YCHM - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Scott

Deset dní. Uběhlo deset dní, co jsem převzal tuhle společnost. Deset dní od doby, co jsem ukončil jakoukoli šanci na usmíření se svou ženou. V mezičase jsem odvedl skvělou práci v zavrtání se do Blackstone Holdings. Samozřejmě obrazně. I když některé dny to bylo skoro doslova. Pak jsem ale zase udělal všechno proto, abych všechny ty pocity odsunul stranou.

Pořád jsem se zotavoval. Z podvodu. Zklamání. Bezmoci tak akutní, že jsem chtěl ničit věci. To poslední obzvlášť devastující. Co bylo ještě horší, snažil jsem se zoufale držet svého hněvu, ale bylo to těžké, když osoba, na kterou jsem chtěl být naštvaný, mi to neusnadňovala.

Sydney byla nápomocná, usnadnila tu změnu ve všech směrech a udělala toho spoustu navíc, zatímco já ne. Z její strany nebylo žádné rozhořčení, hořkost, žádné výhrůžky. Ani slzy – což mě děsilo.

Nezdálo se, že je rozrušená z toho, že je bez práce. Cítil bych se líp, kdyby byla aspoň trochu naštvaná. Nic nebylo lepší, než si to vylít na ní. Ale ne, ukázala mi jen laskavost a tvrdou práci.

Poslední tři noci jsem zůstal déle, abych pomohl Katherine Dalyové rychleji se zapracovat. S malým množstvím uspokojení jsem ji najal od jedné konkurenční firmy mého otce. Možná to byla jediná správná věc, kterou jsem udělal po návratu do tohohle města prolezlého krysami.

Přemýšlel jsem, co by řekl táta, kdyby mě teď viděl, jak jsem v jeho kanceláři a snažím se jít v jeho stopách. Byl mrtvý a já jsem se pořád snažil získat jeho pozornost. Jak debilní to bylo?

Jak jsem bubnoval prsty do klávesnice svého počítače, mou pozornost upoutal můj snubní prsten. Dneska jsem se díval, jestli Sydney pořád nosí ten svůj. Jednou se s ní zvládnu rozvést, ale ne hned tak brzy. Koneckonců musím řídit společnost.

„Scotte, na slovíčko?“ Katherine Dalyová mi nakráčela přímo do kanceláře, aniž by čekala na odpověď. Což mě samozřejmě popudilo. Jako ostatně všechno poslední dobou.

Posadila se do křesla umístěného na druhé straně pracovního stolu mého otce a dala si nohu přes nohu. Legrační, že jsem ten stůl pořád označoval jako otcův.

„Viděl jsi včera večer zápas? Potřebujeme lepšího pálkaře.“

Mluvila o zápasu Yankees, který jsem vůbec neměl zájem komentovat. Zvedl jsem oči od obrazovky, připravený říct jí, že nemám čas ani chuť na pokec, když jsem zjistil, že mi nabízí výhled pod sukni. Dosahoval až na stehna, kde odhalil krajkový lem jejich punčoch.

Nebylo pochyb, že to nosí záměrně. Už jsem byl obětí tolika ženských sváděcích plánů, že jsem to mohl učit.

Nevhodné, pomyslel jsem si a stejně tak odsunul stranou tu vzpomínky. Nehodlal jsem jí věnovat už ani kousek své mozkové kapacity, než byla nezbytně nutná, a i negativní zájem ji mohl povzbudit. Její narážky byly poslední týden čím dál odvážnější. Snažil jsem se co nejvíc předstírat, že se to neděje.

„Potřebuješ prodiskutovat něco – jiného než zápas?“ poznamenal jsem s takovým množstvím podráždění, jaký jsem mohl do jedné věty vtěsnat. Můj výraz říkal to samé.

„Myslela jsem si, že bychom dnes mohli na večeři a projít složky, které mi včera Sydney poslala. Ten projekt Tokio bude asi problematický.“

„Ne.“ Moje pozornost se vrátila zpátky k obrazovce.

„Ne?“ Usmála se.

Moje trpělivost, to málo, co mi ještě zbylo, oficiálně došla. „Podívej… Katherine. Byla jsi mi doporučená a oceňuju, že se snažíš s celým tím obratem, který společnost nabrala po otcově smrti, ale nepleť si to, tohle je pracovní vztah. Nevím, jak to funguje v Campisi, ale já své zaměstnance nešukám. Nemám zájem. Vyjádřil jsem se jasně?“

Někde mezi smrtí svého otce a konce mého manželství jsem ztratil veškeré kapacity na to být diplomat. Stejně by mi u ní brzy došla. Měl jsem ten dojem, že tahle bude potřebovat přímou sílu, aby se k ní dostala.

