RD - 28. kapitola

Překlad: Marťa

Přestala jsem plakat na dost dlouho, aby mi dokončili líčení. Vklouzla jsem do ledově modrých bot právě, když dveřmi prošla Lemon.

No, nevešla jen tak. Musela se otočit do strany, aby se vešla.

„Čekala jsem Marilyn Monroe!“ Řekla jsem jí.

„Skartlett O´Hara, k vašim službám.“ Měla bílé šaty se zelenými květy magnolie. Křížem přes hrudník měla zelenou sametovou šerpu a širokou sukni vyztuženou obručí. Dokonce měla i klobouk se zelenou stuhou.

„Elsa, co? Serafinin nápad?“ Přikývla jsem. „Slibuji, že dnes večer se vtipů o ledové královně zdržím,“ řekla mi, rozvinula vějíř a začala se jím ovíjet. „Věřím, že jsme připravené. Už na nás čekají pěkní princové.“

Udělaly jsme si jejím telefonem několik fotek. Ten, který mi dal Seamus, jsem vrátila do zásuvky hned poté, co jsem vytáhla SIM kartu, aby mě nemohl znovu kontaktovat.

Vstup do tanečního sálu byl, jako z jiného světa. Na rozdíl od studentských halloweenských večírků, které jsem navštívila na vysoké, se tady nikdo nepokoušel zjistit, kdo šel za největší děvku v nejsprostším kostýmu. Ne, tady byly ženy oblečené, jako historické postavy, princezny a postavy z příběhů. Nikomu nebyly vidět prsa ani zadky. Bylo to osvěžující.

Jako první nás našla Caitlin. Oblékla se do komplikovaného růžovofialového kimona, jako gejša. Lemon a já jsme hned nad jejím oblečením vzdychaly a óchaly. „Dostala jsem ho, jako dárek, když jsme byli v Japonsku naposledy.“ Ukázala na Alexe, který se oblékl, jako pirát, včetně háku na ruce.

Nica jsem našla sama. Mířil přes taneční parket přímo ke mně oblečený, jako pan Darcy. Moje oblíbená postava mé oblíbené autorky. Vedle něj vypadal Colin Firth, jako opice v obleku. Nařídila jsem kolenům, aby mě nezradily. Měl vysoké černé boty ke kolenům, těsné světle hnědé kalhoty, modrý sametový kabát a jednu z těch bílých kravat, které se tehdy nosily.

„Podívej se na něj,“ řekla jsem Lemon. „Nejsem pro něj dost dobrá.“

Nechtěla jsem to, ale bylo to tak. Byl to fakt, který jsem si až doteď nepřiznala.

„Jsi pro něj dost dobrá,“ odpověděla. „Má štěstí, že je s tebou. A miláčku, kdyby se na mě někdo díval tak, jako on na tebe, nikdy bych se ho nepustila.“

Vzala jsem Lemon vějíř a použila ho, abych se pokusila ochladit. Zastavil se přede mnou a uklonil se. Věděla jsem, že ten kostým byl další věc, kterou udělal pro mě. Což mě omámilo a zamotala se mi hlava. Nebylo to fér.

„Dobrý večer, královno Elso. Můžu vás požádat o tento tanec?“ Orchestr začal hrát, jako by čekali, až se mě Nico zeptá. Přikývla jsem a on mě odvedl na parket.

Byli jsme v polovině našeho tance, když mi Nico začal vyprávět příběh o době, kdy byl na vysoké škole a on s Alexem se dostali na svou zamčenou kolej po ukončení vycházek tak, že chtěli vyšplhat po vnějším mřížoví, které se utrhlo a spadlo. Dostal se k části, kdy se objevila policie i s paparazzi, když mi někdo zaklepal na rameno.

Stál tam Alex. „Promiňte vyrušení, ale mám tady někoho, s kým bych chtěl, aby se Kat seznámila.“ Vypadal podezřele šťastně. „Kat, tohle je Franz von Croy. Jeho rodina patří k rakouské šlechtě. Je to Nicův velmi vzdálený bratranec.“ Franz byl vysoký – ne tak, jako Nico – ale vysoký. Měl světlé vlasy a tmavé hnědé oči. Na sobě měl vojenskou uniformu. Uklonil se a já se znovu zasmála. Co to mělo znamenat?

„Doufám, že ti nevadí, že tě vystřídá,“ řekl Alex, když ode mě Nica odváděl. To nebylo to, co jsem chtěla. Zbývalo nám jen pár hodin. Ale Franz natáhl paže a já měla pocit, že nemám jinou možnost, než tančit s ním.

