YCHM - 24. kapitola

Překlad: Lenuszka

Scott

Krátce po Devyině „projevu“ nastoupila panika. Věděl jsem, že to potřebuju napravit, ale neměl jsem tušení, kde nebo jak začít. Nebo jestli to ještě bylo možné. To mě trápilo nejvíc. Že bylo příliš pozdě.

Pokaždé když jsem si vzpomněl na ten den v Sydneyině kanceláři – na ten, kdy jsem jí řekl, aby si sbalila saky paky a vypadla jako by byla včerejší odpad a ona začala plakat – jako bych uvnitř zemřel. Neplakala v domě své babičky. Nebo v nemocnici. Ani když mi říkala o těch všech strašných věcech, které jí udělali. A já jsem ji k pláči donutil.

Meghan měla pravdu. Byl jsem zasraný antikrist. Můj otec by byl hrdý. Obě ta tvrzení byla pravdivá, a obě mi byla srdečně jedno.

Miller mě minul v chodbě, aniž by navázal oční kontakt. Od doby, co Sydney před měsícem odešla, mlčel, s čímž jsem byl v pohodě. Neměl jsem náladu na zdvořilosti.

„Hajzle.“

Okamžitě jsem se zastavil a otočil, připraven si na něm vybít veškerou frustraci. „Prosím?“

Otočil se ke mně s výrazem naprostého neviňátka. „Ptal jsem se, jestli ti není zle?“

Kdybych svého zaměstnance udeřil do tváře, vysloužil bych si žalobu, takže jsem zůstal u mračení. „Jsem si celkem jistý, že to není to, co jsem slyšel.“

„Tak to bys měl asi koupit firmu, která vyrábí naslouchátka.“

Můj vztek rostl. Už jsem byl jen vlásek od výbuchu a tenhle chlap mačkal všechna špatná tlačítka. „Snažíš se, abych tě vyhodil?“

„To je můj poslední den tady. Takže se obávám, že ta loď zvaná zadostiučinění už odplula, Ďábelský Kene.“

Ďábelský Ken?

Otočil jsem se a odešel, než to bude zlé, a vešel jsem do své kanceláře – otcovy kanceláře – a našel tam matku, jak drezíruje dva muže, aby sundali surrealistický obraz, který visel za stolem, obraz, který tu visel od doby, co otec koupil tuhle budovu.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se se sotva potlačovaným vztekem.

Moje matka se krátce podívala přes rameno. „Oh, ahoj, drahoušku. Beru si svůj obraz.“

„Ten obraz zůstane v téhle kanceláři – spolu se zbytkem věcí, které tu patří.“

Moje matka se a mě podívala a zašeptala něco těm mužům, ti vzali obraz a odešli z místnosti. Sundala si svoje červené brýle, položila je na stůl. Zelené oči pořád upírala na mě. „Ten obraz je můj, a patří k ostatním do muzea, kde si je budou moct užít všichni.“

„Nevzdáváš se své sbírky.“

Zavrtěla hlavou. „Někdy jsi přesně jako tvůj otec. Taky nechtěl, abych ji věnovala. Věděl jsi to?“

„Ne. Nevěděl… ale chápu, proč.“

„To je legrační, že všechno chápeš. Chápeš, proč se tvůj otec držel určitých věcí, ale nechápeš, proč ti neřekl, že umírá.“

To byla rána, na kterou jsem nebyl připraven.

„Je tu něco, co bys mi rád řekl, Scotte? Protože vypadáš vyvedený z míry a myslím, že si o tom potřebuješ promluvit.“

„Proč jsi mi to neřekla!“

„Protože mě o to požádal. Protože to byl můj manžel a já jsem ho milovala bez ohledu na množství jeho chyb. Protože když jsi ženatý čtyřicet let, děláš ústupky a dohody a vystavuješ se riziku. Tvůj otec byl zvyklý vyhrávat, ale smrt nepřemůžeš, a on nesnesl, aby vypadal slabě. Ne před svými dětmi. Ne před nikým jiným.“

„A co Sydney?“

„Věřil, že ona ho pochopí. A to udělala.“

Padnul jsem do křesla naproti tomu, které bývalo mého otce, vyprchala ze mě veškerá bojovnost.

