YCHM - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sydney

Další dva dny jsme s Millerem pracovali nonstop. V podstatě jsem vzala ty dvě sekretářky, dva telefony, nepočítaně složek, laptop a stolní počítač, fax, tiskárny a skenery, které jsem v kanceláři na Manhattanu měla k dispozici neustále a nacpala to do jedné malé domácí kanceláře vytvořené na pofiderním stole z obchodu pro kutily, který se hodil spíš víc na zavařování marmelády než na satelitní kancelář společnosti, patřící mezi 500 největších na světě. Bez ohledu na to jsme to zvládli. Taky jsme nakoupili nové ložní prádlo, hrnce, pánve a neblaze proslulý rozkládací gauč – který jsem dovezla z očividných důvodů.

I tak bylo třeba něco udělat s naší současnou situací s bydlením. Nemohla jsem nadobro spávat v obýváku. Problém byl, že jsem nebyla schopná Scotta udržet na místě tak dlouho, abych s ním cokoli mohla probrat. Naposledy, kdy jsem to zmínila, okamžitě to zatrhnul.

„Tak prostě žiju,“ řekl. Konec konverzace.

Bylo to jako snažit se domluvit s jedním z bizonů, které jsem viděla na pozemcích.

Poslední den Millerovy přítomnosti ve městě jsme se rozhodli zajít na oběd do Handle Baru ve Four Seasons. Vešla jsem dovnitř, rozhlédla se, a to, co jsem uviděla, mě stejně tak mohlo uhodit do tváře.

Scott seděl na baru oblečený v tmavých džínách a tmavě modré sportovní bundě s bílou košilí pod ní. Jedinkrát, kdy jsem ho viděla v něčem jiném, než ve flanelu a obnošených Leviskách, bylo, když šel jednou večer ven dělat bůhví co s bůhví kým. Ale to nebyla ta nejhorší část. Tohle nebylo to, co mě do hloubi duše zklamalo.

Zeširoka se usmíval na barmanku, atraktivní ženu s tmavými dlouhými vlasy a srdcovitým tvarem obličeje. Byl to upřímný úsměv, který mu dosahoval k očím, až se mu kolem nich dělaly vrásky, a jeho dolíčky byly jasně zřetelné. Byl to úsměv, který jsem poznávala, protože to byl přesně ten samý, který mi věnoval těsně před tím, než mě políbil v šatně na svatbě jeho sestry.

Miller ke mně došel a rozhlédl se. „Syd, co…“ Hlas se mu vytratil, když vystopoval můj pohled k baru přes místnost. Beze slova jsem se otočila ostře doprava a vydala se opačným směrem ke stolku hostesky, a Miller mě následoval. Posadili nás přímo do výhledu na druhou stranu baru, a po zbytek jídla nad námi visel tmavý mrak.

„Proč si tohle děláš?“ Miller konečně prolomil ten mrtvý bod. Oba jsme se snažili, jak to šlo, abychom se o tom slonovi v místnosti nebavili, o tom, který seděl u baru a smál se s tou sexy barmankou. Protože to ona byla. Byla všechno, co já ne; veselá, sexy, bezprostřední.

Miller se podíval přes rameno na mého nového manžela, který vypadal, jako by si to užíval, podle toho, jak se mu ramena otřásala smíchy. „Žádné místo nestojí za to, aby tě zesměšňoval nějaký panovačný kurevník.“

Jeden pohled na mého přítele a věděla jsem, že z téhle konverzace není cesta zpět. A lhát tady nemělo cenu. Miller byl příliš bystrý.