Snažila jsem se pohledem najít Nica, a když jsem ho konečně uviděla, tvářil se tak strašlivě, až se všechno uvnitř mě sevřelo. Vyrazil k jednomu z balkonů. Franz byl velmi milý, i když trochu nudný. Nerozuměla jsem, co se dělo. Položil mi několik otázek a já se opravdu snažila být zdvořilá, ale chtěla jsem jen Nica. Tento tanec byl trochu trapný. S Nicem jsme se pohybovali správným směrem a vždy jsme spolu vypadali synchronně. Franzovi jsem stoupla na nohu víc, než jednou, což laskavě přešel.

Jakmile skladba skončila, poděkovala jsem mu a zamířila rovnou na balkon. Nico seděl na židli v chladu a s rukama založenýma na hrudi.

Můj kostým byl slabý a já si okamžitě začala třít ruce, abych je udržela v teple. „Co tady děláš?“

„Zuřím.“

„Zuříš? Kvůli čemu?“

Jeho oči se ve slabém světle třpytily. „Zjevně jsem velmi žárlivý člověk. To jsem o sobě nevěděl.“

„Na koho žárlíš?“

„Na toho okázalého hlupáka, se kterým jsi tančila.“

„Na Franze?“

„Říkáš mu křestním jménem?“ Zněl rozhořčeně a rozzlobeně.

„Říkám křestním jménem každému. Není devatenácté století. A co přesně si myslíš, že se mezi mnou a jím stane?“ Byla jsem polichocená, nadšená a cítila jsem i další emoce, které jsem nedokázala tak docela identifikovat. Měla jsem podezření na nějakou ženskou pýchu. Strávila jsem tolik času žárlením a Nico to cítil stejně. Vypadalo to směšně, protože jsem Nica sotva nechala, aby mě políbil. Co si myslel, že udělám s nějakým chlapem, kterého jsem právě poznala?

„Pár věcí mě napadlo. Včetně toho, že se tam vrátím a holýma rukama ho zardousím.“

Neměla bych z toho být tak nadšená. Měla bych být zděšená. Řekla jsem si, že jsem nepotřebovala, aby se o mě staral. Že mě nikdo nevlastnil. Ale nějaká instinktivní část uvnitř mě milovala pocit, že jsem byla chráněná a opatrovaná. Nevadilo mi ani to, že mě vlastnil. Protože jsem měla jistý podíl na tom, že jsem se s ním tak cítila. Přešla jsem k němu a přikrčila se vedle židle. Otočil se a podíval se na mě.

„Slibuji, že jsem vůči všem kouzlům, která by mohl mít, imunní.“

„Vážně?“

„Ano. Není ty.“

Tohle očividně potřeboval slyšet. Stáhl si mě na klín a políbil mě do bezvědomí. Začala jsem se třást a tentokrát to nebylo Nicem. Bylo tam opravdu chladno.

„Vraťme se dovnitř,“ navrhl a já souhlasila.

Nico se ke mně přilepil, jako stín. Což mi nevadilo. Nechtěla jsem mluvit s Caitlin a Alexem. Nechtěla jsem mluvit s Lemon. Soustředila jsem se jen na něj. Každý tanec s ním. Každý rozhovor. Chtěla jsem, aby ta noc trvala věčně. Protože to bude poslední vzpomínka, kterou na něj budu mít.

„Je tady můj otec,“ řekl Nico s úsměvem. Otočil se, abych viděla jeho otce obklopeného lidmi. Všichni si s ním chtěli promluvit. Král se usmíval a kýval na všechny. Pořád se choval královsky, bez ohledu na jeho situaci.

„Normálně na takové události nechodí?“

„Ne od té nehody.“

„Podívej se na něj. Celý září.“

„Miluje pozornost. Pocit potřeby. Někdy se toho bojím. Pokud se stanu králem, pro co bude žít? Co ho donutí cítit se potřebným? Často slýchávám příběhy mužů, kteří odcházejí do důchodu, a pak umírají, když nemají každý den důvod vstát z postele. To mu nemohu vzít.“

„Tvoje rodina ho bude potřebovat pořád,“ řekla jsem.

 „Většina rodiny vyroste a odejde. Potřebuje být králem. Já to potřebuji.“

Cítila jsem, jako bych byla na pokraji něčeho důležitého. Ale než jsem mohla říct cokoliv dalšího, přišly mě Lemon a Caitlin vzít do koupelny, protože ženy tam musely chodit v hloučcích.

„Víš, proč tě Alex přiměl tancovat s Franzem?“ Zeptala se Caitlin. „Alex se pokoušel přimět Nica, aby žárlil.“

„Řekni mu, že uspěl,“ řekla jsem. „Nico, podle jeho vlastních slov, „zuřil“.“

„Ach, to udělá Alexovi velkou radost. Už dlouho čekal, až bude mít Nico vztah, díky kterému ho bude moci mučit.“

Když jsme přišly ke koupelně, posadila jsem se na pohovku. Seděla jsem tam a čekala. Jedny dveře se otevřely a ven vyklopýtala kašlající Violetta. Velmi jasně jsem viděla její odraz v zrcadle. Měla na sobě bílou tógu a vlasy měla stažené vysoko na hlavě. Oči měla skelné a chichotala se.