„Ty vidíš jen to, že tě Sydney podvedla. Ale nevidíš její loajalitu k tvému otci. Dala mu slib a dodržela ho, i když věděla, že tě ztratí a pravděpodobně i práci, kterou milovala. To je charakter,“ moje matka si mě pečlivě prohlížela, „a to se v dnešní době moc nevidí.“

Přišla ke mně, odhrnula mi vlasy z čela, což udělala naposledy, když jsem byl teenager. Vzala mou ruku do své a já jsem jí políbil do dlaně.

„Co tu děláš, Scotte? Jsi šťastný?“

Nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jediná věc, co jsem mohl, bylo zavrtění hlavou.

„On je pryč. Doufejme, že na lepším místě. Přestaň se snažit mít navrch. Už je to tvoje. Beru si ten obraz. Prodám dům ve městě. Jestli je něco, co z něj chceš, dej vědět Bernice a ona ti to sbalí. Nebo se stav a vezmi mě na oběd. Přivítám společnost.“ Políbila mě na čelo. „Miluju tě, chlapečku. Ale ty sem nepatříš stejně tak jako tenhle obraz.“

***

„Millere. Tady Scott Blackstone. Prosím zavolej mi.“

O den později…

„Nevolal jsi. Snažím se najít Sydney a její číslo padá přímo do hlasové schránky. Potřebuju s ní mluvit, a personální nemá žádnou adresu ani číslo. Prosím, zavolej mi.“

O den později…

„Chápu, že mě nesnášíš. Fajn. Ale opravdu potřebuju mluvit se svou ženou. Potřebuju se ujistit, že je v pořádku… *povzdech*… můžeš mi to prosím zvednout?“

O den později…

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Kdo je to?“ ozvalo se z druhé strany industriálních kovových dveří. Netrpělivě jsem se rozhlédl, poháněný potřebou jednat. Smithovi bydleli v Chelsea v přestavěném bytě, který soudě podle vzhledu, stál majlant.

„Donáška pizzy,“ řekl jsem nízkým hlasem. Skoro jsem se poprvé za několik měsíců zasmál.

Dveře se otevřely. „My jsme si ne… a kurva.“

Sydneyin malý přítel se zamračil. Věnoval jsem mu nejpokornější pohled, jaký jsem zvládl. „Nezvedl jsi mi telefon. Nedal jsi mi na vybranou.“

„Jak ses dostal do budovy?“ vypálil, vypadal dost podezíravě. „Nekoupil jsi ji, že ne?“

Potlačil jsem nutkání se usmát. „Holka ze 2E zrovna odcházela. Pustila mě.“

„Guillermo, ten hajzl--“

„Podívej, chápu, že jsi na mě naštvaný--“

„Naštvaný? Ne, chlape. Nejsem naštvaný, brácho. Jen jsem zrovna uprostřed výroby tvé voskové figuríny a obětuju za tebe kuře. Pokud tě začnou svrbět koule, víš, proč--“

„Snažím se to napravit, kruci.“ Přes zaťaté zuby jsem ze sebe dostal, „Snažím se jí to vynahradit, kdybys mi dal nějaké vodítko, kde je. Žádám tě. Vím, že jsem to podělal. Vím, že ano a… já… to potřebuju zkusit… prosím.“

Chvíli si mě prohlížel. „Není ve státě.“ Znělo to nepřejícně.

Vydechl jsem úlevou. Konečně jsem se k něčemu dostával. „Kde?“

„Blackstone loni zkoušelo koupit v Singapuru bytové pozemky a přeplatil je nějaký čínský miliardář nebo co. Udělala na něj dojem – je u něj na pohovoru. Zůstává v Ritzu.“

Běžel jsem dřív, než dokončil větu.

***

Sydney

Namačkala jsem bezpečnostní kód a vešla do dveří svého zbrusu nového domu, zamířila jsem rovnou do kuchyně. Cestou jsem prošla kolem malby, kterou jsem viděla před všemi těmi měsíci – šedá ženská silueta uprostřed palety barev. Koupila jsem ji, abych si připomněla, že už nesmím uvíznout v šedi, že k sobě mám pustit barvy, i když můj poslední pokus nedopadl moc dobře.

Z lednice jsem vytáhla lahev vody a vylokala ji, zatímco mi pot stékal po tváři a hrudi. Sedm mil a bylo horko. Zazvonil mi mobil a na obrazovce se objevila Millerova tvář.

