ACFC - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipa

Vím, že je něco špatně v okamžiku, kdy začne někdo zběsile bouchat na dveře v pět hodin ráno.

Vyskočím z postele a téměř sebou vezmu přikrývky, rychle otevřu dveře a uvidím zoufalého Harolda.

„Vaše matka je v pořádku,“ řekne stále znepokojeným hlasem. „Nicméně…“

Připravím se na cokoliv, co bude následovat.

„Celou noc jí bylo špatně a dnes se nemůže zúčastnit žádných akcí, které začínají za dvě hodiny; pořádá snídani v sirotčinci, po které následuje schůzka s –“

„Znám její rozvrh,“ řeknu unaveně. „Udělám vše, co bude potřeba.“

Úlevou si vydechne. „Dobře, skvěle.“

„Připravím se. Prosím, nechte mi co nejdříve poslat kafe a snídani.“

„Hned, Vaše výsosti.“ Ukloní se a napůl jde a napůl poskakuje chodbou jako muž na misi.

Zavřu dveře a opřu se o ně. Poprvé ve svém životě nesnáším, že musím udělat něco dobrého, jako nasytit sirotky.

Nesnáším to všechno.

Protože stále cítím na rtech Fitzovu chuť.

Osamělost mi pronikne až do kostí. Budu ten druh královny, co dělá vždycky všechno pro ostatní? Chybí mi Fitz. Zajímá mě, co dělá.

Rychle si obléknu bílý kožený kabát od Gucciho a diamantové naušnice. Uhladím si vlasy a ujistím se, že mi nikde netrčí, pak si usrknu kávy, než si obuju hnědé kozačky.

Naposledy se podívám do zrcadla, vezmu si kabelku a otevřu dveře.

„Připravena?“ Natáhne ke mně Fitz ruku.

Vykulenýma očima sleduju jeho ruku, jako by měl mor, pak zmateně vzhlédnu. „Dnes nemůžu Fitzi. Máma je nemocná, musím pomoct a –“ Proč se cítím tak emocionálně?

„Já vím.“ Jeho úsměv je vřelý, starostlivý. „Matka mě zpanikařeně probudila, že nestihneme naplánovat všechny svatební detaily. Nevím, proč je tak znepokojená, když se jedná o naši svatbu. Jen chci být s tebou.“

Je to ta nejsladší věc, kterou mi kdy řekl.

„Já taky.“ Slzy mi naplní oči.

„Tak to ne.“ Políbí mě na vršek hlavy. „Projdu s tebou každou oficiální akcí, budeme se usmívat, potřásat rukou a ve volném čase – kterého dnes bude pomálu – se podíváme na toto.“ Zvedne knihu. „Pár pravidel královské svatby, co musíme dodržet, odsouhlasit a zamítnout, nic bláznivého.“

„Dobře.“ Přikývnu. „Dobře, bude to fungovat, že? Budeme v pohodě. Je to jen rušný den a –“

„Phillipo.“ Položí mi ruce na ramena. „Dýchej, to je ono, nádech a výdech.“

Opřu se o něj a využiju jeho sílu jako svoji vlastní.

„Narodila ses pro tuto funkci, princezno. Vše, co musíš udělat je žít a nechat tvé tělo vést, jo?“

„Děkuju.“ Pevně se k němu přitisknu. „Že jsi.“

„Samozřejmě.“ Mrkne a vsune mi cukrovou paličku do kabelky. Usmívám se po celou cestu do sirotčince.

Stali jsme se senzací.

Fitz vyprávěl dětem příběhy. Okamžitě se do něj zamilovali, a já začínám uvažovat, jestli jsem do něj celý život nebyla tak trochu zamilovaná.

Celý den uplynul jako v mlze naplněný povinnostmi a plánováním svatby. V okamžiku, kdy jsme se vrátili zpět do paláce, jsme byli oba vyčerpaní a zralý do postele.