„Jsi v pořádku, Violetto?“

Podívala se na mě přes zrcadlo Nicovýma očima. Měla rozšířené zorničky. Ten výraz jsem poznala.

Byla zdrogovaná.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla rozjařeně a s chichotáním odešla z koupelny. Musela jsem najít Nica.

Procházela jsem davem, dokud jsem ho nenašla přesně tam, kde jsem ho nechala. „Violetta je sjetá.“

„Jsi si jistá?“

„Věř mi, jsem si jistá. Vsadila bych se, že si vzala pervitin.“ Vzpomněla jsem si na to, jak mi Nico vyprávěl o jejích problémech s váhou a jak si z ní dělal tisk legraci. Mnoho dívek užívalo pervitin k rychlému zhubnutí, aniž by si uvědomovalo, že to mělo jen krátkodobé účinky, a že si na to jejich tělo zvykne tak rychle, že na udržení váhy potřebujete víc a víc.

 Pak jsem si uvědomila, že Nico nereagoval tak, jak by členové rodiny normálně reagovali, když jste jim řekli, že někdo jim blízký bral drogy. Nevypadal překvapeně. Nepopřel to. Nesnažil se to odůvodnit ani vysvětlit.

Z čehož mi došlo, že to nebylo poprvé.

Nico mě vzal za ruku a šel to říct svým rodičům. Jeho otec nařídil vedoucímu ochranky, aby Violettu našel a odvedl někam, co nazýval předsíň. Vyrazil s královnou a já a Nico jsme je následovali. Šli jsme do malé místnosti hned vedle tanečního sálu, plného gaučů a lavic. Nico a já jsme se posadili.

O několik minut později přišli Dante a Rafe se svou sestrou. Byla jsem ráda, že Chiara a Serafina už byly v posteli a nebyly toho součástí.

Violetta začala klást otázky rychlou italštinou. Nico vedle mě překládal. „Chce vědět, co se děje a proč sem byla zatažena. Můj otec jí říká, že zase bere, navzdory tomu, že naposledy slibovala, že s tím přestane.“

Vypadala zuřivě. Královna vypadala smutně, král znepokojeně.

„Takový slib nikomu z vás dát nemůže. Musí na odvykačku.“

Když jsem promluvila, všichni vypadali šokovaně, jako by zapomněli, že jsem tam byla. „Drogy změnily její mozek, takže přestat nemůže. Nevím, co brala předtím, ale pervitin není něco, s čím by se mělo zahrávat. Potřebuje odbornou pomoc.“

„Nenechám se hospitalizovat,“ vyštěkla Violetta. Její rauš se změnil v agresi. Všimla jsem si, že k tomu nepotřebovala drogy nebo že, jak jsem předpokládala, šlo konkrétně o pervitin.

„Musíš s tím přestat, cara mia. Prosím. Tohle tě zabije. Nemůžeme si tím projít.“ Královna vypadala zničeně. „Nemůžu ztratit další dítě.“

Violetta protočila očima. „Pokud slíbím, že přestanu, mohli bychom to nechat být? Pokud půjdu do léčebny, celá rodina bude v rozpacích. Paparazzi by byli všude.“

Královna a král si vyměnili pohledy a já musela něco říct. Část magisterského studijního programu jsem se zaměřila konkrétně na drogově závislé, protože tolik dětí v nouzi mělo ve svém životě závislé.

„Je lepší, aby byla tvá rodina v rozpacích, než abys byla mrtvá. Je dobré, že ji všichni milujete, ale tímhle jí nijak nepomůžete.“

„Proč jsi vlastně tady?“ Zasyčela na mě. „Nejsi součástí rodiny.“

„Máš pravdu, nejsem. Ale Nico je můj přítel a tvá rodina se ke mně chovala laskavě a s láskou. Což pro mě bylo skvělé, ale pro tebe samozřejmě hrozné.“

„Co to znamená?“

„Jsi rozmazlený spratek. Máš úžasný život, pro jaký by lidé zabíjeli a ničíš ho drogami. Jsi, jako malá holčička, která si rozbíjí hračky.“

To upoutalo její pozornost. „Myslíš si, že se mnou můžeš takhle mluvit?“

„Myslím si, že s tebou můžu mluvit, jak chci. Nejsem tvoje rodina. Nemiluju tě. Je mi jedno, jestli se na mě zlobíš. Někdo ti musí říct pravdu. Tvoje rodina tě chránila před negativními důsledky tvého jednání. Věřila tvým lžím a dovolila ti v tom pokračovat. To musí přestat.“

