ACFC - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

USNULA mi v náručí.

A chrápe.

Nahraju si ji na video a udělám dvě fotky.

Něco s čím ji můžu později vydírat; starých zvyků se těžko zbavujete, a rád bych si myslel, že část našeho vztahu zahrnuje soutěžení a škádlení sebe navzájem.

Nespal jsem.

Strávil jsem však značné množství času jejím pozorováním.

Přitiskla se ke mně, jako by nechtěla být nikde jinde. Zvládli jsme zkouknout jen jeden film, než zavřela oči.

A já vypil více whisky.

Jsem zatraceně blízko k utopení se v její vůni a připraven skočit z nejvyššího okna – chci ji.

Zoufale.

 Takhle to nemělo být.

Měla být strašná.

Možná jsem ji jen považoval tak dlouho za nepřítele, protože mě odmítala. Vtipné je, že si nemyslím, že si uvědomuje, že po celou dobu odmítala mé přátelství. A já se příliš bál vložit do našeho vztahu srdce, obzvláště proto, že moje přátelství bylo vždycky zadupáno do země.

Tak jsem ji popichoval.

A namlouval si, že důvodem bolesti na hrudi byla nemoc.

Ta nemoc byla ona.

„Mmmm….“ Protáhne se a zamrká. „Film už skončil?“

„Nejen film, ale i den. Pověz mi, princezno, je to poprvé, kdy máš ve své posteli muže?“

Trhne sebou a pak popadne polštář. Skloním se, než se jí podaří mě zasáhnout do obličeje, bohužel takové štěstí nemám napodruhé.

„To bolí!“ Zařvu, vyskočím na nohy z její postele a popadnu první polštář, který se mi dostane do ruky.

„Dospěj!“ Vybuchne smíchy. „Jsi v pořádku!“

„Je to jen škrábnutí.“ Dělám si srandu. „Ale teď musím nastavit druhou tvář. Koneckonců tak se to píše v bibli.“

Podívá se nahoru, jako by na něco čekala.

„Co?“

„Nic.“ Pokrčí rameny. „Jen očekávám víc blesků, nebo alespoň varovné hromy.“

„K popukání.“

„Nestává se každý den, že by ďábel citoval písmo svaté.“ Mrkne.

„Necitoval ho ďábel.“ Zvednu polštář vysoko. „Teď se nehýbej.“

Seskočí z postele. „Říká chlap, co se po mě chystá hodit polštář.“

„Přemýšlel jsem spíš méně házet a více plácat, udeřit? Kruci, snažím se najít to správné slovo.“

„Phillipo?“ Zazní královnin hlas z druhé strany dveří.

„Jsi oblečená? Musíme si promluvit.“

Ztuhnu.

Královna zaklepe.

Můj zpanikařený výraz musí mluvit za vše, Phillipa mě popadne za ruku a postrčí k šatně.

„Ne, počkej -“ chytnu dveře. „Aspoň mě nech, abych se schoval v koupelně!“

„A jestli ji bude chtít použít?“ Argumentuje Phillipa.

„To je fakt.“ Zabručím a nechám ji, aby za mnou zavřela dveře.

„Phillipo?“ Královna zní otráveně. „Proč nejsi oblečená? A s kým jsi to mluvila?“

„S televizí. Znáš mě při sledování Hallmarku.“ Ta ženská neumí lhát, ani kdyby si tím zachránila život. Protočím oči a čekám, až mě objeví, ale královna si jen zklamaně povzdechne.

„Upřímně Phillipo, volný čas by se dal využít lépe.“

„Trávila jsem čas se svým budoucím manželem.“ Prohlásí Phillipa. „A jelikož budeme svoji za méně než deset dní, domnívám se, že je to chytrý tah.“

Výborně!

„Ohledně toho…“ Její matka zní pobaveně. Proč? „Mám nějaké nové zprávy.“

„Jo?“

„Měla by sis sednout.“

Začnou se mi potit dlaně.

„Zdá se, že královský vévoda z Germaine si své rozhodnutí rozmyslel. Víš, po nedávné smrti jeho matky, znovu přemýšlel o svých povinnostech vůči své rodině a –“

„Potřebuje peníze,“ řekne Phillipa smutně.

 „Nebuď neomalená,“ vynadá jí královna. „A kromě Fitze má jeden z nejstarších titulů. Jen chci, abys věděla, že máš na výběr.“ Rozhostí se ticho. „Proč neskáčeš radostí nahoru a dolu?“

„Možnosti.“ Převaluje Phillipa na jazyku.

Můj život se mi odehrává před očima.

Život bez ní.

Bez dětí.

Dobrý Bože, kde se to vzalo?

