ACFC - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

Mám kopřivku.

Možná je to díky těsnému smokingu, nebo skutečností, že je deset dní do Štědrého dne a též do mé svatby se ženou, která se mě pravděpodobně ve spánku pokusí zadusit polštářem.

Nechtěl jsem na ni změnit názor.

Nechtěl jsem na ni pohlédnout a přemýšlet, jestli není pod jejím chladným zevnějškem něco víc.

Chtěl jsem splnit svoji povinnost a pak žít odděleně.

Neměla by se na mě usmívat.

Pokoušet mě.

Nebo se pořád kousat do toho zatraceně úžasného rtu!

Zatnu pěsti a pokračuji odhodlaně dolů chodbou. Mám pokoj přes chodbu od jejího – pokoj, který je spíš jako luxusní apartmá.

Upravili jsme se po naší sněhové bitvě.

Zatáhli jsme drápky, ale v okamžiku, kdy jsme se dostali zpět do hlavní části hradu, vše bylo jako vždycky.

Světlo z jejích očí zmizelo.

A já nechtěl nic víc, než s ní zatřást, nebo ji pobídnout… či políbit… abych ho vrátil zpět.

Potřebuje víc žít, víc… něčeho.

A já potřebuju přestat s posedlostí, nebo skončím tak, že se dobrovolně přihlásím k jednotvárné práci, místo, abych si užíval svátky na hradě s karafou whisky.

Nikdy jsem si nevzal volno. Nikdy jsem nemusel. Mojí jedinou prací bylo veřejně vystupovat a bavit naše politické spojence.

Není žádný oficiální název pro to, co jsem dělal.

Rád bych si myslel, že jsem byl ten, kdo vždy během stresujících večeří uklidňoval situaci.

Občas jsem flirtoval.

A pokud to bylo nutné, tak špehoval.

Platil jsem účastí na akcích, úsměvy a focením. Čím víc, o tom přemýšlím, tím víc jsem naštvaný, kým jsem se stal a uvědomuji si, že jsem byl jen prostředníkem koruny.

I když jsem byl mladší, tak jsem napravoval.

A dělám to znovu. Jenže tentokrát se obětuju kvůli mé vznešené krvi a kontaktům.

Znovu si v duchu připomínám svoji povinnost, když jdu do jídelny, kde už podávají víno.

Modlím se k bohu alespoň o dvě láhve, než dorazí matky.

Dveře se otevřou.

A tady jsou.

Téměř se schovám pod stůl, ale místo toho popadnu víno. „Vaše výsosti.“ Ukloním se královně a pak přejdu k matce, vezmu ji za ruku a políbím. „Podle vašich úsměvů předpokládám, svatební plány šly dobře.“

„Skvěle!“ Matka září, zatímco královna vypadá, že začne tančit na místě. Proč jsou tak zoufalé?

„Dobře.“ Zamračím se a usrknu vína. „A kde je naše milá…“ skoro mě zabilo použít toto slovo před jejím jménem. „… Phillipa?“

„Tady.“ Je to jen má představivost, nebo má zaťaté zuby? Má na sobě nádherné, červené, saténové koktejlky, které neponechávají moc místa pro představivost. Jak se ta věc obléká?

Je tam zip?

Knoflíky?

Upřednostňuju zipy – rychlý přístup. Poradit si s knoflíky je zatraceně zdlouhavé. Srdíčkový výstřih mi dává dostatečný výhled na prsa, a právě zde ulpívá můj pohled. Šaty končí u kolen. Vidím jen dokonalé nohy zakončené vysokými jehlovými podpatky, které vypadají spíš jako zbraň, než boty.

„Už jsi skončil?“ Zeptá se Phillipa.

Zvednu dva prsty, pak nechám jen jeden a přikývnu. „Teď už jo.“

Zamračí se a ukáže mi záda. „Jedná se o moji svatbu nebo ne?“

„Naši svatbu,“ skočím ji do řeči. „Pokračuj.“

Sleduji její napjaté tělo, když čelí našim matkám.