„Chceš tu firemní verzi nebo upřímnou odpověď?“ Když Miller nepromluvil, vydechla jsem a pokračovala, „Pamatuješ si, jaké to pro tebe bylo, než jsi potkal Paula?“

„Mmm,“ řekl a přikývl. „V mém životě byla díra.“

„Já jsem to tak cítila vždycky… vždycky.“ Nervózně jsem spojila ruce na stole, starý trik, který jsem často používala, abych s nimi nekroutila. „Nevím, jak to cítit jinak a asi jsem to chtěla zkusit.“

Natáhl se přes stůl, stiskl mi ruku, která tam ležela rovně a bez hnutí jako moje tvář. „Máš na mnohem víc než na takového kreténa.“

Vzhlédla jsem a zachytila Scotta, jak nás sleduje přes rameno. Zvednul směrem ke mně svou lahev s pivem a otočil se zpátky. Nepředstíral, že je něčím jiný, než byl.

„Taky jsem mohla dopadnout hůř.“

***

Scott

Stáhnul jsem okýnko toho strašného fordu, který jsem nechal pro pomocníky na ranči. Bože, jak mi chyběl můj zbrusu nový Ram 1500. Taky mi chyběl můj dům. A taky mi sakra chyběla moje matrace. Čas připustit si, že jsem se možná sám mučil víc, než to ovlivňovalo ji. Ani nedostatek tepla nebo horké vody ji nepřiměl se sbalit. A už vůbec ne místo ke spaní. Nebo třeba moje chování. Musel jsem si nevrle připustit, že vyhrávala. Sydney Evansová byla z jiného těsta. Teda Sydney Blackstoneová. Kruci, pořád to znělo divně.

Blížila se bouře a nejen metaforická. Vzduch byl chladný jako ocelově šedé, pozdně odpolední nebe.

Cítil jsem se špatně. Neměl bych. Hádal jsem se sám se sebou, že jí nic nedlužím. Nula. Nada. A přesto jsem měl pocit studu, že mě přistihla, jak se dobře bavím s Misty.

Schůzka s jedním z mých největších klientů se protáhla. Minulou zimu jsme ztratili několik tisíc kusů dobytka kvůli mrazu a byl jsem nucen zvednout ceny. S klientem jsem musel jednat chytře. Po schůzce jsem se přesunul do Handle Baru, abych si dal rychle něco k jídlu, a Misty zrovna pracovala. Čistě náhodou. Nikdy neměla směnu přes oběd. A i když mezi námi vůbec o nic nešlo – a ani nepůjde – pořád to bylo tak nějak… špatné.

Ale, hej, Sydney mohlo být úplně jedno, komu dělám společnost. Pokud si pamatuju, nabídla mi sestavit smlouvu o mlčenlivosti. To, že to tom vážně uvažovala, mě nasralo. Kdo by si kdy pomyslel, že mě myšlenka na otevřené manželství nasere? Já ne. To je asi život. Pořád se něco učíme.

Ukázalo se, že jsem asi mnohem víc konzervativní, než jsem si myslel, za to můžu vinit své rodiče. Neshodl jsem se s nimi na mnoha věcech, ale jejich manželství bylo něco, co bylo hodné obdivu. Byli jako tým, partneři ve zločinu, loajální k sobě nade všechno. I jejich děti. Byl jsem teď ženatý muž a ať už to bylo z vlastní vůle nebo ne, na tom nezáleželo. Cítil jsem se ženatý do morku kostí. Myšlenka na to, že svou ženu podvedu, mi kroutila žaludkem. Myšlenka toho, že podvede ona mě, mě nutila chtít lámat všechno možné, hlavně tak kosti toho druhého chlapa.

V dálce jsem zahlédl barevný záblesk. Ten obraz se zaostřil do známých červených legín a já jsem šlápl na plyn, protože mě začal přepadat neznámý pocit vlastnictví. Překvapivě.

Když jsem ji míjel, zpomalil jsem a jel zároveň s ní, držel s ní tempo, jak běžela se sluchátky v uších. Stáhnul jsem okénko, chvíli jsem čekal, věděl jsem, že mě bude cíleně ignorovat, a rozhodl jsem se, že nechci, aby mě ignorovala. „Mohla bys prosím vypnout tu hudbu?“

Bez odpovědi. Odmítla uznat mou přítomnost. Ani její rychlý rytmus běhu. Zajímavé. Možná jí nebyly jedno mé mimoškolní aktivity, jak říkala. V hrudi se mi rozlilo teplo.

