YCHM - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sydney

„To je kravina!“

Romeo zaštěkal a vylezl na gauč vedle mě. Vzhlédla jsem od smlouvy na svém MacBooku, na kterou jsem se dívala poslední půl hodiny, a zadívala se na svého chlupatého kamaráda.

„Souhlasíš, že?“ zeptala jsem se a stáhla si hrubou vlněnou čepici přes uši. Ve srubu zase mrzlo, i když prý topení fungovalo. Dovolila jsem si nesouhlasit. Snažila jsem se už i rozdělat oheň v krbu. Jo, to se moc nepovedlo. Skoro jsem nás udusila.

„Chceš se dívat na Poldark?“

Julie zaštěkala a vyskočila ke mně z druhé strany, opřela se mi zadkem o bok. „Vím, že jsme to viděli už tisíckrát, ale nic jiného tam není.“ Julie zvedla uši. „Nedívej se na mě tak. Demelza to mohla udělat, protože on ji podvedl první. Navíc zplodil dítě. Protože chlapi jsou psi – bez urážky.“

Další štěknutí – tentokrát od mužské části v místnosti. „Co? Ty víš, že nemluvím španělsky, Romeo.“

Tohle byl můj život. A další tři roky tohle bude můj typický sobotní večer. A můžu si za to sama.

Můj takzvaný manžel mě zase opustil a vzal si pick-up. Mysl mi zabloudila ke Scottovi – jak to dělala často. Omluvil se za Misty. Způsobně. A hlavně řekl „minulý čas.“ Asi tím myslel, že už s ní nespává, ale co ten zbytek?

Se světlou výjimkou naší svatební noci, byl pryč každou jedinou noc, co jsme se vrátili z Vegas. Přesně dvacet dní. Za ten časový úsek jsem přečetla deset knih. Což nebyl dobrý poměr a říká to hodně o stavu mého manželství. Celkem jsem sázela na to, že to nedotáhneme ani do konce roku, natož tří. Ani nemluvím o své čtečce. Už tak byla chudák spálená z nadměrného používání. Určitě se vznítí a upálí mě zaživa.

Ženu zabila čtečka! Říkaly by titulky. A samota. Ale tuhle část by vynechali, protože nikdo si nechce připomínat, že je přinejmenším taky trochu osamocený.

Zítra letím pracovně na dva týdny zpátky na Manhattan, zářivé letadlo Blackstone už na mě čekalo na letišti. A bohužel to byla úleva. Vdala jsem se, vytrhla svůj život z kořenů, smířila se s chladnými sprchami a nedostatkem tepla, protrpěla nepředvídatelné změny nálad od podrážděného milionářského playboye-změněného-na-kovboje, a přesto se nic nezměnilo. Byla jsem sama jako vždycky, s výjimkou těch dvou chlupatých potvor, které mi budou strašně chybět. Jejich páníček už tak moc ne.

Romeo mi položil svou velkou hlavu do klína, zatímco Julie mě kopla. „Holka, přestaň mě kopat tou svou ubohou nožkou.“ Pohladila jsem Romeovu nepoddajnou srst a vdechla vůni dětského pudru. „Suchý šampon, zázrak moderní doby.“

Jo, tohle bylo špatné. Až na to, že jsem měla podezření, že můj návrat na Manhattan, k životu, který jsem vedla před tím, že mě Frank přemluvil k téhle šílenosti, bude horší. Protože k čemu jsem se vracela? Ke sterilnímu bytu a několika lahvičkám s kořením. To nebylo zrovna vřelé přivítání. A přesto tohle nebylo o moc lepší. Ponorková nemoc je reálná věc.

Před očima se mi mihnul obrázek čtyřkolky v kůlně.

„Požádej a dostaneš to, Sydney.“ Několikrát jsem chtěla své babičce říct, že jsem žádala Boha, aby mi dal milost a ušetřil mě výprasku, ale on neposlouchal. Ale nikdy jsem to neudělala, protože jsem nemohla riskovat další plesknutí dřevěnou lžící přes klouby prstů.

