ACFC - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipha

Co jsem si myslela.

Ve skutečnosti jsem nemyslela.

Jen… jsem reagovala.

Ze zvědavosti.

Z potřeby.

Pobídnu koně k rychlejšímu tempu. „No tak, chlapče.“

Cítím ho, i když neslyším. Fitz nás dohání a já nechci nic víc, než ho porazit a pak mu to chrstnout do tváře.

A pak ho znovu políbit.

A ještě jednou.

Uh tady vstupuje do hry nejlepší přítel. Přítel, který člověka přivede k rozumu, podá ti víno a řekne, abys šel dál.

Ale já nemám žádné přátele.

Odmítla jsem si k sobě pustit kohokoliv ze strachu, co by se stalo, až zdědím korunu.

Změnili by se? Nebo já?

Ve čtrnácti jsem byla donucena dospět, když tátovi začalo selhávat srdce a nikdy se neohlédla nazpět. A teď, když se chystám převzít království, se cítím ztracena kvůli věcem, které jsem nikdy neudělala a měla jsem, jako závodit mezi stromy s darebným ničemou, jen proto, že můžu.

Dojedu až k hustému okraji lesa a zastavím koně. Podrážděně zafrká. Pan Wallaby vždycky rád běží rychle. Byl darem mého otce předtím, než zemřel, je starší, ale nepoznali byste to.

„Závratná rychlost.“ Zasměje se Fitz, když zastaví svého koně, Demona, vedle mě. Měla bych mu říct, že jsem toho koně pojmenovala po něm. Byla jsem inspirována jeho tmavě černou hřívou a děsivě bílým ocasem. „Kdo tě naučil takhle jezdit?“

Můj úsměv poklesne. „Otec.“

„Jsem si jistý, že by byl na tebe pyšný, že jsi mi nakopala prdel.“ Mrkne Fitz. „Pravděpodobně v nebi oslavuje a už hledá nějaký balvan na později, aby mi to natřel.“

Zasměju se. „Vždycky byl džentlmen, nemyslím, že by ti to udělal, a kdyby ano, jednalo by se o nehodu.“

„Správně stejnou, jako když vždycky čistil pušky, když jsem zrovna přijel na svátky.“

Rozřehtám se. „Dělal to kvůli vánočnímu lovu a ty to víš.“

„Pět dní dopředu? Každý den? Bez použití mezi tím?“ Nedůvěřivě přimhouří oči. „Jsem si zatraceně jistý, že jediný důvod, proč se soustředil na jejich čištění, bylo, aby je pak mohl s úsměvem namířit na mé tělo. Uvědomuješ si vůbec, kolikrát mě zatáhl na stranu a spílal mi jen proto, že… žiju?“

Protočím oči. „To by neudělal.“

Otočíme koně a začneme klusat zpět ke stájím.

„Och, ale udělal, když jsem oslavil dvacáté druhé narozeniny. Přijel jsem z univerzity rovnou sem, abych oslavil svátky. Našel mě s… no, řekněme, že jsem byl s hezkou, mladou dámou. Chytil mě za ucho a táhnul ven do sněhu a řekl, abych hrabal.“

Zastavím koně. „Hrabal co?“

„Sníh.“ Pokrčí rameny a taky zastaví koně. „Chodníky byly krásně uklizeny pro zbytek hostů, co přijeli v pět ráno. Když jsem skončil, zeptal se mě, jestli jsem se poučil.“

„A co jsi mu odpověděl?“ Jsem nadšená. Jak to, že jsem o tom nevěděla?

„Ano!“ Zasměje se. „Nejsem blázen! Řekl jsem 'Ano Vaše Výsosti' a on se mě samozřejmě musel zeptat, co jsem se naučil.“

„Lhal jsi?“

Udělá obličej. „Nikdo nelže králi.“

Nechci, aby se můj respekt vůči němu zvětšil.

Ale stalo se.

Stejně jako mé srdce.

„Tak co jsi mu řekl?“

„Řekl jsem mu, že mi to měl říct, dřív než jsem si prohrabal cestu do Číny.“ Jeho úsměv je nakažlivý. „Dovedl mě k jedné z těch tvrdých, studených, kamenných laviček, kde jsme si sedli a řekl, 'Polibky jsou jako poklad. Moudrý muž je opatrný, s kým sdílí svůj poklad. Víš, člověk musí být hoden toho pokladu a ty určitě nechceš být osobou, která zapomene na jeho hodnotu. Když sdílíš se ženou polibky, jejíž jméno ani neznáš, neoceníš hodnotu toho, co sdílíte, nebo co vám bylo v první řadě dáno. Poklad, víš, ztrácí hodnotu, stejně jako ty.“

Nasaju vzduch a oči se mi naplní slzami.

Rozpačitě se na mě usměje. „Takže jsem mu hned slíbil, že budu chránit svůj poklad.“

„Ten příběh se mi líbí.“

„Tehdy jsem ho nesnášel. Nikdy není sranda být nachytán s kalhotama u kotníků a holým zadkem směřujícím k jeho výsosti, ale je to tak.“

Vybuchnu smíchy. „A jak dlouho jsi to vydržel?“

Uzamkne se mnou pohled a zašeptá, „až do chvíle asi před dvaceti minutami.“

A pak vede svého koně přede mnou do stájí, a já stojím na místě s otevřenou pusou a sleduju ho odjíždět.