Cítím bodavou bolest na hrudi, popadne mě chvilkové pominutí smyslů a rozrazím dveře, „já protestuju!“

 Phillipa zbledne, zatímco královna vypadá pobouřeně, že byste si mysleli, že jsem se objevil nahý. Mám na sobě všechno oblečení.

„Fitzi,“ procedí Phillipa skrz zatnuté zuby. „To je ale překvapení.“

„Och prosím, nedokážeš lhát, ani kdybys tím zachránila svůj i můj život.“ Protočím oči. „Víš, že jsem tady byl od včerejší noci, kdy –“ na chvíli se zastavím, když vidím, jak mě královna probodává pohledem, jsem překvapený, že jsem ještě naživu. „Errr, chtěl jsem říct, že jsem přišel až dnes ráno.“ Cítím nával paniky a vidím, jak Phillipa protáčí oči.

„Vy jste…“ Položí si královna ruku na pusu. „Vy dva jste…“ Och do prdele, vypadá, že omdlí. Hýbe čelistí. Dobře, zkouší znovu mluvit, aniž by omdlela. „Byli jste tu spolu? Sami?“

„Ne?“ Nabídnu nepřesvědčivě.

Phillipa si zakryje tvář rukama. „Matko, není to tak, jak si myslíš. A kromě toho, budeme se brát.“

Královna prudce otočí hlavu, až z toho dostanu závrať. „Myslíš tím, že si přeješ vzít si… jeho? Opravdu?“

„Jsem zmatený.“ Zvednu ruku. „Nebylo to tak v plánu?“

„No ano.“ Královna rozvážně přikývne. „Jen jsi nebyl naše první volba.“

Trhnu sebou.

„Nebo její,“ dodá.

„Mé ego je v pořádku, děkuju.“ Mumlám si pod vousy.

„Je můj,“ vybuchne Phillipa a její oči se rozšíří spolu s jejím prohlášením. „Myslím tím, že je to buď on, nebo nikdo.“

Musím ji políbit.

Vrhnul bych se na ní, kdyby na nás královna nehleděla na můj vkus až s příliš vědoucím úsměvem. „Fantastické!“

„Počkejte.“ Zvednu ruku. „Právě jste řekla –“

„Znám svoji dceru.“ Střelí po mě pohledem. „Úžasné, co udělá trocha žárlivosti, a drahá, určitě se ráda dozvíš, že jsem lhala. Melly se prořekla ještě dřív, než vešel Fitz do tvého pokoje.“

Odkašle si. „Mimochodem, teď nemáš jinou možnost, než se vdát, když jste byli přistiženi –“

„Vlastně…“ Nechci, aby si její matka o ní myslela něco zlého.

„Sklapni Fitzi.“ Skočí mi do řeči Phillipa.

Omráčeně na ni zírám. Právě mě umlčela žena? Nechám si to líbit? Právě jsem chtěl hájit její čest a ona mi řekne, abych byl zticha?

„Je to tak nejlepší, když se to už stalo,“ tentokrát lže Phillipa dobře.

Stalo se něco, na co si nevzpomínám? Kolik jsme toho vypili? Moc ne, jelikož si všechno jasně pamatuju.

„No, tak tím je to dané.“ Královna zamíří ke dveřím. „Pojď Fitzi, jen protože jsi tu strávil noc, neznamená, že tu budeš celý den civět.“

„Necivím.“

Vrhne po mě vědoucí úsměv. „Vždycky civíš.“

„Do prčic,“ zamumlám. Copak všichni ví o mé fascinaci Phillipou?

„Abych byla spravedlivá,“ dodá královna s mrknutím, „ona také.“

Zajásám, vyměním si s královnou úsměv a pak i s Phillipou, jejíž obličej je tak rudý, že byste si mysleli, že právě uběhla maraton.

„Och…“ přeruší královna mé studování Phillipina ruměnce. „A převleč se do něčeho, co není vhodné ke spálení.“ Prohlíží si moje běžecké kalhoty a těsné tričko. „Tohle je…“ mávne rukou mým směrem a udělá obličej.

Následuju královnu, ale zastavím se, otočím se na patě, chytnu Phillipu za ruku a políbím ji na zápěstí. „Princezno.“

Povzdechne si. „Pořád tě nesnáším, víš?“

„Nebylo by to stejné bez tvého hněvu.“

„Co by nebylo stejné?“

„Polibek z pravé lásky.“ Usměju se v očekávání, když se jí zrychlí dech, jako by se nemohla dočkat více polibků a více ze mě.

A abych byl upřímný, ani já se nemůžu dočkat.

Poprvé v životě je moje a já jsem její.

A nevzdám se toho.