ACFC - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipha

„PRONÁSLEDUJEŠ MĚ,“ zavtipkuju, moje podpatky klapou na mramorovém schodišti. Vše, co chci, je dobrá kniha, pohodlné oblečení a něco, co mě rozptýlí od skutečnosti, že nemám nad svým životem kontrolu a nikdy nebudu.

Vždycky jsem věděla, že to bude takové, že koruna vyžaduje vše, včetně mé duše a já jsem ochotná se jí vzdát.

Bezvýhradně.

Protože tak to chtěl můj otec.

Byla jsem jediná dcera.

A byla jsem všechno, co měli.

A po těžkém těhotenství matky se otec rozhodl, že už nebudou mít další děti. V tu dobu nechal dopsat do zákona, že můžu zdědit korunu a stát se jeho následovníkem.

S manželem po svém boku.

Táta stále pracoval na části zastaralého zákona, když zemřel na infarkt a máma jeho funkci převzala a pokračovala v rozdělané práci.

Po jeho smrti jsme se rychle naučili, jak je vládnutí obtížné, a zákony o manželství byly naší nejmenší starostí.

Bylo mnoho jiných věcí na práci.

„Nepronásleduju, špehuju.“ Natáhne ruku. Chytnu ji a pomůže mi posledních pár schodů nahoru. „Vypadáš, jako by ses hluboce zamyslela.“

„Osnuju spiknutí.“ Ušklíbnu se.

Sleduje má ústa a pak si olízne rty, jako by je chtěl ochutnat, ale to je směšné.

Nesnáší mě. Já nesnáším jeho. Takhle to u nás funguje.

Zachvěju se a odvrátím pohled.

„Nerad tě vyrušuji v osnování tisíců různých kreativních způsobů, jak mě připravit o hlavu, ale myslel jsem si, že bychom se mohli projet.“

„Projet?“ Zkřížím ruce. „V autě?“

„Ehw, ne.“ Nakloní se ke mně. „Na koni, asi takhle velkém.“ Zvedne ruku do dané výšky. „Má srst, spletenou hřívu, pokud si správně pamatuju, jeho jméno je Pan Wallaby a je posedlý jablky Golden Delicious a ovsem.“

„Pan Wallaby zemřel.“ Odkašlu si.

Zbledne. „Phillipo, to je mi lí-“

„Dělám si srandu.“ Mrknu na něj. „Ale tvůj výraz stál za to.“

„Drzounko.“ Ale připojí se k mému smíchu. „Víš, že jsem byl jen pár vteřin od koupení ti nového koně?“

„A jak bys to udělal?“

„Samozřejmě bych jen luskl prsty a řekl někomu jinému, aby ho koupil. Nejsem amatér.“

„Ne.“ Povzdechnu si a polknu další vlnu nadšení. Počkat, proč jsem šťastná? Co se to děje?

„Nejsi.“ Odkašlu si, jakmile se zastaví u mých dveří. „Jedná se o jeden z těch momentů, kdy mě donutíš znovu opustit hrad?“

„Něco takového.“ Cinkne mě do nosu. „Teď, obleč si něco teplého – setkáme se ve stájích.“

„Chtěla jsem se dívat na film.“

„Pak pro tebe mám obchod,“ zašeptá potichu, což ovlivní mé tělo, které potřebuje zůstat pevně na svém místě daleko od jeho lákavých úst a svůdných pohledů. „Zajezdi si se mnou při měsíčku, a já tě přivedu bezpečně nazpět, nezraněnou, a také s příslibem tolika vánočních filmů od Hallmarku, kolik jen budeš chtít.“

Zalapám po dechu.

„Já vím, já vím.“ Položí si ruku na srdce. „Je to z mé strany velká oběť, vím o tvé posedlosti, princezno. Je to vážně směšné, ale téměř můžu vidět, jak se tvé tělo třese potřebou se dívat.“

Bouchnu ho do ramene. „Nejsem na tom až tak špatně.“

„Pře dvěma lety, na štědrovečerním plese, jsi přišla pozdě.“

Začnu rudnout. „To kvůli šatům.“

„Kecy,“ škádlí mě a jeho oči vesele září. „Měla jsi jednoduché šaty, stříbrné a přiléhavé, které objímali každý centimetr tvého těla. Ty šaty byly nádherné. V očích jsi měla slzy a já tě tak dlouho otravoval, dokud jsi s křikem nepřiznala, že ses chtěla dodívat na film.“

„Jak si to můžeš pamatovat?“ Chci si rozrušením dupnout, ale bojím se, že pokud bych se pohnula, bylo by to k němu, pak bych se o něj opřela, zvedla hlavu, a nechala ho, aby mě políbil a mluvili bychom o něčem víc, než je jen jízda a nějakým Hallmarku.

