ACFC - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

Nejhorší bouře za čtyřicet let.

Tak ji nazývají zprávy.

Ale vůbec to nepomáhá.

A telefon mi oznamuje, že není úniku.

Phillipha zírá přímo před sebe, jako by měla kolem malého krčku omotanou oprátku, a mně stékají po zádech alespoň tři kapičky potu.

„Dobře.“ Postavím se a nabídnu Phillipě ruku. „Necháme vás tady, dámy. Koneckonců nemůžeme sedět uvnitř, když venku padá sníh.“

„Nemůžeme?“ Phillipha přimhouří oči.

Vykulím své, říkám jimi: je to jediný únik, který ti můžu nabídnout, ber, nebo nech být.

„Miluju mátově zelenou.“ Spráskne máma ruce.

„Ale královské barvy jsou půlnoční modř a stříbrná!“ Posmívá se královna.

V hlavě mi bliká neonový nápis UTEČ, který vysílám Philliphiným směrem. Naštěstí se postaví a chytne mě za ruku drtivou silou. „Ano, pojďme Rajahu. Je čas krmení.“

Zvrátím hlavu a rozesměju se, když unikáme skrz dvojité dveře dolů do haly.

„Víš, že mi cupuješ všechny nápady, co si vzít příští podzim na Halloween? Fakt díky.“

„Protože minuloroční kostým lišky byl takový úspěch. Předpokládám, že předtím jsi měl nějaké mozkové buňky, ale ty se na místě usmažily nebo se jednoduše vzdaly života.“

Civím na ni. „Asi bys měla vědět, že jsem si ten ocas ušil sám. Co na to řekneš teď?“

„Říkám, že muž, který dostal tolik zadků, by měl vědět, jak ho ušít.“

Pokrčí rameny, jako by to nebyla jasná narážka na mé úlovky během let jako jednoho z královských playboyů.

Koneckonců, šel jsem do toho hlavně proto, že jí potom zrudly tváře a zkrátil se jí dech. A miloval jsem způsob, jakým se jí v očích objevil oheň, když měla pocit, že mě nutila, abych byl náležitě královský. „Jen si přeju, aby nám dali medaili za tolik známostí na jednu noc, ale bohužel jsem náchylný nepočítat nic, kromě mých účastnických trofejí.“

Zataví a podívá se na mě. „Trofeje za účast? Jako zářezy na pitomém sloupku postele?“

„Ne.“ Nakloním se k ní, zastrčím ji vlasy za ucho a zašeptám, „spíše samotné cucfleky, výkřiky zahrnující mé jméno znovu a znovu a dvojité body za 'Oh ano, přesně tam, Fitzy, kurva přesně –'“

Připlácne mi ruku na pusu. „Jsem znechucená.“

Ale její oči říkají něco jiného.

„Jak jsem to mohl propást?“

Přetrvávající ruka na mých ústech, říká, že má zájem.

Bylo to tak vždy?

Vždy jsem chtěl prozkoumat zmijí hnízdo, jen abych zjistil, jestli jsem imunní vůči uštknutí.

„Jo, no…“ Odkašlu si a vystřízlivím. „Nemůžeme být všichni perfektní.“

„Od toho mám daleko,“ připustí téměř smutně. „Možná to je ten problém. Beru si někoho, koho nemiluju – bez urážky –“

Mávnu. „Nedotklo se mě to; pokračuj.“

„Neměla jsem příležitost dělat nic mimo tento zatracený hrad. Na univerzitě jsem měla ochranku, pro případ, že by se mě někdo pokusil zabít –“

„Což není nepravděpodobné, pokud chceš znát můj názor,“ dodám a ušklíbnu se. „Bez urážky.“

„Možná jsem víc princeznou Jasmínou, než bych si chtěla přiznat, odháním každého muže, který se dostane blízko… pasti.“

Neuvědomil jsem si, že se mé srdce bude starat o to, aby nebyla smutná, ale předtím, než si můžu namluvit, abych běžel opačným směrem, přitáhnu si jí do náručí a políbím na vršek hlavy. Voní jako čerstvé pomeranče a vanilka. Zhluboka se nadechnu a promluvím: „myslím, že si každý zaslouží dobrodružství.“

„Jo, to se ti to říká. Opil jsi předsedu vlády tak, že kolem pobíhal nahý.“

„Proč se všichni zaměřují na zpropadeného premiéra? Je vlastním pánem. Takže, když jsem mu dal panáky? Vzal si je.“

„Ach, krásná výmluva.“ Snaží se odtáhnout, ale já ji držím pevně.

Líbí se mi ji mít v náručí.

Líbí se mi, jak se cítím, když jsme spolu.

Bouře je zřejmě příčinou nějakého alternativního vesmíru, kde mě nehoní s mačetou a já nesním o tom, že bych jí použil jako cvičný terč.

„Sněží.“

„Tvá pozornost vůči detailům je ohromující. Řekni mi víc,“ řekne mi proti hrudníku.

Nemůžu si pomoct a uchechtnu se. „No, tak si pojďme hrát ve sněhu.“

„Hrát,“ řekne s kamennou tváří. „Venku?“

Poodstoupíme od sebe. „Proč ne? Princezna se bojí trochy zimy?“

Překříží si ruce. „Ne, jen je to hloupé. Proč bychom pobíhali venku, když můžeme –“

Umlčím ji prstem. „Protože pokud si někdo zaslouží rozpuštěné vlasy, jsi to ty. Teď, sejdeme se za třicet minut v hlavní vstupní hale. Teple se obleč.“

Přimhouří na mě oči. „To myslíš vážně?“

„Vždycky jsem vážný.“

„Diskutabilní.“

„Možná mi jen nevěnuješ dost pozornosti,“ zašeptám věcně, vezmu ji za ruku a lehce políbím na klouby. „Třicet minut.“

„Tři- třicet minut.“ Sleduje svoji ruku a pak se ke mně otočí zády. „Budu připravená.“

„Měla bys být víc nadšená ze sněhových koulí, co se mi rozprsknou v obličeji.“ Zasměju se, když se jí najednou objeví ve tváři vzrušený výraz. „Och tak tady je. Rozkošné. Pokus se aspoň uchránit moji pravou stranu tváře od jizev z ledu, dobře? Je to moje lepší strana.“

„Ne, není,“ přeruší mě se smíchem a pokrčí rameny. „Tvoje levá je lepší. Máš tam důlek v koutku úst. Pravá je tvoje královská strana, ta která neukáže nadšení z věcí jako je sněhová bitva.“

Ztuhnu na místě, vzbudí se ve mně zvědavost. „No, no, no, podívejme se, kdo má tady zase roupy.“

V očích se jí mihne podráždění. „Poslala bych tě do háje, kdybys to na mě neprásknul.“

Zahýbu prstem jejím směrem „A já bych si to užil víc, než tušíš.“