M& 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Abriella a Tommas

ABRIELLA

„Vám dvěma to trvalo dost dlouho,“ zabručela Abriella, když otevřela přední dveře své chatky, aby pustila Thea a Eve dovnitř. „Všichni jsou připraveni.“

Theo a Eve, oba s rukama plnýma zabalených dárků, měli přinejmenším dost slušnosti, aby za to, že dorazili pozdě, vypadali v rozpacích. Všichni souhlasili s tím, že se na vánoční ráno setkají v chatce Tommase a Abrielly, kde otevřou dárky a připraví si snídani. Všem ostatním, kromě těchto dvou, se podařilo ukázat v čas a k překvapivému překvapení, oni byli těmi jedinými bez dětí.

Abriella zároveň právě neměla žádný zájem v tom, aby se dozvěděla, proč přesně přišli pozdě… byla docela jistá, že by to mohla uhodnout sama. Pravděpodobně to bylo ze stejného důvodu, proč se jí samotné nechtělo ráno opouštět postel, protože někdo vedle ní byl až příliš šťastný, aby ji udržel pod přikrývkou spolu se sebou.

„Dobře, teď jsme tady,“ řekl Theo a když míjel Abriellu, usmál se, „takže pojďme dostat tyhle dárky k dětem a někoho, kdo mě pustí do kuchyně, protože já jsem zatraceně vyhladovělý.“

Abriella si muže ze strany prohlédla. „Chystáš se i pomoci vařit?“

Theo měl přinejmenším dost slušnosti, aby se choval šokovaně, že se na tuhle otázku vůbec zeptala. „Samozřejmě.“

„Mmhmm, Tommas s Damianem jsou už tam a všechno připravují. Klidně se k nim připoj.“

Pomohla Eve odložit pár dárků pro děti a ujistila se při tom, že každé dítě mělo svou vlastní hromádku dárků, aby jim zabránila v dobývání se do dárků někoho jiného. I když Abriella si myslela, že dětem by to stejně bylo jedno. Kromě Joea byli všichni ostatní stále ve věku, kdy jim papír a krabice, ve kterých byly hračky zabaleny, připadaly mnohem zajímavější než samotné hračky uvnitř. Stejně budou pravděpodobně dospělí těmi, kdo budou většinu dárků otvírat.

Abriella se sklonila k Tommasovi, který bojoval s tím, aby sundal papír z rohu jednoho ze svých dárků. Jistě, nebylo tu mnoho dárků. Čtyři pro každé dítě – v podstatě jeden od každého páru, ale to stačilo. S těmi všemi sračkami museli také cestovat zpátky domů. Dokonce i kdyby si vzali další soukromé letadlo.

Navíc tu byla velká, červená Santova taška s dárkem pro každé dítě. Ale jakmile se vrátí domů, bude tam celá hromada dárků a zábavného čekání.

Protože jo, Tommas si s cestou zpátky dokonce ani nezahrával. I když Abriella za to byla vděčná. Skutečně, bylo to mnohem méně stresu.

„Chceš, aby ti máma pomohla?“ zeptala se Tommasa.

Její velký, modrooký chlapec přikývl. „Díky, mami.“

Přitáhla si Tommasa do klína, vzala dárek z jeho rukou a roztrhla boční stranu papíru, která mu dělala největší potíže. Jakmile mu trochu pomohla, bylo pro něj snadné roztrhat zbytek papíru, aby odhalil dárek od Damiana a Lily. Vypadalo to jako model Hummeru. Takový, který odpovídal Hummeru, který viděl zaparkovaný na jejich příjezdové cestě při jejich posledního party, a jeho nadšení ještě vzrostlo, protože byl tak obrovský a měl jeho oblíbenou barvu -  žlutou.

Jako by sám Hummer nebyl dostatečně okázalý. Ještě byl osobně pořízený ve žluté barvě. Přesně jako model Hummeru v krabici. Nebo spíš, kousky z něj.

