ACFC - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipha

NESNÁŠÍM HO.

Rozhodně víc, než je normální nenávidět jinou, žijící a dýchající osobu.

Nenávidím, jak se na mě příliš dlouho dívá.

Způsob, jakým na mě jeho smaragdově zelené oči prodlévají, jako by mě mentálně zesměšňoval a bral to jako své poslání.

Ale ze všeho nejvíc nenávidím, jak je krásný.

Záštiplní muži by neměli být krásní. Měli by mít na obličeji bradavice, být tupozrací a mělo by jim neustále zapáchat z úst.

Ale on nemá ani jedno.

Ve skutečnosti, čím je starší, tím vypadá líp.

Jako by ani nebyl člověk!

Nemá ani jeden šedivý vlas – na hostině minulé Vánoce jsem se ho snažila najít, poté co jsem měla trochu víc šampaňského, na neštěstí, jsem vytrhla jeden, který vypadal šedivě, jen abych skončila velmi zklamaná, protože se jednalo jen o hru světel.

Můj vědecký výzkum ho nezajímal.

A on nezajímal mě. Vůbec.

Nevím, proč je na hradě. Jedná se o moje nejoblíbenější roční období a on všechno ničí svým nabubřelým, arogantním úsměvem.

Mračím se na něj a zkřížím ruce na prsou, když moje máma zahne za roh a zářivě se na mě usměje. „Tak už je tady?“

„On… klidně může padnout mrtvý k zemi.“ Usměju se a udělám perfektní pukrle. Pak ji políbím na obě tváře. Sladká vůně Oscara de la Renty se vznáší ve vzduchu a připomíná mi, abych se uklidnila, dýchala, soustředila a připomněla si, kdo na konci dne bude mít korunku. Můj otec a další: já. „Teď, proč jsi mě chtěla vidět a proč satan vylezl už během dne? Víš, jak uctívá temnotu.“

Máma pozvedne obočí. Rty sevře do pevné linky, které se ale promění v dokonalý královský úsměv, jakmile vejde vévodkyně z Bellevillu do vstupní haly.

„Vaše veličenstvo.“ Vévodkyně s mámou jsou kamarádky už od dětství. Často přemýšlím, jestli je trápí, že s Fitzem nemáme mezi sebou stejné přátelství.

No přinejmenším mezi sebou něco máme, i když je to jen spor, který trvá tak dlouho, jak si jen dokážu vybavit.

„Noro.“ Máma mávne rukou. „Žádné formality.“ Zaklesnou se do sebe rukama. „Jaká byla cesta? Je venku hodně sněhu?“

Nora se usměje na matku, jako by sdíleli tajemství. „Moc ne, ale slyšela jsem, že přijde bouře. A můžeme zde uvíznout.“

Obě se zasmějí, jako vznešené dámy, zatímco se mi začne zvyšovat adrenalin.

Uvíznout.

Tady?

Ne.

Rozhodně ne.

Nikdy.

Ne.

Než se stihnu zastavit, vybublá ze mě hysterický smích. Zakryju si ústa rukou a odkašlu si. „Omlouvám se, jen mě napadlo něco… vtipného.“ Jako že by Fitze pohltily plameny.

Nora se na mě usměje, jako by věděla něco, co já ne.

A má matka se přidá.

„Proč se najednou bojím toho, co řekneš?“ Tělo mi najednou znecitliví.

„Mami? Vévodkyně?“

„No.“ Máma mě ignoruje a otočí se ke mně zády a zamíří jiným směrem. „Myslím, že čaj zní dobře.“

Na tváři vykouzlím úsměv, doufám, že jeden z těch milých. Možná budu mít štěstí a v tom jeho bude arzen.

Poslušně je následuju, alespoň patnáct stop za nimi. Tlumeně spolu mluví.

Chodba je dlouhá.

Říkám ji chodba smrti, díky všem obrazům mých předků, které na mě shlíželi, už od chvíle, kdy jsem byla ještě malá.

