ACFC - 17. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

Probudím se v prázdném pokoji, prázdné posteli a s prázdným srdcem. Ale prázdný močový měchýř teda nemám. Rychle jdu do koupelny, kde si všimnu, že Phillipino oblečení zmizelo. Okamžitě jsem podrážděný, že musíme až do svatby spát v oddělených postelích.

Ještě jedna noc.

To vydržím.

Nebo bych se mohl po zkušební večeři vplížit do jejího pokoje. To je lepší plán. Zasměju se sám sobě, když přejdu ke stolu, abych posbíral všechny papíry. Včera večer jsem jí to zapomněl říct, ale čím víc času jsme spolu strávili, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem idiot.

To, co je mezi námi, je skutečné.

Žádný dopis nezmění skutečnost, že ji miluju a udělám pro ni cokoliv. Doufám, že se cítí stejně.

Popadnu složku a zamračím se na vzkaz napsaný na zelený poznámkový papírek přilepený ke složce, 'Musíme si promluvit.'

Žádný muž tato slova nechce slyšet, natož je vidět na usvědčujících dokumentech den před svatbou s láskou jeho života.

Panika zachvátí moji hruď, jak se snažím připravit na den, pak se vydám k pokoji Phillipy.

Dveře jsou zavřené.

„Princezno?“ Dvakrát zaklepu. „Tady Fitz.“

„Není tam,“ řekne Melly, když kolem mě prochází se širokým úsměvem. „Snídá s vaší matkou a královnou, nechtějí být rušeni.“

„Proč?“ Na čele mi vyraší studený pot, když čekám na vysvětlení, na něco, cokoliv.

Jen pokrčí rameny. „Jak bych mohla vědět, o čem hovoří členové královské rodiny v soukromí?“

„Správně.“ Přimhouřím oči. „Ale pokud bys to věděla, řekla bys mi to, že?“

„Dnes mám spoustu práce, Vaše milosti.“ Její úsměv je jediný náznak, že nebudu zabit mojí budoucí ženou.

Toho úsměvu se držím další hodinu.

A další.

I sedm hodin poté.

Vyhýbá se mi.

Královně stále nebylo dobře, takže se hned po snídani odebrala zpět do postele – na příkaz lékaře – a pokaždé, když jsem zkoušel dozvědět se něco od matky, podívala se na mě tak lhostejně, jako bych ani nebyl její syn!

„Matko,“ zkusím znovu čtyři hodiny před zkušební večeří. „Ty mi nerozumíš; potřebuju si promluvit s Phillipou. Nezvedá mi telefon ani neodpovídá na zprávy. Nemůžu jí nikde najít.“

„Je den před svatbou. Poslala jsem ji do lázní.“ Pokrčí rameny. „Proč?“

„Lázně?“ Zopakuju. „Které?“

„Ty nejlepší.“ Na tváři se jí objeví nadšení, než mě odmávne. „Pošlu ti zprávu s adresou, i když je už pravděpodobně připravená na vosk.“

Nastražím uši. „Proč by chodila na vosk? Je dokonalá.“

„A ty víš, že každý její kousíček je dokonalý, protože…“ Pozvedne obočí.

„Zkušený odhad.“ Odstoupím pro případ, že by se mě pokusila plácnout rukou, nebo mě zatahat za ucho, nebo ano, dokonce mě nakopat do koulí.

„Jo?“

„Radši poběžím.“ Obejdu ji a spěchám k předním dveřím. Matka mi po pár vteřinách pošle zprávu. „Potřebuju zavést do Beau Monde, hned.“

Cesta do města trvá deset minut.

Auto s královskými vlaječkami je samozřejmě nápadné, stejně jako já, ale je mi to jedno. Jen s ní potřebuju mluvit.

Co když bude naštvaná? Zrazená? Nemůžeme takhle začít naše manželství; to nedovolím.