Už jsem Scotta nehodlala nechat mě ignorovat. Byl naštvaný. To jsem pochopila. Zpráva obdržena. Nechtěla jsem po něm žádná pravidla. Tolerovala jsem ho. Snažila se mít sympatie. Taky jsem mu dala zelenou, aby si šel za… svými koníčky. Nebo co už to dělal v noci, když vypadnul ze srubu. On to nechtěl. Fajn! Skončila jsem s tím být tu za padoucha. Moje motivy možná nebyly jasné – myslel si, že to dělám kvůli té práci, což byla pravda jen částečně. Zatímco jeho motivace byla jasně zištná. Kdo byl tenhle zlý chlapec? A proč bych měla zůstávat zavřená, zatímco on se toulá někde venku?

Seskočila jsem z gauče. O dvacet minut později, oblečená do černých úzkých džínů, černého kašmírového svetru, vesty a svých motorkářských bot, jsem vešla do kůlny jako žena na misi. Chci říct, vážně, promovala jsem ve své třídě na Yaleu se závěrečným proslovem. Projela jsem Evropu v létě na starém italském skútru. Jak těžké může být řízení takové čtyřkolky?

Na madle visely ochranné brýle. Nasadila jsem si je, sedla na stroj a otočila klíčem v zapalováním, odhodlaná udělat z té čtyřkolky svého sluhu

O hodinu a půl později…

Do záznamu, čtyřkolka se řídí dost těžce. To, co je v autě třicetiminutová pohodlná jízda, bylo na tomhle nepřetržité devadesátiminutové třesení mezi nohama. Zpětně si uvědomuju, že asi proto se tomu říká off-road a že tam by měla taky zůstat. Prvních deset minut bylo fajn. Po tom to šlo rychle z kopce. Už jsem byla na půli cesty, když jsem si uvědomila, že jsem se vážně přepočítala. V tu chvíli už bylo pozdě se otočit zpátky.

Když se přede mnou konečně objevil bar Million Dollar Cowboy, byla jsem připravená padnout na kolena a po dlouhých desetiletích děkovat Bohu. Zaparkovala jsem mezi dva zablácené pick-upy, sesedla jsem z toho pekelného stroje a zakopla, zadek jsem si narazila o zamrzlý chodník a ze rtů mi unikl tichý výkřik.

Kolem šlo několik kovbojů a zvědavě mě sledovali, aniž by zastavili. „Potřebujete pomoc, madam?“

„Ne. Jen námraza, ale díky za účast.“ Odmávla jsem je a oni vešli do baru.

Sundala jsem si špinavé brýle a hodila je stranou. Sotva jsem přes všechen ten hnus viděla. Ve skutečnosti jsem jím byla pokrytá. Oblečení. Vlasy. Až doteď byl tenhle výlet absolutní katastrofa. Ale nic – ani čtyřkolka, ani bahenní koupel – mi nebude stát v cestě k tomu se pobavit. Takže jsem udělala to, co jsem dělala vždy, když se mi život zkomplikoval – zvedla jsem se, oprášila se, a šla dál.

Uvnitř bylo narváno. Velkou místností se rozléhal song Tylera Riche Leave Her Wild. Výzdoba tam byla jako divoký západ zdraví Hollywood, dav byl stejně tak rozmanitý. Většina s místních byla oblečená v klasických westernových košilích, s opasky na nářadí, a těsnými Wranglery. Lidé, kteří nebyli zdejší, z L.A. a New Yorku, byli snadno rozeznatelní podle svých značkových věcí.

Našla jsem u baru jednu volnou stoličku a když jsem se posadila, povzdechla jsem úlevou. Jen být s lidmi bylo fajn. Barman, atraktivní chlap mého věku s olivovou kůži, tmavýma očima a nosem, který vypadal, že už mu ho několikrát zlomili, došel a položil přede mě na bar ubrousek s logem baru.

„Co si dáte, madam?“

Musím říct, že když mi svým sladkým přízvukem řekl madam, trochu jsem z toho roztála. A ten velký úsměv taky neuškodil.

„Co mi doporučíte, aby to co nejrychleji otupilo hrany?“

Atraktivní barman přikývl. „Přesně takovou věc mám.“ Začal brát lahve. Mezitím chlap sedící na stoličce vedle mě, velký urostlý zrzek s krví podlitýma očima a zarudlými tvářemi, zvedl bradu na pozdrav, zatímco si mě bezostyšně prohlížel. Pohledem se zastavil na diamantovém snubním prstenu, zatímco si k ústům dal lahev Budweiseru a napil se.