Teď, když jsem právě dosáhla dvaceti sedmi let, si uvědomuji, že se k nim jednoho dne připojím, navždy uvězněna na těchto zdech. Vzpomínka na mě bude navždy vedle té jejich.

Obojí je k vzteku a zároveň vzrušující.

Jen kdybych to mohla udělat podle sebe.

Ale ne, prostě musíme mít zastaralé pravidlo, že se musím vdát, než budu moci převzít titul královny.

Z toho pomyšlení mi naskočí husí kůže.

„Chyběl jsem ti, Buttercup (pozn. pryskyřník – ale překládat nebudu J)?“ Fitzův hlas mě vytrhne z omámení. Zamračím se jeho směrem a projdu dvoukřídlými dubovými dveřmi vedoucími do jedné z nejoblíbenějších pokojů mé matky. Nachází se na konci severního křídla hradu, má výhled na několik vodních fontánek a do růžové zahrady, která mi, když mám dobré dny, připomíná pohádku, a při špatných dnech si přeju, aby ty pohádky stále existovaly.

Cítím ho vedle sebe, teplo vyzařující z pod jeho bezchybného, třídílného obleku od módního návrháře.

Ruku mi položí na záda a druhou pokyne, abych před ním vstoupila do místnosti. Technicky mám vyšší postavení, než on, ale jen kvůli titulu, který v budoucnu dostanu.

Pořád je královským vévodou.

Stejně královský, jako já.

Bohužel.

Alespoň se na něj budu moct dívat svrchu po zbytek jeho života, jakmile se stanu královnou. To mi vykouzlí úsměv na tváři.

„Ach, jsi tak půvabná, když se usmíváš,“ řekne matka, když jí Douglas, jeden z jejích osobních služebných odtáhne židli a s dokonalou precizností začne nalévat čaj.

Má sloní paměť, pamatuje si co má kdo rád: jeden cukr a smetanu navíc pro mámu, to samé pro vévodkyni, jen smetanu pro mě a pouze černý pro Fitze.

Jsem zcela šokovaná.

Má rád černý čaj.

Stejně černý jako je jeho duše.

Zvednu porcelán ke rtům a napiju se, mám perfektní držení těla, sleduju matku, která se usmívá na vévodkyni, při pokládání čaje na stůl. „Řekneme jim to?“

Fitz vedle mě ztuhne.

Zřídka vypadá nepohodlně. Viděla jsem, jak několikrát během své řeči mírnil předsedu vlády.

Tak, proč zblednul po slovech mé matky?

A proč vévodkyně vypadá tak nadšeně? Jeden by si skoro myslel, že se chystá přivdat do královské rodiny…

Polknu naprázdno.

Ne.

Ne.

Ne.

Matčin úsměv se rozšíří. „Máme pro vás jisté oznámení. No, vlastně, oznamujeme, že se připravuje prohlášení, které vydáte vy dva.“

Na venek mám nasazenou klidnou masku vyšších tříd, uvnitř kleju a modlím se za apokalypsu.

„Jak víš, s tvým otcem jsme byli znepokojeni, a teď je pryč.“ Podívá se na mě smutně a pak rozhodí ruce. „Každý tvůj nápadník s křikem utekl.“

Fitz se rozesměje, ale zamaskuje to kašlem. „Omlouvám se, něco mě zašimralo v krku. Pokračujte… říkala jste něco o tom, že utekli? S křikem? Je to tak?“

Kdybych byla mladší, hodila bych mu do obličeje horký čaj a skočila mu po krku.

Místo toho se napiju. „Nebylo to tak špatné; není to jako by oni byli tebou.“

Máma se na mě pobaveně podívá, zatímco vévodkyně skloní pohled do klína. „Ano, to máš pravdu. Odmítla jsi každého nápadníka.“

„Uvědomujete si, že je rok 2018, že jo? Ženy mají právo volby,“  procedím skrz zaťaté zuby. „Vážně jim musíte říkat nápadníci, jako bychom byli v naší vlastní verzi Aladina.“

„Což z tebe dělá princeznu Jasmínu?“ Ozve se Fitz.