„Tam,“ zakřičím na řidiče. „Počkej na mě, prosím.“

Běžím do lázní, rozrazím dveře a čelím úplnému tichu nejméně sedmi různých žen, všechny jsou v bílých županech, a prohlíží si mě, jako bych byl v nabídce na vánoční večeři.

„Uh, ahoj,“ Odkašlu si. „Není tu náhodou moje snoubenka? Dnes ráno jsem jí nestihl a musíme něco důležitého probrat.“

„Tudy,“ řekne jedna z žen pobaveným hlasem. „Vaše výsosti, jmenuji se Zelda. Je mi ctí mít vás oba tady den před vaší svatbou. Teď vaše první procedura zahrnuje speciální, japonskou, hloubkovou masáž. Jedná se o novinku.“

„Novinku?“ Zopakuju. „Vlastně jsem sem jen přijel, abych si promluvil –“

„Máme harmonogram. Pro oba.“

„To je zvláštní.“

„Ve skutečnosti ne.“ Zářivě se usměje. „Přímo tudy. Prosím odložte si všechno oblečení a vaše masérka tu bude za chvíli.“

„Dobře.“ Co jiného mám dělat? Svléknu se a lehnu si na lehátko obličejem dolů a čekám.

Deset minut.

Nakonec se otevřou a rychle zavřou dveře a světlo potemní. Snažím se uvolnit, i když chci vyrazit z místnosti a křičet po chodbě.

„Možná to bude pálit,“ řekne mužský hlas, když mi něco horkého a mastného začne kapat na záda.

Celé tělo se mi napne. Kurva…

„Jste v pořádku?“

„Ano,“ procedím skrz zatnuté zuby, když mi olej spaluje kůži. Rozmaže ho po celých zádech, tak lehce, že sotva cítím jeho prsty, ne že bych potřeboval cítit jeho prsty, ale to je jedno.

Téměř to lechtá.

Dobře, vypusťte téměř.

„Um, pane, mohl byste prosím…“ Och prosím, Bože, ať tohle nikdy neopustí tuto místnost. „Přitlačit?“

„Pane, žádáte mě, abych na vás šel tvrději?“

„Ano, to by bylo skvělé.“ Silně sebou trhnu, až mě zabolí obličej.

„Taky to mám rád tvrdě.“ Uchechtne se a přitlačí trochu víc, ale rozhodně bych to nepovažoval za hloubkovou masáž.

Znovu to jen lechtá. Co se to krucinál děje?

„Možná ještě trochu…“ Polknu na prázdno. Zabijte mě, hned. „Tvrději než teď?“

„Chtěl byste, abych pronikl hlouběji, pane?“

Och k čertu. „Ehm, ano.“

„Hluboko!“ prohlásí, najednou zatlačí, cítím, jako by na mě spočívala celá váha jeho těla, má játra, slezina a všechny ostatní vnitřní orgány bojují o život. „Připraven, Vaše Výsosti?“

„Výsosti?“ Zkouším zvednout hlavu, ale tělesná stráž Vina Diesela ji natlačí zpět do díry, zatímco se začínám dost potit z napínání pod jeho dotekem.

„Hádám, že teď už máme oba trapné video, což?“ Ozve se za mnou Phillipin hlas.

„Prosím, řekni mi, že nemáš telefon,“ žadoním.

O chvíli později strčí telefon pod díru na obličej a zmáčkne přehrávání.

Samozřejmě jsem to já, žádající o větší, lepší, tvrdší a můj osobní favorit pronikání.

Fantastické.

