ACFC - PROLOG

Překlad: Lusesita

Phillipa

Poprvé, kdy jsem potkala Fitze, pro většinu světa vévodu Fitzgeralda Heralda Belleville, jsem ho udeřila do krku.

Vlastně jsem mířila na bradu, byl o pár let starší, ale zjevně ne chytřejší, ale přinejmenším vyšší.

Začal žertovat o své cukrové paličce.

No, a zbytek je historie.

Zemřel.

Dlouhý život králi?

Samozřejmě si dělám srandu. Nezemřel, ale uplynulý měsíc prázdnin jsem se pohybovala mezi knihovnou a velkou knihovnou, kde se bude konat největší ples roku.

Moji rodiče, král a královna, jsou do svátků blázni. Pozvali jsme k nám na zámek s ledovými sochami lidi ze všech koutů světa, ale Vánoční ples? Jako byste se ocitli v pohádce.

A protože jsem princezna, je to jedna z mála chvil, kdy mi matka dovolí nosit korunku, skutečnou tiáru z diamantů, kterou jsem zdědila po babičce.

Ve dvanácti jsem byla konečně schopná si vyčesat vlasy, tak aby byly části korunky odhalené a mohli ji tak všichni vidět… a závidět mi.

Místo mého grandiózního vstupu na Vánoční ples, jsem kvůli dušení Cukrové Paličky byla poslána do pokoje i s večeří, jako malé dítě.

Rodiče prohlásili, že mě chtějí naučit způsobům.

A jak kontrolovat známý Answorthský temperament.

Disciplína a respekt jdou ruku v ruce, řekli, když mě políbili na dobrou noc a přinutili slíbit, že zůstanu v pokoji.

Což jsem neudělala, protože společně s Answorthským temperamentem jsem zdědila i jejich tvrdohlavost. Údajně mi to mělo později pomoct, kdybych se ještě někdy viděla toho idiota Fitze!

Zatnu ruce v pěst a tiše se vydám po mramorovém schodišti. Čím víc se blížím, tím hlasitěji je slyšet vánoční hudba a smích. Vůně borovic, kávy, horké čokolády a dýňového koláče!

V době, kdy sejdu schodiště a nakouknu za roh, se mi už zbíhají sliny.

„Neměla bys být v posteli?“ Šklebí se Fitz tím svým stupidním mládeneckým způsobem a strčí si vidličku plnou koláče do úst. Dokonce i z toho, jak drží křehký zlatý talířek, mám nutkání po něm skočit.

Je drzý.

Arogantní.

A usmívá se na mě, jako by si ze mě utahoval.

A já nesnáším vtipy, kterým nerozumím.

Má patnáct.

Já dvanáct.

A on se na mě stále usmívá, jako by znal nějaké tajemství. Probodávám ho pohledem, a představuji si, jak ráda bych mu zapíchla vidličku tam, kde slunce nesvítí.

„Můžu si dělat, co chci.“ Zkřížím si ruce před hrudníkem. „Neměl by sis vytahovat cukrovou paličku z krku?“ Falešně zakašlu, obalím si ruce kolem krku a udělám obličej, který, jak doufám znázorňuje žábu, která pomalu a bolestivě umírá.

Naštve se. „Mohla jsi mě zabít.“

Pokrčím rameny.

„Jsi taková zhýčkaná malá princeznička.“ Ušklíbne se. „Bože, doufám, že nebudu muset být tvůj kamarád, až budeš dost stará, abys věděla jak –“

„Jak co?“ Zvědavě se na něj pohlédnu.

„Být normální.“ Protočí oči. „Jdu na večírek. Měla by ses vrátit do postýlky v dětském pokojíčku. Koneckonců to rozmazlené malé princezničky dělají. Spí, zatímco se dospělí baví.“

Cítím, jak se mi třese spodní ret, když otevírá dveře do knihovny a odchází. Vidím záblesk barvy, slyším hudbu a tak zoufale bych tam chtěla jít s korunkou.

„Phillipo,“ zavolá Fitz přes rameno. „Nedělej se. Nikdy nebudeš nic víc než holka, která se snaží příliš rychle dospět ve světě, kam nikdy nezapadneš.“

„Proč to říkáš?“ Zašeptám.

„Protože jsi hloupá holka.“ Ušklíbne se předtím, než za sebou zavře dveře.“

„Nenávidím tě, nenávidím, nenávidím,“ mumlám zatímco stoupám po schodech do své ložnice.

A opakuji to stále dokola i v posteli, kde ležím se zkříženýma rukama.

Kdyby záleželo na mě, Fitz může klidně spadnout ze schodů a zemřít!