Katherine se posadila víc zpříma, srovnala nohy. Po tom, co se mi uzavřel výhled pod její sukni, spletla prsty v klíně. „Je to jasné.“

Unaveně jsem vydechl a pokračoval, „Dobře. Teď mi řekni, co říkala Sydney o tom pozemku v Tokiu?“

Jako na zavolanou se Sydney objevila v otevřených dveřích a mě to úplně odrovnalo. Psi vystřelili ze svého spánku na gauči, aby ji běželi pozdravit, motali se jí kolem nohou, kňučeli a štěkali, když se s nimi mazlila. Neviděl jsem ji několik dní. Snažil jsem se držet si odstup, ale bylo to čím dál těžší místo lehčího.

„Neruším?“ zeptala se s jemným úsměvem, pohledem těkala mezi mnou a Katherine.

„Ne,“ okamžitě jsem odpověděl. Právě mi dala dokonalou výmluvu, abych se zbavil Katherine.

Neměla pracovní oděv, jak jsem si všimnul. Měla černý svetr a černé džíny, které jí obepínaly dlouhé atletické nohy. Vlasy měla rozpuštěné na ramenou.

Kurva, chybí mi, byla moje první a poslední myšlenka. Skoro jsem se hořce zasmál. Celkem blbé mít krásnou skoro exmanželku, kterou jsem pořád miloval. A to jsem miloval… bez ohledu na všechno.

„Probíráme ten pozemek v Tokiu, ale to může počkat.“

„Oh. Pokud máte jakékoli otázky, můžu--“

„Teď ne… možná později.“

Vkročila dál do otcovy kanceláře a zastavila se. Takhle jsem o tom přemýšlel – o všem. Společnost mého otce. Kancelář mého otce. Stůl mého otce. Nic z toho mi nepřipadalo moje. Ne tak jako Lazy S. Nic z toho nebylo opravdové.

Ta žena, která tam klidně stála a z pár metrů mě sledovala, byla opravdová… a ještě nedávno bývala moje.

***

Sydney

„Díky za ty poznámky, Sydney,“ řekla Katherine a vstala. V jejím hlase byla upřímná vděčnost. Za to jsem jí musela dát body. „Byly užitečné.“

Odvrátila jsem oči od Scottova intenzivního výrazu, abych si prohlédla Katherine: bílá halenka, černá pouzdrová sukně, smyslné rty a oči jako princezna z Disneyovky. Velmi sexy. O tom nebylo pochyb. Katherine byla krásná žena a opravdu dobrá právnička. To poslední mě štvalo nejvíc.

Ale alespoň se mnou Scott mluvil. Za posledních pět minut toho řekl víc než za poslední tři týdny dohromady. To bylo něco, za co jsem byla vděčná.

„Můžeme si ty složky projít později, Scotte,“ řekla mu Katherine. Následovalo další flirtování a já jsem skoro protočila oči. Všichni v kanceláři věděli, že jde po něm. Někteří uzavírali sázky, jak dlouho bude trvat, než je přichytí, jak šukají v kumbále. Skoro jsem měla panický záchvat pokaždé, když jsem někoho slyšela šeptat jeho jméno.

„Nechám vás o samotě,“ řekla.

Scott se neobtěžoval odpovědět a jeho pozornost se stále zaměřovala na mě. Nevěděla jsem, co si z toho nového postoje vzít, ale upřímně jsem byla příliš unavená, abych to vůbec zkoušela. Když Katherine vytušila, že z něj už další slovo nedostane, odešla.

Podívala jsem se přes rameno a ujistila se, že Katherine je pryč, než promluvím.

„Přišla jsem ti dát tohle.“ Ze zadní kapsy svých džínů jsem vytáhla bílou obálku a podala mu ji. Skoro jsem přišla o nervy, když jsem ji našla sedět na mé židli, na té, kde jsem celé roky seděla naproti Frankovi. I přes všechny jeho chyby, jeho dotěrné způsoby, mi zoufale chyběl.