Mámě bylo líp, ale nechtěla být rušena. Abychom neonemocněli, což je směšné. Dozvěděli jsme se, že další den bude ještě rušnější, stejně jako ten následující.

Uběhlo šest dní a každý bdělý okamžik jsme s Fitzem strávili na schůzkách, večírcích, obědech… a tak dále.

Stále více jsme si zvykali na rutinu. Snídali jsme v mém pokoji, zatímco jsem dokončovala přípravy, protože jsem měla vždy dvě minuty zpoždění, on četl nahlas noviny, abych věděla, co se v zemi děje. Podělili jsme se o pečivo a on mi kradl slaninu.

Každé. Ráno.

Byl tak laskavý, že snědl všechny ryby, co jsem měla na talíři a já byla tak hodná, že jsem mu snědla všechnu čokoládu, co dostal on, včetně mátových bonbónů k večeři.

Bylo tak přirozené být s ním, že jsem si ani neuvědomila, že jsme navzájem na veřejnosti za sebe dokončovali věty, něco, co jsme často dělali v soukromí.

Jsou dva dny před svatbou a my neměli žádný čas o samotě. Mezi výběrem mých šatů, které by neurazili korunu, a celodenními povinnostmi, kterými jsme byli oba zcela zahlceni, jsme buď dělali spolu na záležitostech týkajících se země, nebo odděleně na našem blížícím se svatebním obřadu.

Začínám z toho šílet.

A nepomáhá, že se mě celou dobu dotýká, líbá na tvář, jako by k tomu byl stvořený a nenechá mě, abych ho dostala z hlavy.

Chci víc.

Toužím po tom.

V jednu chvíli už jsem byla tak zoufalá – zejména, poté co jsem ve dne snila, že ho zatáhnu do jednoho ze záchodků v hale a strhám z něj košili.

Díky čemuž jsem se při schůzce ohledně národní bezpečnosti usmívala víc, než by bylo vhodné.

Den se konečně nachýlil ke konci a já byla tak vyčerpaná, že jsem si nenuceně položila hlavu na Fitzovo rameno, při zpáteční cestě do hradu.

Znovu začalo sněžit, něco, co činilo svět kouzelným, jako bychom byli v naší vlastní sněhové kouli.

„Cítím, jak se usmíváš.“ Zachraptí Fitz unaveným hlasem, který u něj večer většinou převládá. Na druhou stranu, měl hodně veřejných projevů a okouzlil tak hodně lidí, noviny nelhaly.

Celá země byla uchvácena naším milostným příběhem.

Jediné co chybělo, bylo skutečné vyznání lásky.

A já se příliš bála, abych mu řekla, že mu propadávám.

Bála se, že mě nechytí.

Byla jsem svým vlastním klišé.

Silná, nezávislá žena, která nepotřebuje muže, ale zoufale chce jednoho milovat. Prožila jsem celý život voláním po nezávislosti a při prvním ochutnání vztahu, jsem se cítila jako hladovějící žena.

Nejedná se jen o romantický příběh.

Ale také o přátelství. S někým, s kým sdílíš své břímě a můžeš být sám sebou.

„Sněží,“ řeknu potichu.

„Myslel jsem si, že se usmíváš, protože už jsme skoro doma a budeme se dívat na jeden z tvých oblíbených filmů s čerstvě upečeným, vánočním cukrovím.“ Unikne mi uchechtnutí. „Myslím, že společně s vínem to zní dobře, ne?“

Zasměju se proti jeho ramenu a přitisknu levou ruku na jeho hruď. Chytne mě za ruku a políbí na prsty. Žaludek mi udělá salto.

Chci víc, než cukroví a víno.

Víc než mé romantické filmy.