„Kdy se stavíte?“ zeptala jsem se hned, jak jsem stiskla tlačítko přijmout.

„První týden v srpnu… ale proto nevolám.“ Nelíbilo se mi, jak to znělo. Zněl provinile.

„Proč z tebe mám divný pocit?“

„Není to nic velkého. Jen malé upozornění, že se tvým směrem vydal tvůj ex, a možná nebo možná ne trochu naštvaný.“

„Myslíš toho muže, který ještě není můj ex protože odmítl podepsat ty zatracené rozvodové papíry? Co jsi to udělal?“

„Je to jen na něm, Syd. Ptal se na tebe. Nepřestával volat a chtěl vědět, kde tě najde, a když jsem mu neodpovídal, ukázal se u mě v bytě.“

„Co jsi to udělal?“

„Řekl jsem mu, že jsi v Singapuru… a možná jsem na tvé jméno stornoval rezervaci v Ritzu. Pak jsem mu řekl, že jsi v Dubai. A že jsem tam možná udělal a pak zrušil rezervaci na tvoje jméno—“

„A on ti věřil?“ odfrkla jsem si.

„Já jsem velmi přesvědčivý.“ S pýchou v hlase.

„Jsem si jistá, že ano… a?“ rýpla jsem, kousala jsem se zevnitř do tváře, abych se tomu nesmála.

„A právě strávil poslední týden cestováním po světě jako Anthony Bourdain bez jídla, aby tě našel a když mi volal, aby vyhrožoval mně, mému manželovi a mým budoucím dětem, cítil jsem se nucen říct mu pravdu.“

„Moudrá volba… kolik času mám.“

„Pokud letěl soukromým letadlem? Při nejlepším pár hodin.“

***

„Mami, chci cukrovou vatu,“ řekl malý Pete Laurel. S pihatou tváří, malým nosánkem nahoru a blond vlásky byl Pete přesnou kopií své matky.

„Nejdřív si dojez burger.“

Po Millerově telefonu jsem skočila do sprchy a připravila se na večer strávený venku. Laurel a já jsme si naplánovaly účast na koncertě pod širým nebem v Commons. Hráli Ben Sparaco and the New Effects, a nic mě nezastaví před tím, abych si tu hudbu užila. Ani vědomí, že se setkám tváří v tvář muži, který mi vyrval srdce a snědl ho se zelenýma fazolkama a k tomu si nalil Chianti.

Během letu sem – během kterého jsem si skoro vyplakala oči – jsem došla k těžkému rozhodnutí. Naděje a Láska nejsou reálné. Takže i když byla moje láska silná, srdce nesneslo, aby do něj pořád kopali. Musela jsem nechat Scotta jít.

„Je tady? Vidíš ho?“ Laurel prohledávala okolní dav. Jackson Hole se během léta stalo městem plným zábavy.

„Nedívám se, Laurel,“ řekla jsem jí, pořád jsem se dívala na pódium a užívala si hudbu. „Jeho příchody a odchody jsou mi jedno. Tohle město je dost velké, abychom se jeden druhému vyhnuli.“

Blízko pódia jsem zahlédla Ryana, jak dělá oči na ženu, se kterou mluvil. Přistihl mě, jak ho sleduju a udělal obličej a já jsem na oplátku mrkla a ukázala palec nahoru. Viděla jsem ho teď často, i zbytek lidí Lazy S, když jsem se přestěhovala zpátky. Našla jsem si tu přátele, takové, které jsem si chtěla nechat. Celý život jsem hledala nějaké místo, kam bych patřila, a konečně jsem ho našla. Nehodlala jsem se ho vzdát, protože se můj manžel rozhodne se tu čas od času ukázat.

„To ne, zlato. Myslím, že on právě našel tebe,“ řekla Laurel, a přerušila tak mé pozitivní myšlení.

Otočila jsem hlavu a očima jsem narazila přímo do Scottových. Na druhé straně davu stál na piknikovém stole a zíral na mě s uštvaným výrazem. Vlasy měl rozcuchané, bílou košili pokrčenou, i džíny. Vypadal, jako by se neholil a nespal několik dní. Byl jako jeden velký chaos. A pořád tak zatraceně krásný, že mě fyzicky bolelo se na něj dívat.