„Co děláš?“ zeptal jsem se znovu.

„Jak co to vypadá?“

Jo, byla naštvaná. K teplu se přidala spokojenost. Okamžitě se mi zvedla nálada. „Snažíš se stát obědem pro nějakého černého medvěda nebo grizzlyho, který náhodou vyleze z parku. Pořád jich je tu několik, kteří se ještě neuložili ke spánku.“

Sydney se okamžitě zastavila, vytáhla si sluchátka a já jsem šlápl na brzdy toho rezavého forda. Otřela si pot z čela rukávem své černé bundy a zvedla hlavu, jak mi zkoumala obličej.

„Děláš si srandu?“

„Ne, panenko. Nedělám. A i když nechci být ženatý, taky nechci být vdovec.“ Tohle všechno jsem jí řekl s kamennou tváří. Ta její oproti tomu už červenala.

„Mohl bys mi přestat tak říkat – sakra!“

Sakra? Tomu jsem se uchechtl. Někdo konečně ztrácel svou kontrolu a bylo kruci načase. Na tváři se mi rozlil upřímný úsměv. To ji muselo vyvést z míry, protože byla chvíli bez výrazu, ale jen na chvíli, protože okamžitě setřásla ty hvězdičky z očí a nasadila vražedné zamračení. „Přestaň už s tím jednou provždy.“

„A co dělám?“ Můj úšklebek se ještě zvětšil.

„Tvůj psychický boj na mě nefunguje.“

„Netušil jsem--“

„Jednu chvíli jsi nesnesitelný – a najednou se mě snažíš okouzlit s dolíčky a těmi zatracenými řasami.“

Tohle mě opravdu zmátlo. Co s tím mají sakra společného moje řasy? „Tak ještě jednou, nevím--“

„To je tak nefér!“ Paže jí vyletěly, jak tu rázovala v kruhu.

Tohle bylo moc zábavné. Ještě víc, než v co jsem doufal a já jsem si dal za úkol zdvojnásobit svou snahu přimět ji ztratit kontrolu mnohem častěji. Snažil jsem se přijít na to, proč ji vadí moje řasy, když se znovu rozběhla.

„Pro tohle jsem makala celý svůj život a nedovolím ti, abys mi to zkazil!“ Teď už jí šla skoro pára z uší. Nová paní Blackstoneová zdivočela, když byla naštvaná. „Nejsem žádná tvoje rychlovka, Scotte. Nejsem klaun! Jsem v první řadě vyjednavač a zatraceně dobrý právník!“

Klaun? To poslední, co bych si o Sydney myslel, bylo, že je klaun. To, že mi připomněla, že je krvežíznivou právničkou, ale zchladilo mé pobavení.

„To mi nepřipomínej.“

„Očividně musím!“ Zastavila se a zírala. „Víš co, už s tebou ztrácím trpělivost.“

Když jsem ji sledoval, jak běží po cestě, její blonďatý cop se houpal sem a tam, mé pobavení odplavil pryč pocit bezmoci. Možná byla příští dobrá ředitelka Blackstone, ale tady jsem byl expertem já. Bylo mou prací udržet ji v bezpečí a k čertu se mnou, pokud se sama zraní přímo před mýma očima. Bylo na čase jí zcela jasně vysvětlit, že jsem tady šéf, a budu to muset udělat sám. Znovu jsem naskočil do pick-upu, a spěchal po cestě, abych ji zastavil.