„Ano drahá, samozřejmě.“ Královna nakloní hlavu a zamračí se. „Co se ti stalo? Vypadáš, že se rozbrečíš.“

„Nemůžu.“ Phillipa se zhluboka nadechne. „Si vzít ty šaty.“

Moje matka ztuhne. „Phillipo, tento styl šatů je v rodině tradicí již po generace. Tak je to dáno. Dostaneš obřadní prsten od vévody a zdědíš královské šaty. Můžeš provést několik změn v délce rukávů, ale obávám se, že to je asi tak vše. Jedná se o tradici.“

„Ale –“

„Zlatíčko.“ Královna pomalu zavrtí hlavou. „Obávám se, že má pravdu; musíš si ty šaty obléct. Lidé očekávají, že se v nich objevíš. Nesmíš je zklamat.“

„Fajn.“

Pozoruju ji a snažím se nemračit. Vypadá všelijak, jen ne v pořádku. Po krátkém zaváhání popadnu skleničku s vínem a podám jí ji.

Pevně ji sevře, než se na mě podívá. „Jak jsi věděl, že vybrat červené?“

 „Asi stejně, jako ty víš, že styl těch šatů je strašný a měli být spáleny již před několika desetiletími.“ Ty šaty jsou legendární. Každá královna si oblékla ty samé obřadní šaty. Ten samý střih, knoflíky, stuhy a mašle, které zapříčinily, že se svatební noc stala olympijským sportem v hledání osoby skryté pod všemi jejich vrstvami.  Bylo obvyklé mít závoj spadající po zádech až na zem. Nejde ale jen o skutečnost, že ty šaty jsou obrovské a neobyčejně nelichotivé. Neodpovídají Phillipinýmu stylu a z nějakého důvodu mě to trápí.

Matka zrudne, královna vypadá, že je připravena mi hodit pití do obličeje, ale Phillipa? Vypadá jako by byla připravena mě políbit nebo uškrtit – u ní to nikdy nepoznám.

Ústa zformuluje do děkuji ti.

Mrknu. „Ale tradice jsou tradice. Víš Phillipo, že v den našeho sňatku musíme vypustit Vánoční husu společně se sedmdesáti sedmi holubicemi?“

Máma zbledne, zatímco královna se zamračí.

„Také máme tu starou manželskou postel… jak že se jí říká? Železná bestie?“

Máma vyprskne pití, vypadá, že možná dostane mrtvici. „Předpokládám, že jakmile…“ udělám ve vzduchu uvozovky. „… naplníme naše manželství, budou za dveřmi stát zástupci církve, aby prozkoumali prostěradla –“

„Máš pravdu,“ řekne matka přísným hlasem. „Ne každá královská svatba, dodržela všechny… tradice.“ Otočí se ke královně, která na mě zírá, jako by udělala strašnou chybu, že dala mě a Phillipu dohromady.

Šokující, prostě šokující.

Zná vůbec svoji dceru?

Kromě toho, zná mě?

„No…“ Královna nakonec našla svůj hlas, že? „Pokud vévodkyně není proti, hádám, že můžeme dovolit Phillipě obléct si něco jiného. Stane se tak poprvé, takže můžete být podráždění a reptat.“

„Nechte mě pronést přípitek.“ Pozvednu sklenici. „Připíjím na krásnou, novou tradici, kdy si nevěsta může sama vybrat svatební šaty.“

„Slyšte, slyšte!“ Phillipa zvedne svoji sklenici, napije se a nakloní ke mně. Cítím, stisknutí ruky, podívám se jí do očí, a ona zašeptá. „Děkuju.“

Tato dvě slova pro mě znamenají víc, než všechna slova, která mi kdy byla řečena za celý život.

A právě teď bych mohl přísahat, že mi srdce bije trochu rychleji, jako by našlo způsob, jak ji pronásledovat.