V době, kdy jsem došla ke stolu, se už Scott zvedl z křesla a napůl seděl na rohu svého stolu, ležérně. Jeho chování říkalo, že se nepotí. Ne jako já. To bylo ono. Pravděpodobně ho teď vidím naposledy, možná pak ještě v televizi. Podala jsem mu tu tlustou bílou obálku a čekala. On na ní na chvíli zíral. Pak si ji ode mě vzal a položil ji na stůl, jako by obsahovala nějakou nakažlivou nemoc.

„Co je to?“ řekl, oči mu zaplnilo rozhořčení. Na vteřinu jsem si myslela, že vidím strach, ale to byla moje čirá představivost spojená s nedostatkem spánku.

Sáhla jsem do přední kapsy džínů, vytáhla diamantový snubní prsten od Tiffanyho a položila ho na obálku. Zhluboka dýchej.

„Rozvodové papíry. Neboj se, jsou čisté. Nic nechci.“ Zase jsem od něj čekala, že něco udělá, něco řekne, ale jeho tvář zůstala naprosto bez hnutí. „Můžeš je pak poslat zpátky mému právníkovi… já… budu nějakou dobu mimo město.“

„Co tím myslíš?“ Vypadal opravdu vyjeveně. Svraštil obočí a ten výraz zůstal.

Nehodlala jsem mu to vysvětlovat. Ani jsem neměla energii na hádku. Už mi nezbyla síla bojovat. Možná to byla cena toho, za všechnu ztracenou naději, konečně jsem viděla přes mlhu bolesti a lítosti, došla jsem k závěru, že jsme se k sobě prostě nehodili stejně jako před deseti lety.

„Chci tím říct, že končím… dnes jsem tu naposledy.“

„Dala jsi čtrnáctidenní výpověď – nebo jsi zapomněla? To jsou ještě dva dny.“

„Končím, Scotte. Včera jsem tu byla do půlnoci, označila jsem pro Katherine všechny informace, které bude potřebovat. Slyšel jsi ji, má to pod kontrolou.“

Na tváři se mu objevila nevíra, pak se změnila na paniku. „Možná tě budu potřebovat pár odpovědí, až si to budu procházet.“ Věnoval mi své nejlepší zamračení, což nefungovalo. „Dlužíš to téhle společnosti. Minimálně Frankovi.“

Strčila jsem si ruce do zadních kapes džínů a pomalu jsem vycouvávala. „Hodně štěstí se vším… já… přeju ti…“

„Kam jdeš?“

„Ještě nevím…“ Bojovala jsem se slzami a donutila své rty do úsměvu. Pokrčila jsem rameny. „Můžeš mít Manhattan.“

„Sydney…“

„Přeju si, aby byly věci jinak…a…“ Brada se mi třásla. „A je mi to líto,“ donutila jsem se říct, hlas se mi skoro zlomil. Jakmile jsem vyšla do chodby, slzy přetekly a stékaly mi po tvářích. Udělala jsem to, proč jsem sem přišla. Rozloučila se.

***

Scott

Se sklenicí vína naplněnou až po vrch vešla Devyn do obývacího pokoje a sedla si do velkého křesla vedle mě. Městský dům mých rodičů byl útulný. Nebyl to můj vkus; moje matka byla zaujatá malbami. Ale byl to domov určený k bydlení. Celé vybavení nábytkem se přizpůsobilo velikosti mého otce. Nic kde by si nemohly hrát děti. Kromě sbírky umění mé matky, kterou shromažďovala desítky let, nebylo nic, co by se nedalo snadno nahradit.

Dev si natáhla dlouhé nohy a překřížila kotníky. Oba jsme byli vysocí a tmavovlasí po otci, ale Devyn měla matčiny zářivě zelené oči a ženské rysy. Zakřenila se a lokla si svého červeného vína.

„Mám říkala, že nepodepíšeš ty papíry k rozvodu.“

Naproti přes místnost seděla u stolku moje matka a zírala se šibalským úsměvem na svou ruku s kartami. Hrála si s Fallon, mou nejstarší neteří, zatímco Carly, Jessie a Lola sledovaly televizi. Jako by nás slyšela, naklonila hlavu doleva, snížila bradu a svýma jasně zelenýma očima mě zkoumala z pod obrouček svých brýlí na čtení. Ten pohled už jsem viděl. Měla v očích lítost.

Od pohřbu jsme spolu moc nemluvili. To bylo před dvěma měsíci a my jsme pořád nemluvili o tom, že byl otec nemocný, neprobrali jsme mu blížící se rozvod, a nepohádali se kvůli skutečnost, že to věděla. Byl jsem kvůli tomu pořád hořký, ale nehodlal jsem si to vylévat na sedmdesátileté truchlící vdově. I kdyby byla hádavá.