„Běž pryč, Scotte.“ O chvíli později jsem ji měl na ramenou. „Ty ses zblázni – ahhh!! Postav mě na zem!“ Hodil jsem si ji přes rameno jako pytel krmiva, a obešel to ke straně spolujezdce, otevřel dveře a zlehka ji postrčil na sedadlo.

„Nedělal jsem si legraci.“ Vklínil jsem tělo mezi dveře spolujezdce a cestu, abych jí zabránil utéct, zatímco se na mě mračila. „Pokud se ti tam venku něco stane, nikdo ti nepřijde na pomoc.“ A myslel jsem to vážně. Matka příroda byla nelítostná, a to musela respektovat. Povýšenecký přístup by vás tu mohl zabít.

Narovnala se na sedadle a zírala z okna, tvář hladkou, její naštvání dokládalo jen lehké napětí v čelisti. „Vezmi mě prosím zpátky do srubu.“

Byla zpátky svým ztělesněním ledové sochy. Tak ať. Zavřel jsem její dveře a nasedl za volant. Měl jsem pravdu. Věděl jsem, že ano, a přesto jsem nemohl setřást ten pocit, že mě zase má za toho zlého. A přesto nechám nějaké nápravy na později.

„Za soumraku neběhej. To jsou medvědi nejaktivnější, a jelikož máme teplejší počasí než obvykle, víc jich půjde spát později. Bezpečnější je to ráno. Neběhej bez telefonu, nechávej si hudbu na nízkou hlasitost, a měj u sebe sprej proti medvědům – vždycky.“

Natáhl jsem se jí přes nohy, otevřel příruční přihrádku, a paží se jí neúmyslně otřel o stehno. Ostře vydechla a uhnula mi. Ale ne dost rychle na to, aby mi ta reakce unikla. Na krátko jsem rozvinul tu možnost, že vůči mně nebyla tak imunní, jak mě nutila věřit.

„Tlačíš se na mě.“

Možná ne. Zbožné přání. Tu ledovou princeznu to ke mně přitahovalo sexuálně asi jako mě přitahoval Bigfoot Jojo – jeden z pracovníků na ranči. Jojovi se neříkalo Bigfoot podle jeho velikosti, ale spíš kvůli jeho tělesnému ochlupení. Takže jo, nulová šance.

„Misty je jen kamarádka,“ začal jsem. Bylo to to nejlepší, co jsem dokázal, když uvážím, že jsem nikdy předtím neměl ženu… nebo skoro dvě dekády jakoukoli přítelkyni. Začala si broukat nějakou známou písničku. „Co je to za píseň?“

„Send in The Clowns a neurážej mou inteligenci.“

„Je to pravda.“

„Jistě sis to užíval.“

„Někdy se bavím se společnosti žen, se kterýma jsem spal – minulý čas.“

Kurva. To jsem říkal neměl. Ne takhle. Jako bych se jí to snažil podstrčit. Věděl jsem, že to bylo špatně v momentě, kdy ta slova opustila má ústa, a přesto jsem se v její blízkosti nebyl schopný kontrolovat. Čím chladnější a víc pod kontrolou byla, tím víc jsem o ni přicházel já.

Popadl jsem sprej a podal jí ho. „Nenech se sežrat.“

Proč to znělo oplzle?

Tahle žena měla talent vyřadit mě z mé vlastní hry. Sotva jsem se poslední dobou poznával. Když jsem opustil New York, přísahal jsem, že se změním, že budu lepším člověkem. Lepším mužem. A přesto jsem poslední dobou jednal jako kretén. Podíval jsem se na svou ženu. S trochou štěstí si toho nevšimla, pravděpodobně je jí to stejně jedno. Dělala to kvůli práci.

Zavřel jsem tu přihrádku, a zabočil na opuštěnou cestu.

„Proč jsi takový, Scotte? Nikdy předtím jsi hořký nebýval.“

Díval jsem se na cestu před námi. Tolik k mé teorii.