„Oh, oh, tady je,“ zašeptala Laurel. „Miláčku, chceš ještě tu cukrovou vatu?“ zeptala se Petea.

„Jo,“ zacvrlikal malý Pete.

„Ano, madam,“ opravila ho jeho matka.

„Ano, mami,“ zasmál se Pete.

„Ne, Laurel!“ sykla jsem. „Nemůžeš mě nechat--“

„Ano, můžu. Podívej se na ten obličej.“ Sledovaly jsme, jak Scott seskočil z piknikového stolu a razil si cestu davem. „Ten chlapec do toho jde po hlavě, a já se tu nenechám zabít.“

Ne dlouho po tom, co mě tu Laurel nechala jako nechtěné zvířátko, došel Scott. „Nebudu s tebou mluvit,“ řekla jsem mu a rychle se otočila k odchodu.

„Sydney, prosím,“ řekl, hlas vystresovaný, pořád kopíroval každý můj krok. „Snažil jsem se ti napsat a zavolat celé týdny.“

„Zablokovala jsem si tě.“

„To jsem si myslel,“ zamumlal k mým zádům.

Zastavila jsem se u stánku se zmrzlinou, poblíž hloučku matek a jejich dětí, aby nemohl mluvit. Jedna malá holčička, tak šestiletá, se nepřestávala dívat na moje bavlněné šaty.

„Líbí se ti moje šaty?“ zeptala jsem se jí.

Usmála se a přikývla. „Vypadáš jako duha.“

Bílá popelínová sukně měla potisk duhy.

„Duha je moje oblíbená,“ řekla jsem jí.

„Moje taky,“ přerušil mě hluboký hlas. „Zvlášť, když ji nosíš ty.“

Protočila jsem oči a otočila se ke klukovi, který obsluhoval u zmrzliny. „Dva kopečky zmrzliny s příchutí cookies, prosím.“ Podal mi kornoutek, zatímco mě Scott sledoval, celkem naštvaný, že byla jeho řeč přerušená. Samozřejmě jsem si dala na čas s placením. Jakmile jsem zaplatila, začala jsem lízat zmrzlinu a šla pryč. „Nech mě být.“

„Nemůžu… miluju tě, Sydney. Miluju tě, a je mi to tak zasraně líto.“

Otočila jsem se a skoro jsem mu zmrzlinou vrazila do hrudi. „Co je, Scotte? Ta práce je pro tebe příliš? Co tu vlastně děláš?“

„Cítím se hrozně! Je mi bez tebe zatraceně hrozně.“ Jeho hlas se vytratil. „A není to práce… jsi to ty. Tak stejně jsem se cítil pokaždé, když jsi odlétala do New Yorku— než otec zemřel.“

Rychlý pohled kolem mi řekl, že přitahujeme čím dál víc pozornosti.

„Řeknu ti to na rovinu, i když si to nezasloužíš, protože tu samou slušnost jsi mi nedopřál… a pak už spolu nepromluvíme.“

Pohled mi sklouzl stranou. Všude samí lidé. Rodiny. Mladé páry. Děti. Chtěla jsem to. Chtěla jsem ve svém životě radost a sakra jsem si ji zasloužila. Očima jsem přelétla zpátky k jeho tváři.

„Zranil jsi mě hůř než jakýkoli z nepočítaných výprasků, co jsem dostala.“ Se sklíčeným výrazem sebou cuknul, jako bych ho udeřila. „Milovala jsem tě tak jako nikdy nikoho“ – v očích mě pálily slzy - „ale ty jsi tu lásku použil proti mně. Účelně jsi mě zranil, aniž bys mi dal šanci to vysvětlit… a je mi líto, že to bolelo, opravdu ano. Milovala jsem ho taky. Taky jsem pro něj truchlila.“ Setřela jsem si slzy. „Ale už kvůli tomu nebudu plakat a končím s trápením kvůli tobě. Nevěřím tvé lásce. Je hluboká jako opálení a já potřebuju někoho, kdo mě bude milovat až do hloubi duše. Chci se rozvést, Scotte. Chci se v životě posunout dál a ty bys měl taky.“

Nechala jsem ho tam stát, uprostřed úžasného koncertu, během krásného letního večera. Nechala jsem ho tam a šla domů a tam znovu brečela. Bylo to mnohem těžší, než to vypadalo. Nakonec jsem byla přece jen dobrá herečka.