Pořád jsem se cítil podvedený. Opožděně. Neuzavřeně. Připravený o rozloučení se svým otcem. Kdybych to věděl, byl bych tu. Kdyby mi to moje žena řekla, nenesl bych si teď tu vinu. Bylo to úplně jako s Charliem. Ale s otcem jsem to udělal správně. Chtěl, abych vedl Blackstone a tady jsem byl a řídil Blackstone. Lazy S byl v péči Ryana a vypadalo to, že si vede dobře i beze mě.

Problém byl, že mi se bez něj zase tak dobře nevedlo.

Otočil jsem se, abych se na svou sestru dobře podíval. Přiletěla na víkend s dětmi. Oba jsme zůstávali blízko domovu, co můj otec odešel, oba jsme se báli o mámu, jak si zvykne na život bez něj. O to jsme se bát nemuseli. Midge to zvládala lépe než já.

„Kdy přiletí John?“

Když hned neodpověděla, věnoval jsem jí postranní pohled. Jen pár šedých vlasů bylo důkazem, že byla starší o pět let. A ta zodpovědná. Vždycky to tak nebylo. Před nedávnem byla ona ta divoká, střídala chlapy jako ponožky – něco, co Franka přivádělo k šílenství – dokud nepotkala Johna. Dokud ho nepřejela na kole, jak jedla do školy na hodinu a nezlomila mu ruku. Nějak se stalo, že John byl učitel v její třídě.

„Později večer. Za pár dní to zveřejní a on ještě pracuje na posledních úpravách.“

John vyvinul svou první aplikaci a prodal ji, když byl ještě na škole ve Stanfordu. V době, kdy mu bylo dvaadvacet, vydělal jmění a byl na dobré cestě vydělat ještě víc. Můj otec vždycky pohrdal Johnovým úspěchem, protože prý většina příběhů o úspěších v Sillicon Valley byly „totální kraviny“ a nakonec budou odhaleny. John se mi líbil už od začátku. Byl to slušný chlap, který miloval mou sestru a smířil se s její rodinou. Nejvíc jsem ho měl rád proto, že mu bylo srdečně u prdele, jestli to můj otec schvaluje.

„Jak to máma ví?“

Devyn si zastrčila pramen vlasů dlouhých po bradu za ucho a usrkla si vína.

„Mluvila se Sydney.“

To nebyla odpověď, kterou jsem chtěl, ale očekával jsem ji. Vrátil jsem se k zírání do své sklenice Macallanu.

„Nevěděl jsem, že jsou si blízké.“

„Nevěděl? Jak překvapivé.“ Její prohlášení bylo tak suché, že mě to donutilo znovu se napít. „Pamatuješ si, jak si máma před čtyřmi lety našla na prstu bulku?“

Moc jsem si to nepamatoval, ale i tak jsem přikývl.

„Podle toho tupého pohledu vidím, že ne. Každopádně--“ moje sestra mi vyčinila. „Carly měla plané neštovice. Bylo to špatné. Tak hrozné. Mnohem horší, než měla Fallon, takže jsem ji nemohla nechat jen s Johnem. Když přijde na nemoci, je to beznadějný případ. A táta je… byl--“ opravila se, když si uvědomila chybu. Udělala obličej, jako by vzpomínka na otce bolela. Táta byl ještě horší. Nemohl snést pohled na mámu, jak je zranitelná. Takže to byla Sydney, kdo s ní šla na biopsii. Vzala ji na všechny lékařské prohlídky.“

Ta novinka se mi usadila v těle a započala párty. Bylo mi zle. Ještě hůř, znělo to jako něco, co by Sydney udělala. Bez fanfár nebo bez pochvaly za zásluhy.

„Byla pro mě úleva vědět, že tu pro ně byla--“ V té odmlce jsem cítil, jak mě moje sestra pozoruje, tvář mi hořela z jejího průzkumu. „Víš, že tě miluju, bráško--“

Teď to přijde, pomyslel jsem si a hořce se usmál. Tahle slova nikdy nepředcházela ničemu dobrému.

„Ale pokud jí nemůžeš odpustit a zapomenout, musíš ji nechat jít. Musíš se s ní rozvést. Není to vůči ní fér.“

„Proč nejsi naštvaná?“ Stiskl jsem si kořen nosu, kde se tvořil tlak.