Podle krabice byl Hummer rozložený do tisíc pět set dílků, které by bylo třeba složit dohromady. Přibližný čas k jeho složení byl uváděn kolem třiceti hodin.

Páni.

Abriella viděla, jak se na ni Lily ze strany usmívala a zavrtěla hlavou. „Skutečně díky.“

„Popři, že to bude milovat.“

„Ach, bude to milovat. Tommas… ne tak moc, když on bude tím, kdo to bude kousek po kousku skládat.“

Lily pokrčila rameny. „Ale i když k čemu jsou tatínkové, že?“

Dobrý postřeh.

A Tommaso to miloval. Když seděl na klíně své mámy a zas a znovu si prohlížel tu krabici tak dlouho, jak jen mohl, byl víc než spokojený. Najednou to vypadalo, že o další tři dárky, které na něj čekaly na podlaze, neměl žádný zájem, a to ani když se ho jeho máma zkusila přilákat příslibem vláčku, který byl v jedno z nich, protože to bylo přesně to, co pro něj s jeho tátou připravili.

Zbožňoval i vláčky.

Abriella usoudila, že to vůbec nevadilo. K ostatním dárkům se dostane, až bude v pohodě a připravený na ně, a to i kdyby to chvíli trvalo. Užívala si sledování, jak ostatní děti trhaly obaly na svých dárcích, nebo v případě dcery Alessy a Adriana to, jak nechala svou mámu, aby jí každý dárek nejdřív otevřela, a se dožadovala, aby si s nimi mohla hrát.

V době, kdy se děti – včetně Tommasa - dostaly do všech svých dárků, mohla ucítit vůni slaniny, vejce a všech ostatních dobrot, které muži připravovali na snídani. Tommas za ní přišel s úsměvem. Abriella zaklonila hlavu a úsměv mu opětovala.

„Všechno připraveno?“

„Kdykoli budeš chtít, zlato,“ řekl.

Ach, rozhodně byla připravena jíst. A vzhledem k tomu, že mohla slyšet, jak i Tommasovi v jeho malém bříšku zakručelo, dokonce i když v pohodě rozptýlený svým modelem Hummera, tak i on byl připravený na nějaké jídlo.

„Tati, podívej,“ řekl Tommaso a hrdě držel hračku. „Vidíš?“

Tommas si od svého syna Hummera vzal a prohlížel si krabici. „To vypadá jako něco, s čím táta stráví skutečně zatraceně moc času.“

Na druhé straně místnosti se Damian uchechtl. „Nezapomeň si na to vzít rukavice, Tommy. Slyšel jsem, že lepidlo stojí zatraceně za prd, když ho dostáváš z rukou.“

Její manžel po bratranci střelil pohledem se svraštěným obočí, ale Damian jen pokrčil rameny.

Tommas se sklonil dolů, položil krabici zpátky na podlahu a malému Tommasovi řekl: „Běž si sednout do kuchyni a já ti seženu něco k jídlu, kamaráde.“

„Dobře.“

Abriella svému synovi dovolila vyškrábat se ven z jejího klína, ale dřív, než mohla vstát z podlahy i ona sama, její manžel vytáhl předmět, který skrýval za svými zády.

Osamělou větvičku jmelí, kterou musel vytáhnout z jejich dekorací. Držel ji nad její hlavou a přitom mrkl.

„Jsou to skutečné Vánoce,“ začal říkat, „když tě někdo nepolíbí přímo pod jmelím, Ello?“

Usmála se. „Ne, nejsou.“

„To jsem si myslel.“

Sklonil hlavu dolů a rychle jí políbil na rty.

Veselé Vánoce, říkal ten polibek.

„Maledivy a jmelí,“ zašeptala mu do úst. „To je svým způsobem docela příhodné, že?“

„Svým způsobem vlastně dokonalé.“