„Nelži, včera v noci i tobě ukápla slza.“

„Měl jsem třpytku v oku a všechny slzy budu zapírat až do posledního dne.“

„Pronásledoval ji na koni a pak jí vyznal lásku, bylo to tak pěkné.“

„A,“ dodá, „začalo sněžit. Klasika.“

„Je to stejně romantické, jako líbání v dešti,“ namítnu. „Až na to, že je to lepší, protože jsou Vánoce.“

„Hmmm.“

„Uh oh, já vím, co to hmmm znamená. Zase moc přemýšlíš, že? Nemůžeme dovolit, abys přišel o mozkové buňky, předtím, než přečteš slib.“

„Můj mozek moc dobře ví, že mé mozkové buňky jsou v pořádku. Myslím, že bych měl být nominován na cenu za dnešní řeč v centru města.“

Štípnu ho do boku.

„Au!“

„Fajn, to je pravda, ale pokora, Fitzi, řekni to se mnou, pokora.“

„Nevím, o čem mluvíš.“ Políbí mě na vršek hlavy a povzdechne si, jako by se konečně uvolnil.

Auto odbočilo a vyjelo až k hlavnímu vchodu.

Byla jsem tak rozptýlena házením mobilu do kabelky, že jsem téměř odmávla Fitzovu nataženou ruku, jak mi chtěl pomoct vystoupit.

Místo, aby mě následoval dovnitř, si mě přitáhne do náručí. „Romantika, hmm?“

Kousnu se do spodního rtu. „Co děláš?“

„Jsem romantický,“ odpoví, než nakloní hlavu a důkladně mě políbí na rty. Zalapám po dechu z jeho teplých rtů, lehkého doteku jazyka. Nemůžu se k němu dostat dost blízko, i když mezi sebou nemáme žádný prostor, který by nás dělil.

Sněhové vločky mi dopadají na tváře, zatímco mě líbá.

Je to nebe.

Zavrčí, když mi nakloní mi bradu a natočí hlavu tak, aby prohloubil polibek, i když to víc snad už nejde.

Líbí se mi jeho polibky víc, než sníh.

Jsou lepší, než mé filmy.

Lepší než cokoliv jiného.

Obojí mě uklidňuje a zažehuje ve mně oheň.

„Ahm,“ někdo poblíž si odkašle.

Fitz hned nepřestane.

Držím se jeho klop.

A pak se konečně odtáhne a políbí mě na čelo, než otočí hlavu na stranu. „Ano matko?“

„Omlouvám se za vyrušení.“ Nevypadá, že by litovala spíš tak trochu samolibě. „Už jste měli šanci si napsat sliby? Do svatby zbývá jen čtyřicet osm hodin, dvacet čtyři od zkoušky.“

„Můžeš s nimi počítat,“ poznamená Fitz se zábleskem v očích.

Jeho matka se zamračí. „Pamatuj, kdo tě přivedl na svět.“

„Bůh.“

Zasténám si do rukou, zatímco ona po mě vrhá pohled, teď už je tvůj problém.

„Dnes večer je dokončíme.“ Promluvím a třu mu záda.

Při mém doteku se uvolní a přikývne.

„Rozkošné.“ Usměje se na nás. „Musím říct, že to funguje docela dobře, že?“

„Vidíš, po kom jsem tak samolibý,” zamumlá Fitz, zatímco já se rozesměju, protože vím, že vévodkyně slyšela všechno, co řekl.

Jen protočí oči a vrátí se zpět do hradu a my ji pomalu následujeme.

„Takže…“ vypadá Fitz trochu nervózně. „Mám pověřit personál, aby přinesli víno a jídlo do tvého nebo mého pokoje?“

To mi rozproudí krev. „Tvého.“

„Wow, dychtivá být v mé posteli?“

„Na tuto odpověď čekáš aspoň dva dny, co?“

 „Tři.“ Ušklíbne se. „Jdi se převléct. O všechno se postarám, Princezno.“

Sleduji ho odcházet.

A vše na co dokážu myslet je, já vím.

Bezvýhradně mu důvěřuju.

Se vším.

Se svým srdcem.

Duší.

Zemí.

Jaká to děsivá pravda.