M&M - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Abriella a Tommas

TOMMAS

„Všechna ta světélka se ti líbila, že?“

Tommaso přikývl, přitom se pevně držel tátovy ruky. „Jo, tati.“

Tommas se ušklíbl. „To se vsadím se. Pomohl jsi mámě zdobit stromeček?“

„Jo. A na vrchol jsem umístil hvězdu.“

Tommas se sklonil, aby svého syna zvedl nahoru a přitom se zasmál. S Tommasem, se kterým balancoval na boku, zamířil do jejich chatky. Abriella byla hned za nimi. Ona šla k posezení, zatímco on zamířil dozadu k místu, kde na ně čekaly postele. Nebo spíš na malého Tommasa čekalo jeho lůžko. Tommas nepotřeboval, aby mu jeho syna řekl to, což věděl - chlapec byl k smrti unavený.

Všechno dnešní vzrušení ho skutečně dostalo. Takhle to prostě s dětmi bylo. Celý den strávily v neustálém pohybu a pak, když padl večer, díky tomu naprosto odpadly.

Ne, že by si stěžoval.

Když Tommas položil Tommasa na postel, došel zatáhnout všechny závěsy, aby chlapci poskytl pocit soukromí. Navíc pomáhaly zablokovat trochu světla, které za okny stále svítilo. Zatím ještě ani nebyla tma, ale na tom nezáleželo.

Bylo osm.

Osm znamenalo, že pro Tommasa byl čas jít spát.

„Chceš, aby ti tatínek před spaním přečetl knížku?“ zeptal se Tommas, zatímco svému synovi pomáhal svléknout se.

„Ne, já spím.“

Tommas se usmál. „Dobře, kámo.“

Tommaso byl brzy převlečený a zalezlý pod přikrývkou. To jediné, co z něj bylo vidět, byly jeho tmavé vlasy a jasně modré oči, které vykukovaly přes okraj přikrývky a zíraly na svého tátu.

„Tati?“

„Hmm, co?“

„I tak mě Santa najde?“

Tommas si klekl vedle postele, rukama se opřel o její okraj a setkal se s pohledem svého syna. „Proč by neměl, Tommaso?“

„Nejsem doma, tati.“

„Santa tě může najít kdekoliv. On je prostě tak magický, víš?“

„Jak?“

„Prostě tak.“

„Ale proč?“

Tommas se sám pro sebe tiše zasmál. Zasrané děti. Kdyby v tomhle rozhovoru se svým synem pokračoval dál, Tommaso by na každou jednotlivou odpověď, kterou by mu Tommas dal, našel důvod zeptat se jak nebo proč.

To bylo tak, jak to s těmi malými příšerkami fungovalo.

„Santa si tě najde, slibuji,“ řekl Tommas a naklonil se, aby na synovo čelo přitiskl polibek a pak ho svou dlaní pohladil po neposlušných vlasech. „Ale jen když půjdeš do postele tak, jako hodný chlapec. Pochopil jsi?“

„Dobře, tati.“

„Dobrou noc, chlapečku. Miluji tě.“

„Dobrou noc.“ Tommaso se na posteli převalil. „Iuju tě, tati.“

Tommas počkal ještě další minutu, až se Tommaso ramena nezačala s rovnoměrným dýcháním rytmicky zvedat a klesat. Pokud dítě už nespalo, pak k tomu mělo zatraceně blízko. Aniž by způsobil jakýkoli hluk, Tommas proklouzl skrz závěsy a rychle zjistil, kam se uvelebila jeho žena.

Abriella seděla před malým vánočním stromečkem, nohy měla složené pod sebou a v ruce držela šálek zeleného čaje. Právě, když Tommas přišel, aby si vedle své ženy sedl, zvedla šálek, aby se napila. Svou rukou mlčky vklouzl kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž ke svému boku. Ani to mu však nestačilo, takže si ji nakonec přitáhl přímo do svého klína.

Tohle byla obvykle nejlepší část jeho dne. Tichý čas se svou ženou, kdy se mohl těšit jen z její blízkosti a nic je nerušilo. Svými rty se jí zezadu dotkl ramen, užíval si ticha a jí. Po dlouhou dobu oba dva mlčky seděli a jen sledovali, jak jiskřivá světélka na malém stromečku poblikávala a mrkala na ně svým životem.

Jako první přerušila ticho Abriella. „Takže šel do postele tak snadno?“

„Je unavený,“ zamumlal Tommas. „Myslím, že jako mnozí z nás. Velký den, zlato.“

Cítil, jak přikývla, a pak její ruka našla jeho ruku, kterou ji objímal kolem pasu. Beze slova mu uvolnila prsty a svou dlaň vsunula do té jeho. Pevně si společně propletly prsty. Tommas jí na rameno vtiskl další polibek, jen proto, že na rtech chtěl cítit měkkost její kůže.

„Velký den je jen jeden z možných způsobů, jak to říct,“ řekla jeho manželka tiše.

Pokud byla na Abrielle jedna věc, kterou o ní mnoho lidí nevědělo, byla to její síla a schopnost vypadat dobře, dokonce i když měla pocit, že celý svět kolem ní hořel. Ne, že by se jejich svět kolem nich hroutil, ale jeho žena ohledně této dovolené ani nežila v nevědomosti. Věděla, že v zákulisí probíhaly obchody, i když se na ně příliš mnoho neptala. Ale neměl pochyb o tom, že v její mysli se celá tahle věc stále mlčky převalovala.

Bylo to v pořádku?

Bylo to špatné?

A přesto mu o tom nikdy neřekla ani slovo. Možná, že částečně to bylo díky tomu, jak vyrůstala, ale chtěl věřit tomu, že to bylo i kvůli němu. Ne proto, že by své manželce nedovolil říct svůj názor ohledně svého podnikání či rozhodnutí, ale spíše znovu a znovu dokazoval, že na konci každého dne se těmi dveřmi vrátí zpátky domů, aby ji pozdravil.

Takže si své starosti nechávala pro sebe.

Nechávala ho jít.

A čekala, až se vrátí.

Stejně jako to udělal pokaždé.

„Ello,“ řekla Tommas a políbil ji zezadu na krk.

„Hmm?“

Rozhodl se, že se mu nelíbilo mluvit s ní takhle. Ne, když byla zády k němu, i když mu přitom seděla v klíně. Vzal šálek zeleného čaje, který držela v rukou, odložil ho stranou a pak si ji na svém boku otočil, takže teď ji měl tváří v tvář. Nohy měla roztažené kolem jeho pasu, v rukou držel její obličej a přitáhl si ho k sobě blíž, aby mohl úsměv na jejích rtech přikrýt svým pomalým polibkem.

„Víš, že se vždycky vrátím,“ řekl jí.

Přikývla. „Já vím… ale byly to Vánoce a nebyli jsme v Chicagu. Myslím, že jsem prostě sama uvízla ve své vlastní hlavě.“

„Ello.“

Povzdechla si. „Já vím, je to hloupé.“

Ne hloupé.

Ve skutečnosti pochopitelné.

„I na vánoce budu vždycky doma, Ello.“

Abriella se usmála. „Já vím, Tommy.“

Dobře.

Skutečně, tohle bylo to jediné, o co kdy prosil.