„Na koho mám být naštvaná? Na otce? Buďme realisti, milovala jsem ho, ale většinu života to byl blb. Dává smysl, že to dotáhl až do konce. To je mu podobné--“

Tomu jsem se uchechtl.

„—nechápu tě. Máma to věděla a nevidím, že bys na ni byl naštvaný. Nehrozil jsi, že už s ní znovu nepromluvíš.“

Podíval jsem se na svou matku, která byla stále těžce ponořená do své hry s kartami s mou třináctiletou neteří.

„Nemůžu uvěřit, že jste Fallon naučili hrát poker.“

„Naučila se to sama, kámo.“ Dev zavrtěla hlavou. „Je to podivně nový svět. Buď rád, že nemáš děti.“

Obrázek Sydney, jak tančí v kuchyni ve Wyomingu s dítětem v náručí, do mě udeřil s takovou silou, že se mi otřáslo srdce. Seděl jsem ztuhle a zkoumal, co zbylo z mého pití na konferenčním stolku, zatímco se na mě Devyn dívala.

„Jsi v pořádku?“

„Ne.“ Položil jsem si lokty na kolena, palcem si přejížděl po spodním rtu a nechal jsem ten obrázek vstřebat. Cítil jsem, že je to správné. Tak správné, že jsem se toho obrázku chtěl držet oběma rukama a nikdy se nepustit. Sydney s dítětem. Pak jsem si představil, že má dítě s někým jiným a skoro jsem přišel o rozum.

Horko se mi šířilo z hrudi po krku a dolů k nohám. Uvědomil jsem si, jak chladně jsem se choval minulý měsíc. Nevidět ji, nemluvit s ní, nedotýkat se jí mě nechalo chladným až na hranici otupělosti.

Ten obrázek zůstával, vysmíval se mi. Sydney se smála a do hrudi mě zasáhla bolest. Chyběla mi. Chyběla mi tak až to bolelo.

Netušil jsem, co dělám. Žádný jasný důvod, proč jsem trval na svém hněvu. Proč jsem odstřelil tu nejlepší věc, která se mi kdy stala. Proč jsem se odhodlal zranit na prvním místě ji. Moje neschopnost udržet si svou pýchu zničila tu nejlepší věc, co se mi kdy stala.

Devyn měla pravdu. Vůči matce jsem zášť necítil, a ona neudělala nic jinak než Sydney. Nikdy nezvedla telefon a neřekla mi, že otec umírá a čas mu běží.

„Co když ji miluju?“

„Jo, miluješ ji tak moc, že jsi mávnutím ruky zničil za pár dní její kariéru. Jsi opravdu princ na bílém koni.“

Teď, když se mlha války rozplynula, slyšet tohle prosté prohlášení mě přimělo cítit se jako kretén, skoro jsem sebou škubl hanbou. Věděl jsem přesně, jak ji zranit – vzít jí to, co jí bylo nejdražší, jedinou věc, která jí zbyla: její kariéru. A šel jsem po ní vším, co jsem měl, že? Byl to manévr hodný války Franka Blackstonea.

Zavřel jsem oči. Pravda bolela. Skoro jsem nemohl dýchat. „Díky. Myslel jsem, že horší už to být nemůže.“

Moje sestra se temně uchechtla a zavrtěla hlavou. „Muži.“

„Myslím to vážně, Dev. Já ji miluju. Jsem do ní zamilovaný.“

„To je legrační způsob, jak to ukazuješ. Víš, co je to láska, Scotte? Já ti řeknu, co je láska – John byl ochotný přesunout celou svou firmu, abych se mohla přestěhovat zpátky do New Yorku, kdybych chtěla pracovat pro otce. Měla jsem titul z práva a z obchodu a nic jsem s nimi neudělala--“

„Máš čtyři úžasné děti.“

„Jo, protože mám úžasného manžela, který mi dal na vybranou. Který by se pro mě obětoval tak jako já pro něj – to je láska. Ty cítíš jen pocit viny.“ Znovu se napila vína. „Právě si začínáš uvědomovat, že máš opravdový dar zraňovat lidi, aniž by ses vůbec snažil.“

Trhnul jsem sebou. „Jen do mě.“

„Jsi velký chlap, ty to zvládneš… myslela jsem si, že tohle manželství bude pro tvé dobro, ale teď vidím, že ji to jen a jen zranilo.“