„Nevím,“ odpovím mrzutě. „A z tebe hloupého tygra?“

„Rajah je má oblíbená postava. Navíc, tygr je lepší, než kluk, co předstírá, že je princ. To, co vidíš, taky dostaneš, zlatíčko.“ Mrkne.

Jo, to vím. Každý v království to ví.

Díky nahým fotografiím, které se vloni objevily z jeho dovolené po jihu Francie.

Noviny byly natolik laskavé, že rozmazaly spodní partie, hodně ke zklamání všech žen na sociálních sítích. Všechny až na jednu.

Zhluboka se nadechnu. „Budu v pořádku. Zákon projde a to mi umožní vládnout bez muže, který by mi dýchal na krk a všechno bude dobré.“

„Obávám se, že ne,“ řekne vévodkyně s lehkým úšklebkem. „Víte, premiér je – jak to říct decentně? – čelí nějakým vlastním nepodloženým obviněním a to během zkušební doby. Potřebuje se zaměřit na zemi, ne na vaši hrdost.“

Snažím sebou netrhnout. „Takže se nemůžu vdát z lásky?“

„Ne,“ řeknou obě najednou.

A máma dodá, „lidé, jako ty si nemůžou dovolit takový luxus.“

Její slova mi obklopí srdce a tisknou ho tak moc, že trvá jen pár úderů srdce, než se v hrudi rozšíří bolest.

Jediná věc, o kterou jsem žádala svého otce.

Jediná věc, o které jsem snila od doby, kdy jsem byla malá.

Tančit se snoubencem na plese.

S vědomím, že takových vánočních svátků bude ještě víc, budeme si hledět do očí, stejně, jako moji rodiče, a zbytek světa bude moct závidět.

Znovu se napiju čaje.

Který mi zhořkne na jazyku, tak položím hrneček na talířek a ty pak na tác. „Předpokládám, že proto jste oba tady.“ Adresuju vévodkyni.

Kývne na Fitze, který v dokonale neromantické chvíli, padne na koleno a drží šestikarátový zásnubní prsten s tolika diamanty, že by holku oslepily.

Zírám na něj.

Pak pozvednu pohled a setkám se s jeho. „Ty tohle nechceš.“

„Ne, nechci,“ zopakuje. „Ale tohle není o tobě, ani o mě. Dělám, co je nejlepší pro zemi. Ty –“ odkašle si. „Bože, budu litovat, že to říkám, ale ty… ty jsi teď to nejlepší pro tuto zemi. Potřebují rozptýlení od politických záležitostí. Budu první, kdo přizná, že kvůli tvé oslňující osobnosti tě chci polovinu času uškrtit, ale taky vím, o věcech, za kterými potají stojíš: stipendia na univerzitu, anonymní dary do potravinové banky, poskytování zimního oblečení, nové nemocniční křídl-“

Při nádechu se zakuckám, jsem vděčná, že jsem odložila čaj. „J-jak to víš?“

Usměje se. „Mám své způsoby.“

Horké slzy mi naplní oči. Takto jsem to nikdy neplánovala.

Ani zdaleka.

Představovala jsem si sníh.

Perfektní polibek.

Pocity dokonalého štěstí.

A trochu romantiky.

„Tohle je to nejlepší, čeho jsi schopný?“ Zaskřehotám.

Fitz se usměje jako filmová hvězda, po které vzdychá polovina světa. „Omluvám se, nejsem ve formě. Nežádám každý den ženu, která se mě pokusila zabít, aby se mnou sdílela život.“ Mrkne na mě a zašeptá. „Zabijáku, jež využíváš jako zbraň cukrovou paličku.“

Vyprsknu smíchy, zakryju si ústa rukou a pobaveně se na sebe díváme.

„Vezmi si mě, princezno… prosím.“

Byla to prosba.

Způsob, jakým se na mě díval a ne skrze mě. Uvolnilo mé srdce natolik, že jsem natáhla levou ruku a zašeptala, „ano.“