„Randy--“ řekl jen tak mimochodem na pozdrav. „Jak dlouho jsi vdaná?“

Upjatě jsem se usmála a dala mu jedinou upřímnou odpověď, co jsem mohla. „Dlouho ne.“

Dost dlouho na to, abych tu seděla s tebou, pomyslela jsem si.

V alternativní realitě bych měla opravdového manžela, který by ze mě nebo z mých intimních partií neuměl sundat ruce a měli bychom úžasné přátele, se kterými bychom jezdili na super dovolené. Ale v téhle ne. V téhle pořádá můj manžel orgie, které mě nezahrnují. Dotýká se cizích intimních partií.

Co už. Randy nepotřebuje vědět, že máme trable v ráji.

O hodinu později, kdy jsem obdržela velmi podrobné detaily všech tří Randyho rozvodů, jsem začínala litovat, že jsem vůbec vylezla ze srubu.

„Šel bych do poradny…“ zaskřehotal Randy, jeho výraz byl naprosto ovíněný. „Šel bych, kdyby mi dala šanci…“ Říhnutí. „… ale on ne, řekla, že potřebuje někoho, kdo bude mít stejné zájmy…“ Udělal uvozovky ve vzduchu. „Možná mohla říct, že její zájem šukat byl dvojnásobný, než se rozhodla si mě vzít…“ Říhnutí. „Děvka.“

Někdo mi poklepal na rameno. Podívala jsem se doprava a našla nějakého kovboje, který na mě zíral. A nejen nějakého kovboje, neee, tohle byl ten druh kovboje drsňáka, kterému by osamělá žena mohla vyložit všechny své smutky. Myslím teoreticky. Mohla jsem se utopit ve fantazii, kde hraju hrozně osamocenou ženu, ale v reálném životě bych nikdy nikoho nepodvedla – ani muže, na kterého nemám žádný nárok a který si ho nedělá na mě.

Principy jsou otrava. Vyhýbejte se jim, děti.

Oči se mi rozšířily, když jsem si prohlížela kovbojovu neskutečně pohlednou tvář. Vykrojené zelené oči pod tmavým obočím, velmi opálená čelist, která mohla vyřezávat diamanty, a ústa stvořená k hříchu. Jak to, že obličej toho muže nebyl na billboardech na Times Square, bylo záhadou.  Taky byl mladý. Sotva po dvacítce, soudě podle svěží tváře a vysoké hubené postavy. Jak jsem si ho prohlížela, vzala jsem zpátky každou pohrdavou poznámku o flanelových košilích a opascích na nářadí.

Neskutečně pohledný kovboj vytáhl svůj mobil a začal psát. Pak mi ukázal obrazovku.

Je s ohřevem vody všechno v pořádku?

Ochranné zdi se vztyčily. „Jak víš o mém ohřevu vody?“

Znovu psal.

Jsem Drake Wayland.

Drake. Neobvyklé jméno, které mi znělo povědomě. Pak jsem si vzpomněla, že ho zmiňoval Scott.

„Ano! Ó můj Bože, díky, že jsi to opravil.“ Zíral mi na rty, jak jsem mluvila, což mě přivedlo k myšlence... „Jsi neslyšící?“

Přikývnul a zase psal.

Umím odezírat ze rtů. Měla by sis vzít moje číslo pro případ, že se zase rozbije.

A pak se usmál, šibalsky se usmál. Tak, že by se pro něj žena přetrhla.

***

Scott

„Už jsem skoro na pokraji sil a to jsem ženatý teprve tři týdny.“ Vzhlédnul jsem od své sklenice whisky k Ryanovi, který vypadal něčím rozptýlený, pohledem mi mířil za záda. Už mi bylo špatně z toho, jak jsem doma sledoval hry a přemýšlel o své ženě. Oprava: přemýšlel jsem o tom, co jsem chtěl se svou ženou dělat. Tak jsem zavolal Ryanovi, že zajdeme na pivo a Ryan moc často nechodil ven bez svého mladšího bráchy v závěsu. „Odcházím. Kde je Drake?“ Podíval jsem se na telefon. Bylo už dost pozdě? Nemohl jsem riskovat, že ji vůbec uvidím.