Více než Netflixu a chladném počasí, nebo jak tomu říkají.

„Jsi to ty.“ Pokrčí rameny. „Jak bych mohl zapomenout?“

„Nevím, jestli to brát jako kompliment, nebo urážku.“

Jeho plné rty se zformují do zlomyslného úsměvu. „Myslím, že trochu od obojího.“

Střelím po něm přimhouřenýma očima.

„Přestaň tak moc přemýšlet, mě neoblafneš.“ Položí mi ruku na rameno. Teplo vyzařující z jeho dlaně mi proniká do těla a šíří se až k prstům u nohou.

Co se mi to děje? Nemůže mě přitahovat, nebo jo?

V hlavě si sumíruju vše, co na něm nenávidím; krásný úsměv, husté svůdné vlasy, stavbu těla a pak zpět k jeho úsměvu, který je stále zaměřený na mě. Mé srdce uhání a nepravidelně bije, nemůžu se nadechnout. A navíc začínám cítit chvění v břiše.

„Oh ne.“

„Oh ne, co?“ Vyklene perfektní obočí.

Vrtím hlavou. Ne. Ne. Ne.

„Um.. já jen…“ Cítím horko a brní mě kůže potřebou. Odmávnu ho pro případ, že by se rozhodl přistoupit blíž ke mně. „Převléknu se rychle. Sejdeme se za deset minut?“

„Phillipo, jsi v pořádku?“

Otevřu dveře do svého pokoje. „Jop, jen jsem zapomněla na jednu zítřejší schůzku.“

Uvnitř se přikrčím.

„U doktora?“ Hádá, snažím se zavřít dveře, ale strčí mezi ně nohu.

„Ne.“

„Zubaře?“

„Vypadni!“ Strčím ho do hrudi.

Proč vypadá tak znepokojeně?

„Cítíš se dobře? Už jsi navštívila terapeuta? Hmm?“

„Přestaň hádat.“

„Manželství by mělo být založené na upřímnosti,“ řekne jednoduše, jako bych měla prostě přiznat, všechna svá nejtemnější tajemství tady na chodbě.

„Fajn.“ Vypálím po něm. Co mám říct? „Já, umm… mám vosk do bikin. Nechci ho zmeškat, protože to… bolí,“ dusím každé slovo, „když dlouho uh… čekáš.“

Oči se mu rozzáří. „Víš, kde mě najít, kdybys potřebovala společnost.“

„Hrubé.“ Strčím do něj. „Dokonce i na tebe.“

„Budu tě držet za ruku!“

Prásknu mu dveřmi před obličejem.

„Morální podpora! To dobří manželé dělají!“ Křičí za dveřmi.

Vybuchnu smíchy. „Jsi tak otravný!“

Nejdřív je ticho, a pak slyším, „to je součást mého kouzla.“

„Což mi neustále připomínáš,“ zabručím.

„Já to slyšel.“

„Jdi se převléct!“

„Sakra, celá žhavá na projížďku?“

Zasténám do rukou. „Jsi neskutečný.“

„Budu to brát jako kompliment!“ Zakřičí znovu z druhé strany dveří a pak slyším jeho vzdalující se kroky.

Úlevně si oddechnu a jdu hledat oblečení na projížďku, které mě udrží v teple.

Teplota je, odhaduju, pod bodem mrazu a já nesnáším, když mi je zima. Vezmu si zimní legíny a teplý svetr, na kterém je copánkový vzor, obuju si kožené boty, popadnu kožené klapky na uši a s nimi se ladící šálu, a rychle se vydám po schodech dolů.

Jsem v polovině cesty ke stájím, když si uvědomím jednu věc.

Ještě jsem se nepřestala usmívat.