ACFC - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipha

LEGRAČNÍ.

Fitz myslel svá slova vážně.

Mám důležitější věci na práci, což jsem mu stále znovu a znovu dokolečka opakovala, dokud jsem neochraptěla a neuvědomila si, že všechno, co jsem řekla, bylo jako házet hrách na zeď.

Selektivní hluchota.

„No tak!“ Fitz začal tvořit sněhovou kouli a pak na mě mrkl. „Víš, že mi ji chceš hodit do obličeje.“

„Do tváře ti chci hodit hodně věcí,“ Procedím skrz zaťaté zuby. „Ostré, těžké, chrlící oheň –“

Trhne sebou. „Myslím, že chápu.“ Zvedne ruku a hodí po mě kouli.

Oběma rukama ji chytím a zírám na ni, jasně bílá kontrastuje s černými koženými rukavicemi.

Zaplaví mě vzpomínky.

Vzpomínky, na časy, kdy bylo vše jednodušší.

Kdy jsem jako malá pobíhala okolo hradu, hrála si ve sněhu a dostala se do potíží, když jsem se chovávala před učitelem.

Hodiny strávené v blízkém lese, lezením na stromy, sněním o polibku z pravé lásky a o dni, kdy se objeví ten pravý na bílém koni a vyzná mi nehynoucí lásku.

Rodiče měli zamknout všechny filmy od Disneyho.

Místo toho nechali rozvíjet moji fantazii.

A když otec zemřel, část mého srdce zemřela s ním.

Ta část, která byla spletitě spojena s tátou způsobem, který nelze vysvětlit.

Nebyl jen otec.

V soukromí byl tatínkem.

Četl mi příběh za příběhem o princeznách a říkal mi, že jednoho dne taky budu mít svůj. Jednou budu vládnout zemi. A jednoho dne se na mě princ podívá způsobem, jakým si zasloužím.

Říkal mi, abych počkala.

A teď… teď nemám na vybranou.

Sněhová koule se začne rozpouštět i navzdory mým rukavicím.

„Princezno?“ Najednou se přede mnou objeví Fitz.

Jedna záludná slza mi sklouzne po tváři a pravděpodobně mi zničila dokonalý make-up.

Fitz zachytí slzu a setře mi ji z tváře. „Jestli je ti do pláče při pomyšlení, že bys mi ublížila, tak potom jsem tě velmi dlouho špatně odhadoval.“

Sami od sebe se mi rty zformují do úsměvu.

„A tady je.“ Otočí mi bradu k němu. „Nelíbí se mi, když jsi smutná.“

„Myslela jsem si, že se tady teď dáš do oslavného tanečku a zpěvu.“

„Slzy bez ohledu na příčinu, nejsou nikdy důvodem k oslavě.“ Nakloní hlavu.

„Nechtěla by ses podělit o to, co tě tíží? Nebo by sis to raději vybila na mé osobě?“ Jeho rty se stočí do rozpačitého úsměvu. „Jsem si jistý, že bych tady někde dokázal najít cukrovou paličku, pokud bys chtěla nostalgicky zavzpomínat.“

Zasměju se a nadhodím kouli v ruce. „Myslím, že tě s ní chci trefit mezi nohy a škodolibě se smát, když se trefím do maličkého cíle.“

Vybuchne smíchy. „Jo, to je moje narážka, abych běžel.“

„Jedna,“ varuju ho s úšklebkem. „Dva!“

„Přestaň odpočítávat!“ Kličkuje okolo jednoho ze stromů lemujících pozemky. „Odpočítávání není nikdy dobrá věc, pokud se nejedná o Nový rok!“ Trochu mu to podklouzne na sněhu a podaří se mu zakopnout o jednu z lavic pokrytých bílým popraškem.

Rozběhnu se za ním.

Jen abych svoji oběť našla čekat.

Jednou rukou zakrytý obličej, druhou rozkrok.

„Je tu lavička…“ Tyčím se nad ním. „Přímo tady.“

„To jsem poznal,“ řekne mírně napjatým hlasem. „Ale až poté, co jsem si pohmoždil obě holeně a moji pýchu.“

Prudce vydechne a pak mrkne. „Tak hodíš ji?“

„Ne,“ Nevím, co mě posedlo, abych se dostala na stejnou úroveň, pustila sněhovou kouli a uchopila čerstvý sníh a nasypala mu ho na krk.

Popadne mě.

Snažím se dostat pryč.

Drží mě za boky, hodí mě na záda a obkročmo se na mě posadí. „Dostal se mi pod kabát. Sníh by se neměl dostat pod kabát, princezno.“

„Uklouzlo mi to.“ Směju se, když třepe kabátem a začne na mě padat sprška sněhu.

„A ty mi ničíš vlasy.“

„Mám rád ničení.“ Skloní se. „Můžeš si to přiznat, víš?“

„Co?“ Olíznu si suché rty, když klesne hlavou, dokud nás nedělí jen pár centimetrů. Srdce mi začne závodit. Mám k němu tak silnou averzi, a přesto se zdá, že mé tělo má jiný názor, jak se mi jeho teplo propaluje přes kabát přímo do kůže.

Vůně borovice a skořice mi zatemnila zdravý rozum.

A jeho směšně nádherný úsměv nemá právo být tak… sugestivní.

„Bavíš se,“ a pak dodá, „s nepřítelem číslo jedna.“

„To zní dobře, že?“ Koušu se do spodního rtu. „Teď ze mě slez, než tě nakopu do koulí.“

„Dotknout se jich, dokonce i násilným způsobem mě jen povzbudí, abych na tebe ještě víc tlačil. To víš, že?“

„Cože?“ Rychle otočím hlavu. „Proč by tě to mělo povzbuzovat?“

„Protože…“ Pomalu se postaví a natáhne ruku. Když znovu stojím, přitáhne si mě k sobě a zašeptá mi proti krku. „Když jsi rozzuřená, jsi ještě krásnější a já bych nemohl vystát, kdybych byl ženatý za někoho, kdo odmítá ukázat světu jedinou zatracenou emoci ve tváři.“

„Mýlíš se,“ odvětím rychle, nesnáším, jak je blízko a jak jsou jeho slova pravdivá, i jak se díky nim cítím v teple, přestože venku mrzne.

Fitz sevře má ramena, jeho pohled je divoký a intenzivní. „To už nikdy znovu neříkej.“

„Co?“ Nejsem zvyklá, že mě někdo komanduje. Jestli něco, tak já úkoluju ostatní. Je to součást mé role. Potlačím povzdech. My už jsme katastrofa, ne?

„Že se mýlím. Tvá lidskost, empatie budou vždy tvými největšími dary.“

Ohromeně na něj zírám. Vypadá vážně.

Je vážný.

A taky má pravdu.

Otevřu ústa, abych promluvila.

Přiloží k nim prst v rukavici. „Neznič tuto chvíli pronesením něčeho nenávistného. Tohle je vážně dobrý okamžik, tady ve sněhu, při dospěláckém rozhovoru…“

Přikývnu.

Předkloní se a políbí mě na pravou tvář a vydechne. Očekávám, že zamumlá něco něžného. Místo toho zašeptá. „Posledních pět minut ti teče řasenka po tváři. Kvůli této sračce umřelo nějaké zvířátko, že?“

Plácnu ho.

Zasměje se a uteče.

A jsme zase na začátku.

Skvělý.