Zmáčkne pauzu, když muž nalehne celou váhou těla na mé. „Má oblíbená část.“

„Podívej Phillipo, vím, že jsi naštvaná. No, předpokládám, že jsi naštvaná, pokud ses uchýlila k tomu, že jsi do toho zatáhla i moji matku, jen abyste mě mohli obě mučit až do konce života.“

„Hmm…“ Přistoupí přede mě; vše, co můžu vidět, jsou její růžovočerné běžecké boty. Miluju je. Miluju ji. „A proč bych měla být zklamaná, nebo naštvaná?“

„Protože jsem před tebou něco tajil. Ale musíš vědět, že mi to královna dala, protože si tě beru. Všechno jsem dočetl pár nocí nazpět a řekl jsem jí, že ti to řeknu, jakmile skončím. Chystal jsem se ti to říct včera večer, ale byl jsem trochu rozptýlený, a pokud potřebuješ připomenout, co se stalo včera v noci, tak jsem víc než ochotný ti to předvést.“

Přestane přecházet. „Takže ses to nechystal přede mnou tajit?“

„Nikdy. Ale připouštím, že v jednom okamžiku jsem nechtěl, abys to viděla.“

„Zajímavé. Proč ne?“

„Protože…“ Chlap mi zaryje loket do zad, takže je těžké dýchat. „Neměl jsem ponětí, že si myslel, že jsem tě hodný, ne jak jsem teď, ale byl jsem vyděšený, že si přečteš, že to věděl a pomyslíš si, že se jedná jen o další způsob, jak ti nařídit, co máš dělat, a já nechci být součástí takového života. Nechci být jen další věcí, co musíš udělat. Další povinností, další odpovědností.“ Pomalu zavrtím hlavou a povzdechnu si. „Já, chci jen tebe.“

„Thomasi, můžeš jít.“ Řekne rychle.

Prudce zvednu hlavu, abych viděl, jak jeden z našich společných osobních strážců odchází z malé místnosti s obrovským úšklebkem na tváři, jako by čekal roky na svoji pomstu.

„Tvůj osobní strážce? Vážně?“

„Nebyla jsem dost silná, abych tě mučila, takže jsem ho požádala o laskavost. Navíc, sis to tak trochu zasloužil po vypuštění takové bomby těsně před zkouškou.“ Překříží ruce.

„Phillipo, omlouvám se. Bůh ví, že je mi to líto. Co můžu udělat, abych ti to dokázal?“

Její tvář se rozzáří. „Takže rytíř chce laskavost od dámy?“

Skloním hlavu. „Vtipné… myslel jsem, že už jsem ji dostal.“

„Nejvíc jsem se vždy bála…“ Tvář jí trochu zbledne. „…lží. Žádné lži, Fitzi, ne mezi námi. Pokud mi chceš něco říct, tak mi to řekni teď.“

Natáhnu se k ní, vděčný, že mě nechá se jí dotýkat a ovinu kolem ní ruku. Jediná věc, co nás odděluje je tenká látka omotaná kolem spodní části mého těla.

„Chceš všechny lži, co jsem kdy řekl týkající se tebe? Tak tady jsou; Nechci ji. Nenávidím ji. Nepřitahuje mě. Nechci, aby se na mě usmívala. Nežiju pro její smích. Neodpočítávám dny do každého banketu, akce. V noci o ní nesním. Nechci ji líbat. Nechci její lásku. Nepotřebuju ji. Jsem úplně v pohodě s tím, jak jsem –“

Přeruší mě polibkem a usměje se proti mým rtům. „Mohl bych pokračovat dál a dál, protože celý můj dosavadní život byla lež. Ty jsi jediná správná věc. Ty jsi ty, má láska, a když najdeš lásku, najednou si uvědomíš, že je tvým životem. Splynou v jedno.“

Slzy jí kanou po tvářích. „Myslíš si, že bychom… mohli odejít ze zkušební večeře dřív? Je tu jedno místo, které bych ti chtěla ukázat.“

„Pro tebe cokoliv.“ Dotkneme se čely. „Kromě vosku do bikin. Viděl jsem to v nabídce u vchodu, nikdy v životě jsem neměl tak zpocené ruce.“

Zasměje se a obalí kolem mě ruce. „Miluju tě.“

Celý můj život se po těchto slovech změní, nechám je, aby mě obklopily, a pevně se jich držím. „Taky tě miluju.“