„Myslím, že se snaží sbalit tu žhavou blondýnu,“ odpověděl nepřítomně Ryan.

„Dobře. Může ho odvézt domů.“ Vyprázdnil jsem poslední Macallan 12 a posunul sklenici po stole. V tu chvíli mi Ryan věnoval pohled, který se mi nelíbil.

„Co dělá Sydney doma, když jsi pryč?“

„Pracuje. Dělá si plány na ovládnutí světa…“ Pokrčil jsem rameny. „Zdokonaluje v zrcadle svůj výraz ledové princezny.“

Čte kuchařky a vymýšlí nové způsoby, aby mi ztvrdlo péro, aniž by se musela snažit, dodal jsem si v hlavě. To Ryana nemuselo zajímat. Nikdo nepotřeboval vědět, že díky své falešné ženě měknu. Teda moje srdce – všechno ostatní bylo tvrdé jako skála.

„Hodně mluví se psy.“ Bylo divné, že jsem záviděl psům? Pravděpodobně.

„Nemyslím, že je chladná.“

„Jo, možná bys měl přestat být do mé ženy zabouchnutý.“

„Nemůžu si pomoct.“ Ryan zvedl svou lahev piva ke rtům a krátce se zastavil. „Nepřemýšlel jsi třeba někdy o tom, že je chladná, protože se k ní chováš jako blb?“

„Ne, nepřemýšlel.“

To byla lež. Sydney nebyla ani z poloviny tak špatná, jak jsem chtěl věřit. Kdyby srub nebyl uklizený a ve vzduchu nebylo cítit aroma jídla hodného pětihvězdičkové restaurace, ani bych nevěděl, že tam je. No, to a ta neustálá erekce. Na to nemůžu zapomínat. Nejhorší případ modrých koulí, co jsem měl od svých třinácti let.

Čehož jsem dosáhl tím, že jsem si příliš dlouho nezašukal. A přesto jsem nebyl ochoten něco hledat – to byl postoj, který jsem nebyl připravený zkoumat, protože rozvoj téhle myšlenky, že by moje vanilková žena byla tou jedinou, která by to pro mě udělala, nepřicházelo v úvahu. To by mě dojebalo a ne tak, jak bych chtěl.

Ani nemusím říkat, že jsem se moc nevyspal. Každou noc jsem chodil spát s erekcí. Každé ráno se probouzel s erekcí. Je mi třicet osm, jsem dospělý muž. Své daně platím včas. V minulosti jsem spal s modelkami a filmovými hvězdami, jednou dokonce s opravdickou princeznou. A ani si nemůžu ve vlastním srubu vyhonit, protože nechci, aby mě moje falešná žena na druhé straně stěny slyšela. Tři týdny a tohle uspořádání už je neudržitelné.

Taky je třeba říct, že její smysl pro výzdobu byl strašný, ale nemohl jsem jí vytýkat špatný vkus. Tak malicherný jsem nebyl.

„Jsi si jistý, že není venku?“ Soudě podle Ryanova plochého výrazu se něco dělo.

„Sydney? Venku?“ Vyštěkl jsem smíchy. „Ne. I kdyby chtěla, vzal jsem si pick-up.“

Ryan přikývl, pusa mu zacukala. „Takže nemohla… řekněme, jít do baru, kdyby chtěla?“

Tenhle směr otázek se mi nelíbil. Ať už to bylo falešné nebo ne, Sydney byla moje žena, moje žena, nosila mé jméno, můj prsten, a nenechal jsem nikoho, aby o ní mluvil špatně. Ani svého nejlepšího kamaráda.

„Ne.“

„Mimochodem, našel jsem Drakea.“ Ryan se zhoupl na židli a dal si další lok piva.

„Jo?“ Kroutil jsem krkem doprava a doleva, skenoval místnost. „Kde je ten malý podrazák?“ Měl jsem toho kluka rád, ale Drake si nevysloužil přezdívku Kovboj Casanova pro nic za nic.

