebovala jsem studium, práci a moje děti. Myslela jsem na své plány. Svůj titul, práci a byt. To byly věci, o kterých jsem snila. Plánovala. Pracovala na nich. Ty věci byly skutečné. To bylo to, co jsem chtěla.

Nikdy jsem se necítila tak zklamaná a zostuzená. Vždycky jsem držela slovo. Vždy. A teď jsem byla ochotná vyhodit nejdůležitější slib, jaký jsem kdy učinila, a na kterém záleželo nejvíc, z okna.

Proč? Kvůli chlapovi, který mi ani neřekl, jestli ke mně něco cítil? Ani jsem to nemohla odůvodnit tím, že jsme byli zamilovaní. Protože nebyli.

Nebo ano?

Nakonec jsem nechala velké slzy vzteku volně stékat na tváře, až mě z nich pálily oči. Vzlyky lomcovaly mým tělem a třásla jsem se intenzivní bolestí.

Nemohla jsem překonat to, co jsem udělala. Co jsem chtěla udělat. Co jsem požádala Nica, aby udělal. Chtěla jsem za to obvinit někoho jiného. Nějakého obětního beránka. Ale jediný, kdo to pokazil, jsem byla já. Nemusela jsem se bát, že mi život zpustoší někdo, jako byla lady Claire. Docela dobře jsem to zvládla sama a všechno jsem přitom zničila. Cítila jsem se, jako blázen.

Nežádoucí, zatracený hlupák.