***

Sydney

„Co to kruci je?“

Vzhlédla jsem od svého řeckého jogurtu, který jsem jedla na gauči, vedle mě seděli mí chlupatí kámoši, a já jsem nevinně naklonila hlavu, jak jsem si prohlížela ten zarámovaný obrázek, který Scott držel. Stáhla jsem si víc do tváře svou duhovou pletenou ušanku a povzdechla si. Kdyby nebylo té ušanky a pletených rukavic, které mi Miller poslal jako svatební dar (drzý bastard), drkotaly by mi zuby.

„Na něco jsem se ptal. Co se stalo s mou ložnicí?“

Pomsta dokonána. To je něco. Prohlídni si ji.

Prakticky jsem toho měla dost a už jsem to nehodlala snášet. Ztrapnil mě ne jednou (při scéně v Handle Baru), ale dvakrát (tím, že mě vzal jako svůj majetek a hodil mě do pick-upu). To by stačilo. Jeho noční eskapády. Zima. Samota. Byla jsem blízko zlomu. Něco bylo třeba udělat. Tak jsem to udělala. Chtěl se mi dostat pod kůži? Taky se mu pod ni dostanu. Jeho kůže bude mým oblíbeným oblečením, a nemyslím to nijak oplzle.

„Myslela jsem, že to tu trochu vyzdobím.“ Olízla jsem lžičku. U toho jsem výrazně mávala řasami.

Říct, že byl celý paf, by nestačilo. Na chvíli jsem si myslela, že mu exploduje hlava. Musela jsem se kousnout zevnitř do tváře, abych se nerozřehtala.

Díky, Amazone.

„Myslela sis, že když mi do ložnice pověsíš tyhle obrázky klaunů, „vyzdobíš to tu?“ Snažíš se mi přivodit noční můry?“

Očima jsem sklouzla k jeho nahé hrudi a nízko visícím džínům. Ach. Jeho tělo se mnou dělalo věci. Bez ohledu na chlad, jsem se rozplývala. Potřebovala jsem dotek jiného člověka. Než se opravdu sesypu.

„No?“

Vřítil se sem krátce po jedné ráno a promnul si oči, když mě viděl sedět na gauči – zcela vzhůru. Dala jsem si za úkol počkat si, protože jsem musela vidět jeho reakci.

„Nelíbí se ti? Jsou to originály… malovali to sirotci v Chile.“

Lež. Byly to kopie z Číny. Byly odporné a strašidelné jako blázen. Myslím, že jeden z těch klaunů možná měl tesáky.

„Viděla jsi ten film To, Sydney? Protože já ano. Nemám je rád. Nemám ráda klauny.“

„Tomimůžešnamluvit.“

„Cože?“

„Říkala jsem, že se omlouvám. Myslela jsem si, že ta místnost vypadá trochu… pochmurně a potřebuje trochu, no víš, zábavy.“

Zúžil oči. Zamířil zpátky do své ložnice a vrátil se všemi třemi obrazy v podpaží. Pak šel k hlavním dveřím, otevřel je a každý jeden vyhodil do tmavé noci. Pak třísknul dveřmi.

„Neměl bys dělat nepořádek. To je jako… ekologie pro začátečníky, kámo.“

„Už nedělej další výzdobu!“ Zašel zpátky do ložnice.

„Je to i můj dům!“

Znovu vyšel, nesl obrázek se stříbrným rámečkem. V obličeji rudý, čelist mu pulzovala. „Proč mám na nočním stolku obrázek osla?“

„Myslela jsem, že se ti bude líbit.“ Pokrčila jsem nevinně rameny. „Líbí se ti koně… a krávy.“

Zamrkal, přešel k odpadkovém koši v kuchyni, šlápnul bosou nohou na pedál. Víčko se odklopilo a on tam hodil ten obrázek. Zase zašel do ložnice. Dveře se s třísknutím zavřely. Té noci jsem usínala s úsměvem na tváři. O několik dní později věci eskalovaly.