„U baru, mluví s tvou ženou.“

Tentokrát jsem hlavu otočil přesně ve chvíli, abych zachytil Sydney, jak dělá oči na mého jednadvacetiletého pomocníka na ranči.

Co to kruci?

Vstal jsem a vyrazil bez vteřiny přemýšlení o důsledcích, jak to možná bude nebo nebude vypadat. Jak se sem sakra dostala? A zatímco jsem nad tím tajemstvím přemýšlel, co dalšího ještě dělala, zatímco jsem byl doma, zaparkovaný na gauči a sledující hry?

Drake mě uviděl dřív než Sydney. Když mě konečně spatřila, jak za ní stojím, otočila se na barové židličce. Na tváři se jí objevil úsměv a do hrudi mi narazil neznámý pocit radosti, který mě nakrátko odzbrojil. Tolik let jsem žil pod temným mrakem, že jsem zapomněl, jak to bylo fajn, a tahle žena se svým zřídkavým slunečným úsměvem mi připomněla, co mi chybělo.

Problém byl, že se skoro nikdy nesmála na mě. S každým jiným je ukazovala často a jak se jí zlíbilo, ale ne se svým mužem. Mnohem později jsem si přiznal, že se mi to jak líbilo, tak mě to zároveň děsilo k smrti. Nejvíc asi proto, že jsem se v tom úsměvu chtěl vyhřívat, schovávat ho do zásoby. V té chvíli mě ale strach nutil jednat jako blbce.

„Ahoj, dívej, koho jsem konečně potkala.“ Zvedla hlavu k Drakeovi, který se usmíval jako kočka, která snědla kanárka a olízla si drápky.

To si ze mě kruci děláš srandu? Běž si najít svou vlastní ženu, znakoval jsem.

Drake mi znakoval zpátky, na ženění jsem ještě moc mladý. Pořád ještě zasívám oves.

Což mě donutilo okamžitě odpovědět, pak si ji jdi zasívat k cizí ženě, ty malý sráči.

Drake se smál.

„Co říkal?“ zeptala se Sydney Drakea, zatímco jeho pozornost zůstávala u mě. „Scotte, co jsi mu řekl?“ Drakeova pozornost se přesunula zpátky k Sydney. Zvednul její ruku ke svým rtům a políbil ji na klouby prstů, a Sydney se rozzářila.

Sledovat, jak to na ni hraje nějaký rančerský kurevník-v-zácviku mi vyhnalo krevní tlak. Než jsem to mohl zastavit, Drake pustil její ruku a odešel.

„Jak ses sem dostala?“ vyštěkl jsem, otočil jsem se k ní. Vyznělo to hruběji, než mělo, ale neměl jsem rád překvapení a najít Sydney venku, jak se dobře baví, bylo definitivně nemilé.

„Taky tě ráda vidím.“ Znovu se usmála. Paní Blackstoneová se smála celou tváří, ne jako ty botoxové krásky, na které jsem byl zvyklý. Její úsměv byl od ucha k uchu, její zuby rovné a bílé, a její oči byly jako srpky půlměsíce. Potřeboval jsem to viděl znovu a často – mířené na mě – a byl jsem odhodlaný přimět ji smát se častěji.

„Na něco jsem se ptal.“

Možná to nebyl ten správný způsob, jak to udělat, protože její úsměv opadl. Pak vybuchla smíchy. Pak to na mě dolehlo. Ten úsměv, to chichotání. Byla opilá.

Uviděl jsem za barem Tonyho a naznačil mu. „Obsluhoval jsi mou ženu?“

Tony vypadal překvapeně. To by měl. Nikomu jsem svůj nový rodinný stav neprozradil.

„Uh, jo, chlape,“ připustil opatrně Tony, hlubokýma hnědýma očima těkal mezi mnou a Syd.

„Co přesně jsi jí naléval?“

„Tony--“ vložila se do toho Sydney. „Neposlouchej ho. Není to můj šéf. Vlastně…“ Zachichotala se víc. „Ve skutečnosti jsem já jeho šéfka.“ Znovu na mě zacílila svůj široký úsměv. „Technicky jsem, Scotte. Nebo budu.“

Její smích byl nakažlivý. Úplně mi to překazilo svůj slib, že ji udržím v lati a přistihl jsem se, jak se usmívám taky.