Vstala jsem a podívala se na její rodiče. „Pokud chce takhle žít, dobře. Nechte ji to udělat. Ale finančně ji odřízněte. Vyhoďte ji z domu. Pokud si chce ničit život, nemusíte ji v tom podporovat.“

„Neposlouchejte ji,“ řekla Violetta svým rodičům. „Neposlouchejte ji! Neposílejte mě pryč. Potřebuju vás!“

„Nenechte ji vámi manipulovat. Musíte to brát vážně a dát jí ultimátum. Musíte se rozhodnout a držet se toho, bez ohledu na cokoliv. Vím, že je to pro vás nepřirozené, otočit se zády k vlastní dceři. Ale tahle bezpečnostní síť, kterou jste jí dali, ji ve skutečnosti bolí. Kdyby se neustále bodala do žaludku, nože byste jí dávat nechtěli, že ne? Bude to brát vážně, když i vy.“

Celý pokoj byl tichý a všichni na mě zírali. Požádala jsem Nica, aby mi půjčil telefon.

V prohlížeči jsem otevřela obrázky a našla fotky mojí matky.

Byly tam studie, které vysvětlovaly, že u dospívajících bylo kouření méně pravděpodobné, když jste jim ukázali, co se stane s jejich tvářemi. Možná se nestarali o to, co se stalo s jejich plícemi, které zčernaly, a oni nakonec zemřeli. Ale nechtěli se dívat na vrásčitou tvář a žluté zuby. Jejich marnivost byla tím, co jim zabránilo v tom, ab si ubližovali.

 Šla jsem k Violettě a ukázala jí obrázek na telefonu. „Tohle je moje matka. Posledních dvacet let bere drogy. Podívej se na její tvář.“ Moje matka měla otevřené boláky. Její tvář byla vrásčitá a nažloutlá. Přišla o zuby. „Tohle se stane i tobě.“

Poprvé se Violetta vyděsila. Vrátila jsem telefon Nicovi a on se na fotku předtím podíval, než ho vypnul.

Znovu jsem oslovila krále a královnu. „Měli byste sem pozvat rodinného terapeuta, aby vám pomohl se přes to dostat. Bude to těžké pro každého. Ale ze všeho nejdůležitější je, aby šla na léčení, a musí pracovat na tom, aby se zlepšila. Pro nikoho to nebude snadné.“

Tehdy jsem musela odejít, protože to všechno bylo příliš osobní a příliš skutečné. Bála jsem se, že se rozpláču. Nechtěla jsem se vrátit do tanečního sálu. Vypadalo to, že tam byli všichni příliš šťastní a díky těm kostýmům i falešní. Srazila mě vlna vyčerpání. V té místnosti jsem byla chladná a neosobní. Nenechala jsem se strhnout, abych na ni křičela. To mě unavilo víc, než jsem si představovala. Posadila jsem se na lavici vedle předsíně a celé tělo mi ochablo.

Čas ubíhal a ven vyšel Nico. Zastavil se hned, když mě uviděl. „Právě jsem tě šel najít.“

„Jsem tady.“

„Violetta souhlasila, že půjde na léčení. Právě ji tam berou. Někteří otcovi tajemníci už vymýšlejí opatření. Jak jsi věděla, že to bude fungovat?“ Zeptal se a posadil se vedle mě.

„Nevěděla. Ale vím, jak se tví rodiče chovají ke svým dětem a tahle cesta zřejmě nefungovala. Myslela jsem, že to zkusím.“

Chytil mě za ruku a držel mě. „Děkuji. Děkuji, že jsi pomohla mé sestře. Pomohla jsi nám všem.“ Roztřeseně vydechl. „Vidíš, také vím, jaké to je sledovat někoho milovaného, jak se pomalu zabíjí.“

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a povzdechla si. „Život je někdy na nic, viď?“

Položil mi prst na bradu a otočil ji, abych se na něj podívala. „Vlastně jsem si říkal, že teď je můj život docela báječný, cuore mio.“

„I přesto, čím si prochází tvá sestra?“

Jeho intenzita mě šokovala. „I přesto.“

Zůstali jsme tiše a dívali se jeden na druhého. Cítila jsem, jako bych mu viděla do duše. Nikdy předtím jsem se s nikým necítila tak propojená.

„Chceš se vrátit na ples?“

„Ne. Upřímně, jediné co chci, je jít spát.“

Přikývl. Vstal, vytáhl mě na nohy a odvedl ke schodům.

Pravděpodobně jsem v té místnosti dole překročila svoje hranice, ale bylo mi dobře, že jsem byla schopná pomoci. Brzy to samé budu dělat každý den. Pomohlo mi to zmírnit část mého smutku.

Stejného smutku, který mě téměř dostal, když jsem si uvědomila, že tohle byla moje poslední noc s ním, a potom to všechno skončí.