„Tři ledové čaje Long Island,“ odpověděl Tony.

„A byly výborné. Díky, Tony.“

Zatímco se Tony usmíval na mou ženu, do malého prostoru mezi námi vklouzla masitá ruka. „Jsem Randy. Rád tě poznávám.“ Zamračil jsem se na tu nataženou ruku. Pak jsem se zamračil na muže, jemuž patřila, protože… jako vážně, co to mělo kruci znamenat? Ruka se stáhla.

Sydney zakroužila nonšalantně prstem směrem k chlapovi, sedícímu na barové stoličce vedle ní. „Tohle je Randy. Je třikrát rozvedený.“ Zvedla mi do tváře tři štíhlé prsty. Vzal jsem je jemně do ruky a sundal je dolů a nepustil, jakmile byly z mého dohledu. Dotýkat se jí bylo dobré. Příliš dobré.

Humor opustil její tvář, když se na mě zadívala vroucíma hnědýma očima. Nechráněná. Upřímná. Ta zranitelnost, kterou jsem tam viděl, mě ničila. Našpulila trochu rty, než promluvila.

„Nechci být rozvedená, Scotte… ani jednou.“

Na jeden moment bez dechu jsem jí chtěl souběžně dát všechno, co po mně chtěla a vzít pryč všechno, o co se starala. Nemyslel jsem si, že byla schopná být zranitelná a něco na tom mě vábilo. Což mě naštvalo. Protože jsem nezapomněl, o čem tohle bylo – o povýšení. Byla to manipulátorka světové třídy a já jsem nebyl ničí hračka.

„Jsi tu sám?“ zeptala se tichým hlasem.

Zavrtěl jsem hlavou a ona skryla všechny emoce, které jsem předtím viděl. Špatně si mou odpověď vyložila – že jsem měl ženskou společnost – a já jsem neudělal nic, abych ji opravil. Tak to bylo lepší. Pro nás oba.

„Paní Blackstoneová,“ pronesl Ryan. Podíval jsem se přes rameno, abych viděl Ryana se shovívavým úsměvem, namířeným na mě. Moje nálada klesla ještě hlouběji.

„Vždycky tě rád vidím.“

„Pane Suttere,“ řekla moje opilá žena na oplátku, když se Ryan přiblížil. „Nápodobně.“

Namířil jsem většinu své zlosti na svého nejlepšího kamaráda. „Už jsi skončil? Je opilá a musím ji dostat domů.“

Ryan zvedl ruce. „Jen jsem ti chtěl říct, že zvedáme kotvy. Uvidíme se zítra.“ Mrknul na Sydney a odešel.

Sydneyina pozornost byla zpátky u mě, kde se mi to líbilo. Natáhl jsem se, vytáhl jí něco z vlasů a prohlédl si to. Špína. Což mě přimělo prozkoumat zbytek jejího oblečení. Její těsné černé džíny, které jí obepínaly atletické nohy, tím byly pokryté taky. Bez přemýšlení jsem jí to setřel ze stehna a zaslechl, jak zadržela dech. Setkali jsme se očima a napětí rostlo. Vypadalo to, že to má svůj vlastní život.

Přitažlivost jsem nečekal. Ano, cítil jsem k ní před lety touhu. Ale to jsem tehdy mohl říct o spoustě žen. To, co se ale odehrávalo mezi námi, bylo jiné. Teď to měl pod kontrolou mozek, ne moje koule. Proto jsem nerozuměl té silné niterní reakci, kterou jsem zažíval k ženě, jíž jsem měl pohrdat za to, že mi zničila život.

„Vezmu tě domů.“

Nehádala se. Vyhověla mi, seskočila ze stoličky a mávla na Tonyho. Vzal jsem ji za ruku a táhl ji od baru, než mohl Randy znovu začít. O dvě minuty později jsme stáli při mou blátem pokrytou čtyřkolkou.

„Na tomhle?“ musel jsem se zeptat. Nebyl jsem si jistý, jestli mám být ohromen nebo se bát o její rozumové schopnosti. „Dostala ses sem na tomhle?“

Znovu se na mě usmála, hrdá sama na sebe. „Tak jsem se sem dostala.“

Kruci, byla tak roztomilá, když byla opilá.